⟵ věta pokračuje z předchozího listu

To bylo velikonoční jitro! Od té doby jsem už zažil leckterou krásnou hudební slavnost a nabyl jsem si i jistý cit pro toto umění, ale jedinečně krásná zůstává pro všechny časy v mé paměti ona velikonoční ranní symfonie v lese, při níž jsem svými výstřely z pistole jaksi bušil do velkého bubnu. Pistoli mi ovšem později odebral pan četník – co bych za to dal, kdyby mi ji ze soudního depozitu, kde asi leží tolik němých svědků starého lidového zvyku, přinesl zpátky na památku na ono velikonoční jitro.

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Ano, ano, vy milí páni z Lokte (Elbogen) a vy ostatní sousedé kolem starobylého Krudumu, můj Krudumský lese: tady se nedá nic namítat, i kdybyste se sebevíc opírali o své staré kupní smlouvy a zažloutlé pergameny.

Po mnohá staletí žil svobodný rolnický rod, jehož zvrhlým výhonkem jsem já sám, uprostřed zeleného krudumského revíru; jeho dějiny jsou dějinami krudumského kraje a všechny bouře časů se přehnaly nad oběma stejně. Co mi vyprávěl děd a praděd, je mi cennější než všechny úřední spisy světa, byť s sebevětšími pečetěmi. Podívejte se jen do svých městských a šlechtických kronik: stará patricijská a šlechtická jména vítr dávno odvál a v městech a na zámcích dnes sedí nové rody. Ale rod v lese vytrval v houževnatém selském vzdoru, a byť z kdysi bohaté krudumské osady zbyly dnes jen skrovné zbytky, živící se jako malorolníci, chalupníci a dřevorubci, přece jsou to ještě staří obyvatelé zapadlého kraje, kteří čekají na onen pohádkový den, jenž jim má vrátit staré výsady a zděděný majetek. A tak čekám na tento den naplnění i já a klidně nechávám pány rok co rok házet do daňové pokladny nesčetné stříbrňáky a zlaťáky za jejich domnělý majetek. Jen ať; já a

věta pokračuje na dalším listu ⟶