Je to pěkně veselé, když je člověk mladý chlapík, který pro samý život a nadbytek sil neví, kudy kam. Ve čtrnácti letech nemá člověk ještě žádné peníze ani žádnou milou, není už kluk, ale ani zdaleka muž, prát se ještě nesmí ani v hospodě — no, copak je tohle za život! A ta ostuda k tomu! Když má otec voly, jde to ještě nějak, ale když má ve chlévě jen pár telátek, kozu a tele, musí ten chudák kluk celý svůj život pást krávy a nikdy to nedotáhne tak daleko jako sousedův kůň, který může každý den táhnout před velké vykleštěné voly na pivovarský dvůr.

V tom věku to bylo, mezi kravami a voly, kdy jsem se domluvil se svým mladším bratrem — ten směl tehdy pást jen husy: Až vykopeme brambory, nachystáme se na pouť, půjdeme do Nadlesí (Nallesgrün) na muziku a pořádně si to užijeme; otec to už nechá být, a na matku nedáme.

O pouťové neděli jsme matce pilně pomáhali s pečením koláčů, a potom jsem na umytí jizby nosil jeden vědro vody za druhým, na dvůr, do díže i do napájecí necky, až všechno přetékalo a matka křičela: „Přestaň už, ty popleto, vždyť to přece nikde nehoří!" Načež jsem jí ještě prohodil — vůbec to k tomu nesedělo — že teď až do Vánoc nechci žádný chléb s máslem, protože je máslo tak drahé, a že si za to matka může koupit nějaký hezký vánoční dárek.

V pouťovou neděli ráno jsem šel na pastvu už brzy, byla ještě tma jako v pytli; otci jsem řekl: Dnes se mi to hodí, dnes budu pást až do poledne, viď tati, zato ale odpoledne nesmím na pastvu. „Když budeš pěkně pořádně pást, budiž!" řekl ten hodný muž a ještě jednou se v posteli otočil; a já šel pást do tmy. Zprvu krávy kvůli tmě nemohly žrát, ale později se do toho pustily, a já jsem si při tom vesele pozpěvoval, ať se ty

věta pokračuje na dalším listu ⟶