Až vám tento krajanský zpravodaj přijde do domu, bude už – aspoň podle kalendáře – jaro. Teď si můžeme konečně oddechnout, protože uplynulé zamračené, mlhou zahalené týdny, provázené zimou a náledím, nám daly pořádně zabrat. A dobrá sněhová lopata patřila v mnoha koutech země, i u méně čiperných důchodců, znovu a znovu k dennímu nářadí!

Pokud někdo z vás držel zimní spánek – u leckterého drsného lednového dne, kdy se ani pořádně nerozednilo, bych takový úmysl docela chápal –, tomu je pomalu na čase se zase probudit, vždyť jaro nemá rádo ospalé tváře. My starší jsme už mnohokrát zažili, jak se probouzející se příroda rodí, roste a rozvíjí, a přece je pokaždé znovu podivuhodné vnímat, jak z na pohled mrtvého klestí znovu raší mladá zeleň. Jak je člověku u srdce, když se smí těšit z teplých slunečních paprsků, z veselého švitoření ptáků a z prvních pestrých květů! Protože jsme věkem už trochu pokročilí (!), nikdo z nás vlastně neví, kolikrát nám ještě takové úžasné jarní probuzení bude dopřáno. Z toho by mohl přijít stesk!

Před námi leží vrtošivý duben, který má – pro svou nestálou povahu – „také své mušky". Teprve ke konci měsíce budeme slavit Velikonoce, nejstarší křesťanský svátek. Na památku utrpení Kristova a jeho vzkříšení prožíváme v tichém smutku Velký pátek a s radostnou jistotou pak samotné velikonoční svátky.

V květnu, „měsíci radosti", pak druhou neděli (8. 5.) vzpomeneme na obětavý život a požehnané působení našich milých matek.

Svým krajanům touto cestou srdečně děkuji za jejich milá blahopřání a přání požehnání, za upřímné projevy vroucí náklonnosti k mým „kulatým" narozeninám i za uznání mé práce! Rád bych každému poděkoval osobně, ale je nám dáno žít tak daleko od sebe. Prosím o pochopení, pokud nedokážu odpovědět na všechny dopisy.

Dá-li mi Všemohoucí sílu, budu i nadále působit pro naše krajanské společenství.

Všem svým krajanům, blízkým i vzdáleným, ať už našli svůj trvalý domov kdekoli, přeji pokojné a požehnané velikonoční svátky a hezký čas.

S krajanským pozdravem Váš krajan Franz Pöttig

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Družební město Auerbach zdraví všechny krajany z bývalého farního obvodu Horní Slavkov (Schlaggenwald) na Chebsku, přeje jim veselé velikonoční svátky a srdečně je zve na návštěvu Občanských slavností (Bürgerfest) 9.–10. července 2011, které opět nabídnou vítanou příležitost k setkání.

Joachim Neuß, starosta

věta pokračuje na dalším listu ⟶

V dubnu – měsíci velikonočním:

1. 4. (pá) Apríl! 17. 4. (ne) Květná neděle 18. 4. (po) začátek Svatého týdne 21. 4. (čt) Zelený čtvrtek 22. 4. (pá) Velký pátek 23. 4. (so) Bílá sobota 24. 4. (ne) Boží hod velikonoční, slavnost Zmrtvýchvstání Páně 25. 4. (po) Velikonoční pondělí 30. 4. (so) Filipojakubská noc

Větrný a suchý duben všechen růst zabrzdí. Zaseješ-li mě v dubnu, vzejdu, kdy se mi zachce; zaseješ-li mě v květnu, vzejdu hned.

V květnu – měsíci květů:

1. 5. (ne) Svátek práce, Bílá neděle, svátek Patrony Bavariae (patronky Bavorska) 8. 5. (ne) Den matek 12. 5. (čt) až 15. 5. (ne): dny ledových mužů – Pankrác, Servác, Bonifác a Žofie 16. 5. (po) svátek svatého Jana Nepomuckého, patrona mostů

Na svatého Floriána (4. 5.) může ještě jednou napadnout sníh. Když na Pankráce mrzne, na zahradě to hodně zničí. První láska a máj se zřídka obejdou bez mrazu.

Před radostí ze zmrtvýchvstání Ježíše Krista, před veselými velikonočními svátky, ležela postní doba a Svatý týden, kdy se vzpomínalo na jeho utrpení a smrt.

Od Zeleného čtvrtka stál v kostele na znamení smutku prázdný, obraný oltář, varhany mlčely a umlkly i zvony, které svým zvoněním ráno, v poledne a večer připomínaly věřícím modlitbu „Anděl Páně". Jejich místo zaujali kluci s řehtačkami a rumplovacími bednami a svým hlučným staccatem převzali tuto službu až do Bílé soboty.

V roce 1938 bylo pisateli těchto řádků deset let a byl už dost velký, aby těmto nárokům dostál. V letech předtím mu účast neumožňovalo jen to, že vlastnil malou jarmareční řehtačku. Pro přijetí do party klučičích řehtačkářů bylo výhodou, když se uměl sám vysmrkat a uměl se zřetelně prosadit jazykem i v rvačce. Uchazeč musel také umět snést všelijaké klukoviny uvnitř party se zaťatými zuby a bez slz. Nakonec ale bylo rozhodující, jestli měl vlastní rumplovací bednu – to znamenalo, že mohl být u toho.

Rumplovací bedny byly rodinným majetkem; do jiných rukou přecházely jen tehdy, když v rodině chyběl mužský potomek. Nových kusů bylo velmi málo. Většina pocházela ještě z doby před první světovou válkou, kdy lze jistě předpokládat – a možná i dříve – rozkvět tohoto zvyku, který ale zároveň ztrácel na vnitřní síle vlivem politických a ideologických proudů, jež se projevovaly hesly jako „Náboženství je opium lidstva" a „Pryč od Říma".

Zájemci se hlásili u místního výboru příslušné ulice. Za pevné náborové okrsky se považovaly Seifertsgrün, Horní ulice, Leßnitzgasse s Starým trhem a Desátkové náměstí (Zähplatz). Moje příslušnost od Ubl-Kühnhacklova plácku k Zähplatzu byla mimo diskusi; uznávala se i jinak po celý rok jako pěstované sousedské pouto.

Jako vůdcové se obvykle prosazovali tělesně silní a obratní kluci z posledních školních ročníků, kteří se nevyhýbali hádkám mezi sebou, a hlavně potyčkám se skupinami z jiných částí města, a slibovali, že je zvládnou.

Na Zelený čtvrtek po deváté hodině zvony umlkly, z věže kostela svatého Jiří zaznívalo už jen odbíjení hodin. V jedenáct hodin vyrazili „rumplovací kluci" se svými nástroji na sběrná místa. Před školní kašnou na Zähplatzu se sešla parta z tohoto obvodu. Kolem dvanácté hodiny se postavili do půlkruhu, rumplovací bednu položenou před sebou na zemi, a dostali poslední pokyny. Pak si rumplovači klekli na své bedny, volnou rukou se opřeli o zem a uchopili kliku. Jako při sirénovém poplachu vyvolalo trojí prudké protočení (klikou) – slabá připomínka trojího „Zdrávas, Maria" v modlitbě „Anděl Páně" – ohlušující, daleko slyšitelný souvislý tón. Poté zvedli bedny a velitel seřadil oddíl: vpředu starší kluci s nejsilnějšími bednami, tedy s větším počtem kladívek, za nimi odstupňovaně majitelé slabších nástrojů a nakonec řehtačkáři. Jakmile parta stála v pořadí, zazněla z píšťalky velitele znamení k odchodu a hned nato signál k nasazení. V trojstupech, jako velké kapely, kráčeli kluci dolů směrem k Dietrichovu mostu a odbočili na hlavní ulici. Rumplování během pochodu probíhalo v rytmu pěti krátkých, trhavých otáček podle starého známého taktu: „Vstávejte... jde se rumplovat...", dokud se opakování na klidnějším úseku pochodu nevynechalo.

Když se – a to se nevyhnutelně stávalo – jednotlivé skupiny dostaly příliš blízko za sebe, bylo dřevěné vyzvání k modlitbě nepřeslechnutelné.

Kolem železářství Wintera, kolem konzumu, odbočily skupiny u cukrárny Amalie Hessové, na „ostrém rohu", na náměstí. Odtud se šlo ke stanovišti svatého Floriána pod čtyřmi mohutnými kaštany. Kluci si znovu klekli na své bedny, sundali čepice a svým postojem a gesty budili dojem zbožné modlitby. Po dalším trojím dlouhém rumplování bylo třeba jít dál, protože i skupiny z jiných ulic chtěly udělat zastávku na stejném místě. Zdržování nebo dokonce bránění v cestě nebylo vítáno; někdy to nezůstalo bez následků. – Cesta zpět vedla přes Reifgassl (trafika) k potoku (Flout) a dál k mostu u pekaře Gareise (Rubesch-Beck), kde se zastavovalo k modlitbě u mostního světce Jana Nepomuckého. Malá Annl, která běhala za rumplovacími kluky a nedokázala si udělat jasno v nesrozumitelném mumlání a žvatlání při klekání, se doma zeptala matky na vysvětlení a dostala příkrou odpověď: „To bylo Andělské pozdravení, ty husičko hloupá!"

Nakonec se skupina vydala kolem jatek a usedlosti Lüttgemeierových zpět na Zähplatz, kde se rozešla a kde první rumplovací kolo skončilo.

Doma bylo k obědu jen „ke švestkové omáčce kousek chleba", protože ženy (hospodyně) už od pondělí při velkém úklidu stavěly celý dům vzhůru nohama. Rýžovým kartáčem a hadrem na mytí prolézaly každý kout, myly okna a podlahy, sundávaly dvojitá okna a neušetřily „ani horní půdu vědrem vody", až jeden z otrávených mužů jednou prohodil: „Teď bys mohl umýt i tu střechu!"

V takové dny, navíc bez školy, se kluci vytráceli, opatřovali si plechovky od barvy a od Maggi, karbid, „troud a sirky" na střílení. Brzy to práskalo tu i tam od Gänsdirfla, Zvonového vrchu (Glocknbergh) a od Donneru. Bylo třeba znovu vyzkoušet „střílení karbidem", zatímco se čety pozdě odpoledne znovu scházely na svých sběrných místech k dalšímu kolu.

Na Velký pátek platilo „brzy vstávat". Matky musely na svatou přísahu slíbit, že včas vzbudí, aby v sedm hodin nikdo nezmeškal svou službu. Přesto skupiny v tuto brzkou hodinu ne vždy dosáhly plného počtu.

Je poslední spojnicí se starou vlastí.