Po dvou dnech jsme se tedy vydali nést ty milé děti do hrobu. Pokojně vedle sebe odpočívaly ty nyní do švestkova modra zbarvené věcičky v jedné společné rakvičce naproti sobě, jedno u hlav, druhé u nohou, a mohly se tak navěky vzájemně vlídně dívat, kdyby jim hořká smrt nezhasila světýlka očí a tak pevně nezavřela víčka.
Za noci a mlhy jsme vyrazili, ven z domu, ze dvora a ze vsi, směrem k dalekému městu. Já vpředu s bílou rakvičkou v náručí, za mnou hlouček truchlících v hlasité modlitbě za dvě ubohé dvojčecí dušičky. Na výšině, kam vítr dosáhl už doopravdy silně, modlící se odmlčeli a my jsme mlčky šlapali sněhem. Byl to vskutku pochmurný průvod do zimního rána.
Dokud cesta nebyla příliš hrbolatá a sníh příliš hluboký, dokázal jsem rakvičku bez velké námahy držet v náručí pěkně vodorovně a klidně. Když se však cesta stala prudší z kopce a šlo se strmě dolů do města, jednou jsem si vyměnil paže a musel jsem přitom rakvičku trochu příliš naklonit: neboť náhle jsem uslyšel a ucítil, jak „horní" dvojče sklouzlo dolů k „dolnímu". A jak jsem pak v prvním leknutí nadzvedl nohy výš, stalo se to hrozné: obě sklouzly dolů k hlavám, a ať jsem tou nešťastnou rakví, kterou truhlář zřejmě zhotovil přes míru velkou, jakkoli hýbal nahoru a dolů – snad stokrát jsem to poctivě zkoušel – bratříčci zůstávali důvěrně spojeni a nedalo se je už oddělit. Námahou a strachem, aby si toho někdo nevšiml, mi na čele vyrazil perlivý pot, když jsme konečně dorazili na křižovatku u starobylé kapličky Matky Anny, kde se podle starého zvyku žehnalo zesnulým z venkova, obecně nazývaným „selské mrtvoly". Poté, co jsem se krátce předtím zoufale ještě jednou marně pokusil o nápravu, spustil se s hlasitě bušícím srdcem ten malý náklad na zem. Zde se rakve před žehnáním nezřídka ještě jednou otvíraly, ať už proto, že
Leichenträger erkürt wurde.
Nach zwei Tagen machten wir uns denn daran, die lieben Kindlein zu Grabe zu tragen. Friedlich vereint ruhten die nunmehr zwetschkenblau gewordenen Dingerchen in einem gemeinsamen Särglein einander gegenüber, das eine am Kopfende, das andere unten am Fußende, und hätten einander so ewig gut anschauen können, wenn ihnen der bittere Tod nicht ihre Lichtlein verlöscht und ihre Lider gar so fest zugedrückt hätte.
Bei Nacht und Nebel brachen wir auf, hinaus ging's aus Haus und Hof und Dorf, der fernen Stadt zu. Ich voran mit dem weißen Schreine in den Armen, hinter mir ein kleines Häuflein Leidtragender im lauten Gebet für die zwei armen Zwillingsseelchen. Auf der Höhe, wo der Wind zum ernstenmale recht herankonnte, verstummten die Beter, und wir stapften lautlos durch den Schnee. Es war ein recht düsterer Zug in den Wintermorgen hinein.
Solange der Weg nicht allzu holprig und der Schnee nicht zu tief war, konnte ich das Särglein ohne viele Mühe hübsch wagrecht und ruhig in meinen Armen halten. Als es aber dann bald stärker talwärts und den steilen Berg zur Stadt hinabging, da habe ich wohl einmal die Arme gewechselt und muß dabei das Särglein ein wenig zu steil umgekehrt haben: denn plötzlich hörte und fühlte ich es, der „obere" Zwilling kollerte zu dem „unteren" herab. Und wie ich dann im ersten Schrecken das Fußende höher hob, geschah das Entsetzliche: sie rollten beide zum Kopfende hinab, und wie ich den unglückseligen Sarg, den der Tischler wohl über Gebühr zu groß hergestellt hatte, auch heben und senken mochte — an die hundert Mal habe ich's redlich versucht — die Brüderchen blieben innig vereint und waren nicht mehr auseinander zu bringen. Vor Anstrengung und Angst, daß man das Unheil merken könnte, stand mir perlender Schweiß auf der Stirne, als wir endlich auf der Kreuzstraße von der altehrwürdigen Mutteranna-Kapelle angelangt waren, wo nach alter Sitte die Toten vom Lande, gemeinhin Bauerleichen genannt, christlich eingesegnet wurden. Nachdem ich kurzvorher verzweiflungsvoll noch einmal vergeblich ein Arrangement versucht hatte, stellte sich mit hörbarem Herzklopfen die kleine Last dort nieder. Hier wurden die Särge vor der Einsegnung des öfteren noch einmal geöffnet, war es, weil
der Stadtphysikus
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.