Mezitím všem milým krajanům krajanský pozdrav!
Vídeň, prosinec 1913.
Stesk po domově!
Na dolním náměstí naproti hostinci U Jelena stál starý Strunzbäckenův dům. V přízemní světničce jsem jako malý chlapec prožil první Vánoce, které mi utkvěly v paměti. Na Štědrý večer mi maminka ozdobila milý stromeček a já jsem na jejím měkkém náručí s jasným jásotem obdivoval zářící světýlka, červenolící jablíčka a zlaté ořechy. Ten večer se šlo spát později než jindy. Když všechna světla zhasla, nakukovaly do okna zlaté vánoční hvězdy, a nemýlím-li se příliš, viděl jsem tenkrát venku procházet i samotné Jezulátko — všechny tyto nádhery se musely odehrát někdy ke konci šedesátých let.
A ještě jednou, snad jen o pár let později, slavili nájemníci ve Strunzbäckenově domě milé Vánoce. Stromeček zase zářil jasným svitem světel a drobné dárky od Ježíška těšily oko i srdéčko chlapce zmámeného radostí, který už tehdy stál na vlastních nohou. Vtom náhle pronikavé výkřiky z ulice. Rodiče vyběhli ven a záhy se vrátili s bledou tváří. Rychle se naplnil kufr s věcmi a matce se naložil na nosič i s veškerým peřím. Mou malou osobu bleskurychle zabalili do velkého šátku, který mi ovázali kolem ramen a beder, a pak jsme spěchali ven na hlučné náměstí, které se rozléhalo rachotem vozů a divokým křikem. Dobrá matka spíš běžela než šla, přes svůj náklad na zádech a plačícího chlapce, kterého táhla za ruku. Když jsme spěchali kolem hostince „U Rytíře" nahoře na náměstí,
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.
