⟵ věta pokračuje z předchozího listu

jakou nám město poskytnout nemohlo. Ó jak nepopsatelně nádherné byly ty Štědré večery ve velké, útulně teplé světnici starého dřevěného domu se zvonovou věžičkou, když venku praskal mráz a cesty, pole, hory i lesy ležely v hlubokém sněhu a v temných zimních nocích se rozehrával třpyt a lesk, jako by tu byly rozsypány samé démanty a krystaly. Tam jsem se svými milými prožil radostné, blažené Vánoce, jejichž kouzelný lesk mi z oněch dob svítí do celého dalšího života, i když jsme při těžké a skromné obživě našich rodičů občas museli projít i těsně kolem hranice bídy. Ty dobrý Bože, o kolik tisíckrát krásnější než všechny svátky ve městech a nádherných palácích, které jsem viděl později, byla ta vánoční nadílka a ten stromeček, který jsem kdysi za pár ušetřených krejcarů postavil svým milým sourozencům na vánoční stůl v nenapodobitelné kráse! Ale jednou mě málem pan lesní — Bůh mu buď milostiv, přesto to byl pořádný chlapík — připravil o všechno mé radostné vánoční umění. Musel se ten dobrý muž zrovna na Štědrý večer — bylo to ještě odpoledne — v tu chvíli namanout do cesty a pěkně mě polekat, právě když jsem se chystal na kraji lesa vybrat malý smrček na náš vánoční stromeček! „Mám tě, ty darebo!" zahřměl na mě ten strejda a zlá slova jako lesní pych, oznámení, kriminál a šibenice na mě dopadala jako rány kyjem. Tu jsem v horkých slzách klesl do sněhu na kolena a s naléháním prosil toho drsného muže povinnosti — a on se nenechal dlouho prosit. Rychlý sáh po svém opasku, řez ostrým loveckým nožem a stromeček se mi vzápětí naklonil vstříc. Tu jsem se skrz slzy zasmál a chtěl tomu dobrému muži poděkovat, ale on kráčel dál ke svému obydlí a doma pak u své paní lesní na Štědrý večer docela zapomněl, že se stal těžký lesní přečin. Mně ale bylo poté, jako bych zvítězil, a doma toho večera nepoznali ani na stromečku, ani na mně,

věta pokračuje na dalším listu ⟶