⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Co tedy je „domov"?

Kdo chce správně pochopit duchovní obsah tohoto pojmu, nenajde ho v oblasti neurčitých, nejasných a mnohdy romantických citů, ale musí hledat jinde. Přitom se musí sejít mnoho znaků, které teprve činí život na tomto světě lidsky smysluplným a hodným žití.

„Domov" v sobě zahrnuje „domácnost, dům", což pojmově není totéž co pouhá „budova". Nový dům je – navenek vzato – zpočátku jen účelová stavba, jejímž hlavním úkolem je chránit před nepřízní počasí. Domov je víc, je místem útočiště před neklidem a zmatky všedního dne, místem bezpečí, láskyplně a pečlivě zařízeným majitelem, utvářeným a uspořádaným způsobem jemu vlastním; domov je „domovinou v malém", a ta zase je tam, kde mám „(svůj) domov", kde jsem „do-ma". Starší domy jako výraz zdařilé formy osídlení, stavby, v nichž se účelnost snoubí s krásou, např. selské usedlosti a měšťanské domy, domy s „charakterem", mají jakožto místa svébytného utváření života a bydlení všechny tyto znaky „domova" a samy se staly kusem domoviny.

Domov – to jsou však především lidé, rodina: rodiče, prarodiče, sourozenci, příbuzní, s nimiž je člověk v ustavičném styku. Zatímco společné prožívání mládí v kruhu spolužáků a spoluhráčů dává vyrůst často celoživotním přátelstvím, v pozdějších letech spojuje hustá síť blízkých mezilidských vztahů sousedy a spolupracovníky. Učitelé a duchovní nesou jako vychovatelé stejnou odpovědnost jako vrchnost a zasluhují úctu. Žít v domově totiž znamená zařadit se do úzkého sociálního uspořádání, znamená vazbu na blízké lidi, kteří spolu s úctou a slušností udržují správný styk, zahrnuje i účast na jejich radostech a soucit s jejich starostmi a strastmi.

K domovu ale nepatří jen známé obrysy krajiny, nýbrž i z dětství důvěrně známé okolí: otcovský dům, přikrčený na svahu, trojdílná okna otevírající se navenek, se vstupem a chodbou, velkou obytnou jizbou se zděným ohništěm, pokoji, půdními komůrkami a sklepem, s nábytkem a nářadím. A ke každému kusu se váží vzpomínky. Malá domácí zahrádka se starou hruškou patří k tomu stejně jako zvětralá dřevěná lavice vedle mohutných domovních dveří. Zákoutí pro hru vedou v bližším okolí k sousedním domům, v jejichž nitru vlastní, nezaměnitelné vůně už v síni prozradí – i se zavřenýma očima – kde se člověk právě nachází.

Domy, ne vždy stavebně krásné, napůl zděné, napůl dřevěné, střechy často pokryté černou lepenkou, uspořádané v uličky a náměstíčka, dále radnice a tržiště, kolny na pluhy a školy, cvičiště a hřiště, cesty a mosty, dlážděné nebo neupravené, zahrady a ploty, potoky a rybníky, hřbitov a pomníky, studny a výrazné stromy, to vše dohromady tvoří volný, přirozeně vyrostlý obraz obce, nad níž se tyčí kostel s mohutnou věží na kopci.

Poctiví obchodníci, pilní pekaři a řezníci se starají o každodenní potřeby, zruční řemeslníci jako kovář, krejčí, švec, truhlář a kolář, instituce jako pošta a spořitelna vyřizují zakázky a poskytují služby. V útulných hostincích se odehrává společenský život, spolky i unavený

věta pokračuje na dalším listu ⟶