Co se jen za posledních desetiletí stalo z „Loketského lesa"! Na tomto místě musí být jednou řečeno: pokaždé, když se vracím do rodného kraje, naplňuje mě obnovený obdiv nad dalekozrakou péčí městské správy; stále nová zeleň a bujné kultury na dřívějších skoro zoufalých pustinách, nádherné silnice a cesty přes les a údolí; všude cítit milující, pečlivou ruku, která nejen pilně tvoří pro přítomnost, ale zanechá i budoucím pokolením tohoto lesního města bohaté dědictví. Sláva a dík za to, ušlechtilí občané, to „zelené moře" kolem vašeho starého města bude vaším nejkrásnějším pomníkem!
Nyní ale koníčci rázně přidávají do kroku a v mžiku jsme na výšině. Obloha se zatím pořádně zatáhla a od rána hrozí černá stěna mraků. Tu se náhle přižene s hukotem horský vítr, a jako už tak často, i dnes mě k přivítání a uvítání pozdraví dunivá dělová rána z blesky ozářených bouřkových mraků a starý krudumský les ji vrací ve stonásobné ozvěně. A nyní se to snáší v proudech - my ale spěcháme pod pohostinnou střechu otcovského domu.
Konečně doma.
Přes celé století odolávala stará dřevěná stavba se zvoničkou všem bouřím a nepohodám, minulé léto však byla zbourána a na místě prostorného starého selského domu s hliněnými výplněmi hrázděných stěn stojí dnes malá, úhledná cihlová stavba s pěknými arkýři a velkými okny ve světlých světnicích; milý starý stříbrný zvonek ale musel odejít; nedaleko, o něco výš ve vsi nahoře, dostal svůj vlastní campanile, dřevěnou zvonici za svůj příbytek, odkud jako dřív rozeznívá svůj hlásek nad lesy, když je čas k modlitbě, když zlá bouře hrozí neštěstím nebo když nějaká ubohá duše ze vsi táhne přes Krudum vzhůru k nebi.
Was doch im Verlaufe der letzten Jahrzehnte aus dem „Elbogner Wald" geworden ist! An dieser Stelle muß es einmal gesagt sein: immer neue Bewunderung über die weitaus schauende Fürsorge der Stadtverwaltung erfüllt mich, so oft ich in die heimischen Gaue zurückkehre; immer neues Grün und üppige Kulturen auf früher schier trostlosen Oeden, herrliche Straßen und Wege über Wald und Tal; überall eine liebende, vorsorgende Hand zu verspüren, die nicht nur für die Gegenwart emsig schafft, sondern auch künftigen Geschlechtern dieser Waldstadt ein reiches Erbe hinterlassen wird. Heil und Dank auch darob, edle Bürger, das „grüne Meer" um eure alte Stadt herum wird euer schönstes Denkmal sein!
Nun aber greifen die Rößlein hurtig aus und im Nu haben wir die Höhe erreicht. Der Himmel hat sich inzwischen arg umzogen und vom Morgen her dräut ein schwarzer Wolkenwall. Da fährt auch schon der Höhenwind sausend einher, und wie so oft schon, grüßt mich auch heute zur Einkehr und zum Willkomm ein dröhnender Kartaunenschlag aus den blitzerhellten Wetterwolken, und der alte Krudumforst hallt ihn in hundertfachen Echo zurück. Und nun braust es hernieder in Strömen — wir aber eilen unter das gastliche Dach des Vaterhauses
Endlich daheim.
Weit über ein Jahrhundert hat der alte Holzbau mit dem Glockentürmchen allen Stürmen und Wetter Stand gehalten, im vergangenen Sommer aber wurde er abgebrochen und an Stelle des geräumigen, alten Bauernhauses mit den lehmgefüllten Riegelwänden steht heute ein kleiner, schmucker Ziegelbau mit niedlichen Erkern und großen Fenstern in den hellen Stuben; das liebe, alte Silberglöcklein aber hat wandern müssen; unweit, etwas höher im Dorfe droben, hat es seinen eigenen Campanile, einen hölzernen Glockenturm zu seiner Behausung erhalten, von dem aus es wie vordem sein Stimmchen über die Wälder erklingen läßt, wenn es zum Beten Zeit ist, wenn böse Wetter mit Unheil drohen oder wenn eine arme Seele aus dem Dorfe über den Krudum hinauf himmelwärts zieht.
Mit dem lieben Glöcklein aber und mir hat es eine eigene Bewandtnis. Das kleine Ding hing schon gar viele Menschenleben lang droben in seinem
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.