a obě kozy hlodají doma u prázdného žlabu – a proto se odvážila tam nahoře na krudumském vršku natrhat koš zeleně, a teď si myslela, že jsem hajný – a po bledých tvářích jí tečou tlusté slzy. Utěšuji ubohou ženu, jak jen dovedu, pomohu jí trochu zvednout koš s trávou a jdu pak zamyšlen dál svou cestou do kopce. A nyní mi hlavou táhnou všelijaké myšlenky: se zákazem cesty snad ctihodný lesní úřad opravdu má pravdu; i k zastavení pastvy měl asi své dobré důvody – ale dosah tohoto opatření byl podle mého mínění přece jen trochu podceněn. To muselo být pro obyvatele krudumských vesnic, jejichž dobytek je odedávna na jaře a v raném létě odkázán na lesní pastvu, přímo katastrofou, muselo dojít k opravdovému hladovění lidí i dobytka. A ještě něco mi přichází na mysl: dodávky mléka a másla pro město, tvořené z větší části zásobami, které v těchto vesnicích od malorolníků a chalupníků od domu k domu sbírají „mlékařky", ty přece musely utrpět velkou škodu, jak co do množství, tak co do jakosti, když dobytek měsíce strádá a je ochuzen o zdravou zelenou píci? Rád bych se proto se svolením, v plné skromnosti, nejen kvůli zdraví obyvatelstva onoho města, které se mi stalo duchovní rodnou obcí a jako domovské předměstí mi vždy leželo na srdci, postavil do čela prosebné deputace: Ctihodní otcové města ať se laskavě podívají trochu blíže i na tuto rubovou stranu mince a pak snad přece jen potlačí některé lesnické obavy, jako jsou pár zničených smrčků, narušený lesní klid a znepokojené rodiny srnčí a zaječí zvěře, které přece navzdory lesní pastvě zůstanou z větší části předmětem panské honitby – nic ve zlém, milý myslivecký cechu, a myslivosti zdar, zdar ale i všem ostatním rodákům ve vsi i městě!