Vyděšeni spěchají obyvatelé domu z jasně osvětlené vánoční jizby a nacházejí tiše sténající ženu na kamenné dlažbě před dveřmi. V mžiku je teď ubohá ženuška v bezpečí, a v tom starém domě se zvoničkou se hned rozpoutá docela zvláštní vánoční slavnost, a v teplé jizbě uvnitř hoří posvátné vánoční svíce tentokrát celou noc. Po několika hodinách ale opouštějí dva muži s holí a lucernou vesele dům a míří směrem k lesu: nesou radostnou zprávu ještě v tu Svatou noc do Literbach-Čistá, že matka tam dole za lesem je ve spřáteleném domě dobře opatřena a že jí dobrotivý vánoční anděl vložil do klína živé Jezulátko. — — —

Od té doby uplynulo mnoho, mnoho let. Tento dojemný příběh o lauterbašské mlékařce jsem v mládí slýchal vyprávět a už dávno na něj zapomněl. Vloni jsem se náhodou — bylo to opět při vánoční slavnosti krajanského spolku ve Vídni — potkal na parketu slavnostního sálu jednoho v hlavním městě dobře známého krajanského umělce, s nímž jsem si nejprve formálně vyměnil pár slov. Tak mimochodem jsem se ho pak zeptal i na jeho rodné místo. „Jsem z Literbach (Čisté)," začal, „ale vlastně jsem se tam nenarodil, nýbrž v nedaleké sousední vesnici na cestě z Lokte do Literbach(Čisté). Ve starém domě se zvoničkou jsem byl se svou matkou hostem prvních dnů svého života."

Při tomto odhalení mi zaplesalo srdce. Tak jsem přece jen ještě potkal to „Jezulátko" lauterbašské mlékařky, které přišlo na svět pod stejnou střechou jako já! Toho dobrého muže bych po tomto zjištění rád objal, ale nešlo to, protože by na to koukalo příliš mnoho jiných lidí. Snad se mu ale jednou dostanou do rukou tyto řádky, jimiž jsem chtěl jeho zesnulé statečné maminčince postavit skromný pomníček, a pak bychom mohli to zameškané napravit. —

věta pokračuje na dalším listu ⟶