let později, když se toto místo uvolnilo, postoupil na primáře. Zde začalo jeho záslužné působení pro jeho rodinu, pro jeho chebské krajany a v neposlední řadě i pro jeho kolegy, kteří si brzy povšimli jeho ve všech ohledech vynikající povahy a zamýšleli mu svěřit vedoucí úlohu ve vídeňském lékařském kolegiu. Samozřejmě nechyběla ani veřejná uznání za jeho působení; jsou uvedena níže v pořadí, v jakém mu byla udělena:
Královský perský Řád slunce a lva (1903), zlatý záslužný kříž s korunou (1905), knížecí lichtenštejnská jubilejní medaile (1913), císařský osmanský řád Osmanje (1916), titul vládního rady (1920), titul vrchního zdravotního rady (1926).
Jak byla jeho činnost ve vídeňském lékařském kolegiu hodnocena, vyplývá z výroční zprávy této instituce za rok 1928/29, kde se praví: „Dr. Kempf byl po mnoho let duší lékařského kolegia; věnoval veškerou svou dostupnou pracovní sílu našim ústavům, a pokud jsme se zdravou kůží dostali skrze pochmurné časy převratu a inflace a dnes jsme opět nahoře, je to bezpochyby v prvé řadě zásluha Dr. Kempfa. Ve službě lékařskému kolegiu Kempf odevzdal to nejlepší, obětoval část svého zdraví a nikdy se sám příliš nešetřil. Lékařské kolegium se stalo doslova jeho druhým já, od kolegia nebyl k odtržení, srostl s ním v jedno. Jeho působení zůstane trvale zapsáno v análech lékařského kolegia pro budoucí generace."
Roku 1911 se Dr. Kempf oženil s hudebně nadanou slečnou svého srdce, Vídeňačkou, která mu vytvořila útulný domov a stála mu po boku ve všech jeho snahách. Manželství zůstalo bezdětné.
V posledních letech se silněji projevovala stará choroba; hledal proti ní opakovaně pomoc a uzdravení. Zápal plic se stal rozhodujícím úderem v tomto boji a Kempf mu podlehl 2. května 1929 v blaženém zjasnění, poté co si předtím v hluboké zbožnosti vyžádal duchovní útěchu od krajana,
Jahre später beim Freiwerden dieser Stelle zum Chefarzte vorrückte. Hier begann sein verdienstvolles Wirken für seine Familie, für seine Egerländer Landsleute und nicht zuletzt auch für seine Kollegen, welche bald auf seine, in jeder Hinsicht hervorragende Eigenart aufmerksam wurden und ihm eine führende Rolle im Wiener medizinischen Doktorenkollegium zudachten. Selbstverständlich fehlte es nicht an öffentlichen Anerkennungen für sein Wirken; diese werden nachstehend in der Reihenfolge angeführt, wie sie ihm verliehen wurden:
Kgl persischer Sonnen- und Löwenorden (1903), das goldene Verdienstkreuz mit der Krone (1905), die fürstl. Lichtenstein'sche Jubiläumsmedaille (1913), der kais ottomanische Osmanje Orden (1916), der Titel eines Regierungsrates (1920), der Titel eines Obermedizinalrates (1926.)
Welche Beurteilung seine Tätigkeit im Wiener Doktorenkollegium gefunden hat, geht aus dem Jahresberichte dieser Körperschaft für 1928/29 hervor, wo es heißt: „Dr. Kempf war seit vielen Jahren die Seele des Doktorenkollegiums; er hat seine ganze verfügbare Arbeitskraft unseren Instituten gewidmet und wenn wir mit heiler Haut durch die trüben Zeiten des Umsturzes und der Inflation hindurch gekommen und heute wieder oben sind, so ist das wohl in allererster Linie das Verdienst des Dr. Kempf. Im Dienste für das Doktorenkollegiums hat Kempf sein Bestes geleistet, einen Teil seiner Gesundheit hingeopfert und sich nie so recht geschont. Das Doktorenkollegium war förmlich sein zweites Ich geworden, vom Doktorenkollegium war er nicht zu trennen, es war mit ihm in eins verwachsen. Sein Wirken wird in den Analen des Doktorenkollegiums für die Nachwelt dauernd verzeichnet bleiben."
Im Jahre 1911 verehelichte sich Dr. Kempf mit einem musikalisch veranlagten Fräulein seiner Wahl, einer Wienerin, welche ihm ein trauliches Heim bereitete und in allen Bestrebungen zur Seite stand. Die Ehe blieb kinderlos.
In den letzten Jahren machte sich ein altes Leiden stärker fühlbar; er suchte dagegen mehrfach Hilfe und Heilung. Eine Lungenentzündung wurde zur entscheidenden Attacke im Kampfe und dieser erlag er am 2. Mai 1929 in seliger Verklärung, nachdem er sich vorher in tiefer Religiosität den geistlichen Trost durch einen Landsmann,
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.