Vždycky kolem posvícení se ve Vídni vypráví, jak se letos urodilo hroznů, jaké to dá mladé víno a burčák. To člověka někdy pěkně dopálí, a tak jsem si pomyslel: co je nám do těch starých hroznů — vždyť brambory jsou naše hrozny, a k posvícení jsou taky zralé. Kdo neviděl, jaké to je u nás doma na vesnici, když se kopou brambory, tomu to teď povyprávím, a kdo sám byl u kopání brambor, ten mi dá za pravdu.

Peněz lidé u nás doma neměli skoro žádných, to jim všechno vzal pán Bůh a berní úřad, ale brambory měla ještě každá chudá chalupnice, měla-li aspoň trochu hnoje na rozvezení pro sedláka, a ty bývaly občas tak velké a pěkné jako brambory samotného sedláka. Jiné rady nebylo: když ti chudí lidé neměli přes zimu dost brambor na bramborovou polévku, museli hryzat kůru ze stromů nebo uhlí, a i to bylo už příliš drahé. Když si vzpomenu, jaké je to znamenité jídlo, když se večer takový kouřící hrnec plný uvařených brambor vysype do díže a postaví na stůl, jak z něj stoupá pára tak hustě, že člověk chvíli ani neuvidí souseda u stolu — jak si každý vezme svůj nožík nebo držadlo od lžíce a loupe bramboru za bramborou, i když trochu pálí do prstů, a když se na ty pěkné žluté, moučnaté kousky přisype špetka soli a nakonec k tomu ještě kousíček másla: nesbíhají se vám z toho sliny?

Naším sousedem doma byl chalupník-tkadlec s nemocnou ženou a jizbou plnou dětí. Tam jsem se jednou večer trochu přikradl na besedu k sousedům. Jednou jsem tam byl zas a zrovna jedli: cínově čirou vodovou polévku z velké mísy! a malou misku plnou brambor. On s osmi dětmi seděl u stolu a žena ležela v posteli; a tam ten chalupník brambory rozdělil: na každého připadly dvě, žena žádnou nechtěla.

věta pokračuje na dalším listu ⟶