⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Toho dne, kdy mi kazatel svým tématem „S Bohem za domov a národ" rozechvěl a rozezvučel všechny struny srdce, jsem před tímto svatostánkem znovu, jako už tolikrát, musel plakat horké slzy — i stárnoucí muži mívají mnohdy ještě něco takového nazbyt — slzy touhy po domovině a jejích lidech, ale jistě i stesku po mládí! Právě v tu pravou chvíli mi tehdy padla do očí i jedna pasáž v takové pěkné knížce pro povzbuzení, kterou nemohu tomuto vánočnímu listu zamlčet. „Koho život vyvedl z domoviny a otcovského domu, ten musí venku zpustnout, nezřídí-li si v cizině domovský koutek, byť jen obrázek nebo skříňku s věcmi z otcovského domu. To musí být ta stanice, jež přijímá neviditelné vlny síly z domoviny a vede je dál do srdce vzdáleného od domova. Jsou to slova, jež ze skříňky vycházejí, jsou to ruce, rodičovské ruce, jež se tiše a jemně, konejšivě a žehnajíce, kladou na čelo?" — — —

Toho večera jsem dlouho nenacházel klid, a teprve když jasná zimní hvězdná obloha zasvítila oknem na mé lůžko, utišily se pomalu vlny mé rozbouřené duše a usnul jsem s vlhkýma očima — nádherný sen mě odnesl zpátky do mých mladých let, ke všem mým milým ve městě i na vesnici, do milé staré reálky k mým kamarádům a učitelům, do mého zasněženého krudumského lesa; to bylo utěšené vysvobození po prudké bouři stesku, jež se přehnala mou duší.

věta pokračuje na dalším listu ⟶