⟵ věta pokračuje z předchozího listu
S milým zvonkem a se mnou to má ale zvláštní pořízení. Ta malá věcička visela už tak mnoho lidských životů nahoře ve své od stáří zčernalé věžičce; „Georg Jordann Goß mich in Eger A 1749" stojí čitelnými písmeny psáno na vnějším okraji zvonu. Mockrát a mockrát jsem jako chlapec a jinoch tahal za provaz, který procházel trámovím starého domu, a i později, kdykoli jsem byl doma na prázdninách, stával jsem se po celou dobu zvoníkem, a někteří lidé si dokonce mysleli, že zvonek zní jasněji, když jsem byl doma. Úplně tomu nevěřím, ale k srdci mi ten milý starý zvon přirostl, to musím říct, a když teď každý večer zaznívá přes tiché vrcholky stromů, vždycky mi připadá, že z jeho hlasu slyším tiché pláč: že musel odejít z milého starého domu, pryč do své osamělé dřevěné věže.
Bylo to v březnu loňského roku, když jsem kvůli zlé rýmě musel nějakou dobu strávit na Semmeringu. Tam jsem přes den bloudil po osamělých horských stezkách a lesy a musel jsem neustále myslet na domov a jeho lesy a hory, které by mi jistě brzy přinesly uzdravení a zotavení, a jak jsem tak přemýšlel a rozjímal, uslyšel jsem najednou - bylo to odpoledne v pátek - jak od semmeringského kostelíčka zazněl zvon, jehož jasný tón mě upomínal jako pozdrav z dalekého domova. V zbožnosti a horoucí touze jsem zavřel oči: ano, to byl tentýž stříbrný zvuk a totéž jasné zpívání jako u našeho zvonku doma, a před mou vidoucí duší znovu vyvstal ten milý, drahý obraz: starý otcovský dům a lesní vesnička a všichni milovaní, jako za dnů dětství - - - když jsem sundal ruce z tváře, spatřil jsem na nich jasné slzy. Večer jsem se pak zeptal, co by to odpolední zvonění mělo znamenat: nikdo je neslyšel, odpoledne se prý nikdy nezvoní. A když v neděli zvonili k mši, slyšel jsem to také: to vůbec nebyl zvonek domoviny, vůbec ne jeho stříbrný hlásek. - - - V dopise, který jsem o pár dní později dostal z domova, ale stálo řešení: „minulý pátek se začalo s bouráním starého domu a odpoledne - při rozloučení Krista -
alterschwarzen
Türmchen; Georg Jordann Goß mich in Eger A 1749, steht in säuberlichen Buchstaben am äußeren Glockenrande zu lesen. Oft und oft habe ich als Knabe und Jüngling an dem Strange gezogen, der durch das Balkenwerk des alten Hauses ging, und auch später, wenn ich zur Bakanz daheim war, ward ich zu allen Zeiten der Glöckner, und manche Leute meinten sogar, daß das Glöcklein noch einmal so hell klinge, wenn ich daheim war. Ich glaube es nicht ganz, aber ans Herz gewachsen war mir die liebe, alte Glocke, das muß ich sagen, und wenn sie jetzt allabendlich über die stillen Wipfel hinüberklingt, vermeine ich allemal ein leises Weinen aus ihrer Stimme herauszuhören: daß sie hat fortmüssen vom lieben alten Haus, fort in ihren einsamen Holzturm.
Es war im März des vergangenen Jahres, als ich eines bösen Katarrhs wegen einige Zeit auf dem Semmering verbringen mußte. Da bin ich tagsüber auf einsamen Bergpfaden und durch die Wälder gewandert und habe unablässig an die Heimat und ihre Wälder und Berge denken müssen, die mir sicher auch bald Heilung und Genesung brächten, und wie ich so nachdachte und sinnierte, hörte ich plötzlich — es war nachmittags an einem Freitage — wie vom Semmeringkirchlein her — eine Glocke erklingen, deren heller Ton, mich wie ein Gruß aus der fernen Heimat mahnte. In Andacht und heißer Sehnsucht schloß ich die Augen: ja, das war derselbe Silberklang und dasselbe helle Singen wie unser Glöcklein daheim, und vor meiner sehenden Seele erstand noch einmal das liebe traute Bild: das alte Vaterhaus und das Walddörflein und die Lieben alle, wie in den Tagen der Kindheit — — — als ich die Hände vom Antlitz nahm, gewahrte ich helle Zähren daran. Am Abende fragte ich dann, was das Läuten am Nachmittage wohl zu bedeuten hätte: niemand hatte es gehört, am Nachmittage werde auch niemals geläutet. Und als es am Sonntag zur Messe läutete, da hörte ich es auch: das war gar nicht das Glöcklein der Heimat, gar nicht sein Silberstimmchen. — — — In einem Briefe aber, den ich einige Tage später aus der Heimat erhielt, stand die Lösung: „am letzten Freitag wurde mit der Abtragung des alten Hauses begonnen und nachmittags — zur Scheidung
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.