⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Jak lahodně a sladce se pak každou noc spávalo na měkkém polštáři, který nám nachystala dobrá matka, a ještě dnes, když ze samých starostí a strastí všedního dne zase nemohu najít spánek, pevně zavřu oči a živě vzpomínám na blažené školní a putovní dny v údolí svého mládí. A hned se vidím zase se školní brašnou na zádech, jak uprostřed svých kumpánů kráčím lesem a horami sevřeným údolím Flutbachu a večer se unaven vplížím do postýlky. Jak dobře taková únava padne a jak těžce se pak víčka zavírají do sladkého, osvěžujícího spánku – osvědčený a mnohokrát vyzkoušený prostředek! A když se do toho jednou pustím, sním dál a vidím před sebou znovu vstávat všechno, jak to kdysi bývalo v mých zecherenských školních dnech. Z Taubentoffelu se zase dívám přes údolí vzhůru k věkem zšedivělému městu a k mohutnému hradu, vidím znovu smělý řetězový most a rachotící Röhrsteg a všechny milé lidi, jak se tam za mého klukovství procházeli: dobrého pana starostu Heinla a přísného policajta Märtna, často škádleného „Wurstbarona" a hrubého „Zuckertalera", veselého Pechernaze a rozjařeného zedníka Rolanda, jak skáče z vysokého zábradlí řetězového mostu do Ohře a hned nato se jako pudl, celý zmáčený, znovu drápe na břeh. Ve snu se pak jistě blaženě usmívám nad těmi milými obrázky z dob svého dětství a hned taky, jako o prázdninových dnech, závodím s kozami na strmých stráních a shlížím z blažených výšin Zechtalu dolů na silnici, kde se pomalu táhnou těžké nákladní vozy a mezitím zase někdy zatočí za ohyb cesty rychlý kočár. A když jsem se dost nadýchal vzduchu ve výšce, letí to zase mihem z kopce dolů, rovnou do pohostinného mlýna, kde na mě čeká můj malý přítel a vede mě do hlučné, moukou zaprášené mlýnské světnice a k velkým, vodou skrápěným kolům a k tajemně hučícímu náhonu – chudák Hansl! Jednou ráno v něm našli jeho otce,
nicht vermissen. Wie köstlich und fein schlief es sich da allnächtlich auf dem weichen Pfühl, den uns die gute Mutter bereitet, und heute noch, wenn ich von den Sorgen und Kümmernissen des Alltags wieder einmal gar keinen Schlaf zu finden vermag, da drücke ich kurz entschlossen die Augen fest zu und denke recht lebhaft an die seligen Schul- und Wandertage im Tale meiner Jugend. Da sehe ich mich dann gleich wieder mit dem Schulranzen auf dem Rücken im wald- und bergumschlossenen Flutbachtale inmitten meiner Kumpane einherziehen und am Abende müde ins Nestchen kriechen. Wie wohl diese Müdigkeit tut und wie bleischwer die Lider dann zu süßem, erquickenden Schlafe sich schließen. Ein probates und oft schon erprobtes Mittel! Dann aber träume ich, wenn ich einmal daran bin, darauf los und sehe alles wieder leibhaftig vor mir erstehen, wie es einstmals in meinen Zechernen Schultagen war. Vom Taubentoffel aus schaue ich wieder hinüber und aufwärts zur altersgrauen Stadt und hochragenden Burg, ich sehe die kühne Kettenbrücke wieder und den polternden Röhrsteg und die lieben Menschen alle, wie sie in meiner Knabenzeit dort wandelten: den guten Herrn Bürgermeister Heinl und den gestrengen Polizei Märtn, den vielgeneckten „Wurstbaron" und den groben „Zuckertaler", den lustigen Pechernaz und den rauschigen Maurer Roland, wie er von dem hohen Gelände der Kettenbrücke in die Eger hinabspringt und alsbald wie eine Pudel traufend wieder das Ufer gewinnt. Da lächle ich wohl im Traume selig über die lieblichen Bildchen aus der Zeit meiner Kindheit und steige auch gleich, als wie an schulfreien Tagen, mit den Ziegen um die Wette auf den Hängen herum und luge von den seligen Höhen des Zechtales hernieder auf die Straße, wo die schweren Lastwagen langsam einherziehen und mitunter auch einmal eine hurtige Kutsche um die Windung des Weges biegt. Und nachdem ich mich in der luftigen Höhe genügsam erquickt, geht es wie im Fluge wieder den Berg hinab und geradewegs in die gastliche Mühle hinein, wo mich mein kleiner Freund erwartet und in die lärmende, mehlbestaubte Mühlstube führt und zu den großen wassertriefenden Rädern und dem unheimlich rauschenden Mühlbach — armer Hansl! Eines Morgens fanden sie seinen Vater, den
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.