loučení s milovaným domovem navždy, vyhnanství do nejisté budoucnosti v cizině.

„Domov", jedinečné a vznešené slovo pro důvěrné pouto k blízkým lidem, k hroudě, jež nás zrodila, k zemi, do níž se nám bylo jednou souzeno vrátit, k milované zemi, obsahující vše, co je člověku milé a drahé, naději a důvěru, sílu a oporu, slovo, obsahově tak závažné jako matka, ztělesnění lidské touhy po míru, ochraně a bezpečí, jehož hodnota se naplní teprve svobodou.

Neboť: kdo ztratí domov, ale získá svobodu, trpí, ochudí se, avšak je svobodný; kdo si domov ponechá, ale ztratí svobodu, stane se v něm otrokem, protože život bez svobody nestojí za to žít.

Teprve domov ve svobodě dává lidskému životu rozhodující smysl.

Domov

O domově nechť nemluví ten, kdo z domova neodešel; za domov nechť se nemodlí, komu domov nezmizel do písně.

Před hlučícími v uličkách skrývá svou tvář; kde bohatí a mocní hodují, mizí její jemné světlo.

Jen milující ji smějí cítit, když stříbrné hvězdy tiše stojí, jen truchlící se jí smějí dotknout, kteří v nocích úlevu vyprošují.

Však kdo se loučí a hledí z hor, tomu odhalí své nitro: tajemné dění svých rudných žil, dobrotivý běh svých řek,

svou vznešenost v osamělých lesích, tyčící se modlitbu svých chrámů, svou zralost ve vlnících se polích, přes něž kráčí sám Bůh.

Tu se srdce nevýslovnou touhou velmi zatíží a zmlkne. Nestydí se za své slzy ten, kdo sestupuje do ciziny.

Všechny sny o domově se rozplynuly v žalostně blaženou píseň. O domově nechť nemluví ten, kdo z domova neodešel.

Autor neuveden

věta pokračuje na dalším listu ⟶