⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Tuto část svého vánočního poselství asi doopravdy pochopí a ocení jen ti krajané, které stejně jako mě postihl osud doživotního vyhnanství z domoviny; musím proto připojit i pár řádků pro ty, kdo zůstali doma, s nimiž bych si to přece jen nerad rozházel. A tu ovšem nemohu jinak, než abych zase jednou, jako už tolikrát, trochu poprohraboval ve svých vzpomínkách na mládí.
Dovolte mi začít u mé zesnulé matky, vždyť právě o Vánocích není na zemi jméno svatější než jméno pravého vánočního anděla — matky. Byla to velice čistotná žena, naše stará selská jizba byla vždy vydrhnutá dozářivě, žádnou městskou světnici jsem nenašel čistší než tuto. Moje maminka za tuto svou pro venkovské poměry poněkud přehnanou čistotnost sice musela snést nejeden posměšek a závistivé kritizování, ale já jsem jí za to vděčný i za hrobem, protože kus jejího smyslu pro čistotu přešel i na mě, což se mi v životě, a zvláště v mém povolání, velmi hodilo.
I tehdy, když jsem ještě denně putoval se svým balíčkem chleba a knih z krudumské vesnice do městské školy, mi tato matčina vlastnost přišla vhod tím, že mi pomohla k nečekaným peněžním příjmům v době, kdy jakákoli jiná vyhlídka na získání majetku selhávala. Musel jsem totiž po celý rok myslet na to, abych měl před Vánocemi pohotově pěknou částku na nákup vánoční nadílky pro naši rodinu. Takový stromeček se zlatými a stříbrnými ořechy, barevnými svíčkami a kouskem perníku stál obrovské peníze — před lety jsem to čtenářům „Loketských novin“ už jednou spočítal: rovných dvacet sedm krejcarů, ani víc, ani míň, bylo potřeba na pořízení všech těch nádher, přičemž samotný stromeček nám po jistém zdráhání z milosti hajného Kolba dodalo krudumské revírní hospodářství na svůj účet — pokud bych za to měl u ctihodné lesní správy ještě nějaký dluh, jsem i dnes, přes promlčení, ochoten jej vyrovnat.
muß daher
auch einige Zeilen für die Daheimgebliebenen anfügen, mit denen ich mir's ja auch beileibe nicht verderben möchte. Und da kann ich wohl nicht anders, als daß ich wieder einmal ein wenig, wie so oft schon, mit meinen Jugenderinnerungen auskrame.
Es sei mir gestattet, mit meiner seligen Mutter zu beginnen, ist doch insbesondere zur Weihnachtszeit kein Name heiliger auf Erden, als der des wahren Weihnachtsengels, der Mutter. Sie war eine gar reinliche Frau, unsere alte Bauernstube war immer blitzblank gescheuert, ich habe manche Stadtstube nicht sauberer gefunden als diese. Wohl hat mein Mütterlein wegen dieser ihrer für ländliche Verhältnisse etwas übertriebenen Reinlichkeit manches Spottwort und neidische Kritisiererei hören und hinnehmen müssen, aber ich bin ihr dafür noch über das Grab hinaus dankbar, weil ein gut Stücklein ihres Reinlichkeitssinnes auch auf mich übergegangen ist, was mir im Leben und insbesondere in meinem Berufe sehr wohl bekam.
Auch damals, als ich noch täglich mit meinem Brot- und Bücherpack vom Krudumdorf in die Stadtschule wanderte, kam mir die Eigenschaft der Mutter insoferne zugute, als sie mir zu ungeahnten Geldeinnahmen verhalf zu einer Zeit da jede andere Aussicht auf Erwerb von Vermögenswerten fehlgeschlagen war. Mußte ich doch das ganze Jahr hindurch darauf bedacht sein, vor Weihnachten einen ansehnlichen Betrag zum Ankaufe der Christbescherung für unsere Familie bereit zu haben. So ein Christbäumchen mit Gold- und Silbernüssen, bunten Kerzchen und Lebzeltenstückchen kostete eine Unmenge Geldes, ich habe es den Lesern der „Elbogener Zeitung" vor Jahren schon einmal vorgerechnet: bare siebenundzwanzig Kreuzer, nicht weniger und nicht mehr, waren zur Beschaffung all dieser Herrlichkeiten notwendig, wobei das Bäumchen selbst durch die Gnade des Försters Kolb nach einigem Widerstreben auf Kosten des Krudumrevieres beigestellt worden war — sollte ich diesbezüglich bei der löblichen Forstverwaltung noch irgendwie belastet sein, so bin ich trotz der Verjährung heute noch erbötig, meine Schuld zu begleichen.
Wie ich den Grundstock zu meinem Weihnachtsbudget gelegt habe? Nun, die gute Mutter konnte die lästigen Stubenfliegen schon gar nicht leiden, weil dieses
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.