⟵ věta pokračuje z předchozího listu

už jen jako nádherný park, neboť už dávno se tiší hosté ubírají jinou cestou; daleko za hradbami města, na vzdušné výšině Goldbergu se rozkládá nový hřbitov, a nová generace tam oplakává své zesnulé, zdobí jejich mohyly a zapaluje jim pochodeň vzpomínky. I mně tam na vysoké cestě k Novému Sedlu přebývá ten, kdo mi byl v životě blízký: můj dobrý otec. V letním čase, když padá zlaté obilí, putuji každý rok k onomu posvátnému místu: tam pak dlouho, opřen o prostý kámen, hledím dolů na město a přes kamenné věže starého zámku ke zeleným horám krudumského domova: „Ó jak daleko, ó jak daleko leží to, co kdysi bylo mé!"

Kéž mi nikdo nevyloží za opovážlivost, když tyto prosté řádky posílám ve věrné vzpomínce jako věneček z immortelek k onomu hrobu, jenž se pro mě stal vysokým oltářem domova!

Vánoční půlnoční u Svatého Mikuláše.*)

Bylo tomu před několika desetiletími, na Štědrý den, vlastně už na samotný Štědrý večer, kdy jeden světlovlasý studentík spěšným krokem kráčel od sokolovského (Falkenau) nádraží městem a dál silnicí směrem na Vítkov (Wudingrün) a Hruškovou (Birndorf). Měšťané už rozsvítili světla, venku na silnici však jen sníh, vysoký po kotníky, mírně prosvítal do soumraku.

S malým kufříkem, který náš poutník nesl chvíli v pravé, chvíli v levé ruce, to byl pravý kříž; před hospodou ve Vítkově si musel pomoci jinak. Pomocí motouzku si těžké břemeno přivázal na záda přes ramena, a pak šlo rovnou dál na

*) „Svatý Mikuláš", nepochybně zbytky zdí zpustlého kostelíku, ležícího hned u silnice z Hruškové do Třídomí (Dreihäuser), na úpatí Krudumu.

věta pokračuje na dalším listu ⟶