Spitzmüllera, mrtvého, a matku i mladého mlynářského pacholka odvedli žandaři na starý zámek. A když pak nedlouho poté přišly milé Vánoce, dovedl jsem malého Hansla, který se v jedné zlé noci stal sirotkem, k našemu stromečku, aby v kruhu veselých dětí zapomněl na svůj těžký žal. – Ano, i o této nešťastné události se mi ještě dnes občas zdá, a všechno to mám v paměti tak čerstvé, jako by se to stalo teprve nedávno. Co se asi stalo z mého Hansla? Brzy nato jsem ho ztratil z očí a od té doby jsem ho už nikdy nespatřil.

Ale i mnoho jiných a přívětivějších obrázků z let mého pobytu v Zechtalu se v takových nocích vynořuje v mé paměti. Proti proudu potoka, nedaleko od neblahého mlýna, jenž se choulil těsně u silnice, stál po levé ruce na malém návrší starý, sešlý selský dům, v němž hospodařila stejně stará selka, vždycky vonící chlévem a kravským hnojem, dobrá Johannl, u níž jsme často zastavovali a pokaždé s velkou chutí snědli misku čerstvého mléka a kus domácího chleba. Naproti přes Stoka na svahu ležel stejně prastarý selský dvůr, opravdový horský grunt, jaké se se svými strmými loukami a poli najdou po stovkách v horách a na pastvinách Tyrolska. I tam jsme často provozovali svoje neplechy a o závod jsme si zpívali s mladým pastýřem, aby mu stádo na chudé horské louce hezky zůstávalo pohromadě. Tam jsme také nejednou potkávali vrchnostenského pána tohoto kraje Zechtalu, tehdy již šedovousého pana v. M–, s jeho urostlými plavovlasými dcerami, které nás pokaždé přátelsky oslovovaly a zvaly do své švýcarské vily, jež líbezně shlížela z druhé strany kopce. Když jsem pak o mnoho let později seděl u nohou svého učitele, velkého chirurga Theodora Billrotha, musel jsem vždycky znovu myslet na onoho milého šedovousého pána v Zechtalu, kterému se – i pokud šlo o postavu a hlas – podivuhodně podobal, takže mohl docela dobře platit za jeho vlastního bratra.

věta pokračuje na dalším listu ⟶