⟵ věta pokračuje z předchozího listu

starý Krudum víme líp, kam patříme, viď, ty věrný druhu? –

Vzdálen od neklidu života daleko od svého zeleného lesa, zavlečen do hučícího velkoměsta, putoval jsem po roce opět nakrátko do milé krudumské domoviny. Jako král vjíždí za zvonění zvonů a hřmění děl do své země, tak jsem se pod burácející bouří a duněním hromů letní bouřky vracel domů do svého zděděného království. Z rozbouřeného nebe se snášely na tmavé lesy celé svazky mohutných blesků jako uvítání a vysoké vrcholky stromů se v bouři hluboko klonily před navráceným synem lesa – buď dík za svůj hlučný pozdrav, ty věrný domácí lese! –

Po královském spánku ve starém rodném domě bloudí můj pohled jasným ránem do zeleně: zářivé slunce a modrá obloha nad vsí a lesem. Tak tedy hřebíčkované boty a poutnickou hůl a hurá do mého lesa. Tu mě zdraví i starý, šedivý vrch mého mládí a domovské slunce se mi směje přímo do srdce, až bych mohl hlasitě zajásat. Ale to si musím schovat na později, teď mě ještě vidí a slyší lidé na louce a poli, a musím svému Krudumskému lesu nejprve slušně vzdát návštěvu. Výše nahoře, v tichém vysokém lese, to už doženu a pošlu dolů takové halekání, že se to bude rozléhat všemi úvaly; ještě jsem to nezapomněl, hrdlo mi navzdory kouři a prachu měst zůstalo zdravé a stále v něm vězí kousek malého pasáčka.

Konečně mě přijal vytoužený les. Ještě rychle vstupuji do hájenky, která přívětivě kyne u cesty, a stisknu ruku milým hajným; jsem vzácný host, a ti dobří lidé mi chtějí spěšně prokázat všelijaké dobro. Ale musím dál, venku už na mě čeká les, sbohem, milá paní hajná, přijdu zase jindy! A teď už to jde přímo do svahu. Cestu ani stezku nepotřebuji, chci na vrchol napříč lesem a bez cesty. Ale počkat, co se to tam na rozcestí tak jasně leskne v ranním slunci? Asi ukazatel cesty, pro cizího poutníka. Přistupuji blíž a čtu na vysoko vztyčené tabuli hrozivá slova: vstup do městských lesů mimo veřejné cesty je přísně zakázán! Uf, po zádech mi přeběhl mráz, a v duchu se vidím opět, jak mě onen nepřátelský četník, který mi jednou o svatých velikonocích vytrhl mou dobrou starou pistoli, chytá a táhne ke starému zámku. Tak bych se já nic netušící mohl snadno dostat do neštěstí; teď se musím držet cesty.

věta pokračuje na dalším listu ⟶