Pokaždé, když nastane Nový rok, vzpomenu si, co můj dědeček – Bůh mu dej lehké odpočinutí! – kdysi právě v tuto dobu vyváděl. Jinak to byl poctivý chlap, ale občas si dal sklenku přes žízeň, když na něj taková chuť přišla.

Jednou šel o Novém roce časně ráno do kostela do Horního Slavkova (Schlaggenwald). Po bohoslužbě postál ještě chvíli s ostatními lidmi venku, ale zima všechny honila, a tak se šli trochu ohřát k hospodě „U Vola". Hostinský U Vola měl zrovna výborné kyselo – chvála se o něm nesla široko daleko. Můj dědeček si tedy nechal dát jednu porci a pak ještě jednu, a jak byl hlad utišen, přišla žízeň; a pak mu chutnala jedna sklenka víc než druhá. Nad tím uplynulo celé odpoledne, nastala noc, a pořád to mému dědečkovi chutnalo.

Když se ale už blížilo ke dvanácté, najednou se lekl. „Čert do toho!" pomyslel si, „co tomu doma řekne stará, ta bude láteřit!" A hned vyrazil pryč.

Ve městě mu to šlo dobře, protože ještě u pár domů svítilo světlo nebo lucerna; ale jakmile vyšel výš, kde už žádné domy nebyly, byla tam tma jako v pytli. Ani na krok neviděl, šel, jako by měl na hlavě pytel. „Ale já jsem přece pořádný packal," pomyslel si, „vždyť je už tak pozdě a taková tma jak v pytli! – Ale počkej, hned si pomůžu." U kupce si totiž po mši koupil pro dům balíček lojových svíček. Sáhl do kapsy a vytáhl jednu svíčku. „Hned to budeme mít!" Posadil se, škrtl sirkou, zapálil svíčku a zapíchl ji vedle sebe do sněhu u cesty. „Tak," pomyslel si, „teď uvidím, kde stojím a kam jdu!" A pak popolezl pár kroků – a zase byla tma jak v pytli. „No počkej," pomyslel si, „na co mám vlastně ty svíčky? Tak pojď na to!" Zapálil znovu jednu a zapíchl ji do sněhu, a protože ani tak po pár krocích zase nic neviděl, zapálil další, a zase další, a tak to šlo přes celý kopec nahoru, dokud vydržel celý balíček.

Mezitím si u „Vola" vyšel jeden host ven a zahlédl při tom pohled na kopec. „Čert aby to spral," pomyslel si, „co se to tam děje, vždyť to vypadá jako svatá křížová cesta, anebo jako hřbitov o Dušičkách! Copak tam nahoře nejsou snad světýlka, nebo já už tak špatně vidím? – Ale ne, jako průvod s pochodněmi, jedno za druhým! Hej, lidi, pojďte se podívat, na Lutschenbergu hoří!"

A celá hospoda se vyhrnula ven a dívala se, a všem vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. „Tam se musíme jít podívat, co se to děje!" říkalo pár z nich, a všichni se vyhrnuli nahoru na kopec. A tam pak uviděli tu svatou křížovou cestu!

Pár opravdu zvědavých šlo ještě dál, tam kde ještě svítily svíčky, a tam, kde už ve sněhu žádné svíčky nehořely, ležel můj dědeček a spal – protože v té tmě už nenašel cestu dál a protože už neměl žádné další svíčky.

Sedím ve své tiché komůrce a vzpomínám, jak už tolikrát, na dávno uplynulé mládí. Hlučný ryk velkoměsta doléhá k mému sluchu jen jako tlumené hučení – zavírám oči a duší jsem daleko odtud, mimo moře domů, za Dunajem, doma na podzimních nivách chebského domova. Srdce mi naplňuje blahodárný stesk: znovu se vidím spojen se všemi svými drahými; ve velké jizbě, obráceni k „Božímu koutu", klečí rodiče a sourozenci v soumraku dušičkového večera a při mihotavých svíčkách hlasitě odříkávají Otčenáš za „ubohé duše" – a my děti se v nejhlubším nitru chvějeme zbožnou úctou. Právě jednoho takového večera se mému mládí poprvé postavila tváří v tvář myšlenka na smrt, a já jsem se s vroucí horlivostí modlil k milému Bohu, aby mě nechal zemřít jistojistě dřív než otce a matku. A přece to dopadlo jinak! –

věta pokračuje na dalším listu ⟶