Ještě jedno dlouze doznívající loučení posílám do všech světových stran, a pak už pokračuje má cesta z hory dolů, po předním Krudumu a přes zelený Ptačí vrch (Vogelherd) ke stinně chladné Vodní rokli (Wasserriss) s jejím šumícím horským potokem, kolem tiše šeptajících domků skřítků k starému plavebnímu příkopu a stále dál lesem až k velkým, tichým loukám, jejichž světlejší zeleň se tak líbezně odráží od tmavých lesů kolem dokola. Všude mě zdraví milí, dobří známí, ačkoli daleko široko nevidím žádnou lidskou duši: tam starý rybník s mohutnou hrází a výše nahoře „nový", který klidně a hrdě spočívá jako malé Královské jezero (Königssee) mezi jedlovočerným Roßkammem a mechovitým Muckengrundem.
Zde si chci večer, až se budu vracet z vysokého Knocku a starého horského městečka Litrbachy (Čistá), ještě chvíli oddechnout v zádumčivém klidu a plně se oddat rozjímání v tiché, od světa odlehlé samotě. A až pak paní Slunce půjde na kutě a hvězdičky se rozzáří na nočním nebi, chci si vyčarovat orgii vzpomínek: na to místo tam hned u cesty, kde kdysi kouřem začernalý uhlíř hlídal svůj milíř, tu černou, dýmající obludu s žhnoucím nitrem, na malou dřevěnou chatrč vedle s kamnovým ohništěm a slaměným ložem, na němž jsem za nočních hodin často a často se zatajeným dechem naslouchal krásným příběhům přívětivého uhlíře, takže jsem jednou i podruhé zapomněl na cestu domů – na všechny milé cesty a kouty ve širém revíru, kde jsem se v mladých letech se svými milými, spojen v těžké práci, přesto radoval z života víc a víc s každým novým ránem – do blaženého mladického snu se chci zavinout a snivými kroky pak zamířit domů, a tiše a jemně se ve rodném domě jako kdysi jako dítě uložit k odpočinku, blaženě sníc dál, dokud mě nevzbudí nové slunce.
Noch einen langhallenden Abschiedsruf sende ich dann in alle Windrichtungen, und weiter geht die Bergfahrt, den vorderen Krudum hinab und hinüber über den grünen Vogelherd zum schattenkühlen Wasserriß mit seinen rauschenden Bergbach, an den leise raunenden Zwerghäuschen vorbei zum alten Flößgraben und immer weiter waldein bis zu den großen, stillen Wiesen, deren helleres Grün sich so lieblich von den dunklen Forsten ringsum abhebt. Ueberall grüßen mich liebe, gute, Bekannte, obzwar ich weit und breit kein Menschenkind sehe: Dort der alte Teich mit seinem gewaltigen Damme und weiter droben der „neue", der ruhig und stolz wie ein kleiner Königssee zwischen dem tannendunklen Roßkamm und dem moosigen Muckengrunde eingebettet ruht.
Hier will ich mich am Abend, wenn ich vom hohen Knock und dem alten Bergstädtchen Lauterbach heimkehre, noch ein Stündchen beschauliche Rast halten und mich in stiller, weltabgelegener Einsamkeit ganz dem Sinnieren hingeben Und wenn dann Frau Sonne zur Rüste geht und die Sternlein am nächtlichen Himmel aufblitzen, dann will ich mir eine Orgie von Erinnerungen vorzaubern: an jenen Fleck dort hart am Wege, wo einst ein rauchgeschwärzter Kohlenbrenner seinen Meiler betreute, das schwarze, qualmende Ungetüm mit dem glühenden Eingeweide, an die kleine Holzhütte daneben mit dem Steinofen und dem Strohlager, auf dem ich zu nächtlicher Stunde oft und oft mit angehaltenem Atem den schönen Geschichten des freundlichen Köhlers lauschte, sodaß ich ein und das andere Mal das Heimgehen vergaß — an all die trauten Wege und Winkel im weiten Revier, wo ich in jungen Tagen mit meinen Lieben in schwerer Arbeit vereint mich doch an jedem neuen Morgen mehr des Lebens gefreut — in einen seeligen Jugendtraum will ich mich einspinnen und träumend die Schritte dann heimwärts lenken und leise und sacht im Vaterhause wie einst als Kind zur Ruhe mich betten, den seligen Traum weiterträumend, bis die neue Sonne mich weckt.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.