Na Štědrý den dopoledne jsem se pěkně potichu vplížil do lesa a chtěl jsem si tam nahoře u Mikuláše uříznout pěkný stromeček. Tu mě ale doopravdy přistihl hajný Kolb, jak se tam trochu potuluji; a to jsem se pěkně lekl. Ale nenechal jsem se tak lehko odbýt, protože dodnes nemůžu uvěřit, že by celý Krudum a Císařský les měl patřit jenom Loketským a Sokolovským – a když jsem tedy panu hajnému řekl, že ten stromeček prostě potřebuji, protože doma je už na to všechno přichystáno, a jak jsem se bál a asi u toho i trochu plakal, ten muž šel a sám mi rychle stromeček uřízl — Pán Bůh zaplať, pane hajný.
Doma jsem se pak dal do práce, nikdo nic neprozradil, jen mému bratříčkovi jsem směl pomáhat, protože byl po mamininých slovech tentokrát tak náramně smutný. A když nám vedle v komoře funěli sourozenci ve spánku jako mladí psi, když jsme šli spát a maminka chystala k jídlu, přinesl jsem najednou svůj stromeček do světnice: takový pěkný vánoční stromek jako tenhle jsem od té doby už dlouhá léta neviděl, ani doma, ani nikde jinde na světě, a takovou radost a takový rámus mezi dětmi jsem od té doby taky nikde nezažil, i kdyby na stromku viselo nebo pod ním leželo třeba tisíc zlatých.
Otci i mamince vhrkly slzy do očí, to jsem hned viděl, a tak jsem šel a dal každému z nich ještě jeden krejcar, aby taky měli něco od Ježíška, protože vánoční stromek přece patří jen dětem. Tu se ale oba dva pustili rovnou do pláče, tehdy jsem nevěděl proč — — — Já jsem si ale vykračoval po světnici jako mladý císař a všechno jsem sourozencům na tom stromku ukazoval a každému hned podal jeho kousek; ty děti mi ten Štědrý večer ještě dlouho nedaly pokoj a já sám jsem dlouho nemohl usnout; teď už nevím, jestli to byly ty švestky a vánočka nebo ten dobrý rosolis, nebo že jsem musel příliš přemýšlet, co ráno udělám s tím krejcarem, co mi ještě zbyl.
Am halinga Abmd vormittogh bin i schäin stad in Wold gschlichn u ho ma druabm ba da Niklas a schäins Tannl oschneidn wolln. Dawischt mi richti da Förschta Kolb, wöi i grod sua[r] a weng ümgustiern wüll; dau bin i owa schäin oa[n]kumma. Owa[r] i ho[b] mi neat sua leicht oweisn laua, wal i's heunt nuch neat glaubm kaa, daß da ganz Krudum u da Kaifawald nea[r] an Elbüagnern u an Falkanauern ghäian söll — u wöi i affa zan Herrn Förschta gsagt ho, daß i a Tannl ho[b]m mou, wal dahoim ja scho alls d'zou hergricht is u wöi i as latta Angst, mir scheint ah[r] a weng greint ho dazou, dau is dear Moa[n] herganga u haut ma selba gschwind a Bäuml ogschnittn — — Vergelts Gott Herr Förschta.
Dahoim bin i affa am Buabn üba d'Arwat oa[n]ganga, koins haut wos osganga, nea[r] ma Bröiderl haut mithelfn därn, wal er sellmal üba da Mutta ihr Riad gaua sua trauri wa[r]. U wenn uns ah druabm in da Kammern gsranau haut wöi die gung Hund z'nachts, wöi ma 'bett' ghatt hobm u d'Mutta zan Essn oa[n]gricht haut, howi af oa[n]ma' ma Bäuml in d'Stubm einabracht: sua[r] an schäin Zuckabam, wöi der wa[r], howi döi langa Gaua her koin mehja gseah, neat dahoim u ah neat in da Welt draßn, u sua[r] a Freud u a söcha Lärma unta dean Kinnan howi dasiba ah nirchends mehja oa[n]troffn, wenn a öijamal tausud Gülbn am Zuckabam draoghängt owa drunta glegt wa[r]n.
An Vatta u da Mutta san d'Zah[r] einagloffn, dös howi glei gseah u dau bin i hi[n] u ho jedn nuch an Kreuza gebm, daß sie ah wos zan Christkindla hobm u wal da Zuckabam sua nea[r] für d'Kinna ghäiat. Dau hobm sie affa allazwoa grodoa[n] zan greina oagfanga, ich ho's sellmal neat gwißt vawa[r] — — — Ich owa[r] bin ünstolziert in da Stubm wöi a gunga Kaisa u ho mein G'schwistern alls a weng zeigt oa[n] dean Zuckabam u jedan glei seina Stückla zouthalt; döi Ranzn hobm oa[n] dean halinga Abmd nuch wöi lang koa[n] Rouh gebm u ich selwa ho lang neat a[n]schlaufn kinna; öitza wäuß i neat: wa[r]n dös döi Zwatschich u Stolln owa dear gouta Rosoli, owa wal i ho möin z'vill spikaliern, wos i mit dean Kreuza morgn fröih thau[n] wi[a], dear nuch überla[r] wa[r].
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.