Kraj mladosti

Vánoční pozdrav milé domovině

O starém Krudumu a o Slavkovském lese (Kaiserwald) jsem už v průběhu let vyprávěl leccos, a přitom jsem si s obvyklou domýšlivostí nemohl odpustit, abych do vyprávění skoro pokaždé nevmísil i vlastní osobu, která tam v dávných, věkem zšedivělých časech prováděla a prožívala všelijaké kousky, veselé i smutné. Dnes se chci, pokud to půjde, přece jen trochu skromněji ovládat, ale opravdu si nemohu pomoci, pokud z toho zase vyjde najevo, že jsem v tom příběhu měl svůj podíl.

A vlastně to ani není žádný pravý příběh, co dnes chci vyprávět, i když to začíná stejně nudně jako obvykle.

Bylo to v sedmdesátých letech minulého století, kdy tichým Údolím každodenně za časného rána táhla do města tlupa hlučících školáků. Stoka ještě dnes hučí přesně tak, těsně u Císařské ulice (Kaiserstraße), údolím, ale zlá lokomotiva místní dráhy tehdy ještě svým ošklivým pískáním a supěním neznesvěcovala krajinu. Ti malí kluci přicházeli místy z pořádné dálky, odshora z údolí, odkud čirý Stříbrný potok (Silberbach) smísí svou krudumskou vodičku s Stokou a kde sazí zčernalé komíny staré porcelánky ozařují noci svou pochmurnou září. Já jsem byl přirozeně mezi tou veselou tlupou a byl při tom i malý Hansl, podsaditý synek Spitzmüllera, a když bylo počasí a bláto na cestě už příliš zlé, přátelský mlynář nás mžikem vysadil na projíždějící prázdný uhelný povoz, jehož dobrácký vozka nás pak vždycky – ovšem často promáčené deštěm nebo napůl zmrzlé – vysadil u kapličky Mutteranna na Křížové ulici (Kreuzstraße). Později děti z Údolí (Zechtal) dostaly brzy vlastní školu, ale my jsme si tehdy vzali do hlavy městskou školu, a na veselý pochod milým údolím až do města a na skvělé jízdy na uhelně černých vozech jsme si za nic na světě nechtěli nechat vzít.

věta pokračuje na dalším listu ⟶