Město založilo roku 1530 první seznam měšťanů, prosadilo v tomto i následujících letech potvrzení starých a udělení nových privilegií a zřídilo dva výroční trhy a jeden týdenní trh. V letech 1533 a 1548 jsou mimo jiné doloženy i dodávky cínu ambergské společnosti obchodující s cínovým plechem.

Hans Portner, pocházející z ambergského rodu, postavil roku 1529 v Horním Slavkově první „mokrou stoupu"²⁾.

Roku 1539 získalo město od Hanse Portnera Kugelhof, o něco později i Bärenhof na Arlbergu (později se jmenoval „Tichtelberg") od junkera Tichtela z Tutzingu. Dvůr byl tak velký, že na něm spočívalo privilegium pást 32 kusy hovězího dobytka. Město dvůr hospodařilo jen krátce, nechalo ho strhnout a použilo stavební materiál k výstavbě Faltermühle v „Grunde". Toto sídliště vzniklo v místě, kde se úzké údolí Reinbachu setkává se širším údolím Zechtal. Dnes tam vedle menšího počtu obytných a hospodářských budov stojí porcelánka Haas & Cžjžek. Osada měla svého vlastního rychtáře s právy samostatné obce. Rugrecht³⁾ (právo dohledu) příslušelo rychtáři z Horního Slavkova.

Po Hansi Pluhovi následoval jeho synovec Kaspar Pluh z Rabštejna, svobodomyslný, nadaný a charakterní muž, který s mírností a rozvahou přivedl dolování k vysokému lesku. Zcela šel ve šlépějích svého předchůdce, pokračoval v jeho plánech s odvahou a vytrvalostí, roku 1542 složil lenní přísahu králi Ferdinandovi Českému a obdržel panství Bečov (Petschau) se vším příslušenstvím, jak bylo přiznáno jeho strýci Hansi Pluhovi.

Roku 1539 získal privilegium pro těžařstvo Hanse Schnöda z Norimberku, Christopha Scheurla, doktora práv jako syndika, Jakoba Mälsena staršího, Sebastiana Mälsena, Sigmunda Führera a Kaspara Wurzela na stavbu plánované odvodňovací štoly. Dne 25. 9. 1539 přiznal Kaspar Pluh kapitálově silnému partnerovi Hansi Schnödovi, že Kaspar-Pluhovu štolu smí mít jako léno „na zlato, stříbro, měď, cín a jiné kovy".

Stavba byla zahájena týden po sv. Michalu 1539 a po 11 letech stavby dokončena. Měla délku 5 km, roku 1587 byla prodloužena až k Huberstocku na asi 7 km a dosáhla hloubky 106 m. Její ústí leží dodnes 1 km pod městem, odkud stavba také začala. Štola nevedla přímo do hornického revíru, měla mnoho zákrutů a dokonce se dvakrát zalomila do pravého úhlu. Vzdušné a vstupní šachty, kterých bylo 24, umožňovaly přístup z povrchu; bylo provedeno 1800 m příčných chodeb doleva a doprava. Roku 1550 byla poprvé zastižena. Náklady na její zhotovení až k Huberovu hlavnímu dílu (Pinka) činily 65 000 zlatých rýnských. Výnos ohromně stoupl: Kaspar Pluh měl ročně z důlních podílů a „desátku" získávat kolem 30 000 dukátů (podle E. Reyera). Výnos dolů na cínu činil ročně 15 000 centnýřů, ohromné bohatství, přestože byly tehdejší úpravárenské metody velmi jednoduché a značná část rozstoupané rudy se při promývání odplavila. V portálu ústí štoly byly zasazeny dvě mramorové desky; menší nesla horního orla, druhá tento nápis: „Panu Kaspar Pluhovi hluboká dědičná štola, zahájena týden po sv. Michalu léta MDXXXIX." Na okraji stojí: „Zřízeno za vlády Simona Vahela z Lilienau, rady Jeho císařského Veličenstva a hejtmana v Horním Slavkově." Obě desky byly uloženy v městském muzeu. Podle záznamu v archivu činily náklady od sv. Michala 1539 do konce čtvrtletí sv. Lucie 1626 celkem „140 366 fl.-g.-d."+) Na provozní rok tak připadá jen 1631 zl., což lze při délce 5 km označit za velmi málo. Ještě po více než 400 letech, až do vyhnání z naší domoviny, se tato „Kaspar Pluhova hluboká dědičná štola" zachovala. Voda vytékající z hloubky poskytovala mlýnům dole po proudu značný přítok vody pro jejich provoz a velkou výhodu, že tato voda měla v sobě tolik zemského tepla, že v zimě nebylo třeba chránit před mrazem ani mlýnský náhon, ani lednici kola.