Nevím, zda ještě i v našich dnech tam na svahu nad Janovým mostem v tuto dobu hoří tichá světýlka – je tomu už dávno, co se odtud lidé přestěhovali do nových hrobových míst při cestě do Nového Sedla (Neusattl), ale přesto tam pořád vidím na mírně stoupajících terasách jeden květinami ozdobený hrob vedle druhého a mnoho, mnoho dušičkových světýlek. Měšťané starých dobrých časů, dědeček a babička, tam odpočívají po těžké životní práci, a dole v koutě u zdi vedle márnice spí má docela malá sestřička, kterou jsem nikdy nepoznal; prý byla stará jen pár týdnů, když jako andílek odlétla do nebe. Na jejím malém travnatém pahorku přesto bratr zapaloval obvyklá tenoučká žlutá krejcarová svíčka, která bohužel velmi brzy dohořela, a tak musel – Bůh mu ten hřích odpusť, věc je stejně už promlčená – občas trochu zasáhnout na sousední hrob, na němž hořelo tolik svící: byly to jen dva malé zbytky, které vítr sfoukl, ale na hrobu sestřičky pak ještě chvíli věrně střežené jasně svítily, dokud nebyly odříkány všechny Otčenáše, které matka přikázala. – – –

Na milou starou boží zahradu nad Janovým mostem a její řadu hrobů vzpomínám věrně, ale žije ve mně i jedna děsivá vzpomínka na ni: Přicházel jsem jednou ráno od kouřících továrních komínů přes Eger (Ohři) a chtěl jsem rychle projít kolem „Batzenhäusel" do města. Tu náhle začala napravo mnoho sáhů vysoká hřbitovní zeď ožívat, a s mohutným třeskem se zdivo, hlína, rakve a mrtvá těla v pestré změti zřítily na silnici a zasypaly ji horou sutin a strašlivým zápachem mrtvol. Jako zázrakem jsem té zkáze unikl, spěchal jsem pak Bergstraße nahoru do města a s bledou tváří tam ohlásil tu hroznou věc. Od té doby však dali otcové města postavit novou pevnou zeď, a „starý hřbitov" leží zase bezpečně a mírumilovně na svahu nad Egerem (Ohří).

Mladá generace bude toto místo brzy znát

věta pokračuje na dalším listu ⟶