⟵ věta pokračuje z předchozího listu
jakou nám město poskytnout nemohlo. Ó jak nepopsatelně nádherné byly ty Štědré večery ve velké, útulně teplé světnici starého dřevěného domu se zvonovou věžičkou, když venku praskal mráz a cesty, pole, hory i lesy ležely v hlubokém sněhu a v temných zimních nocích se rozehrával třpyt a lesk, jako by tu byly rozsypány samé démanty a krystaly. Tam jsem se svými milými prožil radostné, blažené Vánoce, jejichž kouzelný lesk mi z oněch dob svítí do celého dalšího života, i když jsme při těžké a skromné obživě našich rodičů občas museli projít i těsně kolem hranice bídy. Ty dobrý Bože, o kolik tisíckrát krásnější než všechny svátky ve městech a nádherných palácích, které jsem viděl později, byla ta vánoční nadílka a ten stromeček, který jsem kdysi za pár ušetřených krejcarů postavil svým milým sourozencům na vánoční stůl v nenapodobitelné kráse! Ale jednou mě málem pan lesní — Bůh mu buď milostiv, přesto to byl pořádný chlapík — připravil o všechno mé radostné vánoční umění. Musel se ten dobrý muž zrovna na Štědrý večer — bylo to ještě odpoledne — v tu chvíli namanout do cesty a pěkně mě polekat, právě když jsem se chystal na kraji lesa vybrat malý smrček na náš vánoční stromeček! „Mám tě, ty darebo!" zahřměl na mě ten strejda a zlá slova jako lesní pych, oznámení, kriminál a šibenice na mě dopadala jako rány kyjem. Tu jsem v horkých slzách klesl do sněhu na kolena a s naléháním prosil toho drsného muže povinnosti — a on se nenechal dlouho prosit. Rychlý sáh po svém opasku, řez ostrým loveckým nožem a stromeček se mi vzápětí naklonil vstříc. Tu jsem se skrz slzy zasmál a chtěl tomu dobrému muži poděkovat, ale on kráčel dál ke svému obydlí a doma pak u své paní lesní na Štědrý večer docela zapomněl, že se stal těžký lesní přečin. Mně ale bylo poté, jako bych zvítězil, a doma toho večera nepoznali ani na stromečku, ani na mně,
für uns Kinder, die uns die Stadt nicht bieten konnte. O wie unbeschreiblich herrlich waren da die heiligen Abende in der großen, lauschigwarmen Stube des alten Holzhauses mit dem Glockentürmchen, wenn es draußen von Kälte knirschte und Weg und Feld und Berg und Wald in tiefen Schnee lagen und in den Rauhnächten ein Flimmern und Glitzern anhub, als wenn eitel Demant und Kryſtalle ausgeſtreut wären. Da habe ich mit meinen Lieben fröhliche, ſelige Chriſtfeſte gefeiert, deren Zauberglanz mir aus dieſer Zeit in mein ganzes ferneres Leben nachleuchtet, wenngleich wir bei dem ſchweren und dürftigen Erwerbe unſerer Eltern manchmal hart am Rande der Not vorbei mußten. Du lieber Gott, wieviel tauſendmal ſchöner als alle Feſte in Städten und prunkvollen Paläſten, die ich ſpäter geſchaut, war nicht dort im Krudumdorf jene Chriſtbeſcherung und jenes Bäumchen, das ich einſt in unnachahmlicher Pracht um wenige erſparte Kreuzerlein meinen lieben Geſchwiſtern auf den Weihnachtstiſch geſtellt! Aber einmal hätte mich der Herr Förſter, Gott habe ihn ſelig — er war trotzdem ein kreuzbraver Mann — beinahe um meine ganzen freudenreichen Weihnachtskünſte gebracht. Muß mir der gute Mann juſt am heiligen Weihnachtsabende — es war noch am Nachmittage — gerade in dem Augenblicke in den Weg kommen und mich nicht wenig erſchrecken, da ich im Begriffe war, ein kleines Fichtenbäumchen am Waldrande zu unſerem Chriſtbäumchen zu erküren! „Habe ich dich, du Nichtsnutz!" donnerte mir der Knaſterbart entgegen und böſe Worte, wie Waldfrevel, Anzeige, Kriminal und Galgen, ſchlugen auf mich wie Keulenſchläge ein. Da bin ich unter heißen Tränen im Schnee auf die Knie geſunken und habe den rauhen Mann der Pflicht mit Inbrunſt gebeten — und er hat ſich nicht lange bitten laſſen. Ein raſcher Griff an ſein Wehrgehäng, ein Schnitt mit dem ſcharfen Weidmeſſer und alsbald neigte ſich mir das Bäumchen zu. Da habe ich unter Tränen gelacht und wollte dem gütigen Manne danken, der aber ſchritt fürbaß ſeiner Behauſung zu und hat dort am heiligen Weihnachtsabend bei ſeiner Frau Förſterin ganz darauf vergeſſen, daß ein ſchwerer Waldfrevel verübt worden. Mir aber war darnach wie einem Sieger zu Mute und daheim merkten ſie es am
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.