Poté, co byly kladivem, palicí a železem vyraženy podélné chodby (žíly) až 40 m dlouhé a vyztuženy dřevem, dřevo se zapálilo a ohněm se rudná hornina učinila pórovitou a měkkou, aby ji bylo možno snáze drtit. Tímto vypálením vznikala tzv. „pálicí místa", kde se po odklizení znovu zapalovaly kmeny a sáhové dřevo, čímž se pálicí místa na všechny strany zvětšovala. Opakovaným vypalováním a odklízením vznikaly velké, vysoké, duté prostory, které v hornické mluvě nesou název „výluhy" (Weiten). Takové dutiny se zakládaly nejen vedle sebe, ale i ve 4–5 patrech nad sebou, takže mocná tělesa cínovcové rudy stála jen na horních pilířích – do hloubky ponechaných přirozených, kolosálních rohových sloupech. Ale i ty byly nakonec zpracovány ohněm, aby se získal obsah cínu. Tyto ohňové práce mohly, jak snadno pochopitelné, probíhat jen za stálého ohrožení života; mnoho horníků při tom přišlo o život. Vydobytou cínovcovou horninu drtili v hmoždířích a mleli na ručních mlýncích na prášek, aby ji bylo možno tavit. Později, když Hans Pluh nechal zřídit plavební příkop a Hans Portner, hejtman, roku 1525 postavil rudné stoupy, bylo možno cínovcovou rudu drtit vodní silou pomocí železných padacích palic a zpracovávat do tavitelné podoby.
Důmyslně konstruovaný důlní vodní zvedací stroj, postavený roku 1529 stavitelem Hedlerem, dopravoval na hlavní šachtě Hubu cínovcovou rudu a podzemní vodu až k patě hluboké Pluhovy štoly. Aby se dostal ke kolové komoře, muselo se sestoupit 12 jízd (žebříků) asi 60 m dolů. Obrovské vodní kolo o průměru asi 14 m uvádělo velkou rychlostí do pohybu čerpadlové tyčoví a zvedalo vody a rudy nahoru. Kopalo se stále hlouběji, až roku 1560 byl postaven druhý stroj na zvedání cínových pokladů z ještě větší hloubky. Oba stroje zvedly za 24 hodin 2069 sudů čili 16 552 kubických stop vody. Náklady na stroj hradila těžařstva dávkou 24 krejcarů za každý centnýř gatrovaného cínu a 12 za každý centnýř zrn a rýžového cínu.
Dolování na stříbro se úspěšně omezilo na starý „Pinzinger" (šachtu) v letech 1550–1580. Doly se táhly od Gfellu až po Galgenberg. První stříbro se tavilo v suknařském domě, roku 1581 byla postavena stříbrná tavírna v Sicherloh, 1771 byla štola opuštěna a tavírna zbořena.
Půl hodiny cesty od obce vzdálená Pinka, kdysi hlavní ložisko Huberstocku, je znamením horního propadu z roku 1568. Podle měření znalců hornictví měl vyzdvižený rudný stok průměr 100 sáhů (asi 200 m) a výšku 12–15 sáhů, tedy plošnou míru 10 000 čtverečních sáhů a obsah asi 150 000 kubických sáhů, zatímco nám dosud známá, ohraničená Pinka má rozměr 17 600 čtverečních sáhů a hloubku 15 sáhů. Tento terénní trychtýř („kráter") byl zasypán a zplanýrován.
Bruschius píše: „Od 1550 je cínovcový stok za starým Hubem v Kehuts-Pingeru... a na uvedeném místě se první průlom stal roku 1568, kdy plyn vyrazil ke všem šachtám najednou. Úředníci..., z nichž někteří plyn vrhli proti báňským pilířům, až praskal pytel duší; podobný průlom se stal 14. dubna na Schnödenstocku, kdy vyrazil na den, ..."
(Protože Bruschius zemřel již 1557, je pravděpodobné, že došlo ke sloučení s kronikářskou zprávou z roku 1568 v oddíle „Pohromy".)
Gekürzte Darstellung des Schlaggenwalder Bergwerkbaues (nach V. Prökl, 1887)**
Nachdem mit Hammer, Schlägel und Eisen Längsorte (Gänge) bis 40 m hergestellt und mit Holz ausgesetzt waren, hat man dieses angezündet und durch Feuer die Erzgesteine porös und mürbe gemacht, damit sie leichter zerkleinert werden konnten. Durch dieses Ausbrennen entstanden die Brennorte, in denen nach Räumung abermals Holzstämme und Klafterholz angezündet wurden, wodurch sich die Brennorte nach allen Seiten hin vergrößerten. Durch wiederholte Ausfeuerung und Räumung bildeten sich große, hohe, hohle Räume, die in der Bergmannssprache den Namen „Weiten" führen. Solche Höhlungen wurden nicht nur nebeneinander, sondern auch 4–5 Stockwerke übereinander angelegt, daß die mächtigen Zwittererzkörper nur auf den Bergfesten – den bis in die Tiefe hinab ausgesparten natürlichen, kolossalen Eckpfeilern – standen. Aber auch diese wurden schließlich mit Brand behandelt, um den Zinngehalt zu gewinnen. Diese Feuerarbeiten konnten, wie leicht begreiflich, nur unter steter Lebensgefahr geschehen; gar viele Bergleute haben dabei ihr Leben verloren. Das zutage gebrachte Zwittergestein hat man in Mörsern zerstoßen und auf Handmühlen zu Pulver gemahlen, um es schmelzen zu können. Später, als Hans Pflug den Flößgraben anlegen und Hans Portner, Hauptmann, im Jahre 1525 Erz-Pochmühlen erbauen ließ, konnte das Zwittererz durch Wasserkraft mittels eiserner Fallstampfen zerkleinert und schmelzbar aufbereitet werden.
Eine sinnreich konstruierte Kunst-Wasserhebemaschine, 1529 von Kunstbaumeister Hedler erbaut, förderte auf dem Hauptschacht der Hub das Zwittererz und Grundwasser bis zur Sohle des tiefen Pflugstollens. Um zur Radstube zu gelangen, mußte man 12 Fahrten (Leitern) etwa 60 m hinabsteigen. Ein riesenhaftes Wasserrad von ca. 14 m im Durchmesser setzte mit großer Geschwindigkeit das Pumpengestänge in Bewegung und hob die Gewässer und Erze herauf. Immer noch tiefer wurde gegraben, bis im Jahre 1560 eine zweite Maschine zur Hebung der Zinnschätze aus noch größerer Tiefe aufgestellt wurde. Beide Maschinen hoben in 24 Stunden 2069 Faß oder 16552 Kubikschuh Wasser. Die Kosten der Maschine zahlten die Gewerkschaften durch eine Auflage von 24 Kreuzern für jeden Zentner Gatterzinn und 12 für jeden Zentner Graupen und Waschzinn.
Der auf Silber eröffnete Bergwerksbau beschränkte sich mit Erfolg auf den alten „Pinzinger" (Schacht) von 1550–1580. Die Zechen erstreckten sich von Gfell bis zum Galgenberg. Das erste Silber wurde im Gewandhaus geschmolzen, im Jahre 1581 eine Silberschmelzhütte in der Sicherloh erbaut, 1771 der Stollen aufgelassen und die Schmelzhütte demoliert.
Die eine halbe Wegstunde vom Ort entfernte Pinge, ehedem das Hauptlager des Huberstockes, ist das Kennzeichen des Bergniedersturzes von 1568. Nach Messungen von Bergwerkskundigen hatte der herausgehobene Erzstock einen Durchmesser von 100 Klaftern (ca. 200 m) und eine Höhe von 12–15 Klaftern, daher ein Flächenmaß von 10.000 Quadratklaftern und einen Inhalt von etwa 150.000 Kubikklaftern, die uns noch bekannte, abgegrenzte Pinge ein Ausmaß von 17.600 Quadratklaftern und eine Tiefe von 15 Klaftern. Dieser Geländetrichter („Krater") ist aufgefüllt und planiert worden.
Bruschius schreibt: „Ab 1550 ist der Zwitterstock hinter der alten Hub im Kehuts-Pinger... und ist am gemeldeten Ort das erste Brechen 1568 geschehen, da das Wetter zu allen Schächten zugleich ausgestoßen. Die Beamten ..., davon hat etliche das Wetter wider die Bergvesten geworfen, daß der Seelsack knakt hat; dergl. Brechen ist den 14. April aufn Schnödenstock geschehen, da es zu Tag ausbrochen, ...."
(Da Bruschius bereits 1557 starb, ist eine Verschmelzung mit dem Chronik-Bericht 1568 im Abschnitt „Heimsuchungen" wahrscheinlich.)
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.