Schlaggenwälder Heimatbrief — srpen / září 2013

📖 Read as a book

Heimatbrief

Krajanský zpravodaj rodáků z Horního Slavkova. Od roku 1993 vycházel vevázaný do Elbogener Heimatbrief; toto číslo tvoří strany 9–13 ročníku 64/4. Vydavatel Schlaggenwalder Heimat- und Geschichtsverein e.V.

Transcriptions and translations were produced with the help of artificial intelligence and may contain errors in reading the source. The original wording is usually available in the expandable “original transcription” section; if you find an inaccuracy, we would appreciate a note.

← back to Heimatbriefs

Scan of the original Scan of the original
original — click to enlarge

Milí krajané!

Uplynulo už zase pár týdnů od chvíle, kdy se v Augsburgu konal 64. sudetoněmecký den. Teprve v tomto čísle Heimatbriefu je možné o něm podat zprávu.

„V krátkosti je síla," říká se, když se formulují hesla a motta, klíčová slova a slogany. Přitom se i při vší stručnosti žádá jasné vyjádření.

„Budoucnost potřebuje domov" – tak znělo letos motto setkání naší národnostní skupiny ve Fuggerově městě. Nevím, jak jste to vnímali vy. Leckterému staršímu vysídlenci ze zažívající generace se smysl tohoto hesla ani po hlubším zamyšlení docela neodhalil; mnoha návštěvníkům připadalo poněkud povznesené a nejednoznačné, ale nezdržovali se s tím a dál je nezpochybňovali.

Velký národopisný večer v sobotu 18. května, jádro obou setkávacích dnů, splnil svým programem všechna očekávání. O svatodušní neděli, po bohoslužbě a hlavním shromáždění s projevy a předáním Evropské Karlovy ceny Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL) bavorskému ministerskému předsedovi ve Schwabenhalle, se v hale 3 příliv návštěvníků ještě zesílil. Bohatá nabídka vlastivědné literatury nakladatelství Helmuta Preusslera a obvykle pestrý výstavní sortiment z lidových tradic jednotlivých krajů – ruční práce, oděvy, sklo, keramika a tkané výrobky, k tomu noviny, prospekty, informace a v neposlední řadě nabídka domácích specialit, jako oplatky, koláče a další – to vše, doprovázeno zdařilou hudební produkcí, vzbudilo u účastníků, mezi nimiž přišli i starší krajané s chodítky, čilý zájem.

Pro vlastní setkání a shledání byla určena přilehlá prostorná hala 5, která se váhavě začala plnit teprve v časných odpoledních hodinách. Hledání cedulek s názvy míst na stolech bylo zdlouhavé a namáhavé, tím spíš, že chyběla i mnohá známá města. Lavice byly obsazeny jen řídce, mezery byly značné a nepřehlédnutelné. Náhodou jsme potkali našeho krajana Karla Markoffa (dříve z Lesnice) s manželkou z Neumarktu v Horní Falci, jinak bychom u naší papírové cedulky „Horní Slavkov a vesnice" zůstali sami!

Pokud nás zrak neklamal, byl počet účastníků podstatně nižší než před dvěma lety. Důvody stálého úbytku jsou známé; už jsme je i v Heimatbriefu uváděli.

Změna scény: odposlouchávání a korupce v Praze! Politický skandál otřásl na začátku léta Českem a vzbudil značný ohlas i v zahraničí. (Média o jednotlivostech podrobně informovala.) Ministerský předseda Petr Nečas se v aféře ocitl zapleten, vyvodil – v souladu s diplomatickými zvyklostmi – důsledky, stáhl plachty a odstoupil ze svého úřadu. Spolu s ním, který nás vysídlené ještě v únoru v Mnichově ve velmi sledovaném projevu otevřeně oslovil slovy „milí krajané a bývalí spoluobčané" a zdál se pak nastupovat cestu jakéhosi „usmíření" – za což si okamžitě vysloužil velký potlesk ze všech stran – odstoupila i celá vláda, včetně nám nakloněného ministra zahraničí Karla Schwarzenberga.

V kruzích bavorské politiky i mezi funkcionáři SL nastaly dlouhé tváře; rozšířilo se hluboké zklamání nad tímto nečekaným odchodem doufaného českého „partnera pro obrat" z politického jeviště, na kterém má nyní hlavní slovo levicově orientovaný prezident Miloš Zeman a bude dominantně řídit další dění. Ten k nám, sudetským Němcům, není nijak nakloněn. Před časem se tento zapřisáhlý nacionalista dopustil verbálního výpadu, že naše vyhnání bylo vlastně milosrdnější než zastřelení, které jsme si prý ve skutečnosti zasloužili!

Na Vltavě se blíží neklidné časy, vždyť všechny otázky nástupnictví jsou otevřené. Znovu jednou: tak daleko, tak špatně. A my, „bývalí spoluobčané", budeme jako diváci za plotem sledovat nadcházející události klidně, ale pozorně, a pak si o tom uděláme vlastní obrázek.

Milí krajané!

V příštím čísle bude Heimatbrief informovat o shledání krajanů při městské slavnosti patronátního města Auerbach i.d.Opf. dne 6.–7. července 2013.

Přeji všem dobré zdraví, spokojenost, mnoho radosti a málo starostí, příjemné letní dny v kruhu milých lidí. S krajanskou soudržností

Váš krajan Franz Pöttig

Zobrazit původní německý text

## Meine lieben Landsleute!
Es ist schon wieder ein paar Wochen her, daß der 64. Sudetendeutsche Tag in Augsburg stattfand. Erst in dieser Folge des Heimatbriefes ist es möglich, darüber zu berichten.
„In der Kürze liegt die Würze" heißt es beim Formulieren von Denk- und Wahlsprüchen, von Kennwörtern und Schlagworten. Dabei ist bei aller Knappheit eine klare Aussage gefragt.
„Zukunft braucht Heimat", so lautete in diesem Jahr das Motto des Treffens unserer Volksgruppe in der Fuggerstadt. Ich weiß nicht, wie es Euch erging. Manch älterem Vertriebenen aus der Erlebnisgeneration erschloß sich der Sinn dieses Leitspruches auch mit Nachgrübeln nicht so recht; viele Besucher fanden ihn etwas abgehoben und nicht eindeutig, hielten sich aber nicht damit auf und hinterfragten ihn auch nicht.
Der große Volkstumsabend am Samstag, dem 18. Mai, ein Kernstück der beiden Begegnungstage, erfüllte mit seinen Darbietungen alle Erwartungen. Am Pfingstsonntag, nach dem Gottesdienst und der Hauptkundgebung mit Ansprachen und Verleihung des Europäischen Karlspreises der SL an den bayerischen Ministerpräsidenten in der Schwabenhalle, verstärkte sich in Halle 3 der Zustrom der Besucher. Das reiche Angebot des Helmut Preußler Verlages an heimatlichem Schrifttum und das gewohnt vielseitige Ausstellungsgut aus dem Brauchtum der Regionen, wie Handarbeiten, Kleidung, Glas-, Keramik- und Webwaren, dazu Zeitungen, Prospekte, Informationen und nicht zuletzt das Angebot an heimatlichen Spezialitäten, wie Oblaten, Kolatschen

u.a.m., umrahmt von gekonnt musikalischer Begleitung, fanden bei den Teilnehmern – ältere Landsleute waren mit ihren Gehhilfen gekommen – reges Interesse.
Für das Treffen und die Begegnungen war allein die anschließende geräumige Halle 5 vorgesehen, die sich erst am frühen Nachmittag zögerlich zu füllen begann. Das Auffinden der Ortsschilder auf den Tischen gestaltete sich mühselig und zeitraubend, zumal sogar bekannte Städte fehlten. Die Bänke waren nur dünn besetzt, erheblich und unübersehbar die Lücken. Zufällig trafen wir unseren Lm. Karl Markoff (früher Leßnitzgasse) und seine Frau aus Neumarkt/Opf., sonst wären wir beide mit unserem Pappschild „Schlaggenwald und Dörfer" allein geblieben!
Wenn der Augenschein nicht trog, dann war die Zahl der Teilnehmer bedeutend geringer als vor zwei Jahren. Die Gründe für den ständigen Rückgang sind bekannt; wir haben sie auch im Heimatbrief schon genannt.
Szenenwechsel: Bespitzelung und Korruption in Prag! Ein politischer Skandal erschütterte zu Sommerbeginn Tschechien und erregte auch international beachtliches Aufsehen. (Die Medien berichteten ausführlich über die Einzelheiten.) Ministerpräsident Petr Nečas sah sich in die Affäre verwickelt, zog, diplomatischen Gepflogenheiten folgend, die Konsequenzen, strich die Segel und trat von seinem Amt zurück. Mit ihm, der erst im Feber in München in einer vielbeachteten Rede uns Vertriebene frei heraus mit „Liebe Landsleute und ehemalige Mitbürger" begrüßte und dann den Weg zu einer Art „Aussöhnung" zu beschreiten schien – für den er sogleich von allen Seiten großen Beifall erhielt – trat auch das ganze Kabinett ab, den uns freundlich gesinnten Außenminister Karel Schwarzenberg inbegriffen.
In den Kreisen der bayerischen Politik und bei den Amtsträgern der SL gab es lange Gesichter; tiefe Betroffenheit und Enttäuschung über diesen unerwarteten Abgang des erhofften tschechischen „Wendepartners" von der politischen Bühne machten sich breit, auf der der linksgerichtete Staatspräsident Miloš Zeman das Sagen hat und nun dominant Regie führen wird. Er ist uns Sudetendeutschen gegenüber alles andere als wohlgesonnen. Vor einiger Zeit verstieg sich der eingefleischte Nationalist zur verbalen Entgleisung, daß (unsere) Vertreibung doch gnädiger gewesen sei als die Erschießung, die wir eigentlich verdient hätten!
An der Moldau geht man unruhigen Zeiten entgegen, sind doch alle Nachfolgefragen offen. Wieder einmal: So weit, so schlecht. Und wir, die „früheren Mitbürger", werden als Zaungäste die kommenden Ereignisse gelassen, aber aufmerksam verfolgen und uns dann einen Reim darauf machen.

Liebe Landsleute!
In der nächsten Folge berichtet der Heimatbrief über das Wiedersehen von Heimatfreunden beim Bürgerfest der Patenstadt Auerbach i.d.Opf. am 6./7. Juli 2013.
Ich wünsche allen ein gutes Befinden, Zufriedenheit, viel Freude und wenig Kummer, angenehme sommerliche Tage im Kreis lieber Menschen. In heimatlicher Verbundenheit,
Euer Landsmann Franz Pöttig

Scan of the original
original — click to enlarge

Z kalendáře

V srpnu – Ernting:

10. (so) Den sv. Vavřince. Pořekadlo: Vavřinec přichází v temné noci jistojistě s nádherou padajících hvězd – v lidové víře zvané rády „vavřinecké slzy." V těchto nocích se po obloze míhají celé roje meteoritů.
Pranostika: Je-li o Vavřinci pěkně, bude pěkný i podzim.

15. (čt) Slavnost Nanebevzetí Panny Marie, matky Ježíše Nazaretského, přímluvkyně věřících.

24. (so) Den sv. Bartoloměje. Konec vrcholně letních „psích dnů" (jejich začátek 22.7.). V tomto období stojí slunce ve znamení nejjasnější stálice Sirius (Psí hvězda) v souhvězdí „Velký pes."
Znamení zvěrokruhu: Lev (23.7. – 23.8.)

V září – Scheiding:

8. (ne) Svátek Narození Panny Marie. Lidová moudrost říká: „...vlaštovky se zase stěhují pryč."

15. (ne) Den sv. Ludmily (✝ 921), kněžny a patronky Čech.

21. (so) Den sv. Matouše, apoštola a evangelisty. Pranostika: Jak se Matouš zachová, taková zůstane i následující čtyři týdny.

22. (ne) Začátek podzimu, rovnodennost.

29. (ne) Den sv. Michaela, ochránce církve a německy mluvících národů.
Znamení zvěrokruhu: Panna (24.8. – 23.9.)

Zobrazit původní německý text

## Aus dem Kalender
Im August – Ernting:
10. (Sa) Tag des hl. Laurentius. Spruch: Laurenzi kommt in finst'rer Nacht ganz sicher mit Sternschnuppenpracht – im Volksglauben gerne „Laurentiustränen" genannt. In den Nächten huschen Schwärme von Meteoriten über den Himmel.
Wetterregel: Laurenzi schön – Herbst schön.
15. (Do) Festtag Mariä Himmelfahrt, Mutter Jesu von Nazareth, Fürbitterin der Glaubenden
24. (Sa) Tag des hl. Bartholomäus. Ende der hochsommerlichen „Hundstage" (ihr Beginn am 22.7.). In dieser Zeit steht die Sonne im Zeichen des hellsten Fixsterns Sirius (Hundsstern) im Sternbild „Großer Hund".
Sternzeichen: Löwe (23.7. – 23.8.)

Im September – Scheiding:
8. (So) Festtag Mariä Geburt. Volkes Stimme reimt: „... zöiha d'Schwalbm wieda furt."
15. (So) Tag der hl. Ludmilla († 921), Herzogin und Patronin von Böhmen
21. (Sa) Tag des hl. Matthäus, Apostel und Evangelist. Wetterregel: Wöis da Matthäus treibt, es vöia Wochn bleibt.
22. (So) Herbstbeginn, Tag- und Nachtgleiche
29. (So) Tag des hl. Michael, Schutzheiliger der Kirche und der deutschsprachigen Völker.
Sternzeichen: Jungfrau (24.8. – 23.9.)

Scan of the original Scan of the original
original — click to enlarge

Obraz domova

[obr] Náměstí v Horním Slavkově (Schlaggenwald) roku 1924.

Pohled směřuje od horního konce náměstí, od „Ostrého rohu," na levou řadu domů směrem k Nové čtvrti (Neustadt). Vlevo v popředí stojí známá budova „Cukrárna vdovy Andrease Hesse." Před vchodem do obchodu stojí v bílém pekařském oděvu tovaryš a vedoucí Wenzel Jakob, vedle něj s dítětem Amalie Hess a policista Siart. Za nimi se tyčí všem důvěrně známý „Niedermannův dům" (č. 52), v jehož přízemí lákal k nákupu sladkostí obchod Marie Dörfelové a nabízel své služby holičský salon Antona Dörfela.

Postranně umístěné sloupy elektrického vedení byly později přemístěny doprostřed náměstí. Snímek z roku 1924 poskytl krajan Herbert Jakob.

[obr] Pohlednice z dvacátých let.

Protáhlé, pozdně středověce utvářené náměstí, na starých vyobrazeních nazývané též „Ringplatz" (okružní náměstí), sice neleželo ve středu obce, ale ve svých dobrých starých časech bylo živým středem našeho městečka. Zde se scházeli občané při slavnostních příležitostech a politických událostech. Veselé masopustní veselí, prvomájová manifestace i slavnostní boží tělo procesí ke čtyřem oltářům ozdobeným březovým chvojím k tomu patřily stejně jako veřejná cvičení spolků a velikonoční, poutní a vánoční trhy.

Náměstí lemovala z obou stran souvislá řada většinou jednopatrových měšťanských domů, jejichž okna byla převážně orientována čelně na náměstí. Architektonické zvláštnosti stylových, vysoce štítových „pluhových domů" s jejich slepými arkádami a klenutými vraty, stejně jako dalších historicky zajímavých budov, popisují strany 97 až 106 naší vlastivědné knihy (Heimatbuch). Kdo má zájem, ať si to přečte!

Ve výrazné radnici ze 16. století (vyhořela 1976) byly v patře úřední místnosti a v přízemí muzeum, několik skladů a dílna městského montéra.

Na náměstí se nacházel poštovní úřad a četnická stanice (č. 40), lékařská ordinace a lékárna, kino a hostince; byli tu pekaři, řezníci, cukráři, krejčí, holiči, obchody s koloniálním zbožím, ovocem a zeleninou, textilem, obuví, papírem a psacími potřebami a mnohé další. Obchod a živnosti se staraly o čilý a rušný ruch. Znalí krajané znají ještě i příslušné obchodníky a řemeslníky, kteří jsou rovněž zapsáni ve vlastivědné knize (s. 232 a násl.). Dolní konec „náměstí" uzavíral hotel „U červeného vola," stavba z pozdější doby, jež svým přitažlivým slohem spíše připomínala městský zámek. Přilehlý kinosál sloužil i pro plesy a slavnostní večery.

Socha sv. Floriána, stojící ve stínu čtyř mohutných kaštanů, a dvě velké, zastřešené kamenné studny, z nichž za každého ročního období stříkala čerstvá pitná voda, přispívaly harmonickým způsobem k útulné, romantické idylce, jakou lze najít v mnoha německých městečkách.

Náměstí, i když na snímku působí téměř liduprázdně, bylo, jak si vzpomínáme, oblíbeným místem setkávání a lákadlem. U „Ostrého rohu" se dalo rychle rozhlédnout na tři strany. Tam často stávali muži všeho věku, nezaměstnaní, důchodci, ale i lenoši a povaleči, kouřili, pokud měli co, dávali hlavy dohromady, klábosili, dýchtili, disputovali, politizovali a rozčilovali se nad denními novinkami. Ve večerních hodinách, zejména o nedělích a svátcích, se po „chodníku" procházely rodiny, s kočárky i bez nich, klábosily, vyměňovaly si se známými pozdravy a nezůstal jim dlužen ani žertík; dvojice se procházely od radnice dolů až k výkladním skříním kina u „Červeného vola" a zase zpátky; „slavkovští kluci a klučiny" se pomalu procházeli sem a tam a hledali očima svou vyvolenou. I marnivost hrála při těchto procházkách svou roli: chtělo se prostě vidět a být viděn. Nezřídka si ženy za tímto účelem vyváděly na procházku nové šatstvo a užívaly si zvědavé a – jak se domnívaly – závistivé pohledy. Když slunce příliš pálilo, hledalo se stín na protější straně. Lavičky k odpočinku tam nebyly, chodícímu publiku na chodníku by ostatně jen překážely.

Společenské promenádování se mohlo bez velkého nebezpečí odehrávat i na průjezdní silnici, znovu vydlážděné roku 1935, vždyť motorizovaná doprava se držela ve skromných mezích. Volkswagen doktora Müllera, nákladní auto Kirchnerova pivovaru z hory a autobus schönfeldské (krásenské) firmy Roßmeissl, snad občas i motorka s postranním vozíkem – víc toho přijet nemohlo.

Vynořují se i další obrazy: uhelné a dřevěné povozy, pivní a žňové vozy rachotily po dlažbě, cyklisté v létě, sáňkaři v zimě využívali příhodné chvíle a přivěšovali se do svahu. Jména formanů jsou ještě dnes v paměti: Georg Borkenstein, Franz Köhler, Mani Kreis, Karl Stowasser. Zdá se, jako by bylo slyšet velký ruční zvonek, když Toni Hahn a Rudi Wandura táhli s popelářským vozem přes „náměstí" a odváželi zbytky po pálení kořalky. (Jiného odpadu vznikalo málo, ledacos se v domácnosti znovu použilo, něco skončilo potají „ve struze.")

V zimním čase svolávaly píšťalky ze psí kosti stejně smýšlející „mladé lidi" na plac, kteří pak s pořádně nahozenými sněhovými koulemi svedli na náměstí hlučnou šarvátku. Když nastalo tání, tedy když to „lelo," snažily se celé skupiny starších kluků, k velké nelibosti a strachu chodců, spouštět ze strmých střech sněhové koule jako řítící se laviny. Jenže běda, když se objevil učitel nebo dokonce „Stowasserova policie"! Pak nastalo bleskové drápání pryč.

Naše náměstí – ještě by mohlo vyprávět mnohé z pestré historie rodného města. Vidělo horníky a žoldnéře, vojevůdce a korunované hlavy, poctivé tovaryše na vandru i slavné muže. Bylo svědkem vstupu wehrmachtu 4. října 1938 i vjezdu jednotek americké armády 7. května 1945. Vidělo přicházet nezvané cizince a nás, domácí, odcházet, když jsme roku 1946 museli opustit milovaný domov. Muselo pod novými pány snášet plenění, ničení a chátrání. Jeho znetvořená tvář ztuhla v bezvýraznou grimasu. V naší vzpomínce však starý, důvěrně známý obraz žije dál.

F. Pöttig, H. Jakob

Zobrazit původní německý text

## Bild der Heimat
[obr] Marktplatz Schlaggenwald 1924.

Der Blick fällt vom oberen Marktplatz, beim „Scharfen Eck", auf die linke Häuserzeile in Richtung Neustadt. Links im Vordergrund befindet sich das bekannte Gebäude „Conditorei Andreas Hess' Wwe". Vor dem Ladeneingang steht im weißen Bäckergewand Wenzel Jakob, Geselle und Geschäftsführer, daneben mit Kind Amalie Hess und der Polizist Siart. Dahinter erhebt sich das allen vertraute „Niedermann-Haus" (Nr. 52), in dessen Erdgeschoß der Laden von Marie Dörfel zum Kauf von süßem Naschwerk einlud und das Friseurgeschäft von Anton Dörfel seine Dienste anbot.
Die seitlich gesetzten Strommasten wurden später in die Platzmitte verlegt. Die Aufnahme von 1924 stellte Lm. Herbert Jakob zur Verfügung.

[obr] Ansichtskarte aus den zwanziger Jahren.

Der langgestreckte, spätmittelalterlich geprägte Marktplatz, auf alten Abbildungen auch „Ringplatz" genannt, lag zwar nicht in der Ortsmitte, war aber in seiner guten alten Zeit der lebendige Mittelpunkt unseres Städtchens. Hier versammelten sich die

Bürger bei festlichen Ereignissen und politischen Anlässen. Lustiges Faschingstreiben, die Kundgebung zum 1. Mai und die feierliche Prozession an Fronleichnam zu den vier mit Birkenreisig geschmückten Altären gehörten ebenso dazu wie das Schauturnen der Vereine und der Oster-, Kirchweih- und Weihnachtsmarkt.
Den Platz faßte hüben und drüben eine geschlossene Reihe von meist einstöckigen Bürgerhäusern ein, deren Fenster überwiegend frontseitig auf den Marktplatz schauten. Die architektonischen Besonderheiten der stilvollen, hochgiebeligen Pflughäuser mit ihren Blendarkaden und gewölbten Haustoren sowie von anderen historisch interessanten Gebäuden schildern die Seiten 97 bis 106 unseres Heimatbuches.
Im markanten Rathaus aus dem 16. Jh. (1976 abgebrannt) waren oben die Amtszimmer und im Parterre das Museum, einige Lagerräume und die Werkstatt des Stadtmonteurs untergebracht.
Am Marktplatz befanden sich Postamt und Gendarmerie (Nr. 40), Arztpraxis und Apotheke, Kino und Gaststätten; es gab Bäcker, Fleischer, Konditoreien, Schneider, Friseure, Geschäfte für Kolonialwaren, Obst und Gemüse, Textilien, Schuh-, Papier- und Schreibwaren und anderes mehr. Handel und Gewerbe sorgten für reges und geschäftiges Treiben. Kundige Heimatfreunde kennen auch noch die zugehörigen Kaufleute und Handwerker, die ebenfalls im Heimatbuch verzeichnet sind (S. 232 ff.). Das untere Ende des „Marktes" schloß das Hotel „Zum roten Ochsen" ab, ein Bauwerk aus jüngerer Zeit, das durch seinen anziehenden Stil eher einem Stadtschloß glich. Der angefügte Kinosaal diente auch für Bälle und Festabende.
Die Statue des hl. Florian, die im Schatten von vier mächtigen Kastanienbäumen stand, und zwei große, überdachte Steinbrunnen, aus denen zu jeder Jahreszeit frisches Trinkwasser plätscherte, trugen auf harmonische Weise zu anheimelnden, romantischen Idyllen bei, wie sie in so mancher deutschen Kleinstadt zu finden sind.
Der Marktplatz, auch wenn er sich auf dem Bild fast menschenleer zeigt, galt, wie erinnerlich, als Anziehungs- und beliebter Treffpunkt. Am „Scharfen Eck" konnte man sich in drei Richtungen schnell einen Überblick verschaffen. Dort standen oft Männer jeden Alters, Arbeitslose, Rentner, auch Faulenzer und „Tachenierer", rauchten, sofern sie etwas hatten, steckten die Köpfe zusammen, „fåchierten", dischkrierten, disputierten, politisierten und ereiferten sich über die Neuigkeiten des Tages. In den Abendstunden, vor allem an Sonn- und Feiertagen, flanierten auf dem „Trottoir" Familien, mit und ohne Kinderwagen, plauderten, tauschten mit Bekannten Grüße aus und waren auch um einen Scherz nicht verlegen; Pärchen lustwandelten vom Rathaus hinunter bis zu den Kino-Schaukästen am „Roten Ochsen" und wieder zurück; „Schlåggawåla Boum u Boumbürschla" schlenderten gemächlich auf und ab und suchten mit den Augen die Angebetete. Auch Eitelkeiten spielten bei diesen Spaziergängen eine Rolle: Man wollte eben sehen und gesehen werden. Nicht selten führten die Frauen zu diesem Zweck ihre neue Garderobe aus und genossen die neugierigen und, wie sie meinten, neidvollen Blicke. Stach die Sonne gar zu sehr, suchte man den Schatten auf der gegenüberliegenden Seite. Bänke zum Ausruhen gab es keine, sie wären dem pendelnden Publikum auf dem Bürgersteig ohnehin nur im Weg gewesen.
Das gesellige Bummeln konnte auch auf der im Jahre 1935 neugepflasterten Durchgangsstraße ohne große Gefahr stattfinden, hielt sich doch der motorisierte Verkehr in bescheidenen Grenzen. Der Volkswagen von Doktor Müller, der Lastwagen der Bergbrauerei Kirchner und der Autobus der Schönfelder Firma Roßmeißl, vielleicht ab und zu einmal ein Motorrad mit Beiwagen, mehr konnte nicht kommen.
Auch andere Bilder steigen auf: Kohlen- und Holzfuhrwerke, Bier- und Erntewagen rumpelten über das Pflaster, Radfahrer im Sommer, Rodler im Winter nutzten die Gunst der Stunde und hängten sich bergwärts an. Die Namen der Frächter sind noch gegenwärtig, so Borkenstein Georg, Köhler Frånz, Kreis Mani, Stowåsser Kårl. Man glaubt die große Handglocke zu vernehmen, wenn Hå(h)n Tonl und Wandura Rudi mit dem Åschawogn über den „Mårkt" zogen und die Rückstände vom „Gebrenn" mitnahmen. (Anderer Müll fiel wenig an, so manches wurde im Haushalt wieder verwendet, einiges landete heimlich „in da Flout".)
Zur Winterszeit riefen Schulzidackelpfiffe gleichgesinnte „gunge Leit" auf den Plan, die dann mit gepfefferten Schneebällen über den Platz ein lautstarkes Scharmützel austrugen. Setzte Tauwetter ein, „leinte" es also, dann bemühten sich ganze Gruppen von älteren Schulbuben, sehr zum Mißvergnügen und Schrecken der Fußgänger, mit Schneebällen von steilen Dächern Roll-Lawinen abgehen zu lassen. Doch wehe, wenn eine Lehrkraft oder gar die „Stowåsser-Polizei" auftauchte! Dann hieß es schleunigst Reißaus nehmen.
Unser Marktplatz – er könnte noch so manches aus der wechselvollen Geschichte der Heimatstadt erzählen. Er hat Bergknappen und Landsknechte, Feldherren und gekrönte Häupter, biedere Wandergesellen und berühmte Männer gesehen. Er war Zeuge beim Einmarsch der Wehrmacht am 4. Oktober 1938 und beim Einzug von Einheiten der amerikanischen Armee am 7. Mai 1945. Er sah ungebetene Fremde kommen und uns Einheimische gehen, als wir im Jahre 1946 die geliebte Heimat verlassen mußten. Er hatte unter den neuen Herren Brandschatzung, Zerstörung und Verfall zu erdulden. Sein entstelltes Gesicht erstarrte zur ausdruckslosen Fratze. In unserer Erinnerung jedoch lebt das alte, vertraute Bild weiter. F. Pöttig, H. Jakob

Scan of the original Scan of the original
original — click to enlarge

Početice (Poschitzau) – naše milá rodná vesnice

[obr] (bez popisku) (celkový pohled na vesnici Poschitzau/Početice v krajině, v popředí polní cesta)

Tak poklidně a útulně ležela ta malá obec před zalesněným hřbetem „Haad" (Buchenberg, 732 m) a – směrem k Hornímu Slavkovu (Schlaggenwald) – Muckenbergu. Polní cesty vedly do městyse Horní Slavkov a do sousedních vesnic Gfell a Zech. Naše vlastivědná kniha přináší k tomu na stranách 60–63 mnoho podrobností. Kdo má zájem, ať si to přečte!

[obr] Ve spodní části vesnice se nacházel hostinec Karla Hubla (později Frecha). Před budovou stojí (zleva): Adolf Lang, Josef Lang, Josef Fischer, Willi Lang, vedle nich Anna Hanika, Adolf Lang, dále hostinský syn Josef Hubl, hostinští manželé Hublovi, „teta" Peppi a paní Denglerová. Příznačné je u nás obvyklé zastřešení dehtovou lepenkou a jeho členění do krokvových polí. V horní části obce byl ještě hostinec Richarda Schindlera.

Údaje a fotografie poskytla krajanka Anni Schamsová (roz. Starková), Mnichov. Děkujeme!

Zobrazit původní německý text

## Poschitzau – unser liebes Heimatdorf
[obr] (bez popisku) (celkový pohled na vesnici Poschitzau/Bošířany v krajině, v popředí polní cesta)

So friedlich und traut lag der kleine Ort vor dem bewaldeten Rücken der „Haad" (Buchenberg 732 m) und – in Richtung Schlaggenwald – dem Muckenberg. Feldwege führten zur Stadtgemeinde Schlaggenwald und zu den Nachbardörfern Gfell und Zech. Unser Heimatbuch bringt dazu auf den Seiten 60-63 viele Einzelheiten. Man lese nach!

[obr] Im unteren Teil des Dorfes befand sich der Gasthof Karl Hubl (später Frech). Vor dem Gebäude stehen (v.l.): Adolf Lang, Josef Lang, Josef Fischer, Willi Lang, daneben Anna Hanika, Adolf

Lang, dann der Wirtssohn Josef Hubl, die Wirtsleute Hubl, „Tante" Peppi und Frau Dengler. Bezeichnend ist die bei uns übliche Bedachung mit Teerpappe und ihre Gliederung in Sparrenfelder. Im oberen Teil der Ortschaft gab es noch das Gasthaus Richard Schindler.
Die Angaben und Fotos stammen von Lmn. Anni Schams (Stark), München. Danke!

Scan of the original
original — click to enlarge

Srpen

Teď zase kvetou širým polem slunečnice,
obilí sklání zralé klasy na tenkém stéble,
z hroudy země stoupá vůně trpká,
a náhlý vítr práší travou u cesty.

Skřivan se pějíc vznáší do výšky,
tam hluboko a tmavě klene se nebeská modř,
po níž jen tu a tam pluje bílý obláček,
jeho malý stín barví květiny do šeda.

A jeřabiny žhnou divoce,
podél úzkých silnic jako maják.
Na dálném obzoru uzavírá tmavý les ten jasný obraz,
a už se tiše plíží do údolí soumrak.

Herta Huberová, egerlandská spisovatelka

Zobrazit původní německý text

## August
Nun blühen wieder felderweit die Sonnenblumen,
das Korn neigt erntereif auf dünnem Halm das Haupt,
ein herber Duft steigt aus den Ackerkrumen,
ein jäher Wind das Gras am Wegesrand verstaubt.

Die Lerche jubelnd in die Höhe schwingt,
ganz tief und dunkel wölbt sich dort das Himmelsblau,
auf dem nur ab und zu ein weißes Wölkchen schwimmt,
sein kleiner Schatten färbt die Blumen grau.

Und Vogelbeeren glühen wild,
entlang den schmalen Straßen als Fanal.
Am fernen Horizont schließt dunkler Wald das heit're Bild,
und lautlos schleicht sich schon die Dämmerung ins Tal.

Herta Huber, Egerländer Schriftstellerin

Scan of the original
original — click to enlarge

Povídání o nářečí

V našem nářečí, které je – jak známo – jazykovým ostrůvkem uvnitř chebského (egerlandského) dialektu, jsou zvlášť příznačná spojení samohlásek (a, e, i, o, u) a přehlásek (ä, ö, ü).

Konkrétně jde o tyto hláskové skupiny: å, äi, åu, öi, ou.

Poslechněte si a přečtěte: Augustě bylo moc špatně od nohou, měla totiž omrzliny. I když nejsou zrovna hezké na pohled, nemusí proto člověk hned uléhat do postele. Jak jednou kráčela celá shrbená přes město, potkala Almu. A ta se hned ptá: „Co je s tebou, Augusto, že tak špatně chodíš?" Augusta jí hned vypráví, jaké má bolesti. Ale pro Almu to nebylo nic nového a odpověděla jí: „Omrzliny? To mi vůbec nemusíš říkat. Ty znám, ty bolí! A jak ty bolí! Ba ne, jak ty bolí, jak bolí ty!"

V následující básničce jsou spojení „åu, ou" opět dobře patrná:

Kdo má klobouk
a k tomu má chléb
a má k tomu dost peněz,
ten se má dobře.

Kdo má ještě čerstvou chuť do života,
přes den se pořádně nadře
a v noci se pěkně vyspí,
tomu to prospívá.

Kdo má rozpáraný šev
a se ženou má svou nouzi
a kvůli tomu má vztek,
tomu je třeba dobré rady.

Redakční uzávěrka pro příští číslo je 30. srpna 2013. Prosíme o dodržení!

V originále chebským nářečím.

Zobrazit původní německý text

## Mundartliche Plauderei
In unserer Mundart, die bekanntlich eine „Sprachinsel" im Egerländer Dialekt darstellt, sind Verbindungen von Selbstlauten (a, e, i, o, u) und Umlauten (ä, ö, ü) besonders bezeichnend.
Im einzelnen: å, äi, åu, öi, ou
Man lese und höre: Die Auguste wår schlecht afn Föißn. Frostbålln håut sa ghått. Wenn döi aah niat grod schöi san, sua kua ma sich deswegn niat glei ins Bett legn. Wöi sa amål kiezkrumm durch die Stådt gäiht, trifft sa doch die Alma. U döi fräigt glei: „Woos håustn, Auguste, daßd' sua schlecht laffst?" – U sua dazühlt hålt die Auguste aah glei, woos sa fa ran Wäihding håut. Owa da Alma wår dees aah nix Neis u sie håut ara za Åntwuat gebm: „Frostbålln? Dåu brauchst ma gåua nix sogn. Döi kenn i, döi toun wäih! U wöi döi wäih toun! Naa, wöi döi wäih toun, wöi wäih döi toun!"

Kleine Hilfe: Föiß = Füße, kiezkrumm = arg gebeugt, Wäihding = Schmerz (Wehdam).

Im Gedicht werden die Verbindungen „åu, ou" wieder deutlich:

Wenn aana an Hout håut
u dazou sei(n Bråut håut
u dåu gnough „Dråuht" håut,
der håuts gout.

Wer nuch frischn Mout håut,
ban Toogh sich recht otout
u die Nåcht schöi ausrouht,
dös tout gout.

Wer a aufplåtzta Nåuht håut
u mi(tn Wei(b sei(n Nåut håut
u deswegn a Wout håut,
dian tout gouta Råut nåut.

Kleine Hilfe: Hout = Hut, Bråut = Brot, Dråuht = hier: Geld, Mout = Mut, otout = abrackert, Nåuht = Naht, Nåut = Not, Wout = Wut, Råut = Rat.

Redaktionsschluß für die nächste Ausgabe ist der 30. August 2013. Wir bitten um Beachtung!

Scan of the original
original — click to enlarge

Nezákonnému vlastníkovi

Přišel jsi jako cizinec do mého domu,
když nás všechny hnali pryč z domova.
Co jsi nikdy nezískal, jsi si vzal,
a jsi teď pánem všeho, co zůstalo.
A zatímco se já halím do hluboké bídy,
ty se koupeš v hojnosti cizího bohatství.

Copak na tebe ze svého tichého výklenku
přísně nehleděl obraz Spasitele?
Ještě jsi našel chléb na mém stole,
víno ve džbánu, ve sklepě ovoce a zelí.
Ach, zatímco já mrznu ve studené podzimní bouři,
ty trháš poslední hrušky ze špalíru.

A má pole, jež mi nesla úrodu,
jsi vydal napospas bodláčí a trní.
Nehrozí ti snad o bouřkových dnech
z blesku a hromu spravedlivý hněv?
Neboť zatímco já strádám v dalekém kraji,
hnije snop, který jsem ještě svázal já.

Pro kratochvíli ti nebylo líto leckčeho,
a přece na tom viselo celé mé srdce.
Co jsi udělal s dopisy v truhle
a co s podobiznou mých rodičů?
Řádil jsi s nenávistí a divokou chtivostí tam,
kde jsem já celý život střežil to, co mi bylo drahé.

Dokážeš, opilý mým vínem,
odpočívat na smrtelném loži mého praděda?
Necítíš svůj život jako hanbu?
Necítíš ve svém jednání hřích?
Nikdy tě nenapadlo, že tě znenadání ve spánku
může zachvátit Bůh, aby tě potrestal?

Maria Hauska

Jedna vysídlená žena si tehdy od zraněné duše odepsala žal, zármutek a svůj bezmocný hněv nad českým zločinem vyhnání z milovaného domova. Mezitím horlivé úsilí o „usmíření" postrádá vztah k bezpráví a krutému dění oné doby.

F. P.

Zobrazit původní německý text

## Dem unrechtmäßigen Besitzer
Du bist als Fremder in mein Haus gekommen,
als man uns alle aus der Heimat trieb.
Was niemals du erwarbst, hast du genommen,
und bist der Herr, dem alles nun verblieb.
Und während ich mich tief ins Elend hülle,
schwelgst du in eines fremden Reichtums Fülle.

Hat nicht aus seiner stillen Mauernische
des Heilands Bild dich strenge angeschaut?
Du fandest noch das Brot auf meinem Tische,
den Wein im Krug, im Keller Obst und Kraut.
Ach, während ich im kalten Herbststurm friere,
pflückst du die letzten Birnen vom Spaliere.

Und meine Äcker, die mir Frucht getragen,
du gabst sie preis der Distel und dem Dorn.
Droht nicht erschreckend an Gewittertagen
aus Blitz und Donner dir gerechter Zorn?
Denn während ich im fernen Lande darbe,
verfault, die ich gebunden noch, die Garbe.

Zur Kurzweil schien dir manches nicht zu schade,
und dennoch hing mein ganzes Herz daran.
Was hast du mit den Briefen in der Lade
und was mit meiner Eltern Bild getan?
Du hast mit Haß und wilder Gier gewütet,
wo Teures ich ein Leben lang behütet.

Bringst du's, bezecht von meinem Wein, zustande,
in meines Urahns Sterbebett zu ruh'n?
Empfindest du dein Leben nicht als Schande?
Fühlst du die Sünde nicht in deinem Tun?
Hast du noch nie bedacht, daß jäh im Schlafe
dich Gott ergreifen kann, daß er dich strafe?

Maria Hauska

Eine Vertriebene schrieb sich damals Kummer, Gram und ihren ohnmächtigen Zorn über das tschechische Verbrechen der Vertreibung aus der geliebten Heimat von der verwundeten Seele. Inzwischen lassen die eifrigen Bemühungen um „Versöhnung" den Bezug zum Unrecht und grausamen Geschehen jener Zeit vermissen. F. P.

Scan of the original
original — click to enlarge

Trochu něčeho pro pobavení

Ernst je opravdu rád, že se po smrti dostal do nebe. Jenže už druhý den se tam znenadání objeví čert a mává bičem. Ernst je šokovaný: „Co tu chceš, vždyť jsem přece v nebi. Zmiz!" Čert se škodolibě šklebí: „Ty už nejsi v obraze. Oddělení bylo zrušeno. My máme teď 'integrovaný jednotný záhrobí'!"

Paní Meierová (Meierka) nadává sousedce: „Tvůj kluk nemá žádnou výchovu. Včera mi zase řekl 'stará vetešnice'." Ta je celá pobouřená: „Ten uličník, ten mizera, tomu já dám! Kolikrát jsem mu už říkala, že nemá lidi soudit podle vzhledu!"

Opilec se zapotácí do tramvaje. Nějaká stará bába se nad tím strašně rozčiluje a nadává jako vrabčák na střeše. Ale opilec si nenechá nic líbit a odsekne: „Poslyš, ty stará straš­idlo, já budu zítra zas střízlivý, ale ty si tu svou drzou hubu budeš muset nechat navždycky!"

Franz přichází domů z práce: „Panebože, to byl dneska zase den! Jsem úplně na dně. Myslím, že si ještě na hodinku zajedu na koni, abych se trochu vzpamatoval." Na to jeho žena: „To se ale budeš muset pěkně držet, kůň už se dnes třikrát vzepjal..."

V originále chebským nářečím.

Zobrazit původní německý text

## A wing woos zan Schmunzln
Da Ernst is richtigh fråuch, daß a nåuchn Sterbm in Himml kumma is. Doch schu am zweitn Toogh taucht af amål da Teifl auf u fuchtlt mit da Peitsch. – Da Ernst is schockiat: „Woos w(üllstn du dåu, ich bin doch in Himml. Vaschwind!" – Da Teifl grinst hämisch: „Du bist nimma afm laufendn. Die Trennung is ogschåfft. Mia håbm öitza as 'integrierte Gesåmtjenseits'!"

Frau Meier (die Meiara) schimpft mit da Nåchbara: „Dei' Bou håut kaa Erziehung. Gestan håut a za mia wieda 'Ålta Ziegh' gsågt." – Döi is gånz vadåttat: „Dea Lausa, dea elendigha, dian wiari helfm! Wöi oft ho i schu za i(hn gsågt, ea soll die Leit niat nåuch i(rn Ausseah beurteiln!"

A Bsoffana turklt in die Tråmbåhn. A ålts Wei(b drinna regt si fürchterlich drüwa auf u schimpft wöi a Råuhaspåtz. Da Trunknbold is owa niat maalfal u gitt raus: „Hurch, du ålta Schreckschraubm, ich bin murgn wieda nüchtan, owa du moußt dei' låus Maal füa imma bhåltn!"

Da Frånz kinnt va da Arwat ham: „Himml, dees wår heint wieda a Toogh! Ich bin gånz kaputt. Ich glaub, ich gäih nuch a Stund zan Reitn, daß i mi a wing dafånga kua." – Drauf sei' Frau: „Dåu moußt di owa gånz schöi beaaln, as Pfaa håut schu drei Mål uagröift..."