Na Štědrý den dopoledne jsem se pěkně potichu vplížil do lesa a chtěl jsem si tam nahoře u Mikuláše uříznout pěkný stromeček. Tu mě ale doopravdy přistihl hajný Kolb, jak se tam trochu potuluji; a to jsem se pěkně lekl. Ale nenechal jsem se tak lehko odbýt, protože dodnes nemůžu uvěřit, že by celý Krudum a Císařský les měl patřit jenom Loketským a Sokolovským – a když jsem tedy panu hajnému řekl, že ten stromeček prostě potřebuji, protože doma je už na to všechno přichystáno, a jak jsem se bál a asi u toho i trochu plakal, ten muž šel a sám mi rychle stromeček uřízl — Pán Bůh zaplať, pane hajný.

Doma jsem se pak dal do práce, nikdo nic neprozradil, jen mému bratříčkovi jsem směl pomáhat, protože byl po mamininých slovech tentokrát tak náramně smutný. A když nám vedle v komoře funěli sourozenci ve spánku jako mladí psi, když jsme šli spát a maminka chystala k jídlu, přinesl jsem najednou svůj stromeček do světnice: takový pěkný vánoční stromek jako tenhle jsem od té doby už dlouhá léta neviděl, ani doma, ani nikde jinde na světě, a takovou radost a takový rámus mezi dětmi jsem od té doby taky nikde nezažil, i kdyby na stromku viselo nebo pod ním leželo třeba tisíc zlatých.

Otci i mamince vhrkly slzy do očí, to jsem hned viděl, a tak jsem šel a dal každému z nich ještě jeden krejcar, aby taky měli něco od Ježíška, protože vánoční stromek přece patří jen dětem. Tu se ale oba dva pustili rovnou do pláče, tehdy jsem nevěděl proč — — — Já jsem si ale vykračoval po světnici jako mladý císař a všechno jsem sourozencům na tom stromku ukazoval a každému hned podal jeho kousek; ty děti mi ten Štědrý večer ještě dlouho nedaly pokoj a já sám jsem dlouho nemohl usnout; teď už nevím, jestli to byly ty švestky a vánočka nebo ten dobrý rosolis, nebo že jsem musel příliš přemýšlet, co ráno udělám s tím krejcarem, co mi ještě zbyl.