⟵ věta pokračuje z předchozího listu
vždyť pořád šlapou člověku na nohy." Skutečně, i mně šlapali na nohy a zdá se mi, že i na žaludek a ještě někam, a bylo mi z toho pořádně zle — ale domů jsem ještě jít nechtěl. „Jdi, Karle, ještě jen chvilku tu zůstaneme, byla by přece ostuda, kdybychom teď hned zas šli domů, vždyť jsme sotva přišli. Podívej, tady máš koláč, sedni si tamhle na muzikantské pódium do kouta, tam ti nikdo nešlápne na nohu, já si zatancuji ještě jeden kolo, a pak hned půjdeme domů, viď, Karle?" A ten chudák kluk tam opravdu vylezl a celou noc s poloviční pozorností přihlížel, jak jsem se zase pustil do tancování a poskakování; a čím déle to šlo, tím lépe mi to šlo. Jen vždycky, když se vybíralo pro muzikanty, bylo mi zase trochu nevolno, a tu jsem si pokaždé rychle vyšel na vzduch, dokud to zase nepřešlo — ta nevolnost.
K ránu se pak Friedlgeorg pustil do rvačky, a já jsem se k tomu přidal. Na to jsem ještě nebyl připravený, a bylo to celkem dobře, protože pak lítaly rány, a dodnes znám pár lidí, kteří si z té pouti a od Friedlgeorga odnesli nějakou tu vzpomínku. Byl už pěkný den, když jsem přišel domů se svým Karlem. Ten kluk se radoval jako mladý pes, a celou cestu k politování plakal: „Kdybychom byli jen šli domů, když ti nebylo dobře, teď od otce pěkně schytáme, a já za to nemůžu." „Buď už chvíli zticha, ty popleto!" říkám mu, „vždyť tím všechny probudíš, řekneme, že jsme přišli domů už kolem jedenácté. A honem si zujeme boty, ať neděláme hluk!" A tak jsme se vplížili jako zloději slepic. Spali jsme pak jako zabití. Ale jakmile jsme se probudili, začal pouťový tanec nanovo od začátku, a otec k tomu pěkně přihrával. To bylo bídné pouťové ráno — víc neřeknu. Ale když jsem se po pár dnech zase vzpamatoval a všechno si znovu promyslel, myslel jsem si a myslím si to dodnes: To, co přišlo potom, bylo bídné, ale ta pouť, ta byla přece krásná!
sie tret'n ain sua r allawal af d' Föiß." Deitza, mi' hobm s' a af d' Föiß u mia[r] scheint, a am Mog'n u am Knapf affitret'n g'hatt, u schlecht waa[r] ma grob aa[n] — owa haimgäih[n] how i wölln denna nuh niat. „Gäih, Karel, nea[r] nuh a weng bleibm ma dau, 's war ja a Schand, wenn ma öitza scho[n] wieda haimgängat'n, san ma[r] ja äiascht kumma. Gäih, siah hea[r], dau haust dean Kouch'n, setz' bi' a weng do'n af's Musikant'nbäierl affi in 's Eck ei[n], dau tritt bi' nemats af d' Zäiha, i tanz nea[r] nuh an Raia, affa gemma glei' haim, gelza Karel? U da arm' Bou is richti don affi u haut die ganz Nacht mit halbm Aughan zoug'schaut, wöi i affa wieda aa[n]g'fanga ho zan tanz'n u flatt'n; u aßta länga daß 's ganga is, aßta bessa how is künnt. Nea[r] öiamal, wenn sie grob füa[r] d' Musikant'n o-g'sammelt hobm, is ma wieda wöi a weng niat gout g'woad'n, u dau bin i allamal g'schwind a weng affiganga aa[n] d' Luft, bis 's wieda vabei waa[r] — d' Schlechtighkeit.
Gegha Fröih haut affa da Friedlgirgh zan Raffn aa[n]g'fanga, dau how i mi' affa zuag'n. Af dös waa[r] i denna nuh niat a[n]g'richt, u 's waa[r] a recht gout, denn dau haut's Fetz'n gebm, u heunt nuh kenn' i a paa[r], döi va dera Kirwa u van Friedlgirgh an Tapp'n davaa[n]trog'n hobm. 's waa[r] scho[n] schöia Togh, wöi i mit mein Karala haim kumma bin. Dean Boubm haut g'frauan wöi an gunga Hund, u greint haut a am ganz'n Wegh zan Leutdabarma: „Wa ma nea[r] haimganga, wöi da niat gout waa[r], öitza wea[r]n ma van Voda recht Prüg'l kröig'n, u i kaa[n] neks dafüa[r]." „Sa halt duh nea[r] z'Mal, olwara Bou!" sogh i, „weckst ja alls af, mia[r] sog'n, daß ma scho[n] uma Alfa haimkumma san. Deitza zöig'n ma na g'schwind d' Stiefl as, daß ma kain Lärma mach'n! U sua san ma holt ei[n]g'schlich'n wöi d' Häihnadöibm. G'schlaufm hobm ma affa wöi daschlog'n. Owa wöi ma munta g'woad'n san, dau is da Kirwatanz nuh amal vn vorn aa[n]ganga, u da Voda haut dazou afg'spielt. Dös waa[r] a lausa Kirwamaunta — mäihara sogh i niat. Owa wöi i nauch a ra paa[r] Toghan wieda za mia[r] kumma bin u alls nuh amal üwalegt ho, how i denkt u denk 's heunt nuh: Dös, wos danauch kumma is, waa[r] laus, owa d' Kirwa waa[r] duh schäi[n]!
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.