Od chvíle, kdy jsem v důchodu, lidičky, a přijde léto se svými dny, mívám občas pěkné trápení, protože mě žena žene z postele: Mám prý za svítání, jak se patří, jako jiní, jít na houby!

Ráda by měla houbovou polévku a myslí si, že hledání není žádná dřina; čerstvý lesní vzduch mi prospěje, tak už to ženská namluví: „Dej se do toho a nebuď líný, uvidíš, najít houby je radost!"

Poslechnu ji jako hodný manžel, vezmu staré šaty, obléknu se, strčím si kus chleba do kapsy, nasadím klobouk a vezmu tašku; loknu kávy, a ta je studená – hned jsem pryč, jdu do lesa.

Tenhle les znám tak nanejvýš zběžně. Doma to bylo jinak, to už je dávno! Tenkrát jsem znal revíry dobře, jak jsem rád běhal na houby: ke Krudumu, i hodinu cesty, na Hosenbusch a do Mückengrundu,

na Kiefanspitz, k rybníku Alisteich, i ke Kuhlingu vedla stezka! Ať už u Hissalingu nebo na Stříbrném potoce, každý den se něco našlo. Bloumání lesem se vyplácelo: taška byla plná, i koš.

Najdu dnes vůbec nějaké houby? V cizím lese, má to vůbec smysl? Minulou noc ještě pršelo, mlha těžce visí na stromech. A kam šlápnu, všude kape. Kdesi vzadu pilně klepe datel.

Houština mě už pohltila celého. Kdo chce něco najít, musí se sklánět; po kolenou lezu přes mech, kde jenom ty houby vlastně jsou? Když člověk nezná ta správná místa, je celé to hledání k ničemu!

Ať se dívám sebevíc a lezu podrostem jako nějaké zvíře – houbičky se pěkně schovávají, dělají si legraci, jsou v úkrytu. Už mě to přestává bavit, beru zlost: Kéž bych už konečně něco našel!

Najednou přijdu na louku. Tady jsem už byl, to vím jistě. Chvíli stojím, jsem celý zmatený, copak jsem se snad ještě zabloudil? Už celé hodiny bloudím kolem dokola, a protože mám dost, otáčím se zpátky.

Co jsem za tu dobu vůbec našel? Tři hříbky, milí lidé! V lese je dusno, na cestě domů horko, košile promáčená samým potem; prsty odřené, paty do krve, a k tomu unavený jako pes.

Sedím na kraji lesa, dávám si pauzu, rezignoval jsem, přemýšlím. Nemůžu se přece tak ztrapnit, žena mi zase bude vyčítat. Chodil jsem křížem krážem sem a tam – kde teď vezmu houby?

Tu jde za mnou soused Hans, a ten má houby, to mě potěší! Plný batoh, srdce se raduje, nálada mi stoupá až k nebi. Hříbky i klobouky, samé zdravé kusy. Hned si od něj pár kilo koupím.

Budeme to takhle dělat i dál, proč bych se měl sám trápit a dřít?!

Franz Pöttig

[obr] (bez popisku) (kresba hřibu / muchomůrky)

Poznámky: Måsch – prostorná plátěná taška Krudum – hora v Císařském lese (835 m) Hosenbusch atd. – názvy lesních revírů Buttap(ülsn – druh hřibovitých hub

*V originále chebským nářečím.*

věta pokračuje na dalším listu ⟶