Schlaggenwälder Heimatbrief — duben / květen 2011

📖 Číst jako knihu

Heimatbrief

Krajanský zpravodaj rodáků z Horního Slavkova. Od roku 1993 vycházel vevázaný do Elbogener Heimatbrief; toto číslo tvoří strany 11–16 ročníku 62/2. Vydavatel Schlaggenwalder Heimat- und Geschichtsverein e.V.

Přepisy a překlady jsou pořízené s pomocí umělé inteligence a mohou obsahovat chyby ve čtení předlohy. Původní znění bývá dostupné v rozbalovací části „původní přepis"; narazíte-li na nepřesnost, budeme rádi za upozornění.

← zpět na Heimatbriefy

Sken originálu
originál — klik zvětší

Milí krajané!

Až vám tento krajanský zpravodaj přijde do domu, bude už – aspoň podle kalendáře – jaro. Teď si můžeme konečně oddechnout, protože uplynulé zamračené, mlhou zahalené týdny, provázené zimou a náledím, nám daly pořádně zabrat. A dobrá sněhová lopata patřila v mnoha koutech země, i u méně čiperných důchodců, znovu a znovu k dennímu nářadí!

Pokud někdo z vás držel zimní spánek – u leckterého drsného lednového dne, kdy se ani pořádně nerozednilo, bych takový úmysl docela chápal –, tomu je pomalu na čase se zase probudit, vždyť jaro nemá rádo ospalé tváře. My starší jsme už mnohokrát zažili, jak se probouzející se příroda rodí, roste a rozvíjí, a přece je pokaždé znovu podivuhodné vnímat, jak z na pohled mrtvého klestí znovu raší mladá zeleň. Jak je člověku u srdce, když se smí těšit z teplých slunečních paprsků, z veselého švitoření ptáků a z prvních pestrých květů! Protože jsme věkem už trochu pokročilí (!), nikdo z nás vlastně neví, kolikrát nám ještě takové úžasné jarní probuzení bude dopřáno. Z toho by mohl přijít stesk!

Před námi leží vrtošivý duben, který má – pro svou nestálou povahu – „také své mušky". Teprve ke konci měsíce budeme slavit Velikonoce, nejstarší křesťanský svátek. Na památku utrpení Kristova a jeho vzkříšení prožíváme v tichém smutku Velký pátek a s radostnou jistotou pak samotné velikonoční svátky.

V květnu, „měsíci radosti", pak druhou neděli (8. 5.) vzpomeneme na obětavý život a požehnané působení našich milých matek.

Svým krajanům touto cestou srdečně děkuji za jejich milá blahopřání a přání požehnání, za upřímné projevy vroucí náklonnosti k mým „kulatým" narozeninám i za uznání mé práce! Rád bych každému poděkoval osobně, ale je nám dáno žít tak daleko od sebe. Prosím o pochopení, pokud nedokážu odpovědět na všechny dopisy.

Dá-li mi Všemohoucí sílu, budu i nadále působit pro naše krajanské společenství.

Všem svým krajanům, blízkým i vzdáleným, ať už našli svůj trvalý domov kdekoli, přeji pokojné a požehnané velikonoční svátky a hezký čas.

S krajanským pozdravem Váš krajan Franz Pöttig

Zobrazit původní německý text

## Liebe Landsleute!
Wenn dieser Heimatbote zu Euch ins Haus kommt, ist es – zumindest nach dem Kalender – Frühling geworden. Nun können wir wieder aufatmen, haben uns doch die vergangenen trüben, auch nebelverhangenen Wochen, gepaart mit Kälte und Glatteis, oft arg zu schaffen gemacht. Und die gute Schneeschaufel gehörte in vielen Gegenden des Landes, auch bei weniger rüstigen Rentnern, immer wieder zum täglichen Handwerkszeug!
Sollte jemand Winterschlaf gehalten haben – an manch „rauhmutzigem" Jännertag, an dem es gar nicht recht hell werden wollte, fände ich diese Absicht durchaus verständlich –, für den wäre es jetzt langsam an der Zeit, wieder wach zu werden, mag doch der Lenz keine verschlafenen Gesichter. Wir Älteren haben ja das Werden, Wachsen und Gedeihen in der erwachenden Natur schon oft erlebt, aber es ist doch immer ein wundervolles Innewerden, wenn aus scheinbar totem Geäst aufs neue junges Grün sprießt. Wie wird einem wohl ums Herz, wenn man sich an warmen Sonnenstrahlen, am munteren Gezwitscher der Vögel und an den ersten bunten Blumen erfreuen darf! Da wir altersmäßig schon etwas fortgeschritten (!) sind, weiß wohl niemand, wie oft uns so ein erstaunliches Frühlingserwachen noch vergönnt ist. Da könnte Wehmut aufkommen!
Vor uns liegt der launenhafte April, der wegen seiner wechselhaften Witterung „auch seine Mucken hat". Erst gegen Ende des Monats feiern wir Ostern, das älteste christliche Fest. Zum Gedenken an Christi Leiden und seine Auferstehung begehen wir in besinnlicher Trauer den Karfreitag und mit freudiger Gewißheit das Osterfest.
Im Mai, dem „Wonnemonat", denken wir am zweiten Sonntag (8.5.) an das aufopfernde Leben und segensreiche Wirken unserer lieben Mütter.
Meinen Heimatfreunden danke ich auf diesem Wege herzlich für ihre lieben Glück- und Segenswünsche, für ihre aufrichtigen Zeichen inniger Verbundenheit zu meinem „runden" Geburtstag sowie für die Anerkennung meiner Tätigkeit! Gerne hätte ich mich bei jedem persönlich bedankt, aber es ist uns aufgegeben, so weit voneinander entfernt zu leben. Ich bitte um Verständnis, wenn ich nicht auf alle Zuschriften antworten kann.
Wenn mir der Allmächtige die Kraft gibt, werde ich auch weiterhin für die heimatliche Gemeinschaft tätig sein.
Allen meinen Landsleuten in nah und fern, wo auch immer sie eine feste Bleibe gefunden haben, wünsche ich ein friedvolles und gesegnetes Osterfest und eine gute Zeit.
Mit heimatlichem Gruß Euer Landsmann Franz Pöttig

Sken originálu
originál — klik zvětší

Velikonoční pozdrav

Družební město Auerbach zdraví všechny krajany z bývalého farního obvodu Horní Slavkov (Schlaggenwald) na Chebsku, přeje jim veselé velikonoční svátky a srdečně je zve na návštěvu Občanských slavností (Bürgerfest) 9.–10. července 2011, které opět nabídnou vítanou příležitost k setkání.

Joachim Neuß, starosta

Zobrazit původní německý text

## Ostergruß
Die Patenstadt Auerbach i.d.Opf. grüßt alle Landsleute aus dem ehemaligen Kirchsprengel Schlaggenwald im Egerland, wünscht ihnen an Ostern frohe Feiertage und lädt sie zum Besuch des Bürgerfestes am 9./10. Juli 2011 recht herzlich ein, das wieder eine willkommene Gelegenheit für eine Zusammenkunft bietet.
Joachim Neuß, Erster Bürgermeister

Sken originálu
originál — klik zvětší

Kalendárium

V dubnu – měsíci velikonočním:

1. 4. (pá) Apríl!
17. 4. (ne) Květná neděle
18. 4. (po) začátek Svatého týdne
21. 4. (čt) Zelený čtvrtek
22. 4. (pá) Velký pátek
23. 4. (so) Bílá sobota
24. 4. (ne) Boží hod velikonoční, slavnost Zmrtvýchvstání Páně
25. 4. (po) Velikonoční pondělí
30. 4. (so) Filipojakubská noc

Větrný a suchý duben všechen růst zabrzdí.
Zaseješ-li mě v dubnu, vzejdu, kdy se mi zachce; zaseješ-li mě v květnu, vzejdu hned.

V květnu – měsíci květů:

1. 5. (ne) Svátek práce, Bílá neděle, svátek Patrony Bavariae (patronky Bavorska)
8. 5. (ne) Den matek
12. 5. (čt) až 15. 5. (ne): dny ledových mužů – Pankrác, Servác, Bonifác a Žofie
16. 5. (po) svátek svatého Jana Nepomuckého, patrona mostů

Na svatého Floriána (4. 5.) může ještě jednou napadnout sníh.
Když na Pankráce mrzne, na zahradě to hodně zničí.
První láska a máj se zřídka obejdou bez mrazu.

Zobrazit původní německý text

## Kalendarisches
Im April – Ostermond:
1.4. (Fr) Scherzhafter Tag!
17.4. (So) Palmsonntag
18.4. (Mo) Beginn der Karwoche
21.4. (Do) Gründonnerstag
22.4. (Fr) Karfreitag
23.4. (Sa) Karsamstag
24.4. (So) Ostersonntag, Hochfest der Auferstehung Christi
25.4. (Mo) Ostermontag
30.4. (Sa) Walpurgisnacht, Freinacht
April windig und trocken, läßt alles Wachstum stocken.
Baust mich im April, komm' ich, wann ich will;
baust mich im Mai, so komme ich glei(ch.

Im Mai – Wonnemond:
1.5. (So) Maifeiertag, Weißer Sonntag, Fest Patrona Bavariae
8.5. (So) Muttertag
12.5. (Do) bis 15.5. (So): Tage der Eisheiligen Pankraz, Servaz, Bonifaz und kalte Sophie
16.5. (Mo) St. Nepomukstag, Brückenheiliger
Am Tag des hl. Florian (4.5.) es immer nochmals schneien kann.
Wenn's an Pankraz gefriert, wird im Garten viel ruiniert.
Die erste Liebe und der Mai gehen selten ohne Frost vorbei.

Sken originálu Sken originálu
originál — klik zvětší

Velikonoce doma

Před radostí ze zmrtvýchvstání Ježíše Krista, před veselými velikonočními svátky, ležela postní doba a Svatý týden, kdy se vzpomínalo na jeho utrpení a smrt.

Od Zeleného čtvrtka stál v kostele na znamení smutku prázdný, obraný oltář, varhany mlčely a umlkly i zvony, které svým zvoněním ráno, v poledne a večer připomínaly věřícím modlitbu „Anděl Páně". Jejich místo zaujali kluci s řehtačkami a rumplovacími bednami a svým hlučným staccatem převzali tuto službu až do Bílé soboty.

V roce 1938 bylo pisateli těchto řádků deset let a byl už dost velký, aby těmto nárokům dostál. V letech předtím mu účast neumožňovalo jen to, že vlastnil malou jarmareční řehtačku. Pro přijetí do party klučičích řehtačkářů bylo výhodou, když se uměl sám vysmrkat a uměl se zřetelně prosadit jazykem i v rvačce. Uchazeč musel také umět snést všelijaké klukoviny uvnitř party se zaťatými zuby a bez slz. Nakonec ale bylo rozhodující, jestli měl vlastní rumplovací bednu – to znamenalo, že mohl být u toho.

Rumplovací bedny byly rodinným majetkem; do jiných rukou přecházely jen tehdy, když v rodině chyběl mužský potomek. Nových kusů bylo velmi málo. Většina pocházela ještě z doby před první světovou válkou, kdy lze jistě předpokládat – a možná i dříve – rozkvět tohoto zvyku, který ale zároveň ztrácel na vnitřní síle vlivem politických a ideologických proudů, jež se projevovaly hesly jako „Náboženství je opium lidstva" a „Pryč od Říma".

Zájemci se hlásili u místního výboru příslušné ulice. Za pevné náborové okrsky se považovaly Seifertsgrün, Horní ulice, Leßnitzgasse s Starým trhem a Desátkové náměstí (Zähplatz). Moje příslušnost od Ubl-Kühnhacklova plácku k Zähplatzu byla mimo diskusi; uznávala se i jinak po celý rok jako pěstované sousedské pouto.

Jako vůdcové se obvykle prosazovali tělesně silní a obratní kluci z posledních školních ročníků, kteří se nevyhýbali hádkám mezi sebou, a hlavně potyčkám se skupinami z jiných částí města, a slibovali, že je zvládnou.

Na Zelený čtvrtek po deváté hodině zvony umlkly, z věže kostela svatého Jiří zaznívalo už jen odbíjení hodin. V jedenáct hodin vyrazili „rumplovací kluci" se svými nástroji na sběrná místa. Před školní kašnou na Zähplatzu se sešla parta z tohoto obvodu. Kolem dvanácté hodiny se postavili do půlkruhu, rumplovací bednu položenou před sebou na zemi, a dostali poslední pokyny. Pak si rumplovači klekli na své bedny, volnou rukou se opřeli o zem a uchopili kliku. Jako při sirénovém poplachu vyvolalo trojí prudké protočení (klikou) – slabá připomínka trojího „Zdrávas, Maria" v modlitbě „Anděl Páně" – ohlušující, daleko slyšitelný souvislý tón. Poté zvedli bedny a velitel seřadil oddíl: vpředu starší kluci s nejsilnějšími bednami, tedy s větším počtem kladívek, za nimi odstupňovaně majitelé slabších nástrojů a nakonec řehtačkáři. Jakmile parta stála v pořadí, zazněla z píšťalky velitele znamení k odchodu a hned nato signál k nasazení. V trojstupech, jako velké kapely, kráčeli kluci dolů směrem k Dietrichovu mostu a odbočili na hlavní ulici. Rumplování během pochodu probíhalo v rytmu pěti krátkých, trhavých otáček podle starého známého taktu: „Vstávejte... jde se rumplovat...", dokud se opakování na klidnějším úseku pochodu nevynechalo.

Když se – a to se nevyhnutelně stávalo – jednotlivé skupiny dostaly příliš blízko za sebe, bylo dřevěné vyzvání k modlitbě nepřeslechnutelné.

Kolem železářství Wintera, kolem konzumu, odbočily skupiny u cukrárny Amalie Hessové, na „ostrém rohu", na náměstí. Odtud se šlo ke stanovišti svatého Floriána pod čtyřmi mohutnými kaštany. Kluci si znovu klekli na své bedny, sundali čepice a svým postojem a gesty budili dojem zbožné modlitby. Po dalším trojím dlouhém rumplování bylo třeba jít dál, protože i skupiny z jiných ulic chtěly udělat zastávku na stejném místě. Zdržování nebo dokonce bránění v cestě nebylo vítáno; někdy to nezůstalo bez následků. – Cesta zpět vedla přes Reifgassl (trafika) k potoku (Flout) a dál k mostu u pekaře Gareise (Rubesch-Beck), kde se zastavovalo k modlitbě u mostního světce Jana Nepomuckého. Malá Annl, která běhala za rumplovacími kluky a nedokázala si udělat jasno v nesrozumitelném mumlání a žvatlání při klekání, se doma zeptala matky na vysvětlení a dostala příkrou odpověď: „To bylo Andělské pozdravení, ty husičko hloupá!"

Nakonec se skupina vydala kolem jatek a usedlosti Lüttgemeierových zpět na Zähplatz, kde se rozešla a kde první rumplovací kolo skončilo.

Doma bylo k obědu jen „ke švestkové omáčce kousek chleba", protože ženy (hospodyně) už od pondělí při velkém úklidu stavěly celý dům vzhůru nohama. Rýžovým kartáčem a hadrem na mytí prolézaly každý kout, myly okna a podlahy, sundávaly dvojitá okna a neušetřily „ani horní půdu vědrem vody", až jeden z otrávených mužů jednou prohodil: „Teď bys mohl umýt i tu střechu!"

V takové dny, navíc bez školy, se kluci vytráceli, opatřovali si plechovky od barvy a od Maggi, karbid, „troud a sirky" na střílení. Brzy to práskalo tu i tam od Gänsdirfla, Zvonového vrchu (Glocknbergh) a od Donneru. Bylo třeba znovu vyzkoušet „střílení karbidem", zatímco se čety pozdě odpoledne znovu scházely na svých sběrných místech k dalšímu kolu.

Na Velký pátek platilo „brzy vstávat". Matky musely na svatou přísahu slíbit, že včas vzbudí, aby v sedm hodin nikdo nezmeškal svou službu. Přesto skupiny v tuto brzkou hodinu ne vždy dosáhly plného počtu.

V poledne, večer a ještě jednou v sobotu ráno se muselo nastoupit, aby se dostálo povinnosti. Sobotní dopoledne bylo vyhrazeno vybírání odměny, většinou v penězích nebo vejcích. S rumplovací bednou zavěšenou přes rameno jako průkazem chodili vždy dva kluci po svém přiděleném rajonu a prosili o dárek za rumplování. Občané rádi přispěli a projevovali trpělivost, i když je někdo obcházel víckrát, ale nešetřili ani výtkami za příliš nedbalou modlitbu. Nešvar sbírání už v pátek odpoledne pramenil ze silného konkurenčního tlaku a závisti, které všem stranám většinou přinášely jen zlost a mrzutost.

Peníze a naturálie se snesly dohromady a zpravidla se dělily poctivě (ne jako u kulmských loupežníků), přičemž se braly ohledy na přirážky a srážky za silnější či slabší bedny nebo za zameškané nástupy. Radost z podílu na výdělku byla velká – já jsem tehdy vedle několika obarvených vajec dostal 2,90 koruny (Kč) v hotovosti. Tento příjem otevíral možnosti, jak si něco dopřát – třeba u Franze Meixnera v jeho cukrárně sladové tabulky, lékořici, kandované kalmusové kořínky, nebo si koupit kapslovku i s municí (kapslové rolky), kapesní nůž nebo i černou, čtyřhrannou gumu na prak. Takové věci se daly smysluplně využít, když odpoledne na Bílou sobotu na Schåchtbergu (mezi Schödlovým dvorem a horním cvičištěm – dnes nové sídliště s hotelem Tatran) práskaly karbidové bomby.

V ránách velkých plechovek od Maggi jsme slyšeli děla, houfnice a minomety, o kterých nám vyprávěli otcové z války. „Vzkříšení" tehdy zrovna nestálo v popředí, když naše fantazie a myšlení tíhly k vojenským tématům. Z těch vyprávění nám nejhlouběji utkvělo slovo „kamarád". Tehdy jsme si při svém počínání nepřáli nic víc, než mít stále kamarády a sami být dobrým kamarádem. A dodnes je to právě tento duch kamarádství, který nás přivedl na krajanská setkání a držel pohromadě naše obce i krajanské spolky.

Ale věci se mění! Nesčetné podoby dobového ducha a ideologií už pominuly, zůstal Kristus vzkříšený z mrtvých, který přemohl svět. Velikonoce 2011 to znovu ukazují celému světu. Nakolik přitom sami stojíme stranou, ať si každý zodpoví sám.

(Podle příspěvku Herberta Jakoba v HB 1/1990)

Zobrazit původní německý text

## Ostern daheim
Vor der Freude über die Auferstehung Jesu Christi, vor dem frohen Osterfest, lagen die Fastenzeit und die Karwoche zum Gedenken an sein Leiden und Sterben.
Leer und abgeräumt stand zur Trauer seit Gründonnerstag in der Kirche der Altar, die Orgel schwieg und die Glocken verstummten, die mit ihrem Geläut morgens, mittags und abends die Gläubigen mahnten, den „Engel des Herrn" zu beten. An ihre Stelle traten die Buben mit Ratschen und Rumpelkästen und übernahmen mit ihrem lauten „Stakkato" diesen Dienst bis zum Karsamstag.
Im Jahre 1938 war der Verfasser dieser Zeilen zehn Lenze alt und groß genug, den Anforderungen dafür zu genügen. In den Jahren vorher ließ der Besitz einer kleinen Jahrmarktratsche eine Teilnahme nicht zu. Günstig für die Aufnahme in den Kreis der Ratschenbuben wirkten sich eine gewisse Selbständigkeit beim Nasenputzen und ein deutlich erkennbares Durchsetzungsvermögen mit dem Mundwerk und beim Raufen aus. Der Bewerber mußte auch Rüpeleien innerhalb der Mannschaft mit zusammengebissenen Zähnen und ohne Tränen ertragen können. Letztendlich aber gab der Besitz eines Rumpelkastens den

Wirb auch Du für den Bezug des Heimatbriefes!
Er ist die letzte Verbindung zur alten Heimat.

Ausschlag zum Dabeisein. Rumpelkästen waren Familienstükke; sie kamen nur in andere Hände, wenn ein männlicher Nachkomme fehlte. Neuanschaffungen gab es sehr wenige. Die meisten stammten schon aus der Zeit vor dem Ersten Weltkrieg, in der sicher auch und noch weiter zurückliegend eine Blütezeit dieses Brauchtums vermutet werden darf, andererseits aber auch an innerer Kraft durch politische und ideologische Strömungen verlor, die sich in Parolen, wie „Religion ist das Opium des Volkes" und „Los von Rom", äußerten.
Anschluß fanden die Anwärter beim örtlichen Komitee der jeweiligen Gasse. Als feste Bezirke für die Rekrutierung galten die Seifertsgrün, die Obere Gasse, die Leßnitzgasse mit dem Alten Markt und der Zehentplatz (Zähplatz). Meine Zugehörigkeit vom Ubl-Kühnhackl-Platzla zum Zähplatz stand außer Frage; sie wurde auch sonst das Jahr über als eine gepflegte Verbindung anerkannt.
Als Anführer taten sich meistens körperlich kräftige und gewandte Buben aus den letzten Schuljahrgängen hervor, die einem Streit untereinander, aber vor allem Auseinandersetzungen mit Gruppen anderer Ortsteile nicht aus dem Wege gingen und solche zu bestehen versprachen.
Am Gründonnerstag blieben nach 9.00 Uhr die Glocken stumm, nur der Stundenschlag schallte noch vom Turm der St.-Georgs-Kirche. Um 11.00 Uhr zogen die „Rumplboum" mit ihren Schlagwerken zu den Sammelplätzen. Vor dem Schulbrunnen am Zähplatz traf sich die Mannschaft dieses Wohnbezirks. Gegen 12.00 Uhr stand man im Halbkreis, den Rumpelkasten vor sich am Boden, und erhielt die letzten Anweisungen. Dann knieten sich die Rumpler auf ihre Kästen, stützten sich mit der freien Hand ab und faßten die Kurbel. Wie bei einem Sirenenalarm erzeugte ein dreimaliges kräftiges Drehen (Leiern) – eine schwache Erinnerung an die drei „Gegrüßet seist du, Maria" im „Engel des Herrn" – einen ohrenbetäubenden, weithin vernehmbaren Dauerton. Danach wurden die Kästen aufgenommen, und der Kommandant ordnete die Truppe: vorne die Älteren mit den stärksten Rumpelkästen, d.h. mit der größeren Anzahl von Hämmern, abgestuft dahinter die Besitzer schwächerer Geräte und zum Schluß die Ratschen. Sobald der Haufen stand, ertönte aus der Trillerpfeife des Hauptmanns das Zeichen zum Abmarsch und sogleich das Signal zum Einsatz. In Dreierreihen, wie große Musikkapellen, marschierten die Buben in Richtung Dietrichbrücke hinunter, schwenkten in die Hauptstraße ein. Das Rumpeln während des Marsches erfolgte im Rhythmus von fünf kurzen, ruckartigen Drehbewegungen nach der altbekannten Taktstütze: „Affstäih ... Rumplngäih ... ", bis man die Wiederholung für eine ruhige Marschstrecke aussetzte.
Wenn – was nicht ausblieb – die einzelnen Trupps allzudicht aufeinanderfolgten, war die hölzerne Mahnung zum Gebet unüberhörbar.
Am Eisenhändler Winter, am Konsum vorbei, bogen die Gruppen bei der Konditorei von Amalie Hess, am „scharfen Eck", zum Marktplatz ein. Von dort ging's zum Standplatz des hl. Florian unter den vier mächtigen Kastanienbäumen. Wieder knieten sich die Buben auf ihre Kästen, nahmen die Mützen ab und erweckten durch Haltung und Gebärden den Eindruck frommen Betens. Nach weiterem dreimaligen Dauerrumpeln hieß es aufbrechen, weil auch die Gruppen aus anderen Gassen Station machen wollten. Verzögerungen oder gar Behinderungen waren nicht gern gesehen; sie blieben manchmal nicht ohne Folgen. – Der Rückweg führte durch das Reifgassl (Trafik) zum Flutbach (Flout) und weiter zur Brücke beim Gareis-Bäcker (Rubesch-Beck), um dort beim Brückenheiligen Johannes von Nepomuk zum Gebet anzuhalten. Die kleine Annl, die hinter den Rumpelbuben herlief, sich auf das unverständliche Gemurmel und Geplapper beim Niederknien keinen rechten Reim machen konnte und deshalb daheim ihre Mutter um eine Erklärung anging, erhielt die schroffe Antwort: „Dees wår da Englischa Gruß, du dumma Gåns!"
Schließlich zog die Gruppe am Schlachthof und Anwesen Lüttgemeier vorbei zur Auflösung wieder zum Zähplatz, wo der erste Rumpelgang endete.
Daheim gab's zum Mittagessen „za da Zwatschichsoß nua a Schmaggl Bråut", stellten doch die Frauen (Weiwa) schon seit Montag bei der Putzerei das ganze Haus auf den Kopf. Sie suchten mit der Reisbürste und dem „Zåmmwåschhodern" jeden Winkel auf, putzten Fenster und Fußböden, hängten die Doppelfenster ab und verschonten selbst „an üawarn Bua(dn niat mi(tn Wasseraama", bis einer der genervten Männer einmal meinte: „Öitza kuast aah nuch as Dooch owåschn!"
An solchen, zumal schulfreien, Tagen machten sich die Buben aus dem Staub, beschafften sich Farb- und Maggibüchsen, Karbid, „Feiazeigh u Zindhölzla" zum Böllern. Bald krachte es schon da und dort vom Gänsdirfla, Glocknbergh und von der Donner. Es galt, das „Karbidschießen" wieder zu proben, während die Mannschaften sich am späten Nachmittag erneut zu ihren Sammelplätzen, zum nächsten Gang, begaben.
Am Karfreitag hieß es „fröih affstäih". Die Mütter mußten hoch und heilig versprechen, ja rechtzeitig zu wecken, damit um sieben Uhr keiner seinen Dienst verpaßte. Dennoch erreichten die Trupps zu dieser frühen Stunde nicht immer die volle Sollstärke.
Am Mittag, am Abend und nochmals Samstagfrüh hieß es antreten, um seiner Pflicht nachzukommen. Der Samstagvormittag war dem Einsammeln der Löhnung, meist in Geld oder Eiern, vorbehalten. Mit dem umgehängten Rumpelkasten als Ausweis gingen immer zwei Buben durch ihren zugewiesenen Rayon und hielten um eine Gabe für das Rumpeln an. Gerne gaben die Bürger ihren Beitrag und zeigten auch Geduld, wenn sie mehrmals angegangen wurden, ließen es aber auch nicht an Tadel für allzu nachlässiges Beten fehlen. Die Unsitte des Sammelns schon am Freitagnachmittag entsprang einem starken Konkurrenzdruck und Futterneid, die allseits oft nur Ärger und Verdruß einbrachten.
Geld und Naturalien trug man zusammen und teilte in der Regel ehrlich (niat wöi bei die Kulma Raiwa), wobei Zu- und Abschläge für stärkere oder schwächere Rumpelkästen oder versäumtes Antreten berücksichtigt wurden. Die Freude über die Gewinnbeteiligung – ich erhielt damals neben einer Anzahl gefärbter Eier 2,90 Kronen (Kč) in bar – war groß. Diese Einnahme eröffnete Möglichkeiten, sich etwas zu gönnen, etwa beim Meixner Franz in seiner Konditorei Malztafala, Bärendreeg (Lakritze), kandierte Kalmuswurzeln, oder einen Kapselrevolver samt Munition (Kapselröllchen), ein Taschenmesser oder auch schwarzen, vierkantigen Zwieslgummi (für einen Katapult) anzuschaffen. Solche Dinge ließen sich sinnvoll einsetzen, wenn am Nachmittag des Karsamstages am Schåchtberg (zwischen dem Schödlhof und oberem Turnplatz gelegen – heute neue Siedlung mit Hotel Tatran – die Karbidbüchsen krachten.
Wir hörten in den Schlägen der großen Maggibüchsen die Kanonen, Haubitzen und Mörser, von denen unsere Väter aus dem Krieg berichteten. Die „Auferstehung" stand eher nicht im Vordergrund, wenn unsere Phantasie und unser Denken militärischen Bereichen zugetan waren. Aus diesen Erzählungen blieb uns das Wort „Kamerad" am tiefsten haften. Damals wünschten wir uns bei unserem Tun und Treiben nichts sehnlicher, als immer Kameraden zu haben und selbst ein guter Kamerad zu sein. Und bis heute ist es dieser Geist der Kameradschaft, der uns zu den Heimattreffen führte und Gmoin und Landsmannschaften zusammenhielt.
Aber die Dinge ändern sich! Unendlich viele Formen des Zeitgeistes und der Ideologien sind schon vergangen, geblieben ist der von den Toten auferstandene Christus, der die Welt überwand. Ostern 2011 führt dies dem ganzen Erdenrund wieder vor Augen. Wie weit wir dabei im Abseits stehen, mag sich jeder selbst fragen.

(Nach einem Beitrag von Herbert Jakob in HB 1/1990)

Sken originálu
originál — klik zvětší

Získávej i ty nové odběratele Heimatbriefu!

Je poslední spojnicí se starou vlastí.

Zobrazit původní německý text

Wirb auch Du für den Bezug des Heimatbriefes!
Er ist die letzte Verbindung zur alten Heimat.

Sken originálu
originál — klik zvětší

Jaro přichází...

Vítr jde tiše, docela tiše kolem domu,
a sluníčko svítí tak krásně,
já tuším, tuším, že přichází jaro,
nejzřetelněji to ukazují stromy.

Slepička kdáká celé ráno,
první kvítky rozkvétají.
Špaček píská. Chlapec se dívá,
jak mraky plují tak vysoko.

Je mi u srdce tak dobře, tak teskně,
Pane Bože, ty to přece víš jistě,
jak je mi u srdce,
když přichází jaro, když přichází jaro!

Margareta Pschorn, chebská spisovatelka

V originále chebským nářečím.

Zobrazit původní německý text

## Da Fröihling kinnt ...
Da Wind gäiht staad, gånz staad üms Haus,
u d'Sunn tout sua schöi(n scheina,
ich denk, ich denk, 's w(üll Fröihling wer(dn,
am deitlichstn zeigns d'Baima.

A Höihna gåtzt an gånzn Fröih,
die erschtn Blöimla blöi(ha.
A Stårl pfeift. Es schaut a Bou,
wöi d'Wolkn sua håuch zöi(ha.

Mia is üms Herz sua wohl, sua wäih,
Herrgott, du waßt's doch gwieß,
wenn 's Fröihling wia(rd, wenn 's Fröihling wia(rd,
wöi 's mia üms Herz dåu is!

Margareta Pschorn, Egerländer Schriftstellerin

Sken originálu
originál — klik zvětší

Malá epizoda

K vzpomínkám našeho krajana na velikonoční čas doma: Také autor tohoto zpravodaje bydlel v Horním Slavkově (Schlaggenwald) na Desátkovém náměstí (Zehentplatz). (Rodinný dům č. 331, postavený roku 1904, byl po vysídlení přestavěn a dnes v něm bydlí Češi.)

Bylo mi tehdy sedm let a se svou novou řehtačkou, kterou jsem si koupil na palmovém trhu, jsem se nesměl zúčastnit „chození na rumpl". Říkalo se: „Ten je ještě moc malý a neudrží takt." Mé zklamání bylo veliké. – Když se pak velitel místní party s kumpánem přesto přišel na sběr, oznámila jim moje matka, že nedostanou nic, protože mě vyloučili. Když maminka ještě dodala, že by jinak nechala vyskočit pět korun – téměř knížecí odměnu –, měli oba nesmírně zaražené obličeje, které vidím před sebou dodnes.

Nato mi velitel party slíbil, že příště určitě budu moci být u toho. Matka se dala obměkčit, nebyla skoupá a přispěla do společné pokladny rumplovacích kluků dvěma korunami.

Radostné „Zaplať Pán Bůh!" dalo najevo, že velikonoční mír na Zähplatzu zůstal zachován.

Franz Pöttig

Zobrazit původní německý text

## Kleine Episode
zu den Erinnerungen unseres Heimatfreundes an die Osterzeit daheim: Auch der Verfasser des Heimatbriefes wohnte in Schlaggenwald am Zehentplatz. (Das Einfamilienhaus Nr. 331, erbaut 1904, wurde nach der Vertreibung umgebaut und wird von Tschechen bewohnt.)
Ich war zu jener Zeit sieben Jahre alt und durfte mit meiner neuen, am Palmmarkt erworbenen Ratsche am „Rumplngäih" nicht teilnehmen. „Der is nuch za klaa(n u kua an Takt niat håltn", hieß es. Meine Enttäuschung war groß. – Als dann der Kapo der Platztruppe mit einem Kumpan (trotzdem) zum Sammeln erschien, eröffnete meine Mutter den beiden, daß sie nichts bekämen, weil sie mich ausgeschlossen hatten. Als Mama noch hinzufügte, daß sie ansonsten hätte fünf Kronen springen lassen – fast eine fürstliche Gage –, gab es zutiefst betretene Gesichter, die ich noch heute vor mir sehe.
Daraufhin versprach der Truppführer, daß ich beim nächsten Mal bestimmt dabeisein dürfe. Meine Mutter ließ sich erweichen und nicht lumpen und steuerte der gemeinschaftlichen Kasse der Rumplerboum zwei Kronen bei.
Ein freudiges „Vergelt's Gott!" ließ erkennen, daß nun der österliche Friede am „Zähplatz" gewahrt blieb.
Franz Pöttig

Sken originálu
originál — klik zvětší

Kožedělná továrna Roßmeissl

Jedna kapitola naší vlastivědné knihy je na stranách 222–224 věnována koželužnám a výrobě kůže v Horním Slavkově (Schlaggenwald). Vedle řady malých provozů měl zvláštní význam továrnický areál Franze Roßmeissla.

Náš krajan Felix Schöbl, který doma bydlel v části Horní ulice „na Tröibu", projevoval už v mládí velký zájem o techniku. Jako žák měl dobrý vztah k majiteli firmy a měl kdykoli volný přístup do jeho továrny. Felix vlastnil jednoduchý fotoaparát (se skládacím měchem!) a mohl jím doložit svá pozorování a zážitky fotografiemi. Fotografie tak ukazuje uliční průčelí moderní hlavní budovy, postavené na počátku dvacátých let, se třemi velkými strojovými sály různé výšky. Na pravém okraji je ještě vidět část staré tovární budovy.

Nová impozantní budova upoutá svou pro tehdejší dobu a místní poměry přísně členěnou architekturou, která se projevuje stylově působivým řešením fasády. Zvenčí by se areál dal považovat za železobetonovou stavbu. Ve skutečnosti jde ale o cihlovou stavbu, pokrytou a zdobenou šedou hrubou omítkou. Okna jsou členěna četnými příčkami. Pozoruhodná je ve spodní řadě oken velká vrata vpředu vlevo. Byla nutná k tomu, aby se přes most přes potok mohly do budovy dopravit velké stroje a extrakční sudy.

Za tímto velkým traktem postavili do svahu užší budovu ve stejném stavebním stylu. Tam se ve dvanácti mohutných válcových dřevěných kádích loužila kůra na hnědý třísločinicí louh. Na obou budovách je zajímavá pro tehdejší způsob stavby novátorsky působící plochá střecha. Při našich často sněhem bohatých zimách musela unést značnou zátěž. K tomuto popisu srovnej vyobrazení ve vlastivědné knize na straně 224!

V rozhovorech si pan Roßmeissl občas stěžoval, že zejména ta menší zadní budova je předimenzovaná a stála zbytečně mnoho peněz.

Snímek vznikl kolem roku 1940. Okraj ulice lemovala dobrý metr vysoká zeď; hned za ní protékal potok zvaný „Flout", směrem do města a dolů údolím k Ohři.

Zobrazit původní německý text

## Die Lederfabrik Roßmeissl
Ein Abschnitt unseres Heimatbuches ist auf den Seiten 222-224 den Gerbereien und der Lederherstellung in Schlaggenwald gewidmet. Neben einer Anzahl von Kleinbetrieben kam der Fabrikanlage von Franz Roßmeissl besondere Bedeutung zu.
Unser Landsmann Felix Schöbl, der daheim im Ortsteil Obere Gasse „af da Tröib" wohnte, zeigte schon in Jugendjahren großes Interesse für Technik. Er hatte als Schüler ein gutes Verhältnis zum Firmeninhaber und jederzeit ungehinderten Zugang zu dessen Fabrik. Felix besaß einen einfachen Fotoapparat (mit klappbarem Faltenbalg!) und konnte damit seine Beobachtungen und Erfahrungen mit Bildern belegen. So zeigt das Foto die Straßenfront des zu Anfang der zwanziger Jahre entstandenen modernen Hauptgebäudes mit drei großen Maschinensälen in unterschiedlicher Höhe. Am rechten Rand ist noch ein Teil des alten Fabrikgebäudes zu sehen.
Das neue imposante Gebäude besticht durch seine für die damalige Zeit und die örtlichen Verhältnisse streng gegliederte Architektur, die sich in einer stilvoll ansprechenden Gestaltung der Fassade äußert. Von außen betrachtet, könnte man die Anlage für einen Stahlbetonbau halten. Es handelt sich aber um einen Ziegelbau, der mit grauem Rauhputz abgedeckt und verziert ist. Die Fenster sind durch zahlreiche Stege aufgegliedert. Beachtenswert ist in der unteren Fensterreihe das große Tor vorne links. Es war erforderlich, um über eine Flutbachbrücke die großen Maschinen und Extraktionsfässer in das Gebäude zu bringen.
Hinter diesem großen Trakt errichtete man, in den Hang hinein, ein schmaleres Gebäude im gleichen Baustil. Dort wurde die Rindenlohe in zwölf mächtigen zylindrischen Holzbottichen zur braunen Gerblohe ausgelaugt. Interessant an beiden Gebäuden ist das für die damalige Bauweise neuartig-wirkende flache Dach. Bei unseren oft schneereichen Wintern hatte es eine beachtliche Last zu tragen. Zu diesen Ausführungen vgl. man die Abb. im Heimatbuch auf Seite 224!
In Gesprächen beklagte sich Herr Roßmeissl zuweilen, daß insbesondere das kleinere Hintergebäude überdimensioniert sei und unnötig viel Geld gekostet habe.
Die Aufnahme entstand etwa 1940. Den Straßenrand begrenzte die gut einen Meter hohe Mauer; gleich dahinter floß der Flutbach, die „Flout" genannt, stadtein- und talwärts der Eger zu. Im