⟵ věta pokračuje z předchozího listu

k milému starému Krudumu, jako tenkrát o veselých Velikonocích. Pak jim chci zase vyprávět své historky a, budou-li si přát, ještě jednou zajásat nad vrcholky jedlí — — — Mezitím ale posílám všem milým krajanům přes všechny hraniční příkopy a závory — srdečné velikonoční pozdravy!

Milované domovině

Vánoční dopis z Vídně.

Nedávno mě znovu pořádně přepadl stesk po domově, a bylo to takto: V jednom z nejkrásnějších vídeňských kostelů se sešli chebští krajané ve velkém počtu na vzpomínkovou slavnost za padlé syny domoviny. Duchovní správu v této farnosti mají na starosti naši milí rytířští křižovníci s červenou hvězdou, kteří nám domovinu znovu a znovu, jednou z chebského a kulmského obvodu, jindy z Karlových Varů nebo z Lokte posílají do Vídně a kteří našim krajanům odjakživa znamenají kus domova. Mladý kaplan Blank, jenž tehdy sloužil slavnostní mši, je rodilým synem Chebska, neméně pak i bývalý polní kaplan chebského pluku profesor dr. Langhammer, který nám z kazatelny v zářivých barvách vylíčil nedostižné hrdinství našich bratrů a synů na všech bojištích nešťastné světové války. Nádherná kupolová stavba kostela svatého Karla už dlouho neviděla pohromadě tolik mužů v tak zbožné a slavnostní náladě jako v tuto naši domovinou neděli, a když se pak zástupy jednotlivých krajanských spolků po skončení slavnosti s vlajícími prapory rozcházely do svých čtvrtí, velké město Vídeň, jak už tolikrát předtím, se přece jen na okamžik zastavilo a vzhlédlo: ano, ano, to jsou naši chebští!

Ve mně slavnost po pochodu domů ještě zdaleka neskončila. Je-li milý kostel svatého Karla s jeho křižovníky jaksi domovským a božím koutkem chebských krajanů ve Vídni, pak i v mém domově zde existuje koutek pokoje, kde vedle jiných domovských památek stojí jako oltář můj největší poklad, nádherný obraz města a hradu Loket, obklopeného domovskými horami, dílo mistrovské ruky Waltera Dießena — a před ním v tichých hodinách konávám své domovské pobožnosti.

věta pokračuje na dalším listu ⟶