Počátky porcelánářství

Bylo to kolem roku 1300 po Kr., kdy cestovatel po Asii Marco Polo přivezl do Evropy čínský porcelán. Evropany neuchvátila jen technická hodnota porcelánu jako materiálu v celé jeho střepové hutnosti, lesku glazury a průhlednosti (prosvítavosti), takže se tyto porcelánové předměty vážily zlatem – byla to především vynikající umělecká forma nádob a plastik a malby a dekory utvářené podle živé přírody.

Do té doby dokázala Evropa vyrábět jen fajáns a hrnčířské zboží, které se nemohlo přiblížit tvrdšímu a ve střepu dokonalejšímu čínskému porcelánu. Ačkoli čínský porcelán byl ve srovnání s dnešním evropským „měkkým porcelánem", byl přesto vrcholem, špičkou všech keramických výrobků. Neboť ideální složení takového porcelánu z 50 dílů kaolinu, 25 dílů živce a 25 dílů křemene se při vysokém výpalu porcelánu mění ve slinutý střep a na něm vzniká, srostlá s ním, skelná slupka.

Vynález evropského porcelánu Böttgerem na Albrechtsburgu v Míšni spadá do roku 1709. Je tedy dítětem baroka. Všechny jeho tvary budou tomuto jemnému, lesklému materiálu „porcelán" ku prospěchu, neboť je nejvýš vhodný k tomu, aby svérázně stupňoval pohyblivé modulace baroka a rokoka. Zvláštní hodnotu měly pro Böttgera zřejmě podněty, které dostal od Ehrenfrieda Walthera von Tschirnhausena (1651–1708), slavného matematika a fyzika pocházejícího z moravské šlechty, jenž se už dříve, byť bez úspěchu, zabýval výrobou čínského porcelánu.

Velký sochař dvora Augusta Silného, Kandler, a jeho dvorní malíř Herold se stali tvůrci první porcelánové formy a dekorace. Vzpomeňme na velké míšeňské zvířecí figury, tedy kabinetní kusy určené k reprezentaci dvora a nového materiálu. Již velmi brzy se přišlo na to, že porcelán zákonitě předepisuje určitou velikost modelace. Také technické obtíže při výpalu nutily k menším jednotlivým zpodobněním.

Po Míšni začalo na všech knížecích dvorech horlivé pátrání po „porcelánovém zázraku", které přitahovalo alchymisty a arkanisty+).

V roce 1717, asi dva roky před Böttgerovou smrtí, odnesl nespokojený laborant, smaltér a pozlacovač jménem Hunger, a v roce 1718 také míšeňský arkanista Stölzel, tajemství „výroby porcelánu" do Vídně, načež v roce 1718 mohla být založena vídeňská porcelánka. Tak se ze Saska dostala znalost „porcelánového umění" do starého Rakouska. Když se kaolinová ložiska u Aue v Sasku začala vyčerpávat, hledal se tento nepostradatelný vzácný materiál i daleko za hranicemi.

Když byla roku 1790 v Sedlci u Karlových Varů objevena bohatá kaolinová ložiska, chtěli i v Rakousku vybudovat porcelánový průmysl. Dvorním dekretem byl geognostovi (geologovi) Mohsovi uložen úkol procestovat Čechy. Ten podal zprávu o vydatných nalezištích kaolinu v Loketském a Karlovarském kraji; v roce 1811 k tomu ještě dodal, že se tam vedle uhelných ložisek nacházejí i další suroviny nezbytné pro výrobu porcelánu, jako živec, křemen a obyčejné jíly. Tím získal Chebsko přednost založit domácí porcelánový průmysl. Podle

+) Arkanista = znalec přípravy hmoty a výpalových postupů Arkanum = tajemství; tajnůstkářství arkanistů Arkansit = minerál (arkansit) pojmenovaný podle státu Arkansas (USA)