Schlaggenwälder Heimatbrief — srpen / září 2009

📖 Read as a book

Heimatbrief

Krajanský zpravodaj rodáků z Horního Slavkova. Od roku 1993 vycházel vevázaný do Elbogener Heimatbrief; toto číslo tvoří strany 11–17 ročníku 60/4. Vydavatel Schlaggenwalder Heimat- und Geschichtsverein e.V.

Transcriptions and translations were produced with the help of artificial intelligence and may contain errors in reading the source. The original wording is usually available in the expandable “original transcription” section; if you find an inaccuracy, we would appreciate a note.

← back to Heimatbriefs

Scan of the original
original — click to enlarge

Houbařská balada

Od chvíle, kdy jsem v důchodu, lidičky,
a přijde léto se svými dny,
mívám občas pěkné trápení,
protože mě žena žene z postele:
Mám prý za svítání, jak se patří,
jako jiní, jít na houby!

Ráda by měla houbovou polévku
a myslí si, že hledání není žádná dřina;
čerstvý lesní vzduch mi prospěje,
tak už to ženská namluví:
„Dej se do toho a nebuď líný,
uvidíš, najít houby je radost!"

Poslechnu ji jako hodný manžel,
vezmu staré šaty, obléknu se,
strčím si kus chleba do kapsy,
nasadím klobouk a vezmu tašku;
loknu kávy, a ta je studená –
hned jsem pryč, jdu do lesa.

Tenhle les znám tak nanejvýš zběžně.
Doma to bylo jinak, to už je dávno!
Tenkrát jsem znal revíry dobře,
jak jsem rád běhal na houby:
ke Krudumu, i hodinu cesty,
na Hosenbusch a do Mückengrundu,

na Kiefanspitz, k rybníku Alisteich,
i ke Kuhlingu vedla stezka!
Ať už u Hissalingu nebo na Stříbrném potoce,
každý den se něco našlo.
Bloumání lesem se vyplácelo:
taška byla plná, i koš.

Najdu dnes vůbec nějaké houby?
V cizím lese, má to vůbec smysl?
Minulou noc ještě pršelo,
mlha těžce visí na stromech.
A kam šlápnu, všude kape.
Kdesi vzadu pilně klepe datel.

Houština mě už pohltila celého.
Kdo chce něco najít, musí se sklánět;
po kolenou lezu přes mech,
kde jenom ty houby vlastně jsou?
Když člověk nezná ta správná místa,
je celé to hledání k ničemu!

Ať se dívám sebevíc a lezu
podrostem jako nějaké zvíře –
houbičky se pěkně schovávají,
dělají si legraci, jsou v úkrytu.
Už mě to přestává bavit, beru zlost:
Kéž bych už konečně něco našel!

Najednou přijdu na louku.
Tady jsem už byl, to vím jistě.
Chvíli stojím, jsem celý zmatený,
copak jsem se snad ještě zabloudil?
Už celé hodiny bloudím kolem dokola,
a protože mám dost, otáčím se zpátky.

Co jsem za tu dobu vůbec našel?
Tři hříbky, milí lidé!
V lese je dusno, na cestě domů horko,
košile promáčená samým potem;
prsty odřené, paty do krve,
a k tomu unavený jako pes.

Sedím na kraji lesa, dávám si pauzu,
rezignoval jsem, přemýšlím.
Nemůžu se přece tak ztrapnit,
žena mi zase bude vyčítat.
Chodil jsem křížem krážem sem a tam –
kde teď vezmu houby?

Tu jde za mnou soused Hans,
a ten má houby, to mě potěší!
Plný batoh, srdce se raduje,
nálada mi stoupá až k nebi.
Hříbky i klobouky, samé zdravé kusy.
Hned si od něj pár kilo koupím.

Budeme to takhle dělat i dál,
proč bych se měl sám trápit a dřít?!

Franz Pöttig

[obr] (bez popisku) (kresba hřibu / muchomůrky)

Poznámky:
Måsch – prostorná plátěná taška
Krudum – hora v Císařském lese (835 m)
Hosenbusch atd. – názvy lesních revírů
Buttap(ülsn – druh hřibovitých hub

V originále chebským nářečím.

Zobrazit původní německý text

## Die Schwåmmaballade
Seit ich in Rente bin, Ees Leit,
– u kinnt daher die Summazeit,
dåu ho i månchmal suara Gfrett,
waal mich mei Wei(b treibt ausn Bett:
Ich soll in ålla Herrgottsfröih,
wöi ånn'ra aah, in d'Schwåmma göih!

Sie häit sua gäan a Schwåmmabröih
u maant, dees Souchn mecht kaa Möih;
die frischa Wåldluft teet ma gout,
wöi hålt a Wei(b daherria(dn tout:
„Höltst di dazou u sei niat faad,
wiast säah, as Finna is a Fraad!" –

Ich tou ran W(ülln åls brava Mua,
huls ålta Gwandl, zöih mi ua,
steck ma a Stickl Bråut in d'Tåsch,
setz auf an Hout u nimm die Måsch;
an Schluck Kaffee, u der is kålt –
glei bin i furt, ich gäih in Wåld.

Dian kenn i nur sua ungefähr.
Daham wårs ånnas, lång is's her!
Ho dåmåls die Revier gout kennt,
wöi bin i gäan nåuch Schwåmma grennt:
zan Krudum hinta månche Stund,
am Hosnbusch u Muckngrund,

afd Kiefanspitz, zan Alisteich,
af Kuhling zou wår aah a Steigh!
Ob Hissaling, ob S(ülwabooch,
woos gfunna håut ma jedn Toogh.
Erfolgreich wår as Rimgeschlurp:
die Måsch wår voll u aah da Kurb. –

Ob ich heint meina Schwåmma fin(d?
Im fremma Wåld, håut dees an Sinn?
Die letzta Nåcht, dåu håuts nuch grengt,
da Newl schwaa am Baiman hängt.
U wåu i hi(ntåpp, ålles troppt.
A Specht weit hintn emsigh kloppt.

Schu håut as Dickicht mich vaschluckt.
Wer finna w(üll, der gäiht geduckt;
af Knöian rutsch i üwas Moos,
wåu san nan nua döi Schwåmma bloß?
Wenn ma hålt kaana Platzla waaß,
dånn is döi Soucharei a Kaas!

Suav(ül i schau u wöl i kröich
durchs Untaholz åls wöi a Vöich –
döi P(ülzla håltn sich bedeckt,
treibm Schåwanåck, håbm sich vasteckt.
Ich ho kaa Lust mäih, kröigh an Grant:
Wenn endlich ich woos finna kannt!

Af aamål kumm i afra Wies.
Dåu wår i schu, dees waaß i gwieß.
Ich stäih a Waal, bin gånz vawirrt,
ho ich mich gåua nuch vairrt?
Seit Stundn zistl ich schu rim,
u waal i's soot ho, käihri im.

Woos ho i gfunna in der Zeit?
Drei Buttap(ülsn, löiwe Leit!
Im Wåld is's schw(ül, am Hamwegh haaß,
as Hem(d durchneßt va lauta Schwaaß;
die Zäi(han aufknifft, d'Ferschn wund,
dazou nuch möid åls wöi a Hund.

Am Wåldrånd sitz i, tau pausian,
ho resigniat, kumm ins Sinnian.
Ich kua mich doch niat sua blamian,
mei Wei(b wiad wieda räsanian.
Bin rimzigheinat kreiz u quer –
wåu nimm i öitza Schwåmma her?

Dåu kinnt mei Nåchba Håns mia nåuch,
u der håut Schwåmma, bin ich fråuch!
An Rucksook voll, dåu låcht as Herz,
mei Launa steigt schu himmlwärts.
Die St(ül u Kåppm, ålla gsund.
Ich kaff nan o glei a påar Pfund.

Mia wea(dn dees weita exazian,
warum soll ich mich strapazian?!

Franz Pöttig

[obr] (bez popisku) (kresba hřibu / muchomůrky)

Anmerkungen
Måsch geräumige Stofftasche
Krudum Berg im Kaiserwald (835 m)
Hosenbusch usw. Namen von Waldungen
Buttap(ülsn eine Röhrlingsart

10

Scan of the original
original — click to enlarge

Milí krajané!

Před několika týdny už rok překročil svůj vrchol. Mezitím nastalo vrcholné léto a přišel srpen.

Naši předkové tomuto měsíci výstižně říkali „Ernting" (žňový měsíc), protože v tuto dobu dozrávalo obilí (většinou žito) – obilí ke žni. Vzpomínáme si: žně od pradávna znamenaly pro sedláka tvrdou práci. Když ještě nebyly stroje, sekali „ženci" kosou (s nasazeným hrabičem) široké pruhy do vlnícího se moře stébel a klasů, nad nímž slunce a mraky hrály svou hru světla a stínu. Pilné ženy posekané obilí sbíraly a dlouhými slaměnými převazy je vázaly do snopů. Šest až osm snopů se stavělo do pyramidových panáků; tak zůstávaly – podle počasí – několik dní na poli k sušení, než je odvezli do stodoly.

Doba kos a srpů je už dávno pryč. Minul ale i kdysi tak důvěrně známý malebný obraz krajiny s dlouhými řadami panáků na strništích. Dnešní hranaté nebo kulaté slaměné balíky, které vyhazuje kombajn, proti tomu působí jako cizí tělesa.

Od svatého Vavřince (10. 8.) pláče nebe své „Vavřinecké slzy", když v jasných, zejména bezměsíčných nocích vzplanou padající hvězdy – jde vlastně o meteority – jako zářivé čárky, přeběhnou po obloze a zase zhasnou. Lidová moudrost říká: „Vavřinec přichází v temné noci jistojistě s nádherou padajících hvězd." Pověrčiví lidé tvrdí, že se při jejich záblesku plní vroucí přání. Kdo tomu pevně věří, možná se mu to splní?

15. srpna slavíme svátek Nanebevzetí Panny Marie. 24. 8. (svatý Bartoloměj) končí podle kalendáře vrcholně letní psí dny, které začaly 22. července. Nezřídka už však příroda ukazuje na pozdní léto a časný podzim. Vítané jsou ony tiché a ještě teplé večery na zahradě, kdy si člověk rozsvítí lucerničky, nebo raději sáhne po knize v útulném pokoji.

Rok se pomalu obrací zase dovnitř. Den teď začíná později a končí dříve. Noci jsou chladnější, první pruhy mlhy se táhnou nad poli a lukami. Nedělejme si iluze: léto se chýlí ke konci.

V měsíci září, kterému předkové říkali „Scheiding" (loučivý měsíc), máme dobře v paměti svátek Narození Panny Marie (8. 9.), protože tehdy „odlétají vlaštovky". Předtím sedávaly, stejně jako mladí špačci, hlasitě „dohadujíce se" na drátech vzdušného vedení, seřazené jako čtvrťové noty na notovém papíře.

Pranostikový kalendář uvádí na 15. 9. svatou Ludmilu (+ 921), kněžnu a patronku Čech, která ráda přináší vítr a déšť, a tím spíše 21. září, svátek svatého Matouše, o němž se říká: „Jak se Matouš zachová, tak to čtyři týdny zůstane." Kluci pouštějí své barevné draky, dozrávají chocholíky jeřabin, poslední slunečnice kývají přes ploty a žlutě a rudě září vinné listí a javory. Neomylně – je zase podzim.

Potěšilo by mě, kdyby tato roční a kalendářní procházka opět vzbudila váš zájem. Výlet do politiky si však i tentokrát odpustím. Události jsou vesměs nepotěšující, finanční a hospodářská krize se ukazují jako mimořádně znepokojivé a dávají důvod k hluboké obavě. Jsme spálené děti: jednou už jsme přišli o všechno.

O účasti na městské slavnosti v patronátním městě Auerbach v Horní Falci bude možné informovat až v příštím čísle Heimatbriefu. Moje prosba: zůstaňte mu i nadále nakloněni a jeho odběrateli!

S domovským pozdravem a dobrými přáními vám všem

Váš krajan Franz Pöttig

Zobrazit původní německý text

## Liebe Landsleute!
Vor einigen Wochen schon hat das Jahr seinen Zenit überschritten. Inzwischen ist es Hochsommer geworden, und der August zog ins Land.
Die Altvorderen nannten diesen Monat sinnigerweise „Ernting", denn in dieser Zeit reifte das Getreide (meist Roggen) – as Traad zan Schniet. Wir erinnern uns: Die Ernte bedeutete für den Bauern seit Väterzeiten harte Arbeit. Als es noch keine Maschinen gab, schnitten „die Mohder" mit der Sense (mit aufgesetztem „Wachler") breite Schneisen in das wogende Meer der Halme und Ähren, über das Sonne und Wolken ihre Licht- und Schattenspiele trieben. Fleißige Frauen nahmen die „Mahd" auf und banden das Korn mit langen Strohbändern zu Garben. Sechs bis acht von ihnen wurden pyramidenförmig zu „Mannln" aufgestellt; so blieben sie – je nach Witterung – mehrere Tage auf dem Feld zum Trocknen stehen, bevor sie in die Scheune gefahren wurden.
Die Zeit der Sensen und Sicheln ist schon lange vorbei. Vorüber ist aber auch das einstige, so vertraut gewesene malerische Landschaftsbild der langen Reihen von „Houtmannln" auf den Stoppelfeldern. Die vom Mähdrescher von heute ausgeworfenen klobig-runden Strohballen (Rollen) wirken dagegen wie Fremdkörper.
Ab dem St. Laurentiustag (10.8.) weint der Himmel seine „Laurentiustränen", wenn in klaren, zumal mondlosen Nächten Sternschnuppen – es handelt sich um Meteoriten – wie blitzende Striche aufleuchten, über das Firmament huschen und wieder verlöschen. Der Volksmund weiß zu reimen: „Laurenzi kommt in finst'rer Nacht ganz sicher mit Sternschnuppenpracht". Der Abergläubische behauptet, daß beim Aufblitzen sehnliche Wünsche in Erfüllung gingen. Wer fest daran glaubt, vielleicht?
Am 15. August feiern wir das Fest Mariä Himmelfahrt. Am 24.8. (St. Bartholomäus) enden nach dem Kalender die hochsommerlichen Hundstage, die am 22. Juli begannen. Nicht selten jedoch stehen die Zeichen in der Natur schon auf Spätsommer und frühen Herbst. Gefragt sind jene stillen und noch warmen Abende im Garten, an denen man Windlichter aufstellt oder im gemütlichen Zimmer nach einem Buch greift.
Langsam bewegt sich das Jahr wieder einwärts. Der Tag beginnt nun später und endet früher. Die Nächte werden kühler, die ersten Nebelstreifen ziehen über Felder und Auen. Machen wir uns nichts vor: Der Sommer geht zur Neige.
Im Monat September, den die Vorfahren „Scheiding" nannten, ist uns das Fest Mariä Geburt (8.9.) noch gut in Erinnerung, denn da „ziehen die Schwalben furt". Vorher saßen sie, ebenso die Jungstare, laut „dischkrierend", auf den Drähten der Freileitungen aufgereiht wie Viertelnoten auf dem Notenblatt. Der Wetterkalender nennt am 15.9. die hl. Ludmilla († 921), Herzogin und Patronin von Böhmen, die gern Wind und Regen bringt, und erst recht am 21., den Matthäitag, von dem es heißt: „Wöis da Matthäus treibt, es vöia Wochn bleibt". Die Buben lassen ihre bunten Drachen steigen, die Dolden der Vogelbeeren reifen, die letzten Sonnenblumen grüßen über die Zäune und gelb und rot leuchten Weinlaub und Ahorn. Untrüglich – es ist wieder Herbst.
Es würde mich freuen, wenn dieser jahreszeitliche und kalendarische Streifzug wieder Euer Interesse findet. Einen Ausflug in die Politik indes erspare ich mir auch dieses Mal. Die Ereignisse sind durchwegs unerfreulich, Finanz- und Wirtschaftskrisen erweisen sich als äußerst beunruhigend und geben Anlaß zu tiefer Besorgnis. Wir sind gebrannte Kinder: Wir haben schon einmal alles verloren.
Über die Teilnahme am Bürgerfest der Patenstadt Auerbach i.d.Opf. kann erst in der nächsten Folge des Heimatbriefes berichtet werden. Meine Bitte: Bleibt ihm gewogen und seine Bezieher!
Mit heimatlichem Gruß und guten Wünschen an Euch alle

Euer Landsmann Franz Pöttig

Scan of the original
original — click to enlarge

Podzim

[obr] (bez popisku) (kresba stromu, ze kterého odlétává listí ve větru)

Podzimní vítr duje,
léto se vytrácí,
pryč je kvetení i zrání.
A každá ruka,
jež v kraji pracovala,
smí nyní sáhnout po plodech.

Hleď, kam oko dohlédne,
všude je čas žní.
Teď je řada i na tobě se ptát,
zda setba
z tvého činu
přinesla svou úrodu.

Rolf Nitsch (1920–1984), chebský (egerlandský) spisovatel

Zobrazit původní německý text

## Herbst
[obr] (bez popisku) (kresba stromu, ze kterého odlétává listí ve větru)

Der Herbstwind weht,
der Sommer geht,
Vorbei ist Blühen und Reifen.
Und jede Hand,
die schuf im Land,
kann nach den Früchten greifen.

Sieh, weit und breit
ist Erntezeit.
Nun ist's auch an Dir zu fragen,
ob wohl die Saat
aus deiner Tat
hat ihre Frucht getragen.

Rolf Nitsch (1920-1984) , Egerländer Schriftsteller

Scan of the original
original — click to enlarge

Ve starém přátelství

[obr] Krajané z Horního Slavkova na výročním setkání ročníku koncem dubna v Altdorfu u Norimberku. Účastníci zleva: Anton Schnappauf, Herbert Kaiser, Emmi Weichert (Bräutigam), Horst Rauscher, Annemarie Pöttig, Margareta Rauscher, Anneliese Kaiser (Eckl), Hilde Kadesch (Wirlitsch), Anneliese Schuster (Veit), Gudrun Hubl, Helmut Hackenberg, Marianne Schnappauf (Bräutigam), Charlotte Kastner-Berkel (Gareis), Traudl Gerstner, Marianne Lugner (Turba), Rudolf Dörfl, Ernestine Hackenberg (Wawersich), Erna Dörfl. Foto: F. Pöttig

Zobrazit původní německý text

## In alter Freundschaft
[obr] Schlaggenwalder Landsleute beim Jahrgangstreffen Ende April in Altdorf bei Nürnberg. Die Teilnehmer v.l.: Anton Schnappauf, Herbert Kaiser, Emmi Weichert (Bräutigam), Horst Rauscher, Annemarie Pöttig, Margareta Rauscher, Anneliese Kaiser (Eckl), Hilde Kadesch (Wirlitsch), Anneliese Schuster (Veit), Gudrun Hubl, Helmut Hackenberg, Marianne Schnappauf (Bräutigam), Charlotte Kastner-Berkel (Gareis), Traudl Gerstner, Marianne Lugner (Turba), Rudolf Dörfl, Ernestine Hackenberg (Wawersich), Erna Dörfl. Foto: F. Pöttig

Scan of the original Scan of the original
original — click to enlarge

60. sudetoněmecký sjezd

Každoroční, tradicemi bohaté setkání vysídlených sudetských Němců, kteří kdysi byli druhým národem českých zemí a nyní jsou čtvrtým kmenem Bavorska, se o letnicích 2009 konalo podle zavedeného cyklu opět v Augsburgu. Setkání ve švábské metropoli, která je už přes 50 let také patronátním městem Nejdku (Neudek) a Liberce (Reichenberg), s posledně jmenovaným dokonce spjatá partnerstvím, se tentokrát neslo v duchu hesla „Zavázáni historii – utvářet budoucnost".

Jubileum „60 let sudetoněmeckého sjezdu" (zkráceně „ST") dává příležitost ke krátkému ohlédnutí. Jak to tehdy začalo? První sjezd ST 1950 v Kemptenu (Allgäu) navštívilo přes sedmdesát tisíc lidí, podobně druhý v roce 1951 v Ansbachu, při třetím roku 1952 ve Stuttgartu stoupl počet hostů na sto tisíc a více. Při dalších sjezdech dosáhl počet účastníků svého vrcholu s více než půl milionem; konaly se střídavě ve Frankfurtu nad Mohanem, Mnichově, Norimberku, 1959 ve Vídni, 1961 v Kolíně nad Rýnem, 1995 naposledy v Mnichově, poté (od roku 2001) už jen v Augsburgu a Norimberku.

Zájmy národnostní skupiny zastupovali její mluvčí Rudolf Lodgman von Auen, Hans-Christoph Seebohm, Walter Becher, Franz Neubauer a Johann Böhm; v roce 2008 převzal tento úkol Bernd Posselt. Velké pochopení pro své zájmy nacházeli vysídlenci pod záštitou Svobodného státu Bavorsko (od roku 1954) a jeho ministerských předsedů Hanse Eharda, Wilhelma Hoegnera, Hannse Seidela, Alfonse Goppela, Franze Josefa Strauße, Maxe Streibla, Edmunda Stoibera a Günthera Becksteina; v roce 2008 nastoupil do tohoto úřadu Horst Seehofer.

Na 30. sjezdu ST 1979 v Mnichově pronesl slavnostní kázání tehdejší arcibiskup Joseph Ratzinger.

Letniční setkání 2009 se opět stalo působivou slavnostní událostí. Politická shromáždění, přednášky, výstavy, kulturní vystoupení a několik desítek tisíc účastníků od pátku do neděle i tentokrát dokázaly, že naše národnostní skupina sice zase o něco zmenšela, ale nedá se zlomit a žije! Na výstavišti starého Fuggerova města se znovu působivě představila skrze historii, péči o tradice a setkávání, a to více než 60 let po vyhnání z odvěké domoviny, které bylo v rozporu s lidskými a mezinárodními právy, navzdory rozptýlení do mnoha krajů a úspěšnému zapojení do nové společnosti. Pokojná demonstrace jako vyznání k domovu a právu!

Am Pfingstsonntag – o letniční neděli následoval po římskokatolické pontifikální mši s biskupem Walterem Mixou, pomocným biskupem Gerhardem Pieschlem a páterem Norbertem Schlegelem a po evangelických bohoslužbách průvod praporečnických delegací a krojovaných skupin a hlavní shromáždění v přeplněné Schwabenhalle. Řečníky byli spolkový předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Franz Pany, mluvčí sdružení Bernd Posselt a bavorský ministerský předseda a patron sjezdu Horst Seehofer. Projevy trvaly až do 13 hodin.

[obr] ST 2009 v Augsburgu: Momentka z letniční neděle znovu ukazuje věrné krajanské přátele jako před dvěma lety. V hale 3 se radovali ze shledání a vyměňovali si vzpomínky, zleva: Franz Pöttig (Weilheim i. OB); (jméno?); Ewald Weinhart, Roßhaupten; Marianne Lugner (Turba), Forchheim/Ofr.; (jméno?); Heinz Wesp, Landau an der Isar; Ernst Schmieger, Sonthofen; Rudolf Schmieger, Immenstadt. Foto: F. Pöttig

Živý zájem platil akční hale 7 na výstavišti. Program uváděl přes 90 informačních stánků, dílen a výstav, všechny věnované péči o domovinu. Člověk procházel řadami stánků a byl téměř ohromen. Ukázalo se jako nemožné v těch několika hodinách pobytu vzdát spravedlnost té čiré nabídce kulturní rozmanitosti. U jednoho z „výživných" stánků jsem nemohl jen tak projít kolem: byly tam chutné koláčky, malé kulaté kynuté koláčky s mákem, povidly, tvarohem a rozinkami (český původ toho označení nelze přehlédnout: koláč = makový koláč).

Jako vždy panoval hustý nával u knižního stánku nakladatelství Helmuta Preußlera, které opět zářilo bohatou vlasteneckou literaturou a četnými novinkami.

Zatímco dopoledne byly stoly v hale 3 (domovská oblast Chebsko) obsazeny jen řídce, po bohoslužbě a hlavním shromáždění se zaplnila ještě nejedna řada. Šum hlasů zesílil v mohutné hučení, panoval neustálý příchod a odchod, doprovázený radostnými pozdravy. Pod transparentem „Loket" se během dne posadilo asi dva tucty krajanů, seznam vykazuje 15 zápisů. Mohlo jich klidně být o něco víc! Ale nesmíme si nic namlouvat: mnozí, bohužel příliš mnozí krajanští přátelé z generace pamětníků už od nás odešli, jiní onemocněli a už nejsou schopni cestovat, nebo se už necítí na námahu dlouhé cesty. Stejně tak je třeba litovat, že se – až na několik výjimek – bohužel nepodařilo získat naše potomky jako generaci, která by se k naší věci hlásila. Zda budu moci příští rok o letnicích ještě jet do Norimberku?

F.P.

Zobrazit původní německý text

## 60. Sudetendeutscher Tag
Die jährliche, traditionsreiche Zusammenkunft der heimatvertriebenen Sudetendeutschen, die einmal das zweite Volk der böhmischen Länder waren und nun der vierte Stamm Bayerns sind, fand an Pfingsten 2009 turnusmäßig wieder in Augsburg statt. Das Treffen in der schwäbischen Metropole, die seit über 50 Jahren auch Patenstadt von Neudek und Reichenberg ist, mit letzteren auch in Partnerschaft verbunden, stand diesmal unter dem Motto „Der Geschichte verpflichtet – die Zukunft gestalten".
Das Jubiläum „60 Jahre Sudetendeutscher Tag" (abgek. „ST") gibt Anlaß zu einem kurzen Rückblick. Wie hatte es damals begonnen? Der erste ST 1950 in Kempten (Allgäu) war Ziel von über siebzigtausend Besuchern, ähnlich der zweite 1951 in Ansbach, beim dritten 1952 in Stuttgart stieg die Zahl der Gäste auf hunderttausend und darüber. Bei den nächsten STen erreichte die Teilnehmerzahl mit über einer halben Million Hochform; sie fanden abwechselnd in Franfurt/M., München, Nürnberg, 1959 in Wien, 1961 in Köln, 1995 zum letzten Mal in München, danach (ab 2001) nur noch in Augsburg und Nürnberg statt.
Die Interessen der Volksgruppe vertraten ihre Sprecher Rudolf Lodgman von Auen, Hans-Christoph Seebohm, Walter Becher,

11

Franz Neubauer und Johann Böhm; 2008 übernahm Bernd Posselt diese Aufgabe. Viel Verständnis für ihre Belange fanden die Heimatvertriebenen unter der Schirmherrschaft des Freistaates Bayern (seit 1954) und dessen Ministerpräsidenten Hans Ehard, Wilhelm Hoegner, Hanns Seidel, Alfons Goppel, Franz Josef Strauß, Max Streibl, Edmund Stoiber und Günther Beckstein; 2008 trat Horst Seehofer dieses Amt an.
Beim 30. ST 1979 in München hielt der damalige Erzbischof Joseph Ratzinger die Festpredigt.
Das Pfingsttreffen 2009 geriet wieder zu einer beeindruckenden festlichen Veranstaltung. Politische Kundgebungen, Vorträge, Ausstellungen, kulturelle Darbietungen und einige zehntausend Teilnehmer bewiesen von Freitag bis Sonntag auch dieses Mal, daß unsere Volksgruppe zwar wieder etwas kleiner geworden, aber nicht unterzukriegen ist und lebt! Sie präsentierte sich mit Geschichte, Brauchtumspflege und Begegnungen auf dem Messegelände der alten Fuggerstadt eindrucksvoll aufs neue, und dies mehr als 60 Jahre nach der menschen- und völkerrechtswidrigen Vertreibung aus der angestammte Heimat, trotz Zerstreuung in viele Gegenden und gelungener Einbürgerung. Eine friedliche Demonstration als Bekenntnis zu Heimat und Recht!
Am Pfingstsonntag folgten dem römisch-katholischen Pontifikalamt mit Bischof Walter Mixa, Weihbischof Gerhard Pieschl und Pater Norbert Schlegel und dem evangelischen Gottesdienst der Einzug der Fahnenabordnungen und Trachtengruppen und die Hauptkundgebung in der überfüllten Schwabenhalle. Redner waren der Bundesvorsitzende der Sudetendeutschen Landsmannschaft, Franz Pany, der Sprecher der SL, Bernd Posselt, und der Bayerische Ministerpräsident und Schirmherr Horst Seehofer. Die Ansprachen dauerten bis nach 13.00 Uhr.

[obr] ST 2009 in Augsburg: Der Schnappschuß vom Pfingstsonntag zeigt wieder die treuen Heimatfreunde wie vor zwei Jahren. In Halle 3 freuten sich über das Wiedersehen und tauschten Erinnerungen aus, v.l.: Franz Pöttig (Weilheim i. OB); (Name?); Ewald Weinhart, Roßhaupten; Marianne Lugner (Turba), Forchheim/Ofr.; (Name?); Heinz Wesp, Landau a.d. Isar; Ernst Schmieger, Sonthofen; Rudolf Schmieger, Immenstadt. Foto: F. Pöttig

Ein lebhaftes Interesse galt der Aktionshalle 7 auf dem Messegelände. Das Programm weist auf über 90 Informationsstände, Werkstätten und Ausstellungen hin, die alle der Heimatpflege gewidmet waren. Man schlenderte durch die Zeilen und war fast überwältigt. Es erwies sich als unmöglich, dem schieren Überangebot an kultureller Vielfalt in den wenigen Stunden des Aufenthalts gerecht zu werden. An einem der „nahrhaften" Stände konnte ich nicht vorübergehen: Es gab wohlschmeckende Golatschen, kleine, runde Hefekuchen, die mit Mohn, Powidl, Quark und Rosinen belegt waren (die tschechische Herkunft der Bezeichnung ist nicht zu übersehen: koláč = Mohnkuchen).
Dichtes Gedränge herrschte wie immer am Bücherstand des

Helmut Preußler Verlages, der wieder mit reicher heimatlicher Literatur und zahlreichen Neuerscheinungen glänzte.
Waren am Vormittag in Halle 3 (Heimatgebiet Egerland) die Tische nur schwach besetzt, füllte sich nach Gottesdienst und Hauptkundgebung noch so manche Reihe. Das Stimmengewirr schwoll zu mächtigem Rauschen an, es gab ein ständiges Kommen und Gehen, begleitet von freudigen Begrüßungen. Unter dem Transparent „Elbogen" nahmen im Laufe des Tages etwa zwei Dutzend Landsleute Platz, die Liste weist 15 Einträge auf. Es hätten ruhig ein paar mehr sein können! Aber man darf nicht verkennen: Viele, leider zu viele Heimatfreunde aus der Erlebnisgeneration sind schon von uns gegangen, andere sind erkrankt und nicht mehr reisefähig oder fühlen sich den Mühen weiter Wege nicht mehr gewachsen. Ebenso muß bedauert werden, daß es – von einigen Ausnahmen abgesehen – leider nicht gelungen ist, unsere Nachkommen als Bekenntnisgeneration für unsere Anliegen zu gewinnen. Ob ich im nächsten Jahr an Pfingsten noch nach Nürnberg fahren kann? F.P.

Scan of the original Scan of the original
original — click to enlarge

Historické střípky

Letošní letopočet s koncovou číslicí „9" nám i letos znovu dává příležitost obrátit pozornost k významným událostem v dějinách Čech, které jsou spojeny s podobnými výročími.

Před 90 lety, 4. března 1919, začalo české vojsko bez varování střílet do shromáždění neozbrojených, mírumilovných Němců, kteří demonstrovali za právo na sebeurčení, jež jim bylo přislíbeno; přitom bylo oplakáváno 54 mrtvých a mnoho zraněných. Tento brutální postup české vrchnosti byl předehrou k útlaku německých menšin v pohraničí a dal předzvěst toho, co mělo německou národnostní skupinu v Sudetech potkat v následujících dvaceti letech – a s oběťmi zavražděnými v Ústí nad Labem u labského mostu a při brněnském pochodu smrti v roce 1945 to zdaleka neskončilo.

Mrtví z března 1919 jsou výraznou součástí dějin první československé republiky (ČSR) a měli by proto být trvalým mementem a ukazatelem politického jednání.

Rovněž před 90 lety byl v saint-germainské mírové smlouvě (podepsané 10. 9. 1919) potvrzen vznik Československa (ČSR) jako samostatného státu. Skládal se z bývalých rakouských zemí Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Jeho prvním prezidentem se stal Tomáš Garrigue Masaryk. Smlouva rozhodla o rozbití rakousko-uherské podunajské monarchie a umožnila vznik řady nestabilních národních států s podstatnými menšinami, tak i první Československé republiky, jež byla vyhlášena už 28. 10. 1918. Násilně začleněných 3,5 milionu německých Čechů nenašlo zmínku ani v samotném názvu státu!

Před 70 lety, 15. března 1939, došlo k vpádu německých vojsk do zbytku ČSR a následně ke zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Prvním říšským protektorem byl Konstantin svobodný pán von Neurath. Slovensko se osamostatnilo, Podkarpatská Rus byla připojena k Maďarsku. Na připomenutí: v březnu 1938 anšlus Rakouska k Německé říši (Ostmark), v říjnu 1938 odstoupení Sudet Německu („Mnichovská dohoda").

Zatímco anšlus Rakouska a Sudet byl zdůvodňován argumentem práva na sebeurčení pro německé obyvatelstvo, šlo při obsazení „zbytkového Česka" o čistý Hitlerův imperialismus, který mnozí sudetští Němci napříč politickým spektrem neschvalovali.

Rovněž před 70 lety, 1. 9. 1939, začala druhá světová válka, kterou jsme my v „říšské župě Sudety" ani nechtěli, ani nezpůsobili, tudíž jsme ji ani nezavinili. Ve znamení kolektivní viny jsme ale přišli o majetek, práva i domov!

Za nového komunistického prezidenta Klementa Gottwalda došlo v roce 1949 k odbourání slovenské autonomie, k počátku útlaku a pronásledování církví a ke stalinistickým čistkám, které postihly i samotnou komunistickou stranu. (1948: z ČSR se stala ČSSR.)

16. 1. 1969 spáchal mladý student Jan Palach na protest proti potlačení tzv. „pražského jara" ozbrojenými silami tehdejšího Varšavského paktu sebevraždu na Václavském náměstí v Praze. Stranického šéfa Alexandra Dubčeka, reformátora „socialismu s lidskou tváří", vystřídal Gustáv Husák.

V listopadu 1989 si opoziční skupiny sjednocené v „Občanském fóru" masovými demonstracemi vynutily „sametovou revoluci"; jejich mluvčím byl spisovatel Václav Havel, který byl po odstoupení prezidenta Husáka 30. 12. 1989 zvolen jeho nástupcem. (V dubnu 1990 přejmenování na „Českou a Slovenskou Federativní Republiku", z ČSSR se stala ČSFR; ta nahradila „lidovou demokracii" socialisticko-komunistického ražení. Po rozdělení se Slovenskem 1. 1. 1993 vznikla „Česká republika" (ČR); správně technicky zní zkratka v poštovnictví, financích a dopravě „ČZ" (z „Česká země").

Zobrazit původní německý text

## Historische Streiflichter
Die aktuelle Jahreszahl mit der Endziffer „9" gibt auch heuer wieder Anlaß, unsere Aufmerksamkeit auf bedeutende Ereignisse in der Geschichte Böhmens zu lenken, die mit ähnlichen Jahresdaten verbunden sind.
Vor 90 Jahren, am 4. März 1919, schoß tschechisches Militär ohne Warnung in die Versammlungen unbewaffneter, friedfertiger Deutscher, die für das ihnen zugesicherte Selbstbestimmungsrecht demonstrierten, wobei 54 Todesopfer und zahlreiche Verwundete zu beklagen waren. Dieses brutale Vorgehen der tschechischen Obrigkeit war der Auftakt zur Unterdrückung der deutschen Minderheiten in den Grenzgebieten und gab einen Vorgeschmack auf das, was in den nächsten zwanzig Jahren auf die deutsche Volksgruppe im Sudetenland zukommen sollte und mit den in Aussig an der Elbbrücke und beim Todesmarsch von Brünn im Jahre 1945 Ermordeten beileibe nicht zu Ende war.
Die Toten vom März 1919 sind ein markanter Bestandteil der Geschichte der ersten tschechischen Republik (ČSR) und sollten daher immerwährende Mahnung und Wegweiser politischen Handelns sein.
Ebenfalls vor 90 Jahren wurde im Friedensvertrag von Saint-Germain-en-Laye (Unterzeichnung am 10.9.1919) die Gründung der Tschechoslowakei (ČSR) als selbständiger Staat bestätigt. Er bestand aus den ehemaligen österreichischen Landesteilen Böhmen, Mähren, Schlesien, Slowakei und Karpatho-Ukraine. Sein erster Präsident hieß Thomas Garrigue Masaryk. Der Vertrag entschied über die Zerschlagung der k. u. k. Donaumonarchie und ließ die Schaffung einer Anzahl von labilen Nationalstaaten mit erheblichen Minderheiten zu, so auch die erste tschechoslowakische Republik, die bereits am 28.10.1918 ausgerufen worden war. Die zwangsweise eingegliederten 3,5 Millionen Deutschböhmen fanden nicht einmal im Staatsnamen Erwähnung!
Vor 70 Jahren erfolgte am 15. März 1939 der Einmarsch deutscher Truppen in die Rest-ČSR und danach die Errichtung des Protektorates Böhmen und Mähren. Erster Reichsprotektor war Konstantin Frhr. von Neurath. Die Slowakei wurde selbständig, die Karpatho-Ukraine Ungarn angegliedert. Zur Erinnerung: Im März 1938 Anschluß Österreichs an das Deutsche Reich (Ostmark), im Oktober 1938 Abtretung des Sudetenlandes an Deutschland („Münchener Abkommen").
Während der Anschluß Österreichs und der Sudetengebiete mit dem Argument des Selbstbestimmungsrechtes für deutsche Bevölkerungsteile begründet wurde, handelte es sich bei der Besetzung der „Resttschechei" um reinen Imperialismus Hitlers, der von vielen Sudetendeutschen aller politischen Richtungen nicht gutgeheißen wurde.
Ebenfalls vor 70 Jahren, am 1.9.1939, begann der Zweite Weltkrieg, den wir im „Reichsgau Sudetenland" weder gewollt noch

12

verursacht, daher auch nicht verschuldet haben. Im Zeichen der Kollektivschuld aber verloren wir Hab und Gut, Recht und Heimat!
Unter dem neuen kommunistischen Staatspräsidenten Klement Gottwald erfolgten 1949 der Abbau der slowakischen Autonomie, der Beginn der Unterdrückung und Verfolgung der Kirchen und die stalinistischen Säuberungen, auch der kommunistischen Partei. (1948: Aus ČSR wurde ČSSR.)
Am 16.1.1969 beging der junge Student Jan Pallach aus Protest gegen die Unterdrückung des sog. „Prager Frühlings" durch die Streitkräfte des damaligen Warschauer Paktes am Wenzelsplatz in Prag Selbstmord. Parteichef Alexander Dubček, der Reformer von „Sozialismus mit menschlichem Antlitz", wurde durch Gustav Husak abgelöst.
Im November 1989 erzwangen die im „Bürgerforum" vereinigten Oppositionsgruppen mit Massendemonstrationen die „sanfte Revolution"; ihr Sprecher war der Schriftsteller Vaclav Havel, der nach dem Rücktritt von Staatspräsident Husak am 30.12.89 zu dessen Nachfolger gewählt wurde. (Im April 1990 Umbenennung in „Tschechische und Slowakische Föderative Republik", aus ČSSR wurde ČSFR; sie ersetzte die „Volksdemokratie" sozialistisch-kommunistischer Prägung. Nach der Trennung von der Slowakei am 1.1.1993 entstand die „Tschechische Republik" (ČR); verwaltungstechnisch lautet die Abkürzung im Post-, Finanz- u. Verkehrswesen "ČZ" (aus „Česka Země" = „Tschechisches Land").

Scan of the original
original — click to enlarge

Toulka

po naší staré domovině ze srpna 2008 pokračuje dnes třemi fotografiemi. Zaměříme se na bývalou dominantu našeho horního města, kostel svatého Jiří, a na hřbitov. Snímky nám opět poskytla krajanka Irene Scharnagl.

[obr] Kostel svatého Jiří na Zvonovém vrchu (Glockenberg). Nový, průchozí ochoz nahoře na věži kostela je zřetelně vidět. Kostel není přístupný, na stavebním stavu děkanství není patrný žádný pokrok. V okolí, na Kostelních schodech, vzniklo několik nových domů.

[obr] Kříž z kmenového dřeva byl ve svém původním provedení posvěcen duchovenstvem 29. 8. 1992 za přítomnosti krajanů z Horního Slavkova a po několika letech byl kvůli poškození hnilobou nahrazen. Také druhý (nebo už třetí) kříž je nyní ve špatném stavu, je silně zvětralý a jeho statika je ohrožena. Měl by být symbolem křesťanského smíření!

[obr] U paty dřevěného kříže je umístěna kamenná deska s dvojjazyčným věnováním. Německý nápis zní: „Postaveno ve spolupráci s krajany z Horního Slavkova ve znamení vzájemného porozumění." Český text obsahově odpovídá německému.

Zobrazit původní německý text

## Der Streifzug
durch unsere alte Heimat vom August 2008 wird mit drei Fotos fortgesetzt. Wir wenden uns dem früheren Wahrzeichen unserer Bergstadt, der St.-Georgs-Kirche, und dem Friedhof zu. Die Aufnahmen stellte uns wieder Lmn. Irene Scharnagl zur Verfügung.

[obr] St.-Georgs-Kirche am Glockenberg. Der neue, begehbare Rundgang oben am Kirchturm ist deutlich erkennbar. Die Kirche ist nicht zugänglich, am baulichen Zustand der Dechantei ist kein Fortschritt zu ersehen. In der Umgebung sind auf der Kirchstaffel einige neue Häuser entstanden.

[obr] Das Kreuz aus Stammholz wurde in seiner ursprünglichen Fertigung am 29.8.1992 in Anwesenheit von Schlaggenwalder Landsleuten von der Geistlichkeit geweiht und nach einigen Jahren wegen Fäulnisschäden ersetzt. Auch das zweite (oder schon dritte) Kreuz befindet sich substanziell in einem schlechten Zustand, ist stark verwittert und in seiner Statik gefährdet. Es soll(te) ein Symbol christlicher Versöhnung sein!

[obr] Dem Holzkreuz ist an seinem Fuße eine Steintafel mit einer zweisprachigen Widmung zugeordnet. Die deutsche Inschrift lautet: „Errichtet in Zusammenarbeit mit den Schlaggenwalder Landsleuten im Zeichen gegenseitiger Verständigung". Der tschechische Wortlaut entspricht inhaltlich dem deutschen.

13

Scan of the original
original — click to enlarge

Obrázky z dřívějška, z domova...

[obr] Pracovní skupina porcelánky Haas & Czjzek se sešla ke společné vzpomínkové fotografii. Dosud známí jsou zprava: Lugner Franz (1.), Wacek Martin (4.); zleva: Streitenberger Josef (2.). Nosila se bílá košile, rukávy trochu vyhrnuté, a tmavá vesta; kapesní hodinky na řetízku patřily i všední den k mužskému vzhledu („outfitu"). „Porcelánáři" tvořili zvláštní profesní skupinu s poctivými schopnostmi a dovednostmi. Chápali se – právem – jako dobří odborníci, byli si vědomi své hodnoty, byli váženi a záměrně se chovali nenuceně. Mnozí z nich byli přivýdělkem i zemědělci (Köihpritscha – „kravaři"!) a ve volném čase se věnovali jako protiváze koníčku mimo své povolání: chovali králíky, psy nebo ptáky, řezbařili, byli uměleckými truhláři, sběrateli kamenů (tzv. Strahler), akvarelisty, hodináři a podobně.

[obr] Po zřízení horního cvičiště se na jaře 1936 před vchodem seskupili někteří členové Dělnického tělocvičného a sportovního spolku (ATUS), účastníci a jejich příbuzní. Známí jsou zleva: Lugner Franz (x), uprostřed (v podřepu, s čepicí se štítkem) Grill Johann, zcela vpravo Pimpl Richard. V pozadí jsou rozpoznatelné pozemky od Ettnerbergu až po Huberhöhe a několik domů „na Donně".

[obr] Mladí muži v nedělních oblecích jsou vlastně zachyceni na obrazové pohlednici, která byla orazítkována 12. 11. 1929 v Lokti a adresována Franzi Lugnerovi, Horní Slavkov, Leßnitzgasse. (Poštovní známka za 50 haléřů nese podobiznu prezidenta Masaryka.) Jmenovitě jsou na fotografii známí Hubl Josef (3. zleva) a jeho bratr Anton (zcela vpravo), otec a strýc naší krajanky Gudrun Hubl. Důvod veselého posezení při tmavém pivu (Slavkovský Bergbräu, nebo loketský Burgbräu?) bohužel neznáme. Ví o tom ještě někdo něco bližšího? Snímky nám poskytla naše krajanka Marianne Lugner (Turba).

Zobrazit původní německý text

## Bilder von früher, von daheim ...
[obr] Eine Arbeitsgruppe der Porzellanfabrik Haas & Czjzek stellte sich zu einem Erinnerungsbild. Noch bekannt sind, v.r.: Lugner Franz (1.), Wacek Martin (4.); v.l.: Streitenberger Josef (2.). Man trug weißes Hemd, die Ärmel etwas aufgekrempelt, und dunkle Weste; die Taschenuhr an der Kette gehörte auch werktags zur männlichen Erscheinung („Outfit"). Die „Porzelliner" stellten eine besondere Berufsgruppe mit gediegenen Fähig- und Fertigkeiten dar. Sie verstanden sich – zu Recht – als gute Facharbeiter, waren selbstbewußt und geachtet und gaben sich betont leger. Viele von ihnen waren Landwirte im Nebenerwerb (Köihpritscha!) und ritten in ihrer Freizeit als Ausgleich ein berufsfremdes Steckenpferd: Kaninchen-, Hunde- oder Vogelzüchter, Schnitzer, Kunsttischler, Steinsammler (Strahler), Aquarellmaler, Uhrmacher usw.

[obr] Nach dem Anlegen des oberen Turnplatzes gruppierten sich im Frühjahr 1936 vor dem Eingang einige Mitglieder des Arbeiterturn- und Sportvereins (ATUS), Teilnehmer und Angehörige. Bekannt sind, v.l.: Lugner Franz (x), in der Mitte (hockend mit Schirmmütze) Grill Johann, rechts außen Pimpl Richard. Im Hintergrund sind die Fluren vom Ettnerberg bis zur Huberhöhe und ein paar Häuser „af da Donna" zu erkennen.

[obr] Die jungen Männer im Sonntagsanzug sind eigentlich auf einer Bildpostkarte abgebildet, die am 12.XI.29 in Elbogen abgestempelt und an

Franz Lugner, Schlaggenwald, Leßnitzgasse, adressiert ist. (Die Briefmarke zu 50 Heller trägt das Bildnis von Präsident Masaryk.) Namentlich bekannt sind auf dem Foto Hubl Josef (3.v.l.) und sein Bruder Anton (rechts außen), Vater und Onkel unserer Heimatfreundin Gudrun Hubl. Den Anlaß des feucht-fröhlichen Umtrunkes mit dunklem Bier (Schlaggenwalder Bergbräu oder Elbogener Burgbräu?) kennen wir leider nicht. Weiß jemand noch darüber Bescheid? Die Aufnahmen stellte unsere Lmn. Marianne Lugner (Turba) zur Verfügung.