že nás pan lesní zasáhl tak hluboko do srdce.

Ano, a ještě jedna malá nehoda se mi jednou přihodila o Štědrém večeru, která však milostivým řízením prozřetelnosti, snad samotného Jezulátka, dopadla nakonec zase v jasném vánočním jásotu. Tu historku jsem už jednou před lety podrobně vyprávěl a dnes chci jen krátce sdělit, že jednou bylo malé unavené studentíčko na cestě domů, těsně před rodnou vsí, s cestovním kufříkem na zádech, otcem nalezeno napůl zmrzlé a spící na lesní cestě u Svatého Mikuláše pod Krudumem a doma pod vánočním stromečkem se pomalu rozehřálo a vrátilo se k životu. To byly pak Vánoce, jaké se veseleji a radostněji neslavily nikde, a myslím si dodnes, že jsem tenkrát v našich jásavých písních slyšel milé andílky a jejich „Sláva na výsostech Bohu".

Jednou však mi náhle a docela nečekaně dosnil zlatý sen dětství a nezářil mi už žádný vánoční stromeček, který by rodičovská a dětská láska věnovaly jeden druhému. Drsný osud roztrhl sourozence daleko od sebe, rodiče po vyčerpávající celoživotní práci odešli na věčný odpočinek. Tu jsem jednou o Štědrém večeru byl úplně sám v tom velkém hlavním městě, kdesi jen jako přihlížející, dokud jsem se neschoval v tiché, studené komůrce a neplakal slané slzy. A zase jednou, kolem téhle doby, jsem si krátce rozhodnut sbalil cestovní tašku a spěchal na funícím dýmajícím oři vstříc milé domovině. Když jsem dorazil do toho milého starého města na Ohři, hlavního města mého mladého kraje, chystali se tam právě ve svých osvětlených světnicích k vánoční slavnosti. Než jsem se vydal na noční cestu přes Kamenný luh přes náhorní plošinu ke Krudumské vísce, chtěl jsem, veden vnitřním nutkáním, ještě jednou sám prožít svou vlastní malou vánoční slavnost. Bylo to tam venku na výšině, hned u silnice na Nové Sedlo, kde jsem otevřel železnou mřížovou branku a mezi sněhem pokrytými, tvrdě zmrzlými hroby jsem záhy našel místo posledního

věta pokračuje na dalším listu ⟶