Moji dobří rodiče bydleli dlouhá léta ve městě, než se vrátili na otcovské dědictví do lesní vesnice. Tenkrát – je to už pěkně dávno – jsem tedy i já byl městský kluk. Ovšem takový, který půl roku běhal prostovlasý a bosý po ulicích a po polích, v zimě stál v první linii sněhových bitev a na podzim, když se vydal na lísky, přinesl si domů plné kapsy hrušek a švestek ze stromů, které mu náhodou stály v cestě. Přesto jsem byl členem jakéhosi elitního sboru kluků, druhu církevních hodnostářů: ministrant. Ať už nás nebožtík páter Fischer držel co do odměny trochu zkrátka – měsíčně nám vyplácel čtyřicet krejcarů na hlavu –, měli jsme přece jen různé vedlejší přivýdělky, jako svatby a pohřby, při nichž jsme po vykonané ceremonii těžili kapitál z radosti nebo bolu zúčastněných; z té doby pocházelo moje bohatství. Nejslavnostněji jsme se ale cítili o svátku Božího těla: tam jsme se směli celý týden denně za bílého dne ukazovat v barevném ministrantském rouchu, s věncem ozdobeným bandalírem přes rameno a bok, na náměstí i v ulicích. To byla nádhera, která nám bohatě vynahradila brzké vstávání, mnohé latinské modlitby a jindy dost těžkou celoroční službu.
O svatém velikonočním čase, v době umučení, nám profesionálním kostelním chlapcům pokaždé vyrostla ostrá konkurence: po tři dny umučení se totiž mělo u Božího hrobu v ministrantském pláštíku tiše klečet a modlit se. K tomu byli přizváni ostatní školáci jako jakísi amatéři a podle přesného rozpisu se každou hodinu tiše střídal jeden chlapecký pár za druhým. Než jsem povýšil do vyšší kategorie profesionálních ministrantů, klečel jsem i já na stupních ponurého oltáře Božího hrobu a dodnes vidím ty dva „ostrostřelce" po pravici a po levici,
Oster-Erinnerungen.
Meine guten Eltern wohnten lange Jahre in der Stadt, bevor sie auf das Erbe der Väter in das Walddorf zurückkehrten. Damals — es ist schon recht lange her — bin ich also auch Stadt-Bub gewesen. Allerdings einer, der das halbe Jahr barhäuptig und bloßfüßig auf Gasse und Flur herumlief, zur Winterszeit im Vordertreffen der Schneeballenschlachten stand und im Herbste auf Haselnüsse ausgehen wollte und dabei von zufällig im Wege stehenden Obstbäumen alle Taschen voll Birnen und Zwetschken erstreute. Trotzdem war ich Mitglied eines Elitekorps von Buben, einer Art kirchlicher Würdenträger: Ministrant Wenn uns der selige Pater Fischer auch ein wenig knapp hielt, was die Gagen anbelangte, — es kamen allmonatlich vierzig Kreuzer pro Mann zur Auszahlung — so hatten wir doch noch allerlei Nebensporteln, wie Hochzeiten und Leichenbegängnisse bei welchen Gelegenheiten wir nach vollzogener Zeremonie aus der Freude oder dem Schmerze der Beteiligten Kapital schlugen; aus dieser Zeit stammen meine Reichtümer — Am glorreichsten aber fühlten wir uns in der Frohnleichnamsoktav: da durften wir uns eine ganze Woche lang täglich bei hellichtem Tage im bunten Kirchenkleide der Ministranten, mit dem kranzgeschmückten Bandelier über Schulter und Lende, auf offenem Markte und auf der Straße sehen lassen. Das war eine Herrlichkeit, die uns für das Frühaufstehen, die vielen lateinischen Gebete und den übrigen mitunter schweren Dienst des Jahres reichlich entschädigte.
Zur heiligen Osterzeit in den Chartagen erstand uns professionellen Kirchenknaben allemal eine scharfe Konkurrenz: da galt es durch die drei Leidenstage hindurch bei dem heiligen Grabe im Ministrantenmäntelchen still zu knieen und zu beten. Hiezu wurden die übrigen Schulknaben, gleichsam als Amateure, herangezogen und lautlos löste nach genauer Einteilung allstündlich ein Knabenpaar das andere ab. Bevor ich in die höhere Kategorie der Berufsministranten avanciert war, kniete auch ich an den Stufen des düsteren Grabaltares und ich sehe noch heute die beiden Scharfschützen, zur Rechten und zur Linken, die
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.