Obecně
Cechem (= to, co se sluší, pravidlo) se rozumí původně svobodné sdružení řemeslníků nebo živnostníků žijících ve městě, sloužící k vzájemné podpoře. V germánských zemích vznikly cechy z gild (selská gilda apod.).
Počátky cechů, v první době se silně náboženským charakterem, sahají v Německu do 12. století. Ve 13. století vznikl cechovní nucený svazek, tedy povinnost každého, kdo provozoval řemeslo, náležet k příslušnému cechu, a zákaz provozování řemesla pro každého, kdo nebyl členem cechu. Cechovní stanovy upravovaly výuku a výkon povolání až po podmínky pro dosažení mistrovství. Směrnice o druhu značek jakosti a původu stanovil cechovní řád. Mistři tvořili cechovní shromáždění a cechovní soud vykonávala zpravidla cechovní rada. Výsada mistrů platila i pro jejich rodiny.
Rozšířením cechovnictví byla Židům zakázána živnostenská činnost, neboť podmínkou přijetí do cechu byla příslušnost ke křesťanskému náboženství.
Ve 13. a 14. století vzrůstal vliv cechů na veřejný život a vedl až do 16. století k neduhům („cechovní duch"). Změněnými poměry ztrácely cechy od konce 17. století stále více na oprávnění. Ačkoli císař Karel VI. v roce 1732 cechovnictví v Čechách nově upravil, byly cechy ke konci 18. století zrušeny (v Německu 1869), nebo přešly ve živnostenská společenstva. Pokud staré cechy ještě existují, tvoří společenská sdružení.
Cechovnictví v Horním Slavkově (Schlaggenwald)
Jako ve všech městech, stálo kdysi i v našem městě cechovnictví v plném rozkvětu. Od roku 1528 se zachovaly jednotlivé řemeslné řády. V roce 1542 byly vydány první mistrovské listy a téhož roku žádali zdejší mistři řemesel svobodné provozování živnosti. Jak vyplývá ze zápisků archiváře Rudolfa Prosche, působili Židé řemeslníkům a podomním obchodníkům mnoho škody. Po povýšení Horního Slavkova na císařské svobodné horní město v roce 1547 jim bylo zakázáno podomní obchodování a městu bylo uloženo neposkytovat Židům ubytování (patrně proto, aby nebyl krácen odbyt domácích mistrů řemesel).
Všechna řemesla podléhala dohledu rady; ta jmenovala prohlížitele masa, chleba a sukna atd. Rada také předepisovala ceny potravin a přísně dohlížela na jejich dodržování. Přesto docházelo ke stížnostem na bílé pekaře, kteří dělali housky příliš lehké, a na řezníky, kteří se pokoušeli prodávat maso pochybné jakosti.
Po roce 1650 zavedli ve městě pražskou míru a váhu.
V roce 1671 zakázala rada zahraničním obchodníkům nabízet své zboží na jarmarku.
Až do konce války v roce 1945 bylo možné ještě ukázat masné krámy, chlebovou lavici, soukenický dům a hrnčířský trh; masný box už neexistoval.
Z doby cechovnictví se v Horním Slavkově zachovaly: cechovní truhly pivovarníků, řezníků, hudebníků a barvířů; dále cechovní prapory koželuhů, zvonařů a řezníků, hornický prapor a několik cechovních pečetí a cechovních řádů.
Das Zunftwesen
Allgemeines
Unter Zunft (= was sich ziemt, die Regel) versteht man die ursprünglich freie Vereinigung der in einer Stadt lebenden Handwerker oder Gewerbetreibenden zur gegenseitigen Unterstützung. In den germanischen Ländern sind die Zünfte aus Gilden entstanden (Bauerngilde usw.).
Die Anfänge der Zünfte, in der ersten Zeit mit stark religiösem Charakter, gehen in Deutschland auf das 12. Jh. zurück. Im 13. Jh. kam der Zunftzwang auf, d.h. die Verpflichtung eines jeden, der ein Handwerk ausübte, der betreffenden Zunft anzugehören, und das Verbot der Ausübung für jeden, der nicht Zunftgenosse war. Die Zunftstatuten regelten Ausbildung und Ausübung des Berufs bis zur Vorbedingung der Meisterschaft. Richtlinien über die Art der Güte- und Herkunftszeichen legte die Zunftordnung fest. Die Meister bildeten die Zunftversammlung, und das Zunftgericht übte meist der Zunftrat aus. Das Vorrecht der Meister galt auch für deren Familien.
Durch die Verbreitung des Zunftwesens wurde den Juden die gewerbliche Tätigkeit untersagt, da für die Aufnahme in die Zunft die christliche Religionszugehörigkeit Vorbedingung war.
Im 13. und 14. Jh. nahm der Einfluß der Zünfte auf das öffentliche Leben zu und führte bis zum 16. Jh. zu Mißständen („Zunftgeist"). Durch die veränderten Verhältnisse verloren die Zünfte seit dem Ende des 17. Jhs. immer mehr an Berechtigung. Obwohl Kaiser Karl VI. im Jahre 1732 das Zunftwesen in Böhmen neu regelte, wurden die Zünfte gegen Ende des 18. Jhs. aufgehoben (in Deutschland 1869) oder gingen in Innungen über. Soweit alte Zünfte noch bestehen, bilden sie gesellige Vereinigungen.
Das Zunftwesen in Schlaggenwald
Wie in allen Städten, stand einst auch in unserer Stadt das Zunftwesen in hoher Blüte. Ab 1528 sind einzelne Handwerksordnungen erhalten. 1542 wurden die ersten Meisterbriefe ausgestellt, und im gleichen Jahr verlangten die hiesigen Handwerksmeister freie Geschäftsausübung. Wie aus den Aufzeichnungen von Archivar Rudolf Prosch zu entnehmen ist, machten die Juden den Handwerkern und Hausierern viel Schaden. Nach der Erhebung Schlaggenwalds zur kaiserlich freien Bergstadt im Jahre 1547 wird ihnen das Hausieren verboten und der Stadt auferlegt, keine Juden zu „behausen" (wahrscheinlich, um nicht den Umsatz der heimischen Handwerksmeister zu schmälern).
Alle Gewerbe unterlagen der Aufsicht des Rates; dieser ernannte Fleisch-, Brot- und Tuchschauer usw. Auch die Preise für Lebensmittel schrieb er vor und überwachte streng ihre Einhaltung. Trotzdem kam es zu Beschwerden über die Weißbäcker, welche die Semmeln zu leicht machten, und die Fleischer, die Fleisch zweifelhafter Güte anzubringen versuchten.
Nach 1650 führte man in der Stadt Prager Maß und Gewicht ein.
Im Jahr 1671 verbot der Rat den ausländischen Handelsleuten, ihre Waren auf dem Jahrmarkt feilzuhalten.
Bis zum Kriegsende 1945 konnten Fleischbänke, die Brotbank, das Gewandhaus und der Topfmarkt noch gezeigt werden; der Fleischkasten war nicht mehr vorhanden.
Aus der Zeit des Zunftwesens waren in Schlaggenwald erhalten: Die Zunftladen der Brauer, Fleischer, Musiker und Färber; ferner die Zunftfahnen der Gerber, Glockengießer und Fleischer, die Bergfahne sowie einige Zunftsiegel und Zunftordnungen.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.