Cín se samozřejmě používal ve velké míře i v českých zemích a v ostatních habsburských oblastech, tak například jako materiál na zvony, na drahé stolní nádobí a také pro zbrojní účely.
Poslední, ze staré doby dosud dochovaný stoupový mlýn (Pochwerk) stál na místě vedle silnice do Krásna, kde firma Stich zřídila svou perleťovou brusírnu; nechala tuto „hornickou památku" strhnout.
Roku 1792 založil Wenzl Haas dosud existující porcelánku (Haas & Cžjžek). V ní, stejně jako v nově zřízených přádelnách, nalezla část horníků práci a výdělek. Jiní odešli jinam a našli nové zaměstnání jinde. Počet obyvatel klesl roku 1848 na 4000.
Při novém rozdělení země na soudní okresy byl Horní Slavkov podřízen okresnímu hejtmanství ve Falknově (Sokolov) a okresnímu soudu v Lokti.
Uprostřed těchto politických změn došlo k úplnému zastavení hornického provozu a k prodeji posledních erárních (z císařského majetku pocházejících) pozemků. Psal se rok 1870. Za ztracená pracovní místa stát tehdy neposkytl žádnou náhradu.
Od „montanéra" (provozovatele dolů) obdrželo město roku 1848 část svého lesního majetku; roku 1872 koupil Loket Krudum s jeho nádherným vysokým lesem. Hypoteční banka Království českého prodala roku 1881 hornoslavkovskou „zemskodeskovou montánní lesní honitbu Forstrevier Heid", aniž městu poskytla jakoukoli náhradu.
Převzetím Ebmetova a Flösského příkopu se všemi právy a povinnostmi roku 1873 založeným Hornoslavkovským vodním družstvem se z kdysi tak vzkvétajícího hornictví pro město aspoň něco zachránilo. Družstvo existovalo až do vysídlení.
V dějinách c. k. hornických měst Horního Slavkova a Krásna zaznamenává Vincenc Prökl roku 1887: Nyní čítá město 568 domů, z toho 6 židovských domů, se 4063 obyvateli, kteří si obživu a výdělek zajišťují částečně měšťanskými řemesly a hospodářskými provozy, částečně zaměstnáním v různých továrnách – zvláště je třeba vyzdvihnout porcelánku.
Nyní svědčí o staletí trvající hornické činnosti v naší staré domovině jen propadlé šachty (Pinka), zbytky kdysi rozvětveného vodárenského systému (rybníky, potoky, příkopy) a obrovské haldy.
Geologické poměry
Bude asi obecně zajímavé, že nedaleko Sokolova, v okolí Starého Sedla, jedna evropská geografická společnost po zaměřeních na výšině u obce Vír (Wöhr) stanovila evropský střed a označila jej kamenem s nápisem „Media Europa" (Střed Evropy). Tím se potvrzuje na počátku učiněné tvrzení o středu Evropy, z něhož vyrostla doba bronzová.
Hornické území kolem Horního Slavkova sahá od Nové Vsi po Gabhorn. Spočívá na žulové kře, na níž je uložena rula. Čistý křemen a jeho odrůdy, dále živec a slída se vyskytují i nesmíšené. V přechodu ze žuly do ruly, který horníci nazývají „cvítr" (Zwitter), leží vlastní rudná ložiska. Podrobnosti o tom lze nalézt v „Dějinách hornictví" hraběte Sternberga a v knize E. Reyera „Cín".
Hornictví v Císařském lese (Kaiserwald) trvá asi 1000 let.
Na využitelné nerosty je území nesmírně bohaté. Vyskytuje se zde nejméně 80 druhů cenných pro sběratele; nové poznatky hovoří o více než 100 minerálech (ing. Karl Prosch).
Selbstverständlich blieb Zinn auch im böhmischen Land und in den übrigen habsburgischen Gebieten in vielfacher Verwendung, so z.B. als Glockenmaterial, für kostbares Tafelgeschirr und auch für Rüstungsgüter.
Das letzte, aus alter Zeit noch vorhandene Pochwerk stand an der Stelle neben der Straße nach Schönfeld, an der die Firma Stich ihre Perlmutterschleiferei errichtete; sie ließ dieses „Bergbaudenkmal" abreißen.
1792 gründete Wenzl Haas die noch heute bestehende Porzellanfabrik (Haas & Cžjžek). In ihr, wie auch in den neu errichteten Spinnereien, fand ein Teil der Bergarbeiter Arbeit und Verdienst. Andere zogen fort und fanden anderwärts einen neuen Arbeitsplatz. Die Einwohnerzahl sank 1848 auf 4000.
Bei der neuen Einteilung des Landes in Gerichtsbezirke unterstellte man Schlaggenwald der Bezirkshauptmannschaft Falkenau und dem Bezirksgericht Elbogen.
Mitten in diesen politischen Veränderungen erfolgten die gänzliche Stillegung des Bergbaubetriebes und der Verkauf der letzten ärarischen (aus kaiserlichem Vermögen stammenden) Grundstücke. Man schrieb das Jahr 1870. Für die verlorenen Arbeitsplätze stellte der Staat damals keinen Ersatz.
Vom „Montanärer" (Bergwerksbetreiber) hatte die Stadt 1848 einen Teil ihres Waldbesitzes erhalten; 1872 kaufte Elbogen den Krudum mit seinem herrlichen Hochwald. Die Hypothekenbank des Königreiches Böhmen verkaufte 1881 die Schlaggenwalder „landtäfliche Montanwaldung Forstrevier Heid", ohne der Stadt eine Entschädigung zu leisten.
Mit der Übernahme des Ebmet- und Flößgrabens mit allen Rechten und Pflichten durch die 1873 gebildete Schlaggenwalder Wassergenossenschaft wurde aus dem einst so blühenden Bergbau für die Stadt wenigstens noch etwas gerettet. Die Genossenschaft bestand bis zur Vertreibung.
In der Geschichte der k.k. Bergstädte Schlaggenwald und Schönfeld berichtet Vinzenz Prökl 1887: Gegenwärtig zählt die Stadt 568 Häuser, darunter 6 Judenhäuser, mit 4063 Einwohnern, die teils durch bürgerliche Gewerbe- und Ökonomiebetriebe, teils durch Beschäftigung in den verschiedenen Fabriken – darunter besonders die Porzellanfabrik hervorzuheben – Verdienst und Nahrung finden.
Nunmehr zeugen nur eingesunkene Schächte (Pinge), Überreste des einst weitverzweigten Wasserversorgungssystems (Teiche, Bäche, Gräben) und riesige Halden von der jahrhundertelangen Bergmannstätigkeit in unserer alten Heimat.
Geologische Verhältnisse
Es dürfte von allgemeinem Interesse sein, daß unweit Falkenau, in der Gegend von Altsattl, eine europäisch-geographische Gesellschaft nach Vermessungen auf einer Anhöhe bei der Ortschaft Wöhr den europäischen Mittelpunkt feststellte und diesen durch einen Stein mit der Aufschrift „Media Europa" (Mitte Europas) kennzeichnete. Damit wird die eingangs getroffene Behauptung von der Mitte Europas, aus der die Bronzezeit herauswuchs, bestätigt.
Das Bergbaugebiet um Schlaggenwald reicht von Neudorf bis Gabhorn. Es ruht auf einer Granitscholle, auf der Gneis aufgelagert ist. Reiner Quarz und Abarten, ferner Feldspat und Glimmer kommen auch unvermischt vor. Im Übergang von Granit zum Gneis, den die Bergleute „Zwitter" nennen, liegen die eigentlichen Erzlagerstätten. Genaues darüber kann man in Graf Sternbergs „Berggeschichte" und E. Reyers „Zinn" nachlesen.
Der Bergbau im Kaiserwald besteht etwa 1000 Jahre.
An nutzbaren Mineralien ist das Gebiet ungemein reich. Es kommen nicht weniger als 80 für Sammler wertvolle Arten vor; neue Erkenntnisse sprechen von über 100 Mineralien (Ing. Karl Prosch).
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.