⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Skutečnými pány horního Zechtalu byli však dva majitelé továrny, kteří si těsně pod porcelánkou a osamělým Faltovým mlýnem (Faltamühle) postavili u silnice uprostřed nádherného parku vskutku honosné panské sídlo. Pro mě to byl opravdový pohádkový zámek a kolem něj kouzelná zahrada, a i když jsem tam se svými milými směl bydlet jen v jedné vedlejší budově pár let, přece i pro mě a pro moje kvetly a voněly ty četné stromy a keře a krásné květiny zahrady, a s zahradníkem jsem byl dobře zadobře, takže jsem měl přístup všude, až nahoru na horský svah, kde park přecházel ve vzrostlý smrkový les. Jak jsme vzhlíželi k šťastným majitelům těch nádhery, když šli kolem nás dětí nebo projížděli kolem v nádherném spřežení a přátelsky opětovali naše pozdravy! Ještě dnes vidím jednoho z nich: štíhlou postavu s pěstěným plnovousem ve tváři, v elegantním loveckém kostýmu, jak téměř denně kráčel kolem nás do továrny – a taky toho druhého, o něco menší postavy, většinou v šedém měšťanském obleku a vždycky spěchajícího, kdykoli se naše cesty zkřížily. K delším rozhovorům mezi nimi a mnou přitom ovšem nikdy nedošlo, neboť na to jistě neměli čas, a mně by to jistě vyrazilo dech, kdyby k tomu bylo došlo. Zato jsem se ale nedávno, po zhruba padesáti letech, přece jen s jedním z nich setkal u lůžka jeho nemocného vnoučete! Nu, vnouče se brzy nato zase uzdravilo, ale ten dobrý pan továrník si se svými více než osmdesáti lety svůj spěch důkladně odvykl, zvlášť když měl nedávno tu smůlu, že v pokoji upadl a zlomil si nohu. Vyprávěl jsem mu o svém pobytu v jeho pohádkové zahradě a kouzelném zámku v Zechtalu, do něhož se brzy po mých školních letech přistěhovala půvabná paní továrníková. Prý mu tam pak, jak jsem se postupem času dozvěděl, rychle vyrostla kvetoucí řada dětí a vnoučat. Za ty dlouhé roky muselo tím mužem projít mnoho radosti, ale i mnoho žalu, neboť

z jeho stářím zesláblých očí tekly hojné slzy. – Jednou jsem se však přece jen tehdy, už před padesáti lety, dostal s oběma pány továrníky trochu blíže do styku, což ještě rychle povím. Právě se slavily svaté Vánoce, a můj malý stromeček se světýlky vyvolal v pozadí snad tytéž výbuchy radosti jako později velké zářící vánoční stromy v sousedním panském domě, a po blaženě prospané štědrovečerní noci jsem se probudil k nové, netušené vánoční radosti: panstvo nechalo uspořádat velkou sáňkovou jízdu! Silnice i celé údolí bylo plné stříbrného cinkání rolniček, ržajících koní a veselého práskání bičem. Bylo tam víc než tucet spřežení, naložených pány a dámami zahalenými do velkých kožichů, kteří podnikali veselou vánoční jízdu Slavkovským lesem do Kynžvartu. Už přesně nevím, zda jsem k tomu byl řádně pozván, nebo zda jsem se tak nějak náhodou ocitl na zadním sedadle jednoho z takových spřežení – zkrátka, slavnostní jízdu jsem podnikl s nimi, i když jsem místy, kdykoli koně do kopce oddychovali a šli krokem, ze svého vysokého sedadla z důvodu lepšího zahřátí slézal a pěšky si to štrachal sněhem. Kromě několika omrzlých prstů na nohou a ušních lalůčků jsem z té zimní jízdy nevynesl žádnou další újmu, právě naopak: na místě určení bylo skvěle chutnající slavnostní hodování v dobře vytopeném hotelovém sále, kterého jsem se samozřejmě také zúčastnil a při němž jsem si samozřejmě dosyta přišel na své. Když se pozdě odpoledne jelo zase domů, seděl jsem, ještě než jsem se pořádně rozhlédl, náhle uprostřed saní mezi svými dvěma „Billrothovými dcerami", které mě pak večer, v poněkud ospalém stavu, vyzdvihly z teplých saní ven. Zda jsem se tehdy oněm milým dámám za tento lidumilný čin náležitě poděkoval, nechám raději nezodpovězeno. Pro každý případ to tímto dodatečně napravuji: Zaplať Bůh a nejsrdečnější díky, vy milé modrooké.

věta pokračuje na dalším listu ⟶