⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Skutečnými pány horního Zechtalu byli však dva majitelé továrny, kteří si těsně pod porcelánkou a osamělým Faltovým mlýnem (Faltamühle) postavili u silnice uprostřed nádherného parku vskutku honosné panské sídlo. Pro mě to byl opravdový pohádkový zámek a kolem něj kouzelná zahrada, a i když jsem tam se svými milými směl bydlet jen v jedné vedlejší budově pár let, přece i pro mě a pro moje kvetly a voněly ty četné stromy a keře a krásné květiny zahrady, a s zahradníkem jsem byl dobře zadobře, takže jsem měl přístup všude, až nahoru na horský svah, kde park přecházel ve vzrostlý smrkový les. Jak jsme vzhlíželi k šťastným majitelům těch nádhery, když šli kolem nás dětí nebo projížděli kolem v nádherném spřežení a přátelsky opětovali naše pozdravy! Ještě dnes vidím jednoho z nich: štíhlou postavu s pěstěným plnovousem ve tváři, v elegantním loveckém kostýmu, jak téměř denně kráčel kolem nás do továrny – a taky toho druhého, o něco menší postavy, většinou v šedém měšťanském obleku a vždycky spěchajícího, kdykoli se naše cesty zkřížily. K delším rozhovorům mezi nimi a mnou přitom ovšem nikdy nedošlo, neboť na to jistě neměli čas, a mně by to jistě vyrazilo dech, kdyby k tomu bylo došlo. Zato jsem se ale nedávno, po zhruba padesáti letech, přece jen s jedním z nich setkal u lůžka jeho nemocného vnoučete! Nu, vnouče se brzy nato zase uzdravilo, ale ten dobrý pan továrník si se svými více než osmdesáti lety svůj spěch důkladně odvykl, zvlášť když měl nedávno tu smůlu, že v pokoji upadl a zlomil si nohu. Vyprávěl jsem mu o svém pobytu v jeho pohádkové zahradě a kouzelném zámku v Zechtalu, do něhož se brzy po mých školních letech přistěhovala půvabná paní továrníková. Prý mu tam pak, jak jsem se postupem času dozvěděl, rychle vyrostla kvetoucí řada dětí a vnoučat. Za ty dlouhé roky muselo tím mužem projít mnoho radosti, ale i mnoho žalu, neboť
z jeho stářím zesláblých očí tekly hojné slzy. – Jednou jsem se však přece jen tehdy, už před padesáti lety, dostal s oběma pány továrníky trochu blíže do styku, což ještě rychle povím. Právě se slavily svaté Vánoce, a můj malý stromeček se světýlky vyvolal v pozadí snad tytéž výbuchy radosti jako později velké zářící vánoční stromy v sousedním panském domě, a po blaženě prospané štědrovečerní noci jsem se probudil k nové, netušené vánoční radosti: panstvo nechalo uspořádat velkou sáňkovou jízdu! Silnice i celé údolí bylo plné stříbrného cinkání rolniček, ržajících koní a veselého práskání bičem. Bylo tam víc než tucet spřežení, naložených pány a dámami zahalenými do velkých kožichů, kteří podnikali veselou vánoční jízdu Slavkovským lesem do Kynžvartu. Už přesně nevím, zda jsem k tomu byl řádně pozván, nebo zda jsem se tak nějak náhodou ocitl na zadním sedadle jednoho z takových spřežení – zkrátka, slavnostní jízdu jsem podnikl s nimi, i když jsem místy, kdykoli koně do kopce oddychovali a šli krokem, ze svého vysokého sedadla z důvodu lepšího zahřátí slézal a pěšky si to štrachal sněhem. Kromě několika omrzlých prstů na nohou a ušních lalůčků jsem z té zimní jízdy nevynesl žádnou další újmu, právě naopak: na místě určení bylo skvěle chutnající slavnostní hodování v dobře vytopeném hotelovém sále, kterého jsem se samozřejmě také zúčastnil a při němž jsem si samozřejmě dosyta přišel na své. Když se pozdě odpoledne jelo zase domů, seděl jsem, ještě než jsem se pořádně rozhlédl, náhle uprostřed saní mezi svými dvěma „Billrothovými dcerami", které mě pak večer, v poněkud ospalém stavu, vyzdvihly z teplých saní ven. Zda jsem se tehdy oněm milým dámám za tento lidumilný čin náležitě poděkoval, nechám raději nezodpovězeno. Pro každý případ to tímto dodatečně napravuji: Zaplať Bůh a nejsrdečnější díky, vy milé modrooké.
konnte.
Die eigentlichen Herren des oberen Zechtales aber waren die beiden Fabriksbesitzer, die sich knapp unterhalb der Porzellanfabrik und der einsamen Faltamühle ein gar stattliches Herrenhaus inmitten eines herrlichen Parkes hart an der Straße erbaut hatten. Das war für mich ein wahres Märchenschloß und ein Wundergarten ringsum, und wenn ich auch mit meinen Lieben nur in einem Nebengebäude durch einige Jahre dort wohnen durfte, die vielen Bäume und Sträucher und die schönen Blumen des Gartens blühten und dufteten ja auch für mich und die Meinen, und mit dem Gärtner stand ich auf gutem Fuße, sodaß ich überallhin Zutritt hatte, bis hinauf an den Berghang, wo der Park in einem hochstämmigen Fichtenwald überging. Wie haben wir zu den glücklichen Besitzern dieser Herrlichkeiten emporgesehen wenn sie an uns Kindern vorübergingen oder im prächtigen Gespanne vorbeikutschierten und unsere Grüße freundlich erwiderten! Noch heute sehe ich den einen: eine schlanke Gestalt ein wohlgepflegtes Bärtchen im Antlitz, im eleganten Jagdkostüm, wie er fast täglich an uns vorüber in die Fabrik ging — und auch den andern, von etwas kleinerer Statur, zumeist im grauen Bürgeranzuge und immer in Eile, wenn sich unsere Wege kreuzten Zu längeren Aussprachen zwischen ihnen und mir ist es hiebei freilich nie gekommen, da sie ja gewiß keine Zeit dazu hatten, und es mir sicher dem Atem verschlagen hätte, wenn es hiezu gekommen wäre. Aber dafür bin ich neulich, nach beiläufig fünfzig Jahren, doch noch mit dem einen am Krankenbette seines Enkelkindes zusammengekommen! Nun, das Enkelkind ist bald darauf wieder frisch und gesund geworden, aber der gute Fabriksherr hat sich mit seinen mehr als achtzig Lebensjahren seine Eile gründlich abgewöhnt, zumal er unlängst das Unglück hatte, im Zimmer zu fallen und sich ein Bein zu brechen Ich habe ihm von meinem Aufenthalte in seinem Märchengarten und Zauberschlosse im Zechtale erzählt, in welches bald nach meiner Schulbubenzeit eine holdselige Fabriksherrin eingezogen ist. Dann soll ihm dortselbst rasch eine blühende Schar von Kindern und Kindeskindern herangewachsen sein, wie ich im Laufe der Zeit erfahren habe. Es muß die langen Jahre her viel Freude, aber auch viel Leid an dem Manne vorübergezogen sein, denn
seinen
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.