Ještě jedno dlouze doznívající loučení posílám do všech světových stran, a pak už pokračuje má cesta z hory dolů, po předním Krudumu a přes zelený Ptačí vrch (Vogelherd) ke stinně chladné Vodní rokli (Wasserriss) s jejím šumícím horským potokem, kolem tiše šeptajících domků skřítků k starému plavebnímu příkopu a stále dál lesem až k velkým, tichým loukám, jejichž světlejší zeleň se tak líbezně odráží od tmavých lesů kolem dokola. Všude mě zdraví milí, dobří známí, ačkoli daleko široko nevidím žádnou lidskou duši: tam starý rybník s mohutnou hrází a výše nahoře „nový", který klidně a hrdě spočívá jako malé Královské jezero (Königssee) mezi jedlovočerným Roßkammem a mechovitým Muckengrundem.

Zde si chci večer, až se budu vracet z vysokého Knocku a starého horského městečka Litrbachy (Čistá), ještě chvíli oddechnout v zádumčivém klidu a plně se oddat rozjímání v tiché, od světa odlehlé samotě. A až pak paní Slunce půjde na kutě a hvězdičky se rozzáří na nočním nebi, chci si vyčarovat orgii vzpomínek: na to místo tam hned u cesty, kde kdysi kouřem začernalý uhlíř hlídal svůj milíř, tu černou, dýmající obludu s žhnoucím nitrem, na malou dřevěnou chatrč vedle s kamnovým ohništěm a slaměným ložem, na němž jsem za nočních hodin často a často se zatajeným dechem naslouchal krásným příběhům přívětivého uhlíře, takže jsem jednou i podruhé zapomněl na cestu domů – na všechny milé cesty a kouty ve širém revíru, kde jsem se v mladých letech se svými milými, spojen v těžké práci, přesto radoval z života víc a víc s každým novým ránem – do blaženého mladického snu se chci zavinout a snivými kroky pak zamířit domů, a tiše a jemně se ve rodném domě jako kdysi jako dítě uložit k odpočinku, blaženě sníc dál, dokud mě nevzbudí nové slunce.