⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Tuto část svého vánočního poselství asi doopravdy pochopí a ocení jen ti krajané, které stejně jako mě postihl osud doživotního vyhnanství z domoviny; musím proto připojit i pár řádků pro ty, kdo zůstali doma, s nimiž bych si to přece jen nerad rozházel. A tu ovšem nemohu jinak, než abych zase jednou, jako už tolikrát, trochu poprohraboval ve svých vzpomínkách na mládí.

Dovolte mi začít u mé zesnulé matky, vždyť právě o Vánocích není na zemi jméno svatější než jméno pravého vánočního anděla — matky. Byla to velice čistotná žena, naše stará selská jizba byla vždy vydrhnutá dozářivě, žádnou městskou světnici jsem nenašel čistší než tuto. Moje maminka za tuto svou pro venkovské poměry poněkud přehnanou čistotnost sice musela snést nejeden posměšek a závistivé kritizování, ale já jsem jí za to vděčný i za hrobem, protože kus jejího smyslu pro čistotu přešel i na mě, což se mi v životě, a zvláště v mém povolání, velmi hodilo.

I tehdy, když jsem ještě denně putoval se svým balíčkem chleba a knih z krudumské vesnice do městské školy, mi tato matčina vlastnost přišla vhod tím, že mi pomohla k nečekaným peněžním příjmům v době, kdy jakákoli jiná vyhlídka na získání majetku selhávala. Musel jsem totiž po celý rok myslet na to, abych měl před Vánocemi pohotově pěknou částku na nákup vánoční nadílky pro naši rodinu. Takový stromeček se zlatými a stříbrnými ořechy, barevnými svíčkami a kouskem perníku stál obrovské peníze — před lety jsem to čtenářům „Loketských novin“ už jednou spočítal: rovných dvacet sedm krejcarů, ani víc, ani míň, bylo potřeba na pořízení všech těch nádher, přičemž samotný stromeček nám po jistém zdráhání z milosti hajného Kolba dodalo krudumské revírní hospodářství na svůj účet — pokud bych za to měl u ctihodné lesní správy ještě nějaký dluh, jsem i dnes, přes promlčení, ochoten jej vyrovnat.

věta pokračuje na dalším listu ⟶