cizinec nalézají přátelské přijetí. Silnice, cesty a koleje nádraží na návrší vytvářejí spojení se sousedními městy a vesnicemi.

V malém, do značné míry samostatném společenství jde vše svým vyměřeným chodem, vše má svou nepostradatelnou funkci a každý své místo. Každý zná každého. V užším smyslu je proto domov tím okruhem, právě tak velkým, aby byl přehledný a tvořil „přirozený svět", v němž je zajištěno bezpečné pokračování zděděného způsobu života, ostrov vzájemného porozumění, který v lidech probouzí i cit pro toto úzké společenství.

Slovo domov nemá jazykově množné číslo, ačkoli velký počet domovů dohromady tvoří větší celek a bez nich by nebyla myslitelná ani vlast. Dá-li stát svým občanům takový domov a je-li ochoten se za toto právo zasadit, vytvoří tím pevný základ, na němž spočívá nejen jeho vnitřní řád, ale i láska, obětavost a ochota jeho lidí bránit tento domov v ohrožení vlastním tělem a životem.

Domov je pro člověka životně nutný. Goethe uměl naši lidovou moudrost „Člověk rád jednou odejde, ale rád se zase vrátí domů" vyjádřit slovy: „Je velmi krásné být na nějakém místě cizincem, a přece tak nutné mít domov."

Co domov skutečně je, se nedá pro každého jednoznačně a závazně stanovit. Slovem „domov" označujeme docela osobní vztah k domácnosti, dvoru, vesnici, městu, zemi a k lidem, a přitom nemíníme je samotné, nýbrž to, co jednotlivci znamenají. Děti vidí domov jinak než staří lidé, a každá generace má svůj vlastní, pevně vtisknutý obraz z doby mládí. Cit pro domov musí v dlouhém, pro vývoj člověka důležitém období nerušeně růst, dokud se jako láska k domovu nezakotví navždy v srdci. Kočovnému lidu a nomádům jsou pojmy domova z velké části cizí.

Každý člověk má přirozené právo na domov, které mu nikdo nesmí upírat. Je nezcizitelné, a zřeknout se ho není právně možné. Na stavu domova mají podíl všechny generace. Právo na domov je tedy možné zdůvodnit i historicky.

Albert Schweitzer, velký humanista z Alsaska, lékař v pralese v Lambaréné (Afrika) a kazatel „úcty k životu", odsuzuje vyhánění takto: „Vzít člověku domov je největší zločin proti lidskosti."

Domov je nesporně mnoha generacemi vytvořený, uspořádaný a zajištěný životní prostor, ale také úkol pečovat o tuto kulturní krajinu a udržovat ji obyvatelnou. Je to v dlouhých obdobích vyrostlá a dobře utvářená jednota, společenství lidí stejného druhu a původu, společné a svébytné mateřštiny (nářečí) a předávaných mravů, jež utvářejí myšlení a cítění. „Doma není člověk tam, kde má bydliště, ale tam, kde mu rozumějí", říká Christian Morgenstern.

Široko se přitom klene oblouk domovského života: kořeny zapuštěné v pořádném kusu chebské země, pohádky dětství, pověsti předků, vymýšlení klukovských kousků, myrtový věneček prvního svatého přijímání, blaženost snů mládí, poznání první lásky, tikání starých stojacích hodin, obrázky svatých nad postelemi, tvrdá ruka mistra, hrdost na výuční list, výměna prstenů u svatebního oltáře, veselý dětský smích ve světnicích, smutek u rodičovského hrobu, smrtelný strach v zákopu a protileteckém krytu, ztrápená tvář z bídy, zajetí a vazby, bezpráví, svévole a vyhnání, poslední pohled plný lítosti na dům a dvůr, loučení se zemí předků a jejich odkazem,

věta pokračuje na dalším listu ⟶