Jak jsem se tentokrát dostal domů, na to se mě raději neptejte, byl to pořádný trapas. S tou dobrou starou železnicí to už dlouho nepůjde, začínám sdílet odpor k tomuto dopravnímu prostředku se svou starou tetou Annamarií, která by na takovou věc nevkročila za nic na světě; od chvíle, kdy na Taubentofferském hlavním nádraží náhle spatřila takové divoce frkající parní kolo, tím spíš ne. Veškerou svou naději vkládám do nemoderního vzduchoplavectví a už teď se těším jako malé dítě na dobu, kdy se budeme ze svých létajících lodí dívat dolů na opuštěné koleje, na nichž poroste vysoká tráva a vzejdou mladé topolové aleje.

Ve Vídni bylo už celé týdny hrozné horko, takže se nám den odjezdu zdál jako vysvobození. Ale tam uvnitř, v rozžhavených železničních bednách, bylo o mnoho hůř. Zdálo se, že se celá Vídeň tajně domluvila vypravit se do českých lázní zrovna v mém bezpečném doprovodu. Byla to mela a hrozná tlačenice a pak hodiny a hodiny sezení jako v peci, se vzájemně sevřenými, zpocenými těly! V Mariánských Lázních konečně došlo k částečnému vyprázdnění; jedna přebujelá sousedka na sedadle uvolnila mou dlouho zakrytou pravou stranu, takže jsem byl na lavici opět viditelný jako celý člověk. Těch pár zbylých lidiček ve vlaku si protahovalo a zkoušelo údy, byl to div, že jsme všichni ještě celí a zdraví. A jaká čistota v té potírně vládla! Jako v komediantských vozech kočujících lidí, v nichž se, jak známo, vaří a spí, žije a umírá, jenom že tu malá kamnová roura nechrlí k oknům celé oblaky kouře, sazí a uhelného prachu, jak to dělá takzvaný bezdýmný stroj. A teprve ti milí spolucestující! Nedávno jsem četl o skvělém nařízení pana ministra železnic ohledně čistoty. Zbytečné, pane ministře, dokud si člověk nesmí to či ono ušmudlané prasátko - promiňte za to tvrdé slovo - trochu nešetrně, jako mladé štěně, strčit nosem do té špíny, kterou natropilo.

věta pokračuje na dalším listu ⟶