⟵ věta pokračuje z předchozího listu
starý Krudum víme líp, kam patříme, viď, ty věrný druhu? –
Vzdálen od neklidu života daleko od svého zeleného lesa, zavlečen do hučícího velkoměsta, putoval jsem po roce opět nakrátko do milé krudumské domoviny. Jako král vjíždí za zvonění zvonů a hřmění děl do své země, tak jsem se pod burácející bouří a duněním hromů letní bouřky vracel domů do svého zděděného království. Z rozbouřeného nebe se snášely na tmavé lesy celé svazky mohutných blesků jako uvítání a vysoké vrcholky stromů se v bouři hluboko klonily před navráceným synem lesa – buď dík za svůj hlučný pozdrav, ty věrný domácí lese! –
Po královském spánku ve starém rodném domě bloudí můj pohled jasným ránem do zeleně: zářivé slunce a modrá obloha nad vsí a lesem. Tak tedy hřebíčkované boty a poutnickou hůl a hurá do mého lesa. Tu mě zdraví i starý, šedivý vrch mého mládí a domovské slunce se mi směje přímo do srdce, až bych mohl hlasitě zajásat. Ale to si musím schovat na později, teď mě ještě vidí a slyší lidé na louce a poli, a musím svému Krudumskému lesu nejprve slušně vzdát návštěvu. Výše nahoře, v tichém vysokém lese, to už doženu a pošlu dolů takové halekání, že se to bude rozléhat všemi úvaly; ještě jsem to nezapomněl, hrdlo mi navzdory kouři a prachu měst zůstalo zdravé a stále v něm vězí kousek malého pasáčka.
Konečně mě přijal vytoužený les. Ještě rychle vstupuji do hájenky, která přívětivě kyne u cesty, a stisknu ruku milým hajným; jsem vzácný host, a ti dobří lidé mi chtějí spěšně prokázat všelijaké dobro. Ale musím dál, venku už na mě čeká les, sbohem, milá paní hajná, přijdu zase jindy! A teď už to jde přímo do svahu. Cestu ani stezku nepotřebuji, chci na vrchol napříč lesem a bez cesty. Ale počkat, co se to tam na rozcestí tak jasně leskne v ranním slunci? Asi ukazatel cesty, pro cizího poutníka. Přistupuji blíž a čtu na vysoko vztyčené tabuli hrozivá slova: vstup do městských lesů mimo veřejné cesty je přísně zakázán! Uf, po zádech mi přeběhl mráz, a v duchu se vidím opět, jak mě onen nepřátelský četník, který mi jednou o svatých velikonocích vytrhl mou dobrou starou pistoli, chytá a táhne ke starému zámku. Tak bych se já nic netušící mohl snadno dostat do neštěstí; teď se musím držet cesty.
der alte Krudum wissen es besser, wohin wir gehören, gelt du lieber, trauter Gesell? –
Von der Unrast des Lebens weit fort von meinem grünen Wald in die tosende Millionenstadt verschlagen, bin ich nach Jahresfrist wieder einmal zu kurzem Verweil in die liebe Krudumheimat gewallt. Wie ein König unter Glockengeläute und Kanonendonner in sein Land einzieht so bin ich unter brausendem Sturm und hallenden Donnerschlägen des Sommergewitters in mein angestammtes Reich heimgekehrt. Vom wilddrohenden Himmel knatterten ganze Garben mächtiger Blitzraketen zum Willkommensgruß auf die dunkeln Wälder hernieder und die hohen Wipfel neigten sich im Wettersturme tief vor dem heimgekehrten Sohne des Waldes –– habe Dank für deinen rauschenden Gruß du treuer Heimatwald! –
Nach königlichem Schlafe im alten Vaterhause schweift mein Blick am hellen Morgen ins Grüne hinaus: strahlende Sonne und blauer Himmel über Dorf und Wald. Nun her mit den Nagelschuhen und dem Wanderstecken und hinaus in meinen Wald. Da grüßt mich auch schon der altersgraue Berg meiner Jugend und die Heimatsonne lacht mir ins Herz hinein, daß ich laut aufjubeln könnte. Doch das muß ich mir für später aufsparen, jetzt sehen und hören mich noch die Leute auf Wiese und Feld, und ich muß meinem Krudumwald doch erst in sittsamer Form eine Anstandsvisite machen. Weiter droben im stillen Hochwald, da will ich es dann schon nachholen und einen Juchzer hinuntersenden, daß es durch alle Gründe hallt; habs noch nicht verlernt, die Kehle ist mir trotz Rauch und Staub der Städte gesund geblieben und in ihr steckt noch alleweil ein kleiner Hirtenbub darin.
Nun endlich hat mich der ersehnte Wald aufgenommen. Ich trete noch rasch in das am Wege freundlich winkende Forsthaus ein und drücke den lieben Förstersleuten die Hand; bin ein seltener Gast, und die Braven wollen mir eilends allerhand Gutes erweisen. Aber ich muß fort, draußen wartet der Wald schon, ade, liebe Frau Försterin, ich komme ein andersmal! Und jetzt geht es auch schon stracks die Berglehne hinan. Weg und Steg brauche ich nicht, querwaldein und pfadlos will ich zum Gipfel. Doch halt, was schimmert dort an der Weg-
kreuzung
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.