Co se jen za posledních desetiletí stalo z „Loketského lesa"! Na tomto místě musí být jednou řečeno: pokaždé, když se vracím do rodného kraje, naplňuje mě obnovený obdiv nad dalekozrakou péčí městské správy; stále nová zeleň a bujné kultury na dřívějších skoro zoufalých pustinách, nádherné silnice a cesty přes les a údolí; všude cítit milující, pečlivou ruku, která nejen pilně tvoří pro přítomnost, ale zanechá i budoucím pokolením tohoto lesního města bohaté dědictví. Sláva a dík za to, ušlechtilí občané, to „zelené moře" kolem vašeho starého města bude vaším nejkrásnějším pomníkem!

Nyní ale koníčci rázně přidávají do kroku a v mžiku jsme na výšině. Obloha se zatím pořádně zatáhla a od rána hrozí černá stěna mraků. Tu se náhle přižene s hukotem horský vítr, a jako už tak často, i dnes mě k přivítání a uvítání pozdraví dunivá dělová rána z blesky ozářených bouřkových mraků a starý krudumský les ji vrací ve stonásobné ozvěně. A nyní se to snáší v proudech - my ale spěcháme pod pohostinnou střechu otcovského domu.

Konečně doma.

Přes celé století odolávala stará dřevěná stavba se zvoničkou všem bouřím a nepohodám, minulé léto však byla zbourána a na místě prostorného starého selského domu s hliněnými výplněmi hrázděných stěn stojí dnes malá, úhledná cihlová stavba s pěknými arkýři a velkými okny ve světlých světnicích; milý starý stříbrný zvonek ale musel odejít; nedaleko, o něco výš ve vsi nahoře, dostal svůj vlastní campanile, dřevěnou zvonici za svůj příbytek, odkud jako dřív rozeznívá svůj hlásek nad lesy, když je čas k modlitbě, když zlá bouře hrozí neštěstím nebo když nějaká ubohá duše ze vsi táhne přes Krudum vzhůru k nebi.

věta pokračuje na dalším listu ⟶