⟵ věta pokračuje z předchozího listu
O odvoz domovního odpadu, kterému se tehdy všeobecně říkalo „Åschä" (popel), se starali obecní dělníci (Åschämannä). Táhli ruční vozík – v zimě na saních – všemi ulicemi a uličkami a sbírali odpadky (téměř výhradně zbytky ze spalování dřeva, papíru a hnědého uhlí). Svůj příchod ohlašovali zvonkem a hlasitým voláním. Kdo se chtěl zbavit odpadu, musel nádoby sám přinést k vozíku. Ten se pak vyprazdňoval na místě mimo město. Hromada odpadu rostla jen velmi pomalu. Jakákoli opatření na ochranu spodní vody atd. chyběla.
Jak vypadalo veřejné zdravotnictví v obci v desetiletích před rokem 1945?
Stávající silniční, vodovodní a kanalizační zařízení byla pravidelně udržována a podle možností zlepšována.
Svobodné povolání vykonávali praktický lékař (dr. Müller, dříve dr. Singer), dva zubní technici (Gareis, Hofmann) a jeden veterinář. Špitál již neexistoval. Nemocní byli přijímáni do nemocnice v Lokti (Elbogen). Porodní pomoc obvykle poskytovala porodní bába.
Špitál vedle kostela sv. Anny poskytoval útočiště potřebným osobám. Podle pravidel sociální péče musela každá obec poskytnout pomoc všem občankám a občanům, kteří měli domovské právo (tedy domovský list).
Existovala i preventivní opatření, jako očkování novorozenců a školních dětí, vyšetření na začátku a v průběhu školní docházky. Vzhledem k oblastnímu nedostatku jódu ve vodě a případně i v běžné stravě se dětem občas vydávaly jodové tablety.
Dospělí mohli navštěvovat přednášky o otázkách výživy, zdraví a hygieny, které se konaly zčásti veřejně, zčásti pro zvané hosty.
Naši předkové dobře znali léčivé účinky rostlin a bylin. Cíleně se sbíraly a zpracovávaly na domácí prostředky proti různým neduhům.
Postupně se zlepšovaly i sociální předpoklady (například pracovní podmínky, ochrana práce), které jsou rovněž nezbytné pro přiměřený způsob života.
Jiná městská zařízení
V roce 1910 se ve městě rozsvítilo elektrické světlo. O rok dříve uvedl koželužský továrník Roßmeissl do provozu parní zařízení, kterým bylo možné pohánět dynama na výrobu elektrické energie – ta zásobovala proudem nejen jeho tovární objekty, závodní byty atd., ale zpočátku i odběratele na území města. Náležitého díku se však Roßmeisslovi za toto pokrokové zařízení nedostalo. Když za první světové války v důsledku nedostatku petroleje silně vzrostla poptávka po domácím proudu a s velkým nákladem zřízené zařízení začalo vynášet zisk, převzalo město zásobování elektřinou do vlastní režie. Odebíralo proud z meziobecní elektrárny Unterreichenau. Roßmeissl smel do městské sítě dodávat jen na vyžádání.
Město dbalo i na svůj vzhled. Nechávalo proto obecními dělníky čistit ulice a cesty a provádět zimní údržbu, pokud k tomu podle nařízení nebyli povinni sousedé.
[obr] Místní policie
nach sich.
Für die Abfuhr von Hausmüll, den damals alle „Åschä" nannten, sorgten Gemeindearbeiter (Åschämannä). Sie zogen mit einem Handwagen – im Winter auf Kufen – durch alle Straßen und Gassen, um die Abfälle (fast ausschließlich Rückstände aus der Verbrennung von Holz, Papier und Braunkohlen) einzusammeln. Ihr Erscheinen kündigten sie mit einer Glocke und lauten Rufen an. Wer seinen Müll loswerden wollte, mußte die Gefäße selbst zum Wagen bringen. Dieser wurde auf einem Platz außerhalb der Stadt entleert. Der Abfallberg wuchs ganz langsam. Irgendwelche Vorkehrungen zum Schutz des Grundwassers usw. fehlten.
Wie sah das öffentliche Gesundheitswesen im Ort in den Jahrzehnten vor 1945 aus?
Die vorhandenen Straßen-, Wasser- und Abwasseranlagen wurden regelmäßig unterhalten und nach Möglichkeit verbessert.
Freiberuflich tätig waren ein praktischer Arzt (Dr. Müller, vorher Dr. Singer), zwei Zahntechniker (Gareis, Hofmann) und ein Tierarzt. Ein Spital war nicht mehr vorhanden. Die Kranken fanden im Krankenhaus in Elbogen Aufnahme. Geburtshilfe leistete in der Regel eine Hebamme.
Das neben der St. Annakirche liegende Hospital beherbergte hilfsbedürftige Personen. Nach den Fürsorgeregeln hatte jede Stadt allen Bürgerinnen und Bürgern, die das Heimatrecht besaßen (also einen Heimatschein hatten), Hilfe angedeihen zu lassen.
Es gab auch Vorsorgemaßnahmen, wie Impfung der Neugeborenen und Schulkinder, Untersuchungen zu Beginn und während der Schulzeit. In Anbetracht des landschaftsbedingten Jodmangels im Wasser und eventuell in der normalen Kost wurden zeitweise Jodtabletten an die Kinder ausgegeben.
Die Erwachsenen konnten Vorträge über Fragen der Ernährung, Gesundheit und Hygiene besuchen, die teils öffentlich, teils vor geladenen Gästen gehalten wurden.
Unseren Vorfahren war die Heilwirkung von Pflanzen und Kräutern gut bekannt. Sie wurden gezielt gesammelt und zu Hausmitteln gegen verschiedene Beschwerden verarbeitet.
Allmählich verbesserten sich auch die sozialen Voraussetzungen (z.B. Arbeitsbedingungen, Arbeitsschutz), die ebenfalls für eine angemessene Lebensweise unerläßlich sind.
Andere städtische Einrichtungen
Im Jahre 1910 ging in der Stadt das elektrische Licht an. Ein Jahr vorher hatte der Lederfabrikant Roßmeissl eine Dampfkraftanlage in Betrieb genommen, mit der Dynamos zur Erzeugung elektrischer Energie betrieben werden konnten, die nicht nur seine Werksanlagen, Werkswohnungen usw., sondern zunächst auch Abnehmer im Stadtgebiet mit Strom versorgten. Der gebührende Dank für diese zukunftsweisende Einrichtung blieb Roßmeissl jedoch versagt. Als im Ersten Weltkrieg infolge von Petroleummangel die Nachfrage nach Haushaltsstrom stark anstieg und die mit großem Aufwand errichtete Anlage Gewinn abzuwerfen begann, übernahm die Stadt die Stromversorgung in eigene Regie. Sie bezog den Strom vom Überlandwerk Unterreichenau. Roßmeissl durfte nur auf Anforderung in das städtische Netz einspeisen.
Die Stadt war auch um ihr Erscheinungsbild besorgt. Sie ließ daher von Gemeindearbeitern Straßen und Wege reinigen und die Wintersicherung durchführen, soweit dafür nicht laut Satzung die Anlieger verpflichtet waren.
[obr] Ortspolizei
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.