Zápis popisuje osudové roky 1938–1960 v Horním Slavkově: mnichovské obsazení a nacistickou okupaci, konec války a příchod amerických vojsk v květnu 1945, poválečný odsun Němců a dosídlení pohraničí, únor 1948, měnovou reformu i budování nové státní správy a národních výborů. Na konci se otevírá téma průmyslu a hornické tradice města spjaté s Jáchymovskými doly.

29. května byly provedeny volby do obecního zastupitelstva. Komunisté získali v Horním Slavkově 39 hlasů, což nestačilo ani na jeden mandát. 21. června 1938 uspořádala německá sudetská strana slavnost slunovratu, na níž bylo přítomno 1 250 osob. Dne 11. 9. uspořádala tato strana veřejnou schůzi, která byla rozpuštěna, a 13. 9. 1938 bylo vyhlášeno stanné právo. Při zajišťování vedoucích funkcionářů NSDAP bylo zavražděno 9 četníků. Po vyklizení pohraničního území bez boje bylo ihned rozpuštěno zastupitelstvo a komunisté zatčeni. Dne 25. 11. 1938 v 5 hodin ráno byly přepadeny židovské rodiny (v Horním Slavkově tři) a odvlečeny.

Město bylo okupováno nacistickým Německem v rámci mnichovského diktátu. Válka donutila hitlerovské hospodářství hledat zdroje strategických kovů a nacisté se snažili využít rozptýlených zásob zdejší oblasti. Rozsáhlejší práce, včetně komorového dobývání cínu, probíhaly v letech 1941–43 u města Čistá, tehdejšího Lauterbachu. Zajímavý byl vztah tehdejších horních podnikatelů: nacistické Německo dobývalo na dolových mírách společnosti anglické, spojené s americkými koncerny, tedy zemí, s kterými bylo ve válečném stavu. Přesto se kapitalisté dohodli, a v Horní knize v Chebu, v dolových mírách Hieronymus I. až IV., je záznam, že 1. ledna 1945, tedy v době vrcholu druhé světové války, převádí těžařská firma Erzbergbau Schönfeld na vládu USA 1 500,00 dolarů za pronájem dolových měr a 350 000 dolarů jako úroky za léta 1938–45. Intenzivně se dobývalo na dolu Krásno. Nedostatek pracovních sil v době války byl řešen nasazením zajatců, nejprve polských, pak francouzských a sovětských, hlavně v továrně na porcelán.

V důsledku války upadl život města jak po hospodářské, tak i po stránce veřejného života. Aktivita Němců se projevovala ve sbírkách šatstva a starostmi z nevyhnutelně se blížícího konce.

1945

Konec nacistické říše se v prvních květnových dnech blížil i ke Slavkovu. Zatímco mobilizovaný Volkssturm, složený ze starých vysloužilců a nacistických fanatiků, se připravoval na „obranu“ města a stavěl protitankové zábrany na příjezdní silnici od Lokte, dorazily k městu pátého května americké tanky od krudumských lesů. Obsadily linii Krásno – Slavkov – Loket. Demarkační čára mezi americkou a sovětskou armádou se táhla po hřebenech Kozích hřbetů směrem k Cihelnám.

Okupační armáda vtiskla v prvních dnech nové Československé republiky zcela ráz života města – nejen svým vztahem k ženské části obyvatelstva, které si po válečném hladovění opatřovalo z bohatých zásob armády životní potřeby všemi možnými způsoby, ale i svým vlastním způsobem života, který se značně lišil od způsobu života jak zdejších Němců, tak i postupně přicházejících Čechů. Prvními nositeli nové státnosti byla dosazená Okresní správní komise v Lokti a postupně vytvořené Místní správní komise v obcích loketského okresu. Nositeli radikálních opatření k uskutečnění poválečných dohod, zvláště v pohraničí, byli členové dobrovolně vytvářených Revolučních a Rudých gard. Německé obyvatelstvo muselo chodit označené bílými páskami na rukávech a platily pro ně zvláštní předpisy, které měly zajistit bezpečnost a pořádek vzhledem k malému počtu Čechů, jichž jen pomalu přibývalo mezi dosídlenci v odlehlých obcích. Navíc mnozí vojáci americké armády, kteří jako okupační oddíly vystřídali první bojové jednotky, kladli všemožné překážky uplatňování poválečných opatření proti Němcům odpovědným za minulé události – velkou roli v tom hrály ženy, někdy i německý původ některých vojáků. Velké úkoly stály před správní komisí, v jejímž čele byl v Horním Slavkově jakýsi Beneš – jeden z těch, kteří vytvářeli nedobrou pověst prvních dosídlenců, často nazývaných „zlatokopy“, „rabovací gardou“ a podobně.

V roce 1948 se dostal až k protistátní činnosti a byl s ostatními několika osobami zajištěn a zneškodněn.

Hlavní náplní práce všech nových českých lidí bylo zajištění moci nového řádu, obnova rozvráceného hospodářského života a provedení odsunu Němců, který kladl obzvlášť velké nároky na zajištění hospodářského života města. Nejdůležitější politickou otázkou konce roku 1945 bylo provedení odsunu Němců. Po odchodu okupačních vojsk v listopadu 1945 se akce rozběhla naplno. Ve Slavkově však nebyl odsun proveden do všech důsledků – továrna na porcelán byla ústředním zdrojem dělnické zaměstnanosti města a svou specializací vyžadovala úzce kvalifikované síly, které mezi našimi dosídlenci nebyly. Proto se řada specialistů, a mnohdy jen tzv. specialistů, odsunu vyhnula díky práci v továrně na porcelán. Další část nebyla odsunuta kvůli práci na dole a v úpravně Krásno. Většina z nich si držela svou odbornost jen pro sebe, bez ohledu na důsledky ve výrobě, které se při nedostatečném zapracování nových dělníků nevyhnutelně nepříznivě projevovaly.

Z odsunu bylo vyňato asi 600 osob. Někteří, zvláště mladší, byli odesláni na práce do vnitrozemí, jiní z nových dosídlenců neodolali zdejším možnostem a oženili se s dcerami usedlíků. V neposlední řadě byli z odsunu vyjmuti i ti, kteří nejen že neměli nic společného s Hitlerovým nacismem, ale aktivně proti němu vystupovali – němečtí antifašisté. Bohatá tradice dělnického hnutí Slavkova byla postojem těchto antifašistů nejen potvrzena, ale prostřednictvím obětavých, politicky uvědomělých Němců, jako byli Streibeuberger, Brandl a někteří další, postavena na správnou stranu v upevňujícím se lidově demokratickém státě.

Upevňování státu uvnitř bylo dáno především zdemokratizováním veřejné správy – vytvořením lidových národních výborů a správních komisí, které se staly zastupitelskými orgány obcí, okresů a území a nositeli veškeré správy.

K dalšímu upevnění státu na hospodářském úseku došlo provedením měnové reformy 31. října 1945, která znamenala konec nebezpečí z inflace. V květnu 1945 obíhaly na území republiky čtyři měny. Říšské marky platily ve Slavkově až do srpna 1945 jako platné platidlo. Do pracovních knížek byla zaznamenávána výměna 100 RM za 1 000 Kčs. Vydáním nových platidel v omezené míře a vázaností vkladů byla podvázána převážná část válečnou inflací nadměrně vyrostlého finančního kapitálu.

Současně s realizací dekretu o znárodnění pokračuje květnová revoluce na úseku racionalizace hospodářství, kterou se zemědělský i jiný majetek převádí z rukou Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů do vlastnictví českého a slovenského národa. Zdejší drobné podniky, obchody i nemovitosti přecházejí prostřednictvím českých lidí do národní správy. Někteří z nich znamenají přínos pro Slavkov – jako nový hospodář na Větrném dvoře J. Holý, který v zemědělství setrval přes všechny jeho neustále měněné formy řízení až dodnes (1960). Jiní byli nositeli oněch druhých, méně lichotivých pojmů spjatých s pohraničím – jako jakýsi Bozděch, vyšší důstojník československé armády z Anglie, správce žiletkárny DIU, jehož činnost se nedala nazvat spravováním národního majetku a který se v životě i práci řídil vlčí morálkou kapitalisty. Skončil ve vězení a zmizel z města. Mezi zdejšími Němci (Leipert) se udržuje pověst, že si před svým téměř útěkem ze Slavkova vybral ve sklepích bývalého Niedernauhausu čp. 52 dvě krabice se zlatými dukáty a někteří mu měli pomáhat – snad šlo o část bývalého pokladu Caspara Pfluga? Z obchodnických kruhů Erich Einhora ztělesňoval typ těch, kteří po vyčerpání „zásob“ odcházeli z místa svého působení. Jednou z typických postav těchto let byl i hostinský Novák s bratrem, kteří na Plzeňce čp. 72 soustřeďovali kolem sebe společenský život města – hlavně jeho veselou část, založenou na zneužívání možností i nutnosti tehdejšího zásobování, lístkového systému i černého nebo téměř černého trhu.

Samostatnou skupinu tehdejších představitelů politické moci tvořili správní komisaři, kteří působili ve všech obcích okolí. Někteří z nich se svým jednáním nezapsali právě nejlépe do dějin prvních let pohraničí, byli však i takoví, kteří nesli plnou tíhu odpovědnosti představitelů státní moci. Ve městě zůstali: Fr. Pokorný, komisař Ležnice, Zápotockého 7/4, a s. Vacek z Krásna, komisař Litterbach.

Politický život města byl poměrně čilý, čehož důkazem je i 1. máj v roce 1946 s převážně tradičním národním charakterem.

Nejsilnější stranou byla KSČ, která také určovala politické dění města. Někteří politicky exponovaní příslušníci jiných stran, kteří se dostali do reakčních pozic, jako například poštmistr [?], byli po roce 1948 vyakčněni. Příslušníci KSČ byli také strážci bezpečnosti města, zejména při akcích „svépomoci“ proti nevítaným návštěvám nacistických pohrobků. Politická aktivita města se plně projevila v únorových událostech roku 1948 – ve Slavkově byl utvořen jeden z prvních akčních výborů na okrese. Po zrušení okresu Loket v roce 1948 byl Slavkov začleněn do okresu Sokolov.

Politická aktivita obyvatel města rostla s přílivem nových zaměstnanců šachet Jáchymovských dolů (i když mezi nimi byla řada dobrodruhů, i v politickém smyslu, přece jen politická vyspělost četných brigádníků i trvalých zaměstnanců znamenala velký přínos politickému životu města). Přítomnost sovětských spolupracovníků byla příkladem politického chápání plnění pracovních úkolů.

Horní 1. máje počínají rokem 1952. Masová účast na tryznách za J. V. Stalina (9. března 1953) a K. Gottwalda (19. 3. 1953) na náměstí v Horním Slavkově, vzpomínkové oslavy 9. 5. a 7. 11. na hřbitově u hrobu padlých rudoarmějců i aktivita zdejšího výboru žen, oceněná řadou cen okresních orgánů, to vše dokládá politickou vyspělost a aktivitu slavkovských občanů.

Masová práce národního výboru byla usnadněna tím, že do jeho péče spadala téměř celá problematika hospodářského dění ve městě – bytový problém, většina neplacených služeb, výstavba školních i mimoškolních zařízení, společenské stravování a v neposlední řadě i hmotné zajišťování kulturního dění.

Všenárodní diskuse k návrhu zákona o národních výborech proběhla v březnu 1954 ve znamení aktivity občanů města, hlavně zaměstnanců Jáchymovských dolů. K práci národních výborů, k funkcionářům i zaměstnancům padaly tvrdé připomínky (Kellner š. 3, Procházka š. 14, Švanderlíková – bytový fond, Koníček – garáže, Inspektorát VI Sýkora, Smetanová).

Nový národní výbor byl zvolen ve složení: předsedou se stal Josef Baiml, kádrový pracovník Jáchymovských dolů. V tomto volebním období byla přestavěna radnice – z dosavadní městské šatlavy byla zřízena kotelna a budova Městského národního výboru byla celá uvnitř přestavěna, zavedeno bylo ústřední topení. Díky tomuto opatření zůstala památná budova radnice zachována a národní výbor jako sídlo státní moci zůstal v historické části města a nepřestěhoval se na sídliště.

Volby do národního výboru v roce 1956 znamenaly další rozšíření účasti pracujících na řízení obecních záležitostí. Nový národní výbor v čele se s. Linhartem jako předsedou MěstNV žil zpočátku svého volebního období ještě plně pod hospodářským vlivem Jáchymovských dolů. Postupné omezování těžby Jáchymovských dolů a poté zrušení ředitelství v roce 1959 znamenalo zásadní obrat v dosavadní práci MěstNV. Postupnou delimitací přecházejí do plné správy národního výboru úsek bytového fondu, technických neplacených služeb i nové úkoly na úseku poskytování služeb občanům, veřejného stravování, zdravotnictví, obchodu a kultury. Dosavadních 15 zaměstnanců aparátu MěstNV, spolu s uvolněným předsedou a tajemnicí, tak stálo před novými úkoly. Současně s tím přicházely další problémy – problém pracovních sil vzhledem k omezování těžby Jáchymovských dolů a problém výstavby nového závodu na Kounici v prostorách bývalého Ústředního skladu JD, závodu Přerovské strojírny.

Pod tlakem těchto problémů byla zahájena příprava voleb do národních výborů v roce 1960. Usnesení Ústředního výboru KSČ z dubna 1960 k novým úkolům národních výborů, vyjádřených v zákoně ze dne 25. května 1960 o národních výborech, se říká: „Dosažená úroveň naší společnosti a vytvoření podmínek jejího dalšího rozvoje vyžadují, aby lidové masy byly prostřednictvím národních výborů ještě intenzivněji a všestranněji zapojovány do přímého řízení hospodářství a kultury. V dalším vývoji budou národní výbory stále více rozvíjet své charakteristické rysy nejmasovější společenské organizace a zesilovat svou úlohu organizátorů lidových mas při uskutečňování hospodářské a kulturní výstavby.“

Ke zvládnutí této stranické linie neměl dosavadní Městský národní výbor dostatek sil. Okresní výbor Komunistické strany Československa v Ostrově jmenoval v únoru 1960 jako politického pracovníka pro přípravu voleb v Horním Slavkově s. Antonína Kříže. Ten pracoval u Jáchymovských dolů jako vedoucí slaboproudu na Inspektorátě VI v Horním Slavkově, po zrušení ředitelství JD pak v Jáchymově, odkud odešel do Strojíren JD Dvory.

V rámci přípravy voleb byla rozvinuta široká kampaň za naplnění nového zákona o národních výborech. Jednou z akcí byla výstava Slavkov včera, dnes a zítra, která dala podklady pro přehled dosažených výsledků v životě města za uplynulých 15 let.

PRŮMYSL

Historie Slavkova byla psána rukama havířů. Po roce 1945 se nejprve pomalu rozběhla těžba a úprava wolframové šachty u historického Huberstocku, přičemž část havířů se rekrutovala i ze Slavkova. Největší sláva slavkovského hornictví pak začíná písmeny JD.

Do života města celkem nenápadně zapadla první skupinka pracovníků Průzkumu Jáchymovských dolů, tak zvaných kutaček, kteří již v roce 1937 začali na území města nové období slávy v jeho bohaté hornické historii.

Podkladem jim byly historické zprávy z let slávy Caspara Pfluga v první polovině 16. století, zachycené v kronice Horního úřadu slavkovského (uložené v Okresním archivu v Lokti), mapové podklady sebrané po archivech karlovarska, zprávy geologů z doby Rakouska-Uherska, zejména z roku 1916, uvedené profesorem Hoffmannem, který se zmiňuje o vzorcích smolky (Pecherz) ve vídeňském muzeu, pocházejících z odvalů tzv. Huberstocku – Rudného pně u Krásna, dále pak paměti naddůlního Valacha z let kolem roku 1850, kdy byla obnovena hornická činnost na tak zvaném Hehnegebürge (staré odvaly u Spinačky).

Naddůlní Valach doslova uvádí, že v odbočce vodní štoly, 16 klaftrů (stará míra asi 1,98 m) od křižovatky žil, narazili horníci na rudnou žílu smolince „jako ruka silnou", která však byla pro velké přítoky vody z prostoru centrální slavkovské poruchy, mocné asi 20 m, a pro pravděpodobné nebezpečí konkurence pro státní podniky v Jáchymově zazděna. Dalším podkladem byly zbytky dokumentace po průzkumu z doby nacistické okupace – v ústním podání se zachovala zpráva, že nacisté v posledních dnech války odvezli ze zdejší oblasti plný vagon dokumentace, neznámo kam.

Všechny tyto zprávy a podklady spolu s pevnou vůlí těch, kteří znali sílu i mezinárodní význam uranu, a spolu se sovětskými odborníky na dobývání žilných rudných ložisek znamenaly počátek nového, kolikátého již, období rozvoje Horního Slavkova.

Po celé řadě průzkumných vrtů, šurfů a štol a i částečné rekonstrukci vodní štoly byla založena úklonná jáma číslo 1. V její těsné blízkosti byl postaven tábor pro válečné zajatce, který byl posléze rozšířen a jako Tábor nápravného zařízení slouží dodnes. Šachta leží v prostoru, který je opředen hornickou slávou i pověstmi uváděnými celou řadou historiků. Zda se podařilo tajemství „smolky jako ruka silná" odhalit už v prvních letech dobývání, nezjistil ani průzkum z let 1959–60, kdy se několik nadšenců pro historii hornictví spolu s geologem Iljou Pracharem pokusilo podle starých map identifikovat některé uváděné výskyty. Průzkum vedený do vyznačených míst skutečně narazil na práce starých havířů, nebyl však dokončen – příliš rychle se blížil konec průmyslového dobývání v oblasti. Zůstává otázkou, zda bude tajemství zazděné žíly odhaleno v některém z příštích hornických období budoucnosti města.

Činnost průzkumu prudce vzrostla. V roce 1949 je již v Horním Slavkově zřízen inspektorát Jáchymovských dolů, jehož prvním inspektorem byl v lidovém podání dodnes velmi populární sovětský generál Litvinov. Život města začal být určován výhradně hornickou činností. Vyjma továrny na porcelán, tehdy Bohemia, jsou všechny ostatní podniky likvidovány a obyvatelstvo, bohužel i včetně zemědělců, nastupuje u Jáchymovských dolů. To však nestačí – ani daleké okolí nedokáže zásobovat nový průmysl pracovními silami. Vždyť již v roce 1949 je zaražena jáma číslo 8 (dnešní závody CHEZA) a v roce 1951 jáma číslo 16 v blízkosti popraviště. Takový rozmach přesahuje i rámec možností tehdejšího státu. Za tímto rozvojem stál Sovětský svaz se svými materiálními zdroji i zdroji kvalifikovaných pracovníků, kteří v Horním Slavkově vytvářeli početnou kolonii. Tempo růstu bylo dáno naléhavou potřebou strategické suroviny k vyrovnání poměru sil na světovém poli atomové moci. Tomuto tempu nestačily v kroku životní podmínky ani příliv pracovníků, a tak vznikaly další tábory nápravného zařízení – „dvanáctka" (dnešní farma za sídlištěm) a „Svatopluk" v prostoru mezi Kounicí a osadou Háje. Jejich noční osvětlení už zdaleka ukazovalo nově vzniklé velkoměsto v dříve zapomenutém kraji. Do města přicházel neustálý proud brigádníků, kteří měli vydobýt odkryté žíly, razit nové překopy, hloubit zaražené jámy a těžit tisíce tun horniny.

Vzniklo dřevěné sídliště, několik desítek deskových baráků s dřevěnou poštou, kantýnou (dnešní kluziště) a dřevěným kulturním domem S. K. Neumanna. Vyvýšené dřevěné chodníky připomínaly pionýrská městečka legendárních dob zlatých horeček. Do města přicházely tisíce brigádníků; mezi nimi byli i takoví, kteří si lidově demokratický stát pletli s rýžovišti zlata – ti tempo života nevydrželi a odcházeli.

V roce 1952 byl průzkum v zásadě dokončen a zaražena poslední šachta číslo 18 u Bošířan (pozdější jámy 20 a 21 jsou na území Čisté a Krásna). Během 4 let vyrostl na území města kolos s několika tisíci zaměstnanci a těžba šla plným tempem. Správa podniku se z dnešního Hornického domu na starém náměstí, kde byl inspektorát umístěn, stěhuje do nově postavených objektů na Kounici, do budovy číslo 13. V dosavadním pracovním tempu nebyl čas na úřadování – v místnosti dnešního výčepu Hornického domu v prvním patře byla kancelář všech měřičů, kterých bylo tehdy víc než 20, z toho většina sovětských. Kolem těžních věží vznikaly zděné strojovny, budovalo se sociální zařízení, silnice a další desítky objektů; kolem šachet rostly odvaly hlušiny a měnila se tvář celé krajiny.

V roce 1951 byly položeny základy dnešního sídliště. Stavební podnik z Plzně, pověřený výstavbou, však nestačil tempu Jáchymováků, a tak výstavbu přebírá stavební organizace JD. V I. etapě bylo postaveno 12 domů na Kounici a 45 obytných domů spolu s teplárnou na sídlišti, ve II. etapě pak 16 budov s novějším vybavením. Současně byla postavena Mateřská škola II, Jesle I, obchodní dům Brigádník, Hornický dům kultury, později dokončen hotel Tatran a v dolní části města Základní devítiletá škola I. Sídliště bylo vybaveno i dostatečnou sítí prodejen. Celá tato výstavba byla ukončena v roce 1956.

Toho roku také končí svou funkci Inspektorát VI. – odchází vedení sovětských odborníků a vzniká národní podnik Jáchymovské doly se sídlem v Horním Slavkově. Prvním ředitelem se stává soudruh ing. Karel Boček. V té době jsou také rušeny tábory potrestaných. Pracovní úspěchy zdejších horníků vyústily v Řád práce udělený národnímu podniku (pokračování), další úspěchy pak byly vyjádřeny v nejvyšších státních vyznamenáních celé řady zdejších havířů. V té době padlo mnoho rekordů, jak podnikových a resortních, tak i nejlepších výkonů celostátních.

Hmotná zainteresovanost pracovníků byla úměrná vysokému společenskému významu jejich práce i pracovnímu tempu. Mnozí brigádníci zasílali svým rodinám desetitisíce korun měsíčně, výdělky ve staré měně dosahovaly u předních havířů až stotisícových částek měsíčně a hornické dny znamenaly prémie ve výši až 120 000 Kčs. Mnozí pracovníci však podléhali svodu peněz a jejich mimopracovní život se odbýval v hospodách zdejších i širšího okolí. Divoké a smutně proslulé pitky některých brigádníků končily důsledky jak ve smrtelných úrazech, tak v nedobré pověsti Horního Slavkova – ale s tím se také rodilo stále větší úsilí o konsolidaci poměrů výstavbou rodinných bytů a rozvíjením kulturní činnosti, hlavně obětavou prací jednotlivců. Dlouho byly vzpomínány akce soudruha A. Turka, kterému pro jeho vzácný vztah k dětem přezdívali „strýček Turek".

Tehdejší hospodářské nedostatky v nově budované lidově demokratické republice, hlavně v zásobování (lístkový systém), nahrazovalo pro zdejší pracovníky sovětské vedení jáchymovského podniku nejen potravinovými lístky pro velmi těžce pracující, ale i mimořádnými příděly odstupňovanými podle obtížnosti práce. Příděl A dával měsíčně 3 kg masa, 3 kg sádla, 1,5 kg másla, čtvrt kg kávy a řadu dalších potravin, jako luštěniny, konzervy apod. Roční příděl pak obsahoval 6 m prvotřídních oblekových látek a další metry látek pro nově zařizované domácnosti, postupně předávané v rodinných bytech. Přes tyto na tehdejší dobu značné výhody odmítali někteří pracovníci, hlavně technici a úředníci, pracovat ve zdejší oblasti. Nevyhnutelná bezpečnostní opatření – ostnaté dráty kolem šachet, táborů i spojovacích koridorů, časté kontroly osobních průkazů, přísné vstupní i výstupní kontroly ze závodů a v neposlední řadě i přísný kádrový výběr – znamenala pro každého ztížené pracovní podmínky.

(V archivu je uložen výtisk podnikového časopisu Jáchymovských dolů „Kahan" s heslem „Náš uran hájí mír!", ročník III, číslo 2, Horní Slavkov 18. března 1959, cena 30 haléřů.)

Po celém okolí a snad v každém koutě republiky kolovaly o zdejší oblasti často velmi přehnané zkazky a pověsti. Hrdinství práce ohromného pracovního kolektivu havířů však jen nesnadno pronikalo za hranice resortu – všechny údaje byly utajovány a postupně vznikající závodní časopis „Kahan", vedený redaktorem soudruhem Krejčím, sloužil jen resortním a místním zájmům.

V roce 1956 rozšiřuje podnik svou činnost na oblast Horažďovic, v roce 1958 pak i na závod Mariánské Lázně, kde původně v roce 1954 byly první šachty zakládány ze Slavkova. Přes toto rozšiřování podniku se však už hlavně v ekonomických směrech projevuje změněný poměr sil na světovém poli – SSSR dosáhl převahy nad USA jak na poli atomových zbraní, tak v mírovém využití atomové energie i v termojaderném výzkumu. Pokles světového významu uranu se neprojevuje jen v ekonomice, ale i přímo v těžbě na zdejších šachtách – málo produktivní dobývky jsou zastaveny, ubývá sledných i otvíracích prací. Po několikaměsíčním jednání vyhlašuje dne 1. 10. 1959 ředitel národního podniku soudruh ing. František Krejčí rozhodnutí stranických i hospodářských orgánů: zrušit k 1. 10. 1959 národní podnik Jáchymovské doly v Horním Slavkově. Zdejší oblast má převzít původní mateřský podnik – Jáchymovské doly v Jáchymově.

Začíná konec slávy již vydobytého ložiska a likvidace následků hornické činnosti. Horní Slavkov v minulosti poznal už několikrát takový konec, znamenající vždy úpadek města a bídu jeho obyvatel. Československá republika se však během desetileté intenzivní činnosti JD vypracovala mezi přední průmyslové státy světa a byla plně s to zajistit každému občanu základní ústavní právo na práci. Z rozhodnutí politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Československa byl svolán do domu kultury aktiv stranických, odborových i hospodářských orgánů a na besedě s tehdejším ministrem strojírenství soudruhem Reitmayerem byla projednávána budoucnost pracovníků Jáchymovských dolů v Horním Slavkově i budoucnost celého města. Dlouhá, otevřená a kritická byla diskuse s havíři, kteří si za deset let své práce zvykli za dobrou práci brát dobrou mzdu, naučili se pod vlivem hesla „vlastní práce – uran pro mír" i pokrokově myslet a jednat a při tvrdé a poctivé práci používali i tvrdých, ale poctivých slov. Na celou řadu připomínek ke správnému usnesení ÚV KSČ o výstavbě města i nových pracovních příležitostech padla bohužel i celá řada slibů od nejvyšších orgánů, které nebyly splněny. Důsledky těchto nesplněných slibů i nesplněných předpokladů o přeškolení dosavadních horníků se pak projevují v další kapitole dějin města – v kapitole strojírenského závodu, budovaného Přerovskými strojírnami, národním podnikem v Přerově.

Kolektiv pracovníků Jáchymovských dolů se postupně rozpadá. Jednotliví pracovníci odcházejí za činností JD do Jáchymova, Příbrami, Rožné, Zadního Chodova a Horažďovic. Městu však zanechávají odkaz cennější než nové sídliště, školy, kulturní dům i ostatní bohatství, které celá hornická činnost městu zanechala – je to odkaz ducha těch prvních, kteří hrdinství své práce platili někdy i zdravím a kteří bez nároku na slávu, v mimořádně těžkých pracovních i životních podmínkách, dokázali pod vedením zkušených i méně zkušených, avšak vždy nadšených techniků, našich i sovětských, plnit své hlavní poslání – „uran pro zachování míru". Tento duch pracovního úsilí, obětavosti a občanské kolektivnosti je základem politické vyspělosti celého města, která se dodnes plně projevuje při všech světových událostech pevností, přesvědčeností a odhodlaností nedopustit zmaření výsledků své dřívější práce pro zachování míru ve světě. Jim všem patřilo poslední hornické pozdravení „Zdař Bůh".

Přerovské strojírny, národní podnik Přerov, nositel Řádu práce, vyslaly do Slavkova již v říjnu 1959, ve dnech likvidace ředitelství JD na Kounici, pověřeného pracovníka Vojtěcha Drábka, aby připravoval podmínky pro výstavbu nového moderního závodu těžkého strojírenství. Ve smyslu usnesení byra ÚV KSČ bylo zahájení výstavby stanoveno na 1. 7. 1960. Prvním zaměstnancem příštího závodu se stala soudružka Marie Košťálová, dřívější kádrová pracovnice JD Horní Slavkov. První sídlo závodu bylo na Kounici, v bývalé administrativní budově ředitelství JD, a počet administrativních a technických pracovníků postupně rostl. V rozhodujících měsících roku 1960 však pracovníci Přerovských strojíren nevyužili možností, které se jim nabízely, aby získali slavkovské zaměstnance JD pro příští práci v novém závodě. Naopak – nekladným příkladem vytvořili novému závodu ještě dříve, než začal s výstavbou, nedobrou pověst, dali vyniknout nesprávným předsudkům i prvním rozkolům mezi přerovskými zaměstnanci nového závodu a zdejšími občany. Posměšně byl Horní Slavkov podle představitele Přerovských strojíren nazýván „Horní Drábkov".

Výstavba závodu byla připravena, plány stanoveny, tisková, rozhlasová i televizní propagace byla zajišťována s velkým hlukem a projekty ukazovaly na krásnou perspektivu závodu. (Dochovala se také fotografie modelu nového strojírenského závodu.)

Harmonogram výstavby počítal takto: 1. 7. 1960 zahájení výstavby, 1961 zaškolování zaměstnanců, 1962 zahájení výroby (700 zaměstnanců), 1963 pak 1200–1500 zaměstnanců. Byl to smělý, ale nereálný plán. První pololetí roku 1960 dávalo teprve tušit příští obtíže budovaného závodu.

Jeden závod ve Slavkově přečkal všechny etapy rozvoje města a jako prakticky jediný přestál i těžké podmínky ve stínu rozvoje Jáchymovských dolů – továrna na porcelán, postupně nesoucí jména Haas a Czjzek, Bohemia, Karlovarský porcelán. Vývoj závodu od roku 1792 je popsán v samostatné části; stejným vývojem prošla i značka továrny na porcelán až do roku 1945.

Bouřlivé události květnových dnů přechodně zastavily provoz i v porcelánce. Vedením továrny byl po znárodnění pověřen národní správce. Jedna z majitelek, poslední z rodu, slečna Czjzeková, rakouská státní příslušnice, se nemohla smířit se skutečností po květnovém vítězství lidu a znárodnění – třikrát si při histerických záchvatech (velmi vážně) přeřezala zápěstí. Později byla vysídlena do Rakouska. Výroba se pomalu rozbíhala. Tehdejší potíže – úplná změna struktury řízení, zcela odlišné dodavatelské zdroje, poměr postupně odsunovaných Němců k závodu, měnová reforma a další – se rušivě projevovaly ve výsledcích výroby. Hlavním problémem, kromě pracovních sil, se stal nedostatek surovin, především sádry. Dosavadní zdroj „Krölpa" ležel na území dnešní NDR a stal se prakticky nedosažitelným. Regenerace použitých sádrových forem v peci č. 10 a dovoz sádry ze Slovenska, Švýcarska, Ameriky a Rakouska nezajišťovaly potřebnou kvalitu a stálost forem a modelů. Potřebné úrovně bylo dosaženo až v roce 1947.

Během let 1945–46 se v továrně vystřídalo několik národních správců. V roce 1946 byl založen národní podnik „Slavkovský porcelán", organizovaný podle Baťova systému. V roce 1947 pokračoval odsun Němců. Vzhledem k sobeckému postoji německých specialistů k novým pracovníkům docházelo ve výrobě k poruchám – noví pracovníci zčásti neměli potřebnou odbornou kvalitu, zčásti ani odpovídající pracovní morálku. Ke stabilizaci pracovních sil došlo až koncem roku 1948.

Potřeba pracovních sil na šachtách Jáchymovských dolů v padesátých letech, s neporovnatelně vyššími výdělky i dalšími výhodami, působila porcelánce značné problémy. S velkým vypětím a úsilím byl plněn plán výroby – a právě tomuto úsilí a lásce mnohých zaměstnanců k bílé porcelánové mase lze děkovat za uchování továrny. Z různých stran přicházely tendence továrnu zrušit nebo nechat dožít. V době, kdy továrnu vedl soudruh Šimek z Božíčan, byly prosazeny rozsáhlé úpravy a údržba, provoz byl zmodernizován. Jak správná byla tato cesta, se ukázalo při likvidaci Jáchymovských dolů, spojené s předpokládaným problémem pracovních příležitostí. Závod v té době zaměstnával 260 pracovníků. S určitými výkyvy plnil plán jak výroby, tak i začínajícího exportu – továrna vyvážela své zboží do 74 zemí světa a navazovala na dobré jméno z dřívějších let, kdy na listině odběratelů byla řada nejvýznačnějších evropských osobností, diplomatů, ministrů, vyslanců, církevních hodnostářů, knížat, princů a baronů. Dnešní export byl založen na zásadách socialistického pojetí obchodu mezi národy. Přiložený graf zachycoval vývoj exportu, průměrné produktivity a průměrných výdělků závodu v letech 1950–1960 (v hodnotách 100–170 %).

V rámci perspektivního plánu rozvoje města byla plánována výstavba nového moderního závodu na výrobu porcelánu v prostoru Větrného dvora.

Stalinovy závody

Usnesením ÚV KSČ z 18. 7. 1959 o výstavbě strojírenského závodu ve Slavkově, jenž měl sloužit jako náhradní zdroj pracovních příležitostí, byly položeny základy strojírenskému závodu Stalinovy závody, národní podnik Záluží v Krušných horách. Tento chemický gigant převzal Ústřední dílny Jáchymovských dolů, ležící při silnici do Krásna.

Dílny byly zřízeny v roce 1953 z bývalé továrny, na jejímž nádvoří ústila stará štola. Původní dřevěné dílny, sestávající ze dvou deskových baráků a postavené v letech 1950–51 u silnice mezi šachtou Barbora a Prokop, přestaly stačit vzrůstajícím potřebám šachet. Stalinovy závody převzaly s dílnami celý kolektiv zaměstnanců. Byla zahájena jednání o převzetí šachty č. 8, která byla svým vybavením největším důlním závodem Horního Slavkova (v době největšího rozmachu těžila stejně jako všechny ostatní šachty podniku dohromady). Budovy nebyly provizorní, ale trvalé stavby, vhodné pro přestavbu na strojírenský závod. Bylo zapotřebí několika desítek jednání komisí a připomínkových řízení, aby se vyjasnily všechny vztahy mezi zástupci podniků. Mezitím pracovní kolektiv Ústředních dílen Jáchymovských dolů, posílený dalšími pracovníky zrušeného ředitelství JD a šachet, za pomoci mateřských Stalinových závodů i svépomocí dokázal přizpůsobit převzaté objekty novým potřebám.

V dílnách bylo zřízeno středisko elektro s kapacitou 2500 oprav elektromotorů ročně. K roku 1960 byla přestavěna obrobna a zámečnická dílna. Tím, že se téměř všichni zaměstnanci podíleli na přestavbě závodu, získal celý kolektiv pod vedením soudruha Fr. Rybníčka, H. Slavkov, ČSSP 18, nový socialistický vztah k závodu a byly tak položeny první základy dobré práce nového podniku, jehož výrobní program byl dán potřebami chemického průmyslu.

Vzhledem k tomu, že předpokládané výdělky v nových odvětvích – strojírenském i chemickém – nemohly v žádném případě dosáhnout průměrných výdělků horníků uranových šachet, počítalo usnesení ÚV KSČ i s výstavbou doplňkového průmyslu, který měl zajistit zaměstnanost žen a vyrovnat výdělkové rozdíly. Pro srovnání: průměrný výdělek živitele rodiny činil celostátně 1550 Kčs, průměrný výdělek horníka pod zemí asi 2450 Kčs a průměrný výdělek pracovníka na povrchu 1950 Kčs. Špičkové výdělky se pohybovaly daleko výše – platy techniků 2 000 až 5 000 Kčs, a byli havíři, kteří na předcích s rudou dosahovali příjmů téměř pravidelně kolem 4 000 až 5 000 Kčs měsíčně. O tom, že ne všichni využili těchto příjmů ke zvyšování své životní úrovně, svědčí ještě dnes několik občanů města (například J. Horvát, náměstí 15, a další).

Jedním z prvních podniků vedených jako doplňkový průmysl byl podnik KOVO-Cheb, určený k výrobě drobného nářadí pro stavebnictví, drobného spotřebního zboží a kovového nábytku i nábytku ze skelných laminátů. Výroba byla zahájena dne 1. 4. 1960 s 30 zaměstnanci, jejichž počet měl rychle stoupnout přes 100. Pro tuto výrobu byly vybrány budovy bývalé koželužny. Od zastavení jejího provozu se v budově od roku 1945 vystřídaly: sklad zabavených motocyklů Fondu národní obnovy, opravna traktorové stanice a sklad bytového fondu Jáchymovských dolů. Rozsáhlé úpravy a rekonstrukce přizpůsobily budovu jejímu novému poslání. Jako kancelář byl k objektu přibrán vedlejší domek čp. (číslo neuvedeno), jako pomocný sklad posloužila protější budova bývalé Německé osvětové besedy. Předtím, v letech 1950–1952, sloužila budova jako jediná kantina Jáchymovských dolů pro několik set obědů – ještě před vybudováním kantiny na dřevěném sídlišti (dnešní plocha kluziště) a kantiny na Kounici, která svému účelu slouží po přestavbě dodnes.

Na Kounici byl v roce 1960 umístěn závod Oděva, pobočka karlovarského krejčovského družstva. Druhé patro budovy (číslo neuvedeno), vybavené šicími stroji, dalo zaměstnání 70 ženám. Soudružky z Oděvy od počátků, které rozhodně nebyly snadné, dokazují, že občanky našeho města mají dobrý poměr k potřebám města a svou aktivitou a iniciativou předčí mnohé čistě mužské pracovní kolektivy. V Oděvě se šije většinou lehká konfekce.

Podnik OPMP Kraslice zaměstnal v jedné budově 25 žen, rovněž jako švadleny při šití pracovních oděvů; s rozšiřováním této provozovny se nepočítalo.

Padesát slavkovských občanů našlo práci v Lidovém družstvu truhlářů a čalouníků z Karlových Varů, umístěném rovněž na Kounici. Družstvo po přestavbě hornické budovy zahájilo výrobu matrací a nábytku a provádí opravy těchto výrobků formou služeb pro obyvatelstvo. K dispozici má sklad trávy v jedné ze stodol pod městem na Loketské silnici.

Prvním dědicem hornické slávy města se má stát Geologický průzkum, národní podnik Příbram, závod Stříbro, středisko Horní Slavkov. Od Jáchymovských dolů převzal prostor a objekty bývalé úpravny rudy a šachty č. 17 u viaduktu, po cestě do Nadlesí. Ještě dnes je v těch místech vidět, že musela probíhat chemická výroba – pruh lesa ve směru větrů je zničen chemickými výpary a kouřem, který byl sice na pohled krásný (modravý, oranžový, černý), ale nesvědčil ničemu živému, ani lidem, ani přírodě. Ve zbylých objektech byly zřízeny kanceláře, garáže a sklady. Šachta č. 8 byla zčásti – tato část nádvoří byla oddělena od Stalinových závodů – převzata k intenzivnímu průzkumu neradioaktivních látek, tedy rud. Utajované podklady z dob dobývání uranu totiž nepostačovaly k odpovědnému posouzení případných zásob barevných kovů. Přes pochybnosti některých místních havířů byl zahájen rozsáhlý průzkum, uvítaný těmi horníky, kteří po omezování provozu u Jáchymovských dolů zde našli pokračování práce, na kterou byli zvyklí.

O objekty na postupně rušených šachtách projevily zájem i některé průmyslové podniky. Karna Mariánské Lázně, výroba nábytku, se již v letech 1950–60 zajímala o objekt šachty č. 3 a vypracovala projekt přestavby, k realizaci však nedošlo; podobně tomu bylo i s ostatními zájemci.

Z průmyslu, uváděného v záznamech z let před rokem 1945, nezůstalo nic. Žiletkárna DIU, vedená již zmíněným Bozděchem, byla v roce 1948 zastavena a její zařízení převezeno do Jevíčka na Moravě. Budova byla později využívána pro potřeby Jáchymovských dolů, zejména v souvislosti s provozem naproti v údolí u Bošířan ležící štoly č. 1. Po roce 1956 sloužila jako základ zřizovaných zahradnických komunálních služeb.

Slavkovský pivovar s bohatou tradicí, ležící na hlavní ulici čp. (číslo neuvedeno), po roce 1945 už vaření neobnovil, postupně pustl a v rámci prováděné asanace – hlavně kvůli zájemcům o stavební materiál na rodinné domky mimo zdejší oblast – byl v roce 1954 zbourán. Velkou a poslední pozornost vzbudil Slavkovský pivovar, pocházející z první poloviny 16. století, když parta provádějící likvidaci budovy odkryla měděné varné kotle a znamenitě je využila „k plnění plánu sběru" – tedy za úplatu.

Rovněž zavřená továrna na porcelán Sommer a Matschak u Krásenské silnice neobnovila výrobu, chátrala, až se rozpadla, a byla srovnána se zemí.

Po přechodném využívání mlýnů na potoce Stoka – jednak pro potřeby štoly č. 14 (čp. neuvedeno), jednak druhého mlýna (čp. neuvedeno) jako skladu a kanceláře tzv. Kutáčku, tedy Geologického průzkumu JD – byly oba mlýny jako demolice zbourány. Hořejší mlýn (čp. neuvedeno) byl uvnitř polepen různými vyhláškami, nařízeními a výstrahami o zásadách mletí mouky z doby první světové války, z roku 1915, kdy bylo mletí zřejmě zastaveno.

Stará budova drtírny rudy, ležící u železničního viaduktu krásenské silnice, slouží s přilehlými prostorami jako sklad stavebního dvora Jáchymovských dolů. Je ve značně zchátralém stavu a osudu ostatních nevyužitých starých průmyslových objektů zřejmě neujde – v důsledku moderní doby a dnešního zprůmyslněného života města jich není zapotřebí. Neobstály v prověrce moderní doby a zůstanou zaznamenány už jen zde, jako doklad historické slávy, pracovitosti předků i stavitelské vyspělosti středověku. Protikladem k tomu je projekt Přerovských strojíren, který sám o sobě vypovídá o velikosti dnešní doby.

Zemědělství
</invoke>

Postupné provádění odsunu Němců znamenalo v našem městě v prvé řadě únik od půdy. Rychle rostla ladem ležící půda a přibývalo opuštěných hospodářských usedlostí. Tak propadl zkáze Tichtelhof, Ziegelhütten, hájovna u Geyerova rybníka (vyhořela v roce 1947 v den letní slavnosti Loketských na Krudumu), starobylý a krásný Vlčí dvůr a řada dalších. Nového hospodáře kromě jiných dostal Větrný dvůr — Josef Holý, totálně nasazený Čech do koželužny v letech války, který ve Slavkově zůstal — a řada menších usedlostí. Na Ležnici a Lánském dvoře se vytvořilo „Horské pastvinářské družstvo", které hospodařilo až do roku 1947. Tehdy převzaly veškerý půdní fond družstva a obcí Slavkov, Ležnička, Milešov, Kfely a Bošířany. Rozloha tohoto fondu činila 1600 ha zemědělské půdy, z toho 600 ha půdy orné. Postupně zvyšovaly úroveň zvlášť chovu dobytka. V roce 1953 mají zástav: 30 koní, 600 kusů hovězího dobytka, 1800 ovcí a 500 prasat.

Zemědělská výroba byla v té době vedena s velkými obtížemi. Předně chyběly pracovní síly v zemědělství, což bylo způsobeno příliš silnou konkurencí společenského významu práce u Jáchymovských dolů (JD). Tomuto tlaku podlehl i hospodář Holý a i s Větrným dvorem se stal součástí hospodářství JD, které se stalo jedním z aktivních středisek zásobovacího odboru JD. Koně byli používáni jednak do drožky jako jeden z prvních „taxíků" po šachtách, jednak na různé pomocné práce na povrchu šachet. Odpadky z jídelen byli krmeni vepři. Dalším činitelem poklesu zemědělské výroby bylo postupné zabírání zemědělské půdy odvalovým hospodářstvím budovaných závodů, výstavbou sídliště i dočasných táborů, zbudováním bezpečnostních opatření proti útěkům vězňů — hlavně spojovacích koridorů z ostnatého drátu mezi tábory a šachtami — a neustále prováděnými štolami, šachticemi, sledovacími rýhami, vrty a sondami. Vyšší společenský význam práce u JD a někdy i nepochopení hospodářských pracovníků spolu s uvedenými argumenty znamenaly silnou redukci zemědělství. Byla zrušena farma na Bošířanech. Na farmě Ležnice byl zlikvidován veškerý dobytek, zanikla prakticky vesnice Kfely. Stav orné půdy klesl pod 400 ha. Existovala jen farma Lánský dvůr. Stavy dobytka poklesly na 16 koní, 300 krav, 300 prasat. Ovce již nebyly žádné.

Rok 1955 znamenal vrchol důlní činnosti zdejší oblasti. V zemědělství naopak znamenal návrat k půdě — dodržení vypracovaných koncepcí bylo zajišťováno odpovědností národního výboru za zemědělskou výrobu. Za vzrůstající účasti občanů na výstavbě zničených farem bylo ještě téhož roku převzato opuštěné hospodářství Dvory, Nadlesí. V roce 1957 převzaly statky veškerou ladem ležící půdu, s výjimkou drobných ploch do půl hektaru. Byly vytvořeny tři nové farmy: Ležnice, Bošířany a tábor 12, vzniklý z dřevěných baráků bývalého tábora pro potrestané. Rozorávala se ladem ležící půda a stav dobytka opět začal stoupat. Začátkem roku 1960 již dosáhl: koně 80 kusů, hovězí dobytek 750 kusů, kuřata 3000 kusů. Výměra zemědělské půdy se zvýšila z 1600 ha na 2400 ha, z toho bylo 1000 ha orné půdy.

Státní statky v Horním Slavkově patřily organizačně pod ředitelství v Dalovicích. Vzhledem k značné vzdálenosti, malému zájmu ředitelství na slavkovském hospodářství i k nedostatečné úrovni řízení byl ustaven nový národní podnik Státní statky Horní Slavkov. Ten převzal veškerou půdu obcí Ležnice, Ležnička, Kfely, Bošířany, Krásno, Háje, Milešov, Dvory, Nadlesí a Horní Slavkov. Sdružené zemědělské a lesní závody Lázně Kynžvart předaly státnímu statku celé hospodářství Hluboká s 500 ha, 600 kusy ovcí, 450 jehňaty a 150 kusy prasat. Se 100 ha půdy z obce Třídomí se zvýšil půdní fond nového národního podniku Státní statky na 3000 ha zemědělské půdy.

Do zemědělství začínají přecházet dřívější pracovníci JD. Začíná se vytvářet stálý kádr techniků. Ředitelem se stal bývalý naddůlní šachty č. 3, soudruh Antonín Pokorný.

Pro srovnání vývoje mezi lety 1954 a 1960: zemědělská půda vzrostla z 1600 ha na 2400 ha, z toho orná půda ze 400 ha na 1000 ha, počet koní z 16 na 60 kusů, hovězího dobytka z 300 na 750 kusů a slepic z nuly na 1500 kusů.

V této době konsolidace zemědělství se plně projevují důsledky rozsáhlé důlní činnosti. Stavy kilometrů důlních chodeb způsobily ztrátu vody na Lešničce, Lešnici, Nadlesí, Dvorech, v části Slavkova a Bošířanech. Začíná jednání o náhradních zdrojích, buduje se vodovod v Bošířanech a Lešnici. Vážným důsledkem důlní činnosti je zrušení zdrojů napájejících dříve četné rybníky. V roce 1959 vypracoval Městský národní výbor požadavek řešení vodohospodářského generelu oblasti Horního Slavkova. Obsahoval soupis 18 ha zrušených vodních nádrží, kilometry zrušených vodních toků a řadu případů toků ohrožených přibližujícím se důlním dílem. Začíná dlouhé jednání s pracovníky JD, které postupně umírňuje požadavky. Konečné řešení v roce 1960 nebylo nalezeno, přestože se na něm podílela řada expertů i místních znalců.

Přiloženo je i fotografické zachycení skupiny zaměstnanců statku u těžního zařízení.

Místní služby obyvatelstvu

Po provedeném odsunu Němců zůstalo ve Slavkově jen velmi málo řemeslníků, kteří by mohli zajišťovat služby obyvatelstvu. Se všemi opravami bylo nutno jezdit většinou do Karlových Varů. Hodnocení služeb poskytovaných obnovou a Osvobozenou domácností v roce 1953 je velmi kritické a připomíná, že „zákazníky na praní prádla" tvoří ve Slavkově hlavně brigádnice a ženy z domácnosti, které nemohou na vyprané prádlo čekat déle než pět neděl. Rozvojem hornictví a přílivem pracovníků a hlavně brigádníků k JD se situace ještě zhoršila. Ve městě se nenašel téměř ani jeden řemeslník, protože Jáchymovské doly dávaly každému, i nezapracovanému, možnost většího výdělku. Tato neudržitelná situace nutila zdejší občany, aby za poskytované služby nabízeli nepřiměřeně vysoké odměny, jen aby se jim služeb vůbec dostalo. Této značné poptávky využívali někteří „fušeři" a zařizovali si v bytech, na dřevěných barácích nebo dokonce na šachtách „dílny", kde po pracovní době provozovali řemesla.

Tato situace trvala až do roku 1956, kdy Místní národní výbor začal na základě vládního usnesení zřizovat drobné provozovny jak ve starém městě, tak i na sídlišti: holičství, foto, opravu rádií, údržbu komunikací a hřbitova, potahovou dopravu, údržbu veřejného osvětlení, čištění města. Od 1. 1. 1957 pak byla zřízena rozpočtová organizace, která měla postupně zajistit zbývající služby. Rozpočtová organizace měla v plánu 40 zaměstnanců, 600 000 Kčs výkonů a 300 000 Kčs tržeb od obyvatel. Aby tento úkol splnila, přikročila k vybudování nových provozoven jako truhlářství, malířství, sklenářství, rámování obrazů, vodoinstalace, zámečnictví, nákladní autodoprava, elektroslužba, inzerce a plakátování, pánské a dámské krejčovství.

Od 1. ledna 1958 přešly Komunální služby na podnikovou formu řízení. Byly zbudovány ještě další provozovny: televizní služba, sběrna šatstva a prádla, květinová síň, prádelna, mandl, knihařství, autobusová doprava, malírna porcelánu, zahradnictví, prodej stavebnin a benzínu, drobná stavební údržba a osobní autodoprava. Podnik byl přestěhován na sídliště a postupně získal dvě budovy — „Dům služeb" a „Dům řemesel".

V roce 1959 byla zřízena cestovní informační služba CIS, dále svatba, propagace a výzdoba, prodejna místního hospodářství, manikúra a pedikúra, oprava obuvi, výroba prádla, čalounictví, autoservis, koupaliště (Komáří jezírka), půjčovna motorových vozidel, kluziště, kamnářství (?), oprava punčoch, broušení parket, ubytovací služba, pojízdná prodejna a oprava, klempířství.

Vývoj hlavních ukazatelů podniku v letech 1957, 1958, 1959 a 1960: výkony postupně 830 000, 2 050 000, 3 300 000 a 4 048 000 Kčs; tržby od obyvatel 320 000, 800 000, 1 600 000 a 1 900 000 Kčs; počet služeb 17, 41, 58 a 62.

Podnik vedl ředitel Jaromír Šeda. Podniku se za tak prudký rozvoj služeb pro obyvatelstvo dostalo celé řady vysokých uznání. Do podniku „Komunální služby" jezdili na exkurze pracovníci okresu Ostrov i kraje Karlovy Vary. Na zkušenou jezdili pracovníci jiných komunálních podniků. Velikášství podniku a některé zprávy kritických zaměstnanců i občanů však byly počátkem návštěvy skupiny pracovníků, kteří přišli za účelem prověrky vykazovaných úspěchů. Výsledky nebyly do voleb v roce 1960 známy, ale přesto bylo zřejmé, že tento kolos služeb pro šesti tisícové město stojí na hliněných nohou a pod bdělými zraky kontrolních orgánů se rozplyne i sláva ředitele, i krásná bublina úspěchů.

Domovní správa

Neplacené služby související s bydlením zajišťovaly do roku 1960 prakticky Jáchymovské doly prostřednictvím svého bývalého „Bytového fondu". V souvislosti s likvidací hornické činnosti byla v roce 1959 zahájena jednání mezi JD a Městským národním výborem i ostatními závody o delimitaci bytového fondu a s tím související předání i jeho správy. Řada jednání postupně odstraňovala rozpory o nutnosti dodatečných prací na přebíraném bytovém fondu. Dlouhý byl společně vypracovaný předávací protokol, dlouhá řada zjištěných závad, ještě delší pak byla cesta k jejich odstranění. Současně s přebíráním bytového majetku bylo vedeno i jednání o delimitaci bytového fondu na jednotlivé závody, které po JD přebíraly jak pracovníky, tak i hospodářské úkoly ve městě.

Rodinné domky, které byly dosud rovněž v majetku JD, byly narychlo spravovány a prodávány soukromým zájemcům. „Ceny" těchto domků se pohybovaly od 500 Kčs nahoru ke 3000 Kčs.

Dnem 1. 1. 1960 byla ustavena Domovní správa jako podnik obhospodařující převzatý bytový fond. Jedna část Domovní správy byla v čp. 40 na starém náměstí, druhá část na sídlišti, v ulici ČSSP. Jejím vedoucím se stal bývalý svazácký funkcionář a pracovník JD Antonín Rodina. Domovní správě byl delimitován potřebný mzdový fond i počet pracovníků.

Poštovní služba

V roce 1945 bylo na poštovním úřadě v čp. 40 šest zaměstnanců, kteří snadno zajistili úkoly, tehdy na poštu kladené. Bouřlivým růstem města nestačily provozní místnosti. Poštovní úřad ve staré části města byl přestěhován do nové budovy a na dřevěném sídlišti byl zřízen poštovní úřad 2. Zřízením Poštovní novinové služby byla zajištěna dodávka novin i v neděli a zřízena prodejna PNS. Počet zaměstnanců se zvýšil ze 6 v roce 1945 na 18 zaměstnanců v roce 1960.

Vývoj rozhlasu a televize i telefonizace od roku 1945 do prvního pololetí roku 1960 ukazuje následující čísla. U rozhlasu: k 31. 12. 1945 bylo 241 přijímačů na 3620 obyvatel, k 31. 12. 1950 to bylo 573 přijímačů na 6478 obyvatel, k 31. 12. 1955 pak 1085 přijímačů na 11154 obyvatel a v roce 1960 už 1371 přijímačů na 6500 obyvatel. U televize: k 1. 3. 1958 bylo 18 přijímačů, k 31. 12. 1958 pak 85 přijímačů na 7090 obyvatel, k 30. 12. 1959 celkem 249 přijímačů na 6791 obyvatel a k 9. 4. 1960 už 323 přijímačů na 6500 obyvatel. U telefonizace: v roce 1945 bylo 28 stanic na 3620 obyvatel, k 31. 12. 1950 celkem 43 stanic na 6478 obyvatel, k 31. 12. 1955 pak 61 stanic na 11154 obyvatel, k 31. 12. 1959 celkem 83 stanic na 6791 obyvatel a k 10. 3. 1960 už 261 stanic na 6500 obyvatel.

K 10. 3. byly převzaty všechny stanice zapojené doposud na automatické telefonní ústředně umístěné v budově Kounice čp. 13. Celá telefonní síť podniku JD byla převedena na OSS Sokolov.

Obchod

V roce 1945 se o zásobování obyvatel (3620 osob) staraly: tři prodejny potravin, jedna prodejna textilu a galanterie, jedna prodejna obuvi (od roku 1946), dvě prodejny masa a jedna drogerie. Obchody byly malé, nevyhovující, bez možnosti specializace. Byly jednak v soukromých rukou, jednak ve správě družstevního obchodu „Osvobození". Zásobování obyvatelstva bylo i nadále řízeno lístkovým systémem.

V roce 1948 byly nad soukromým obchodem utvořeny národní správy. Po vytvoření bývalé Jáchymovské oblasti přebírají v roce 1950 i v Horním Slavkově obchodní síť státní obchodní domy Úsvit, což vede ke zlepšení i rozšíření prodejní sítě. Na 6478 obyvatel tehdy připadaly čtyři prodejny potravin, tři prodejny textilu, galanterie a odívání, jedna prodejna obuvi, tři řeznictví a jedna drogerie.

V roce 1951 předává Úsvit prodejny jednotlivým podnikovým ředitelstvím — Oděvnímu obchodu, Potřebám pro domácnost, Drobnému spotřebnímu zboží a Západočeskému obchodu obuví. Počátky výstavby sídliště v letech 1951–52 znamenají relativní pokles úrovně zásobování — na počet obyvatel dosahující až 9000 připadá stále jen dosavadní počet prodejen ve staré části města. V roce 1953 je v první etapě sídliště zřízena obchodní jednotka z jednoho bytu. Na Kounici byl v roce 1952 otevřen Obchodní dům s prodejnami mléka, masa, potravin a závodní prodejnou textilu JD.

Podstatným přínosem pro zásobování pracujících Jáchymovských dolů byl systém přídělů sestávající z několika kilogramů masa, sádla, másla, luštěnin a dalších potravin, konzerv a podobně; příslušný sklad byl umístěn na dřevěném sídlišti v dnešním Domě řemesel. Zrušením lístkového systému při měnové reformě 1. 6. 1953 byly zrušeny i příděly JD. Situace v obchodní síti se podstatně změnila zahájením provozu obchodního domu Brigádník na novém náměstí na sídlišti. Další etapa výstavby souvisí s vybudováním prodejen v budově hotelu Tatran a s druhou etapou z roku 1956.

Počet a složení prodejen v roce 1960:

- Potraviny, maso, zelenina, mlékárny – 14 prodejen
- Samoobsluhy – 2 prodejny
- Drobné spotřební zboží (tabák, drogerie, hračky) – 3 prodejny
- Potřeby pro domácnost – 2 prodejny
- Obuv – 1 prodejna
- Oděvy, textil, galanterie – 3 prodejny
- Kniha – 1 prodejna

Obchodní dům Brigádník měl celý sortiment zboží mimo papíru a hraček. První samoobsluha byla otevřena v roce 1958 na sídlišti, druhá v roce 1959 u čp. 97.

Některé výkyvy v zásobování z hlediska celostátní situace se poměrně méně dotýkaly našeho města, které jako důležitá hornická oblast bylo zásobováno přednostně. Ke kladnému překonání časových obtíží v některých druzích zboží pomáhala i poměrná politická vyspělost většiny občanů.

Samostatnou kapitolu tvoří rozvoj závodního společného stravování. V dubnu 1948 zahájila provoz Závodní jídelna JD č. 1 ve starém městě v čp. (pozdější Osvětová beseda německá, nyní sklad KOVO). Provoz byl zahájen se 70 strávníky, v roce 1952 dosáhl 800 strávníků.

Závodní jídelna II byla zřízena na dřevěném sídlišti (dnešní kluziště). Zahájila provoz v roce 1951 s 2000 strávníky, největšího počtu dosáhla v roce 1956 – 3000 strávníků.

Závodní jídelna III na Kounici, po několikerém přestavování s půlročním zpožděním, zahájila provoz v roce 1952 po zrušení jídelny I se 750 strávníky. Dosáhla největšího počtu 1200 strávníků, činnost zastavila v roce 1959. V roce 1961 byly zahájeny práce na opětné přestavbě pro účely závodní jídelny Přerovských strojíren.

Jídelna na táboře XII. zahájila provoz v roce 1953 a měla 450 strávníků. Zrušena byla v roce 1955.

Jídelna Prokop měla v roce 1953 800 strávníků, v roce 1957 700 strávníků. Koncem tohoto roku byla zrušena.

Závodní jídelna na sídlišti – Zápotockého 22, v takzvaném "Áčku" – zahájila provoz na Hornický den v roce 1957 pro 1200 obědů. Tím dnem byla zrušena pověstná kuchyně na dřevěném sídlišti.

Dalším článkem v distribuční síti byly kantiny JD. Od roku 1945 do roku 1958 bylo v Horním Slavkově 20 kantin JD. Zásobovací odbor JD měl v letech 1951–56 300 zaměstnanců. Koncem roku 1957 převzal jeho činnost RaJ a ARMA.

Celkový obrat potravinářského zboží v letech 1955–1959 (v tisících Kčs):
- 1955: 24,5
- 1957: 20,06
- 1959: 17,0

V přepočtu na jednoho obyvatele činila spotřeba, počítáno ze základu 100 % spotřeby v roce 1952 (respektive 1950), v jednotlivých letech:

- textil, konfekce: 1950 = 100 %, 1955 = 187,5 %, 1957 = 426 %, 1959 = 326 %
- potřeby pro domácnost: 100 %, 177 %, 493 %, 664 %
- drobné zboží: 100 %, 194 %, 725 %, 472 %
- potraviny: 100 %, 160 %, 161 %, 191 %
- mléko: 100 %, 182 %, 367 %, 808 %
- maso: 100 %, 256 %, 313 %, 390 %

Pohostinství

Společenský život zdejších Němců se odehrával převážně v hostincích, což dokazuje jejich počet. Před osvobozením v roce 1945 bylo ve Slavkově i přes hospodářský rozvrat ještě plných 17 hostinců. Jeden po druhém byly postupně zavírány, takže v roce 1953 jsou ve městě již jen 2 hostince – Hornický dům na náměstí 17 a Plzeňka čp. 72.

Porovnáme-li počty hostinců s počty obyvatel, vynikne zcela názorně změněný způsob života nového Slavkova: zatímco v roce 1945 připadalo na 3620 obyvatel 17 hostinců, v roce 1953 připadaly na 10 752 obyvatel jen 2 hostince. Je ovšem třeba dodat, že ve všech jídelnách JD se čepovalo pivo, které mělo hornickou žízeň alespoň částečně uspokojit. Tento stav však potřebám města přirozeně neodpovídal. Situace se zlepšila v roce 1956, kdy začala fungovat restaurace v novém Hornickém domě kultury. Poměry se postupně konsolidovaly a síť pohostinství RaJ se rozšiřovala. Vývoj vyvrcholil otevřením hotelu Tatran, reprezentačního podniku, který však z hlediska hospodářské návratnosti přišel do města pozdě – prakticky již na sklonku hornické slávy, a tedy i na konci možnosti Slavkovských naplnit jeho krásné prostory a jeho plán tržeb.

S Tatranem dostalo město i svůj první hotel ve vlastním slova smyslu. Ubytování bylo do té doby řešeno pouze prostřednictvím svobodáren JD; cizí návštěvníci města, pokud neměli žádný vztah k JD, prakticky neměli možnost se ubytovat.

Přehled počtu provozoven pohostinství od roku 1955:
- 1956: 3
- 1957: 5
- 1958: 7
- 1959: 8

Další statistika pohostinství uvádí za tytéž roky (1956, 1957, 1958, 1959):
- počet zaměstnanců: 28, 38, 49, 99
- obrat v tisících Kčs: 3 873, 4 311, 5 336, 6 448
- počet obyvatel: 10 196, 9 408, 7 040, 6 771

Podíl nově otevřeného hotelu Tatran s obratem 2 900 000 Kčs zkresluje ukazatele let 1956–1958.

Zdravotnictví

Zdravotnickou službu ve městě po osvobození zastával německý lékař Dr. Müller. Po jeho odsunu v roce 1948 tuto funkci převzal Dr. Kotbek, který bydlel ve vile u čepelárny DIU. Ve svém podkroví měl velmi špatně zařízenou ambulanci a ordinaci, takže jen s obtížemi mohl plnit své poslání. Větší část zdravotnické péče proto zajišťovala nemocnice v Lokti, která byla i v nedělní době plně v provozu. Od roku 1949, kdy byl k dispozici sanitní vůz, sem dojížděli lékaři z Karlových Varů; řidič Šikar pak vyúčtovával jednotlivé jízdy do Karlových Varů. Vedle stálého lékaře Dr. Kotbeka zde přechodně a jen krátce působili Dr. Škoda a Dr. Červenka – ten byl ve Slavkově pouhé 3 měsíce a ze zdravotních důvodů byl přeložen zpět do Karlových Varů.

Neudržitelná situace se změnila v roce 1952, kdy byl do Slavkova přidělen další stálý lékař; Horní Slavkov měl tehdy již 9128 obyvatel. Rozsáhlý obvod byl rozdělen: město a menší závody zajišťoval jeden lékař, šachty a zaměstnance JD druhý. Lékařské ordinace sídlily v dřevěném baráku "Báňské zdravotní služby" po pravé straně silnice do Krásna, těsně za křižovatkou u viaduktu. O skutečné ordinaci v lékařském slova smyslu se dalo mluvit jen stěží – prostory byly stísněné a životní podmínky nepříliš vhodné, vybavené jen hrubým stolem, jedním lehátkem a několika židlemi. V září roku 1952 byla zavedena pohotovostní služba, do níž zpočátku byli zapojeni pouze 2 lékaři – celý týden sloužil ve dne i v noci jeden, příští týden druhý. Ke zlepšení došlo přidělením třetího lékaře, přesto na jednoho lékaře připadalo 10 nočních služeb za měsíc. Ordinační návštěvnost se přitom pohybovala kolem 130–140 lidí (na ordinační dobu).

(Popis doprovodné fotografie zachycuje třípatrovou městskou budovu s arkýřem – patrně budovu bývalého zdravotního střediska či hotelu, o níž pojednává následující text.)

ÚNZ postupně doplnil i síť odborných služeb. Ženský lékař ordinoval čtyřikrát týdně, ušní lékař jednou týdně, kožní dvakrát týdně, nervový dvakrát týdně, oční dvakrát týdně, ortoped jednou za 14 dní a lékař rentgenolog jednou týdně. Plicní středisko bylo umístěno při ÚNZ JD Ostrov.

Situace v hygienicko-epidemiologické službě dosáhla optima v letech 1956 až 1957, kdy pro tuto potřebu byl vyčleněn jeden lékař, jenž dobře znal místní problematiku. Díky zapojení jednotlivých složek byla téměř úplně provedena pasportizace všech závodů, vodotečí i potravinářských prodejen a byla založena evidence všech zaměstnanců pracujících v potravinářství. Zaměstnanci byli povinně proškolováni v hygienickém minimu. Zásluhou této služby a ve spolupráci s ostatními lékaři bylo provedeno očkování v takové míře jako dosud nikdy – mimo jiné i očkování proti dětské obrně podle Salka. Po napojení oblasti Slavkova po stránce hygienicko-epidemiologické na OÚNZ Karlovy Vary a po zrušení úvazku lékaře-hygienika však došlo ke stagnaci.

Na rozdíl od této služby ÚNZ JD byla situace horší v obvodech, zejména v obvodu I. Ten sídlil v budově čp. 3 na náměstí, kde ordinoval lékař pro obyvatele starého města a menší závody bez vlastního lékaře. Toto uspořádání neodpovídalo z hlediska polikliniky správnému systému práce. Druhý obvodní lékař ordinoval na poliklinice.

Dalším zlepšením zdravotnické péče bylo zavedení nové odborné služby – gynekologických poraden pro těhotné ženy.

Vyvrcholením úsilí o zdravotnickou péči občanů Slavkova, a především zaměstnanců uranových dolů (kde se v té době již začínal projevovat vliv práce na šachtách na zdraví horníků), bylo zřízení nemocnice pro interní choroby v budově Puškinova (v přepisu "Pušíkova") 17 v roce 1956. Prvním primářem byl Dr. Skála. Nemocnice byla dobře vybavena a pracovala k plné spokojenosti; jde o jedinou interní nemocnici ÚNZ. Počet lůžek se blížil číslu 90.

Jedním ze speciálních zdravotnických zařízení byla záchytná stanice pro ošetřování opilců, umístěná na táboře XII. v budově bývalé korekce trestaneckého tábora. Stanice měla velký provoz zvláště v letech největšího rozmachu jáchymovských dolů, kdy výdělky dosahující několika tisíc Kčs příliš sváděly k lehkomyslnému životu, jenž často končil v čistém, ale nedůstojném prostředí záchytné stanice.

V přepočtu na počet obyvatel, který v roce 1960 činil již 6500, dosahovala úroveň zdravotnické péče takové kvality, že daleko převyšovala celostátní průměr – lze říci, že se jí kromě určitých čtvrtí v republice nedalo nic srovnat. Úroveň zdravotnictví byla podpořena i dobrou lékařskou osvětovou činností ve spolupráci se skupinou ČSČK. Velký podíl na dobré zdravotnické situaci ve městě měly i zdravotní sestry: matky v šestinedělí navštěvovala porodní asistentka, rehabilitační sestra pečovala o to, aby se lidé po úrazech mohli brzy vrátit do práce, a protialkoholní poradna umožňovala alkoholikům návrat do společnosti i zaměstnání. Na každé šachtě byla zřízena ošetřovna, kde zdravotní sestra ošetřovala drobné úrazy a poskytovala první pomoc raněným do příchodu lékaře nebo sanitního vozu.

Složka zdravotnických služeb byla v Horním Slavkově v roce 1960 na úrovni skutečně dobré.

Školství

Bohatá tradice školství v Horním Slavkově, počínající latinskou školou založenou v 16. století v čp. 166, jen těžko nacházela pokračování v roce 1945. Byla otevřena obecná škola a čtyřtřídní měšťanská škola. Jejím ředitelem byl 9. srpna 1945 jmenován Rudolf Jelínek, narozený 19. 5. 1906 ve Vídni, pocházející z Hostomic pod Brdy. Vyučování na škole bylo zahájeno 3. září 1945. Pro nedostatek učitelů musela být měšťanská škola stažena na dvě třídy. Postupně přicházeli další učitelé – 12. prosince 1945 nastoupil Alexander Lookwin-Longinov, narozený 29. 7. 1897 v Kyjevě, ukrajinské národnosti. Byl posluchačem vysoké školy technické v Praze, kde absolvoval 2 ročníky, za války byl totálně nasazen v Radlické mlékárně. Ve Slavkově si v rámci dosídlení zabral dům čp. 361 s velkou ovocnou zahradou a řadou zemědělských hospodářských objektů; v zahradě u jeho domu, v roce 1960 již značně zchátralého, roste mohutný dub. Učitel Longinov byl v roce 1960 již v penzi, ale na škole dosud vyučoval ruštinu a praktika.

Slavnostní otevření školy v Horním Slavkově se uskutečnilo 16. září 1945. Sraz slavkovských občanů se konal u žiletkárny DIU, odkud průvod zahájil vojenský oddíl. V čele průvodu byla nesena státní vlajka. Za vojenským útvarem šla školní mládež, za ní dechová hudba poštovních zaměstnanců z Karlových Varů, průvod pak uzavíral velký počet místního a okolního občanstva.

Škola od svých počátků vykazovala dobrou činnost – kurzy dopravní bezpečnosti, vzpomínkové slavnosti, akce k propagaci lesů, exkurze, výlet do Mariánských Lázní, akce proti mandelince bramborové. Koncem roku měla škola 26 hochů a 36 dívek, celkem 62 žáků, z nichž bylo 7 české národnosti, 1 slovenské a 54 německé.

Ve školním roce 1946–47 poklesl počet žáků měšťanské školy na 33, z toho již 26 Čechů a jen 7 německých dětí. O prázdninách byla upravena a vybavena místnost pro školní jídelnu v bývalé menšinové české škole (čp. 95).

Počet žáků v dalších letech stoupl na 61, 83 a 86. Každé zahájení školního roku bylo slavnostní, za účasti žactva, zástupců masových organizací, KSČ, ČSM, předsedy MěstNV a zástupců závodů.

V roce 1951 byla při střední škole zřízena Družina mládeže, do níž chodili žáci i z národní školy. V družině bylo 40 žáků, v kuchyni se stravovalo 98 dětí, které dostávaly svačinu, oběd a odpolední svačinu.

V roce 1951 přišel do Horního Slavkova jako učitel Jiří Červenka, pozdější (v roce 1960) ředitel národní školy.

Na konci školního roku 1952–53 byl již stav 148 žáků. Z vycházejících žáků šlo na studia 5, do SUPZ (pracovních záloh) 8, do zemědělství 6 a do průmyslu 16. Konec školního roku byl slavnostně zakončen předáním 11 odznaků Julia Fučíka.

Počet žactva podstatně přibýval, zvláště v nižších ročnících – vždyť město mělo v této době již 10 752 obyvatel, zatímco ve městě byly jen 2 školní budovy: škola pod nádražím a škola na Školním náměstí.

Obě budovy byly staré a svou kapacitou přestávaly stačit, proto se zavádělo vyučování na směny. Boj o novou školu byl ukončen v prvním čtvrtletí 1955, kdy se začalo pracovat na výstavbě moderní komplexní školní budovy se 17 třídami.

Vlastní výstavbě předcházela řada demolic starých baráků. S touto výstavbou bylo spojeno i přeložení staré silnice vedoucí městem od rohu náměstí přímo přes potok směrem ke KOVO, s odbočkou příjezdové silnice na sídliště. Tato odbočka byla rozpracována už od samého zahájení výstavby sídliště, od roku 1951, a zajišťovaly ji stavební organizace, jejichž „tempo" prací ostře kontrastovalo s prací zdejších havířů. Celá úprava silnice, včetně mostu a přejezdu železnice, byla dokončena v roce 1960, a to jak stavebně, tak i oslavou s pohoštěním na MěstNV, na kterou dlouho vzpomínali někteří účastníci.

Růst počtu obyvatel, hlavně školní mládeže, však postupoval příliš rychle. Ani kapacita nově otevřené sedmnáctitřídní I. základní devítileté školy (otevřené v roce 1957) už nestačila. Proto po jednáních s Jáchymovskými doly začala v roce 1958 přestavba dosavadních svobodáren slavkovských horníků na ulici ČSSP čp. 10 a 12 na školské budovy. Byla v nich umístěna II. základní devítiletá škola o 28 třídách. Plným využitím všech těchto budov bylo v roce 1960 dosaženo počtu 1320 žáků v základním školním vyučování.

Škola II. ZDŠ, upravená ze svobodáren, nevyhovovala požadavkům moderního vyučování a zůstávala provizorní až do doby další výstavby podle plánu rozvoje města. Přesto však jen díky ní byla otázka školství ve městě celkem uspokojivě vyřešena.

Ve starobylém Jánském domě mezi Slavkovem a Krásnem byl z rozhodnutí ONV v Sokolově umístěn dětský domov. Asi 60 dětí zde našlo nový domov, přičemž většina přicházela ve velmi zanedbaném stavu, většinou z rozvrácených rodin.

Na rohu náměstí v čp. 54 byla zřízena zvláštní škola, kde se dětem z domova a některým i z města dostávalo zvláštní školní výchovy a alespoň těch nejzákladnějších vědomostí.

V letech plné těžby Jáchymovských dolů byla ve městě zřízena Večerní průmyslová škola hornická, kde studovaly desítky těch, kteří si zvolili hornictví za trvalé povolání. Vyučovalo se v budově I. ZDŠ a přednášeli většinou technici Jáchymovských dolů. Škola byla pobočkou sokolovské a byla tříletá. Řádná čtyřletá průmyslová škola byla zřízena v Lokti. Kromě toho probíhala v Hornickém domě kultury i na šachtách Závodní škola práce, která umožňovala získání plné kvalifikace v nejrůznějších hornických profesích a dávala základ pro další studium. První Závodní škola práce byla zřízena v roce 1952 v dřevěném baráku na sídlišti na Kounici; po výstavbě Hornického domu kultury v roce 1956 byla přenesena na sídliště.

Mimoškolní výchova dětí zaujímala ve městě významné postavení. Mateřská škola označovaná jako I. byla původní slavkovskou mateřskou školou od roku 1946, umístěná ve staré části města. Počet dětí se v ní pohyboval kolem 30. Od roku 1955 fungovala ve městě moderní mateřská škola II na sídlišti, dobře vybavená, s kapacitou 120 dětí.

Postupná likvidace Jáchymovských dolů přinesla zvýšenou zaměstnanost žen, a tím i potřebu mimoškolních zařízení. U porcelánky byla zřízena mateřská škola III v bývalé vile majitelů Cžjžeků (jméno zapsáno takto, čtení nejisté), pro 30 dětí. Svépomocí občanů na Kounici, s. Lepiše a dalších, byla vybudována mateřská škola IV v čp. 5.

Tím bylo v roce 1960 dosaženo 330 míst v mateřských školách. Za těmito zařízeními poněkud pokulhávaly jesle. Byly vybudovány v roce 1955 současně s mateřskou školou II a měly tři oddělení — kojenci, malá a velká batolata — s celkovou kapacitou 55 dětí.

Pod nádražím byly v počátcích činnosti Jáchymovských dolů postaveny dva finské dřevěné domky pro sovětské experty — inspektora a technického vedoucího. V jednom z nich byla v roce 1960 zřízena další mateřská škola V.

Ruku v ruce s rozvojem škol šel i rozvoj družin mládeže, které se staly přechodným druhým domovem dětí, jejichž rodiče oba pracovali. Děti se zde učily, psaly úkoly, hrály si a sportovaly a byly vychovávány v kolektivním duchu. Ze 72 dětí v roce 1951 stoupl jejich počet do roku 1960 na 126. Ze starého města byla družina mládeže přenesena do prvního patra finského domku, kde byla umístěna rovněž mateřská škola V. Budova však oběma zařízením, zvláště družině mládeže, nevyhovovala, a proto byla v budově na Zápotockého ulici, v bývalém tzv. Ruském klubu, zřízena družina mládeže II se žákovským klubem. Toto moderní zařízení vytvořilo dobré předpoklady pro další rozvoj mimoškolní činnosti slavkovských dětí.

Pozornost zasluhovala i školní jídelna. Z primitivních poměrů roku 1951, kdy se stravovalo 98 žáků, se stravování v roce 1960 poskytovalo 235 dětem v prostředí dobře vybavené jídelny ZDŠ I. Do tohoto roku se však nenašlo řešení pro ZDŠ II, což bylo citelně postrádáno.

Rozhodující úlohu v mimoškolní a výchovné činnosti dětí hrála pionýrská organizace. Její založení bylo rozhodnuto roku 1949 a v listopadu byl založen první pionýrský oddíl, do kterého se přihlásilo 30 dětí. Vedení oddílu zajišťovaly svazačky z porcelánky. Oddíl začal pracovat dobře, účastnil se klubovních akcí i veřejných oslav, pionýři uspořádali několik besídek a zúčastnili se brigád. V dubnu složili pionýři slib a v roce 1953 dosáhl oddíl bez větších výkyvů velkého úspěchu v soutěži sborové recitace (část textu je na tomto místě nejistá).

Za odměnu se jeden pionýr o prázdninách podíval do Polska, jeden do Tater a ostatní do tábora na Svatavě u Chodova (přesné znění místního jména je nejisté). Činnost pionýrské organizace pokračovala dál hlavně zásluhou členky ČSM s. Otčenáškové. Útvar SNB věnoval v roce 1951 oddílu vzduchovky. V roce 1952 se oddíl věnoval hlavně brigádám na sázení stromků (vysázen lesík u silnice čp. 14), dále dělali sběr papíru, železa a lahví.

V roce 1953 odešla do Brna s. Otčenášková a záslužnou činnost pokračovali příslušníci SNB, takže oddíl fungoval dál bez větších výkyvů. V roce 1953 úspěšně složili odznak zdatnosti Julia Fučíka. Činnost slavkovských pionýrů byla ohodnocena přidělením jedné svobodárny na sídlišti, kde bylo založeno pionýrské středisko. Záslužnou prací s pionýry se do historie oddílu zapsali učitel s. Štěpánek a elektrikář Václav Kořínek. Škoda, že z let 1953—1957, doby největšího rozmachu pionýrského hnutí ve městě, se nezachoval žádný dokumentační materiál — v paměti mnoha dnešních dospělých lidí ale zůstávají vzpomínky na nadšenou činnost ve středisku i na samostatné stanové tábory, některé až čtrnáctidenní.

V roce 1956 měla organizace 11 zájmových kroužků — motoristický, fotografický, mičurinský, technický, radioamatérský, čtenářský, šachový, biologický a turistický — se 371 pionýry. V roce 1959 vedla organizaci s. Friesnerová. Největších úspěchů organizace dosáhla ve sběru surovin (750 kg papíru, 15 657 kg železa) a v brigádnické práci (2 500 hodin). Nejlepší pionýři — 24 z nich — získali nejvyšší pionýrské vyznamenání a byli vyfotografováni před rozvinutou skupinovou vlajkou. Dramatický kroužek pionýrské organizace, který pracoval ve spolupráci s Hornickým domem kultury, vyhrál okresní kolo a v krajském kole získal čestné druhé místo — obětavá práce s. Lavičkové slavila úspěch.

V roce 1960 dosáhla pionýrská organizace téměř stoprocentní organizovanosti — 525 pionýrů a 178 jisker. K 15. výročí osvobození odpracovali pionýři 4000 brigádnických hodin, sebrali 12 000 kg železa, 8 730 kg papíru a vysadili 550 ovocných stromků. Plně se podíleli také na předvolební agitaci a kampani. Jejich práce byla dobrou předzvěstí dalšího vývoje — lepší pochopení a větší pomoc rodičů v činnosti pionýrských oddílů by tento vývoj usnadnily a urychlily.

Kultura a společenský život

Kulturní život Horního Slavkova se v květnu 1945 zastavil. Zdejší Němci byli zvyklí vyžívat se společensky v hostincích, jejichž počet zde při zhroucení nacistické říše ukazoval na tehdejší nízkou životní úroveň. Každá hospůdka měla svůj okruh „štamgastů" a nějakou svou specialitu — v jedné se hrály karty, v druhé darda, ve třetí měli dobré pivo, jinde dobře vařili nebo měli dobré kyselé okurky, v jedné byl spolek pěstitelů, v jiné holubářský, jedna patřila honoraci, druhá městské opozici, jedna mladým, jiná byla tichá, patřící nejstarší generaci. Se zákony o večerním omezování pro Němce, jejich označením a panickým strachem z odhalení Čechů a hlídačů se tyto hospody — dosavadní tržiště společenského života — postupně vyprazdňovaly.

Naši lidé, kteří sem přicházeli, byli většinou středního věku, plní elánu a nadšení, ať už budovatelského, jak se tehdy říkalo, nebo dobrodružného. Ti neměli čas sedět v hospůdkách a v klidu si povídat se sousedy po vzoru předchozích obyvatel. První čeští osídlenci se scházeli v několika restauracích, hlavně z důvodu stravování — přicházeli většinou bez manželek, a tak byla restaurace jediným místem oslav všech úspěchů nového života. Již byla zmíněna hospoda bratří Nováků, která byla takovým zdejším centrem společenského dění; strava byla na lístek, bohatý výběr nebyl, pivo bylo.

Kulturní stánek postavili také příslušníci Ministerstva vnitra — byl to takzvaný „vagon" na Kounici, čp. 1. Kultura v dnešním slova smyslu to jistě nebyla, ale byly to první kroky — hrálo se kino, slavily se úspěchy, pořádaly se estrády. Význam „vagonu" byl spíše vnitřní, jako zájezdové slovo příslušníků Ministerstva vnitra. Konaly se zde i oslavy Velké říjnové socialistické revoluce ve velké společné akci se zdejší silnou kolonií sovětských spolupracovníků.

Významnou událostí roku 1955 byla pro „vagon" návštěva s. Anežky Hodinové-Spurné, místopředsedkyně Národního shromáždění a předsedkyně Čs. výboru žen, která jako členka Světové rady míru předávala svého času s. Ing. Szitkeyovi, závodnímu šachty Lešnice, cenu Čs. výboru obránců míru za vynikající plnění plánu šachty a výsledky v socialistické soutěži. Soudružka Hodinová-Spurná byla také na léčení v Karlových Varech, odkud na žádost zdejších soudruhů tajně „utekla" a přednesla ve „vagonu" za široké účasti pracujících města projev o mírovém hnutí ve světě. Na konci svého projevu řekla, že se jí ve Slavkově velmi líbí a že ji těší vřelé přijetí slavkovských občanů.

Sovětští pracovníci měli na sídlišti, v dnešní budově družiny mládeže II, později svůj vlastní klub. Do tohoto klubu zajížděli velmi často i lázeňští hosté z Karlových Varů a některé kulturní pořady měly vysokou úroveň — mezi vítanými hosty klubu byli i někteří spisovatelé a hudební umělci, mimo jiné i skladatel Chačaturjan. Čeští spolupracovníci a funkcionáři se na těchto kulturních zážitcích mohli podílet jen v omezené míře.

V budově Ruského klubu byla i pozdější ruská prodejna, předtím umístěná v dnešní Hvězdě — byla to vlastně prodejna na způsob Tuzexu, určená pro nákup sovětských občanů, ale někteří naši lidé se snažili sovětské pohostinnosti i v této prodejně zneužívat, což bylo pro tehdejší dobu příznačným úkazem.

Nositelem typické kultury a později i prudkého rozvoje kulturního života první poloviny padesátých let byl klub S. K. Neumann na dřevěném „městě" na sídlišti, se zvýšeným dřevěným chodníkem. Byl to nízký sál s dřevěnými podpěrnými sloupy, napuštěnou dřevěnou podlahou a malými okny bývalé svobodárny — prostředí, kde se nechodilo ve fraku ani ve smokinku, kde se nedbalo na společenskou etiketu a kde nezářily křišťálové lustry. Scházeli se tam havíři, pracující lidé, kteří žili rychle a někdy až příliš bujaře. Klub dával plné možnosti všeobecné účasti všem, kdo o kulturní dění měli zájem. Ochotnická činnost zdejších havířů a brigádníků přinášela nečekané objevy skutečně nadaných divadelníků, zpěváků a hudebníků, ale přicházeli sem i příživníci a vychytralci, kteří v prostorách kulturního klubu viděli spíše restauraci, kde se při dobré náladě a slavnostním pohoštění s vínem nesly tučné výdělky a lehkomyslně se utrácely nemalé výplaty. (Tato pasáž strojopisu je na několika místech velmi obtížně čitelná a jednotlivá slova se nepodařilo spolehlivě rozluštit.)

Ustálený způsob života města byl narušen a od základu změněn nástupem zaměstnanců Jáchymovských dolů. Hornický dům se stal správní budovou inspektorátu, hlavními restauracemi byly Zlatý zub (dnešní Hvězda) a Mlýnský mlýn čili „Plzeňka" (přesná podoba obou názvů je v přepisu nejistá). Ve městě byla silná posádka SNB, tvořená převážně velmi mladými muži, kteří spolu s místní organizací Svazu mládeže tvořili první kulturní brigádu. Při významných politických událostech, schůzích a akcích vystupovaly svazácké úderky, z nichž nejzdatnější byly pěvecké soubory.

Sovětští pracovníci měli na sídlišti v dnešní budově družiny mládeže II. později svůj vlastní klub. Do tohoto klubu zajížděli velmi často lázeňští hosté z Karlových Varů a některé kulturní pořady měly vysokou úroveň. Vítanými hosty klubu byli mimo jiné i mnozí spisovatelé, hudební umělci a mezi nimi i skladatel Chačaturjan. Čeští spolupracovníci a funkcionáři měli možnost se na těchto kulturních zážitcích při méně osvětové akci plně podílet.

V Ruském klubu byla i pozdější ruská prodejna, dříve umístěná v dnešní Hvězdě. Byla to vlastně prodejna na způsob Tuzexu určená pro nákup sovětských občanů, ale někteří naši lidé se snažili sovětské pohostinnosti i v této prodejně zneužívat, což bylo pro tehdejší léta úkazem své doby.

Nositelem typické kultury i pozdějšího prudkého rozvoje první poloviny padesátých let byl klub S. K. Neumann na dřevěném městě na sídlišti, se zvýšeným dřevěným chodníkem. Nízký sál s dřevěnými podpěrnými sloupy, s napuštěnou dřevěnou podlahou a malými okny. To bylo prostředí, kde se nechodilo ve fraku ani ve smokingu, kde se nedbalo na společenskou etiketu, kde se nelíbaly dámám ruce a kde nezářily křišťálové lustry. Scházeli se tam havíři, těžce pracující, kteří rychle žili a někdy až příliš bujaře. Klub nabízel plné možnosti všeobecné účasti všem, kteří o toto dění měli zájem. Dramatický um zdejších havířů a hlavně brigádníků přinášel nepředvídatelné výkony znamenitých ochotnických herců, zpěváků a hudebníků, ale přicházeli i příživníci a chytráci, kteří v celém prostoru kulturního klubu viděli spíše restauraci, kde se při dobré náladě a slavnostech s pohoštěním vínem promrhaly nemalé částky peněz a lehkomyslně utrácely tisícové výplaty. Klub zažil skutečné divadlo úspěchu, jak při vlastních představeních, tak i při promítání filmů, kdy se v nadšení a bouřlivém potlesku a dupotu gumáků obvyklé pro tehdejší obuv otřásala podlaha celého klubu. Nejenom vrcholná vystoupení znamenala slávu klubu

S. K. Neumanna. Jeho denní život a činnost udržovali vlastní aktivisté: pěvecký kroužek vedený s. Mlejnkem, Wildou Kolnářem, divadelním nadšencem a dnes nejaktivnějším členem BSP šachty 3, dále Oskar Krejčí, bývalý stranický funkcionář a redaktor ČZK, A. Turek, divadelník, který pamatoval doby kočovné šmíry, a výtvarník Jan Bartoš — postava spjatá s tradicí divadla, umělec, který přinášel umění i mezi první havíře na šachtě a do dřevěných baráků svobodárny a byl prvním režisérem divadelního kroužku. Celá řada dalších dnes už zapomenutých jmen tehdy znamenala mnoho pro naplňování poslání klubu.

Tehdejší vedoucí klubu s. Oskar Krejčí vzpomíná: „Starosti prvních nadšenců, scházejících se po večerech v místnostech kulturního baráku, nebyly malé. Plánů bylo mnoho, elánu obětavých kulturních nadšenců bylo tehdy v republice hodně. Ale brzy bylo jasné, že realizace pro místní podmínky, alespoň zpočátku, není jednoduchá. Například: divadelníků bylo mezi brigádníky jistě málo. A divadlo se nedá hrát bez žen. Ale na sídlišti ženy nebyly. Se započítáním žen, které bydlely ve městě, vycházel poměr snad jedna ku sto, a protože pro divadlo bylo zapotřebí žen mladých a pokud možno hezkých, zúžil se poměr téměř na tisíc ku jedné. Přesto se jedna věc dala dělat hned: přednášková činnost. Pro tuto činnost se ukázalo výjimečným zdrojem, že někteří brigádníci, když si oblékli čisté košile a vyleštili boty, byli opět tím, čím byli ještě nedávno předtím — tajemníky krajských a ústředních politických a státních orgánů, nebo pracovníci vědeckých institucí s vysokoškolským vzděláním. Kvalita těchto přednášek často přesahovala úroveň běžné klubové činnosti."

Bylo třeba dát názorové a organizované aktivitě řízenou a plánovanou podobu. Za tím účelem se v letních měsících roku 1952 objevil v baráku mladý pracovník, vyslaný krajským výborem horníků — říkalo se mu tajemník závodního klubu. Tajemník tu tedy byl, klub jako takový ale ještě ne. Vedení podniku vyšlo vstříc a dalo klubu k dispozici další dřevěný barák, sousedící s klubovým. Byly v něm zbourány příčky, vytvořena knihovna a zasedací místnost, a zároveň — jak se později ukázalo, dost nevhodně a nebezpečně — otevřena taneční místnost s malou kantinou. Přibližně v této době se vytvořil první divadelní soubor a první dvě hudební tělesa: taneční kapela a soubor havajských kytar. Vzniku těchto souborů, především divadelního, pomohlo to, že v zimě 1952–1953 byly obydleny první domy nového sídliště. Tak se v okruhu sídliště objevily první mladé ženy i děti. V první polovině roku bylo s velkým úspěchem sehráno první divadelní představení. Vznikl také soubor loutkového divadla, ten však brzy zanikl. Zaznamenalo se i první vystoupení souboru havajských kytar. Na jaře byla uspořádána první klubová konference a zvolen nový výbor, ten se ale ještě dlouho neudržel. V létě pak byly konečně vytvořeny uvolněné funkce předsedy klubu, tajemníka klubu a účetního. Tito tři uvolnění pracovníci sváděli rozhodný boj o trvalou existenci klubu a jeho činnosti, tak jak se rozvíjelo nově vznikající hornické sídliště. V letních měsících roku 1954 tak probíhala organizovaná a zpočátku velmi bouřlivá, celým městem sledovaná činnost Závodního klubu ROH Jáchymovských dolů v Horním Slavkově. Závěrečné hospodářské vyúčtování klubu ale plně odhalilo jeho nedostatky. Finanční schodek způsobený přehlížením hospodářských problémů udělal tečku za slavnými léty tzv. „dřevěné kultury". Celková likvidace dřevěného města nebrala ohledy na prkennou boudu prosáklou potleskem, slávou a vzpomínkami.

Na podzim roku 1954 byl slavnostním způsobem položen základní kámen k nové budově. Necelý rok po položení základního kamene, v Den horníků 1956, byl za účasti krajského tajemníka KSČ a velkého množství občanů Horního Slavkova slavnostně otevřen nový kulturní dům Jáchymovských dolů v Horním Slavkově — v té době jeden z největších a nejlépe vybavených v celé republice. Jeho výstavba stála téměř 10 miliónů Kčs.

Provoz byl zahájen slavnostním představením Jiráskovy Lucerny v provedení místního divadelního souboru klubu. Tímto představením klub zároveň natrvalo vyhrál celorezortní divadelní soutěž závodních klubů Jáchymovských dolů. Profesionální představení v tomto domě zahájilo vystoupení leningradského Divadla opery a baletu a sólisté tanečního souboru téhož divadla. Na klavír doprovázela manželka Arama Chačaturjana. Toto představení bylo uskutečněno pro sezónní pracovníky JD — šlo o přední divadelní umělce SSSR, kteří se tehdy léčili v Karlových Varech.

Nadšení nad novým kulturním domem bylo všeobecné. Architektura je sice ještě poplatná své době, avšak světlé prostory, účelné vybavení, rozlehlost a skutečně kulturní prostředí znamenaly, že se slavkovský kulturní dům stal střediskem širokého okolí. Kino s 600 místy, kavárna, klubové místnosti, malý promítací sál, velké otáčivé jeviště, prostorný taneční sál, přednáškový sál, konferenční místnost, knihovna, klub zlepšovatelů — to vše dávalo nejlepší možnosti k rozvíjení skutečné kulturní činnosti. Dům kultury začal dobře s vlastní divadelní scénou, estrádami, koncerty i zájezdy profesionálních scén, včetně Národního divadla, jejichž vystoupení znamenala vždy vyprodané hlediště. Začala pracovat loutková scéna, malé kino, dětské divadlo. Dobře vybavená knihovna s čítárnou pořádá každoroční besedy se spisovateli, výstavy obrazů spojené s předváděním. Rovněž výstava „Člověk bojující — člověk vítězící", ukazující 15 let nového života Horního Slavkova, byla uspořádána v domě kultury.

Na Den horníků 1955 bylo dáno do provozu velké kino. Na širokoúhlé plátno bylo přestavěno v roce 1960. Při domu kultury vznikly zájmové kroužky, pracující se střídavou aktivitou: fotokroužek, hudební kroužek, dramatický kroužek, výtvarnický, filmový, kuželkářský, šachový, kroužek začínajících autorů, filumenistický. Dům kultury má svůj statut a je řízen radou klubu, voleným orgánem, a správou ZV ROH Jáchymovských dolů. Do historie klubu se jako tajemníci rady klubu, respektive jeho ředitelé, zapsali s. Oskar Krejčí, s. Turek a s. Josef Janeček, dosavadní ředitel.

Přehled návštěvnosti pořádaných akcí v letech 1956–1959 (bez schůzí a zasedání, které z převážné většiny plně využívaly kapacity klubu a jeho sálů):

- Film: 1956 – 177 272, 1957 – 167 450, 1958 – 168 510, 1959 – 142 077 (z toho dětské: 34 792 / 36 291 / 34 422 / 27 429)
- Divadlo: 14 955 / 12 018 / 10 946 / 5 820 (z toho divadlo domu kultury: 2 689 / 5 621 / 340 / 908)
- Koncerty: 405 / 1 792 / 646 / 402
- Estrády: 12 505 / 14 995 / 8 773 / 4 047
- Plesy a taneční zábavy: 31 831 / 23 165 / 6 245 / 8 969
- Loutková scéna: 4 942 / 5 763 / 2 064 / 790
- Celkem: 246 510 / 245 363 / 197 204 / 162 105
- Průměrná návštěvnost na 1 obyvatele: 22,7× / 26,9× / 27,0× / 23,8×

(Číselné údaje v tabulce jsou místy obtížně čitelné.)

Některé závody Jáchymovských dolů se snažily zajistit pro své zaměstnance kulturní vyžití ve vlastním zařízení. Na šachtě 8 to bylo střelecké středisko, v ústředních dílnách dřevěná kantina pro příležitostné oslavy a na šachtě 5 Rudý koutek na Kounici v baráku č. 41, kde dříve sídlil Rudý klub. Rudý koutek sloužil i ředitelství JD jako shromažďovací prostor. Šachta zajišťovala promítání úzkometrážních filmů a částečně i osvětovou činnost. S postupným ubýváním těžby vznikla z Rudého koutku Osvětová beseda při Městském národním výboru. Měla svůj význam pro odloučené kounické sídliště — jeho kino sloužilo hlavně dětem i jako shromažďovací společenská místnost. Kvůli nevhodným praktikám a rázným názorům některých funkcionářů však musela být osvětová beseda v roce 1960 zrušena. Do upravené svobodárny Přerovských strojíren přicházeli noví, mladí lidé s jinými požadavky na zábavu, pro něž Kounice znamenala jen přestupní stanici před přidělením rodinného bytu. Přesto skutečné společenské místnosti zdejším 70 rodinám chybějí.

Zvláštní kapitolu v kulturním dění znamená činnost Německé osvětové besedy. Pracovala v domě bývalé první kantiny JD, dnešního skladu KOVO čp. 341. Byla zřízena jako výsledek snah zapojit německé spoluobčany do veřejného života města. Významným propagátorem této aktivity byl skromný sociálně demokratický funkcionář Streitenberger. Beseda pořádala recitační, divadelní i estrádní večery, které byly velmi hojně navštěvovány. Svou činnost ukončila, když se její akce začaly ubírat nikoli směrem k účasti na veřejném životě města, ale k vytváření uzavřeného života občanů německé národnosti, odděleného od tehdejšího dění a ne vždy směřujícího k socialistickému chápání národnostní otázky.

SPORT

Tělovýchovná činnost byla ve městě úzce spojena s hospodářským životem. Největší rozmach zaznamenala tělovýchova v první polovině padesátých let. Svépomocnými akcemi za podpory Jáchymovských dolů si fotbalisté upravili fotbalové hřiště u bývalého Velkého rybníka na Lešnici. V roce 1952, kdy fotbalové mužstvo Baníku Horní Slavkov hrálo v I. A třídě vedoucí roli spolu s Loktem, se na novém hřišti konalo velké sportovní odpoledne. To, jak tehdy celý Slavkov žil sportovním děním, dokládá i skutečnost, že předzápas hrála dvě ženská mužstva. Plné ochozy, opravdové fanouškovské zaujetí a bojovnost vytvořily dobrou náladu; hlavní zápas s Rimavskou Sobotou pak dodal sportovní náplň. Hráči jako Bílko, Bělse, Kellner zdobili tento den. Zápas skončil na hřišti 2:2, večer pak pokračovala oslava. Fotbalové mužstvo prošlo mnoha krizemi — byl to postupně Baník, Jiskra, Spartak. V roce 1960 fotbalový oddíl zaštiťuje Komunální podnik, hlavně díky vlastním dopravním prostředkům k zájezdům mužstva.

Ve městě se na několik sezón rozvíjel i hokej. Protože ustavení oddílu, jeho vedení i provoz vždy záležely na jednotlivcích, potýkal se i on s podobnými potížemi.

Organizační předpoklady chybějí, i když jednotliví hráči i funkcionáři velmi obětavě udržují hlavně fotbalovou tradici města při životě. Dobré předpoklady má mužstvo žáků a dorostenců. Výsledkem práce jednotlivců byly i pokusy uvést do života další sporty — v různých sezonách box, stolní tenis, košíková, odbíjená, vzpírání a další —, se sportovní slávou oddílů však opadala i angažovanost těchto jednotlivých obětavých pracovníků. Objevily se i další problémy: hřiště na Lešnici muselo ustoupit provozu Jáchymovských dolů, na jeho místě byl zřízen Ústřední sklad materiálu, dnes výrobní haly závodu Přerovské strojírny.

Nové hřiště bylo Jáchymovskými doly vybudováno na dnešním místě, u zahrádkářské kolonie, za vlečkou Stavebního dvora JD. Potřebám sportovců však nevyhovuje — jeho dlouhá osa leží ve směru východ–západ, povrch není příliš rovný a chybí voda i sociální zařízení. Revize směrného územního plánu počítá s novým umístěním.

Lehká atletika byla ve městě vždy popelkou. Své místo měla jen na školách, hlavně na základní devítileté škole I. A přesto právě lehká atletika proslavila Horní Slavkov: s. Macht, „střehač" (běžec), startoval za Baník, Jiskru i Spartak Horní Slavkov na mnoha celostátních závodech a vždy se umístil.

Atletický oddíl však finančně neunesl ani cestovní náklady svého nejlepšího sportovce a značně se zadlužil. Pochopení občanů pro základní tělesnou výchovu někdy nechybělo. Dokazuje to účast na sletu v roce 1948, na první i druhé celostátní spartakiádě.

Byl pak i zájem hlavně žen o cvičení i mimo tyto celostátní tělovýchovné slavnosti. Velkým propagátorem cvičení i štíhlé linie je Dr. Palán.

Opět však chybí to nejopomíjenější — funkcionáři a cvičitelky. Podmínky pro základní tělesnou výchovu jsou přitom více než dobré. Tělocvična v ZDŠ I, tělocvična v ZDŠ II, obě s ústředním topením a dostatečným vybavením, převzetí čp. 72, zvané Plzeňky, kde je rovněž velký sál, a možnost využití Domu kultury vytváří víc příležitostí, než kolik je skutečně využíváno. Více než 2000 dětí přímo volá po organizované tělovýchově v plné šíři a doslovném významu toho slova. Postupný příchod nových, převážně mladých pracovníků do Přerovských strojíren je nadějí pro sportovní život v dalších letech.

Společenské organizace v rámci místního akčního výboru Národní fronty se významně podílejí na kulturním i politickém životě města. KSČ uplatňuje vedoucí úlohu strany ve městě v současné době dvěma místními orgány. Prvním je Celozávodní výbor KSČ šachet a závodů Jáchymovských dolů, jehož předsedou je osvědčený stranický funkcionář, nyní horník Fr. Příhonek. Dále pak působí místní výbor KSČ, který vede základní organizace ostatních závodů v místě a obě uliční organizace; jeho předsedou je soudruh Poliženský, účetní na šachtě Barbora. Politika KSČ je ve městě uplatňována prakticky už od roku 1945, kdy poměrně silná místní organizace bděla nad dodržováním zásad první dvouletky a rozhodující měrou se podílela na zásadním postoji města v době únorových událostí roku 1948. Za éry Jáchymovských dolů se práce zdejších orgánů KSČ dostala na vysokou úroveň, která se plně odrážela v politické vyspělosti všeho občanstva, osvědčené při vážných celostátních i místních událostech — únoru 1948, měnové reformě 1953, výsledcích XX. sjezdu KSSS, útlumu Jáchymovských dolů i výstavbě nového města a nového hospodářského života.

Odborová organizace se podílí na životě města jednak prací a řízením Hornického domu kultury, jednak pomocí zemědělství, účastí pracujících závodů na plnění patronátních smluv a plným podílem při akcích k oslavám celostátních událostí. Slavné byly Slavkovské 1. máje. Od roku 1955 do roku 1959 byly některé prvomájové oslavy soustředěny do krajského města Karlových Varů. Dovoz pracujících našeho města na tyto oslavy zajišťovaly Garáže Jáchymovských dolů svými podnikovými autobusy.

(K textu patří pět dobových fotografií z prvomájového průvodu; na transparentu nákladního auta byl nápis: „Závod BARBORA vítá 1. MÁJ splněním plánu v měsíci dubnu".)

Významnou politickou složkou ve městě je Svaz protifašistických bojovníků. Ve městě je řada aktivních bojovníků proti fašismu — jak těch, kteří se zbraní v ruce na frontách druhé světové války nasazovali své životy za naše osvobození, jako V. Klouček, Kostaňuk, Rokyta, Rabren či Kohajda, tak i těch, kteří na domácí frontě odboje probojovali vůli našeho lidu nezaprodat se okupantům a strávili část svého života v nacistických koncentračních táborech, jako soudruzi Rybníček, Krejčí či Mráčková. Svaz protifašistických bojovníků se aktivně podílí na politickém životě města a jeho akce k celostátním výročím — hlavně ke Slovenskému národnímu povstání, 5. květnu i 7. listopadu — ukazují dnešní mládeži bojovnou tradici našeho lidu.

Aktivitou, hlavně při sběru druhotných surovin, na zemědělských brigádách a nejvíce při dodávkách a kosení sena, vyniká zdejší odbočka Svazu československých invalidů. Ačkoli je Slavkov v průměru velmi mladé město, vysoké výdělky na zdejších šachtách si vyžádaly svou daň — dokládá to řada předčasných penzistů a invalidů. Velmi aktivní činnost odbočky svazu, která patří k nejlepším v kraji, staví i tyto bývalé havíře nadále mezi platné členy naší společnosti. Příkladná je práce soudruha Hamerského při údržbě hraček v mateřských školách, dále nasušené metráky sena a desítky tun železného šrotu a barevných kovů — to vše je nejlepším vysvědčením a uznáním práce Svazu československých invalidů. Předsedou odbočky je soudruh Macháček, známý kritik a dopisovatel okresních i krajských časopisů, který zajišťuje organizaci a propagaci práce odbočky.

Výbor žen má celou řadu členek, které se plně podílejí na veřejném životě města; řada diplomů a uznání okresních orgánů, rady Městského národního výboru i školní mládeže tuto obětavou práci oceňuje.

(K textu patří dvě fotografie: ženy u stolu s vínem a sklenicemi a skupina žen držících zarámované diplomy.)

Práce mezi ženami, hlavně v domácnostech, podporuje uvědomění žen, jejich sebevědomí a dává jim možnost podílet se na řízení záležitostí obce. Kromě toho zajišťují soudružky z výboru žen i akce k dětským slavnostem a k vlastnímu svátku žen — Mezinárodnímu dni žen. Státní vyznamenání bylo uděleno celé řadě zasloužilých matek. O práci výboru žen se v padesátých letech velmi zasloužila soudružka Růžena Linhartová.

Odbočka Svazarmu prodělala stejně jako tělovýchovná jednota řadu problémů a vzestupů. V současné době, v roce 1960, prožívá období hlubokého poklesu činnosti, způsobeného útlumem Jáchymovských dolů, které byly nositelem činnosti Svazarmu. Konsolidaci nepřispívají ani některé nevyjasněné vztahy k majetku závodní odbočky. Zájem obnovit motorismus, střílení, radiotechniku i další složky činnosti Svazarmu a potřeba zainteresovat mládež jistě v dalším období zajistí rozvinutí činnosti i této důležité složky.

(K textu patří dvě fotografie: muž v baretu s vázankou a odznakem, vedoucí ovčáckého psa, za ním dav diváků; a diváci na svahu sledující motokrosový závod.)

Místní výbor Československého svazu mládeže, řídící orgán mládežnické organizace, ve městě pracuje. Podílí se na práci všech složek ve městě — počínaje národním výborem, přes práci na závodech, v Domě kultury i ve sportu. Některé akce mládežníků se výrazně zapsaly do dění města a zajišťují místnímu výboru místo mezi složkami akčního výboru.

(K textu patří fotografie skupiny mladých lidí — děvčat a mladíka — před domem.)

Myslivecká společnost nemá příliš mnoho členů. Několik obětavců začalo v posledních letech budovat vlastní revír za velmi těžkých podmínek. Výsledek skutečného hospodaření se zvěří — myslivost v novém slova smyslu — se v okolí města již projevuje. Stále častěji je vidět pelášit zajíce v těsné blízkosti sídliště a šachet, vyplašit hejno koroptví a na stráních kolem starého města slyšet křik bažantů. Častěji než s puškou je možné vidět členy společnosti, zvláště v zimě, s ruksakem krmení — ať je to soudruh Humplík, Jaroš, Prček, nebo Rokyta či Eder.

Plnou pozornost zasluhuje obětavá činnost Požární jednoty. Tato tradiční jednotka občanské ochrany se ve Slavkově jen těžko ustavovala — dědictví převzaté po roce 1945 nedávalo příliš mnoho základů. Za starostování soudruha Wilda byla zakoupena motorová stříkačka Ford. Teprve však převzetím funkce velitele sboru dnešním velitelem, soudruhem Václavíkem, se zdejší sbor dostal na úroveň, kdy mohl poskytovat občanům ochranu před nevítaným živlem. Plně se osvědčil i při velkém požáru v roce 1948, kdy vyhořela pekárna vedle radnice a jen pohotový zásah sboru zachránil dnešní budovu národního výboru. Byly i další akce — v padesátých letech, kdy měly Jáchymovské doly svůj vlastní placený sbor, nepolevila činnost zdejší jednotky. Požárníci se vyznamenali při požáru správní budovy na šachtě 16, kdy jako první přijeli k ohni a obětavým zásahem zachránili velký sklad elektromotorů. V posledních letech byl sbor díky pochopení ONV Ostrov dobře vybaven technikou i výstrojí, základ zásahovosti tvoří stříkačka RN 16. Překážkou dalšího rozvoje sboru je naprosto nevyhovující požární zbrojnice, svépomocí upravená z bouraček po stavbě školy, vedle budovy pošty II. Přesto jsou požárníci aktivními účastníky všech brigád, jak na pomoc zemědělství, tak v rámci akce Z. Velitel sboru soudruh Václavík dosáhl již celé řady úspěchů a vyznamenání, zvláštní zásluhy si získal při práci s mladým požárnickým dorostem. Nová požární zbrojnice a organizační pořádek jsou úkolem příštího období na tomto úseku.

(K textu patří dvě fotografie: budova s hasičským autem/stříkačkou a požárníci v uniformách stojící v řadě.)

Podle kroniky z předválečných let má kino Městského národního výboru v Horním Slavkově bohatou tradici. Také po osvobození bylo základem nejmasovějšího umění. Největšího rozmachu i návštěvnosti dosáhlo v letech 1952–56, kdy celé tehdejší sídliště chodilo do biografu ve staré části města. Otevřením Hornického domu kultury návštěvnost prudce klesla. Postupný rozvoj televize pak dále návštěvy omezil a v roce 1960 je procento využití kapacity kina velmi slabé. Provoz kina je ztrátový a je udržován spíše z tradice než z kulturních potřeb města.

Vedle knihovny v Domě kultury je ve městě Místní lidová knihovna. Vyvinula se postupně ze zdejší německé knihovny. Je umístěna v domě čp. 223 a má asi 3000 svazků české i německé literatury. Vede ji soudruh A. Žák. Vzhledem ke skladbě obyvatelstva starého města je poměrně dobře využívána.

Výstavba města

Tvář města

Město Horní Slavkov je organizačně včleněno do okresní správy Ostrov nad Ohří, kraj Karlovarský — od 1. 7. 1960 pak po celostátní správní reorganizaci do správy okresu Sokolov, Západočeského krajského národního výboru. Městem prochází železnice Krásný Jez–Loket a státní silnice II. třídy č. 209 s napojením na státní silnici č. 6 v Lokti, vedoucí z Chebu do Prahy. Městem protéká potok Stoka, přitékající od Krásna, který se v Lokti vlévá do Ohře. Staré město leží v údolní poloze při potoku Stoka, sevřené prudkými svahy, nové město leží na východním svahu, západně od starého města. Výškový rozdíl zastavěného území je od 540 do 600 m nadmořské výšky. Území katastru obce je, až na svahy v těsném sousedství města, bez porostů. Zalesnění začíná nejblíže na severu a západu města, kde se rozkládá rozsáhlá oblast Slavkovského lesa. Na východní straně tvoří geografický předěl terénní hrana západních svahů Tepelského údolí.

Geologicky je okolí Horního Slavkova velmi zajímavé. Všechny podklady jsou uloženy u Jáchymovských dolů a jsou z hlediska výskytu uranové rudy utajeny. Nezávisle na výsledcích geologů Jáchymovských dolů pracoval v oblasti i Státní ústav geologický pod vedením profesora Chrta. Další podklady mají být získány i budoucím průzkumem na stopové prvky. Prozatím není možné některé údaje v kronice uvést. S časovým odstupem jistě bude možné ty nejzajímavější geologické poznatky pro příští zájmové kroužky i jednotlivce sepsat a zveřejnit.

Hydrogeologický popis nebylo možné ještě v roce 1960 uzavřít. Dosud není vyřešen problém celkového odvodnění postupně zatápěných šachet. Je vypracováno několik alternativ, z nichž některé navazují na starou Dědičnou vodní štolu Caspara Pfluga. Štola byla během činnosti Jáchymovských dolů na několika místech nafárána, zdokumentována, a spolu s rekonstrukčními pracemi hned na počátku prací Jáchymovských dolů v letech 1947–8 byly získány dostatečné znalosti o možnostech jejího použití pro řešení problému odvodnění Slavkovské a v budoucnu jistě i Krásenské oblasti. Úplný obraz vznikl po převedení starých mapových podkladů do novodobých důlních map. Nebezpečí spojená s použitím této historické vodní cesty zkoumají jak odborníci Jáchymovských dolů, tak i báňští znalci, jako například ing. Auer z Prahy.

Důlní činnost znamenala rozhodný a nepříznivý zásah do hydrogeologických poměrů. Došlo ke ztrátě vody v obci Ležnička, Ležnice, Háje, Nadlesí i ve vlastním Slavkově. Zmizely potoky i potůčky a vodoteče. Vyschly rybníky na Ležnici, Puškařově, Bošířanech, v Hájích i v Nadlesí. Dotčeno bylo i rašeliniště u Litterbachu – Čisté, a tím i vydatnost přítoků do Krudumských jezírek. Zmizel potůček od šachty 7, napájející rybníky Gazervy i rybníky pod šachtou 11. Oslaben zůstal pramen pod šachtou 14, vyvěrající odnepaměti a napájející tzv. Čistý potok. Zásobárnu prameniště tvoří tzv. Centrální slavkovská porucha, mocná 10–20 m, silně vodonosná. Na ní ztroskotalo umění havířů již ve středověku a pak i v polovině 19. století — velké přítoky vod nezvládli ani vybudováním křídla vodní štoly.

Změnu těchto poměrů má vyřešit vodohospodářský generel, jehož zásady byly již předběžně do roku 1960 projednávány: obnovení Puškařovské strouhy, umělého díla přivádějícího vodu z Krudumských jezer k vodojemu Československých drah poblíž šachty 8. Odtud vedla dráha potrubím vodu až do nádraží pro napájení lokomotiv. Tento systém byl zlikvidován, když se šachta 8 prostřelila komínem přímo do vodojemu. Puškařovská stoka vedla dříve přes Ebmet rybník a rybníky pod odvalem šachty 8 k dnešním elektrickým dílnám Chemických závodů do potoka Stoka. Její nový průběh má vést do údolí k šachtě 11, k napájení dalších dvou rybníků, které mají zřídit Jáchymovské doly v údolí původního slavkovského sídliště v tzv. Rýžovišti; jejich plocha má činit přibližně 3 ha.

Na Puškařovské stoce ležící rybník Ebmet byl slavkovským koupalištěm. Jeho plocha čítala téměř 4 ha, měl písčité dno, dosud patrné u kraje, a dostatečnou hloubku. Křišťálová voda, krásná poloha i dostatečné zařízení byly nenahraditelné a zrušení celého vodního systému a režimu v oblasti tvoří dnes největší závadu celého města — chybí možnost letní rekreace.

Krásně položená krudumská jezírka — správněji řečeno Komáří rybník a Nový rybník — mají dlouhou historii. Založena byla před 500 lety a leží na potoce Čistý, který je ve starých spisech uváděn jako zlatonosný. Poslední zprávy profesora Hoffmanna uvádějí, že roční výnos zlata z křemenných žil hory Krudum činil 4 a ½ libry.

Oba rybníky, zvláště výše položený Komáří, byly v roce 1947 včleněny do vojenského prostoru se správou v Lázních Kynžvart. Velké množství ryb, hlavně pstruhů, se stalo vítaným zlepšením vojenské kuchyně, zejména při velkém a památném cvičení ve vojenském prostoru, při kterém byly uplatněny všechny prvky moderní války "na ostro". Při tomto cvičení byly zničeny Litterbachy — Čistá. Konec rybního bohatství jezírek pak znamenal zásah střelmistra JD Uhra, který zajistil vypuštění jezírek "po jáchymovsku" — odstřelem čepu. Dvoukiloví pstruzi byli odměnou za zajištění převedení vod z jezer mimo Puškařovskou strouhu, a to kvůli ochraně důlních děl založené šachty č. 8. Tím byla zlikvidována krásně položená krudumská jezírka.

V roce 1959 byl prostor Krudumských jezírek již volný a stal se cílem letních výletů slavkovských obyvatel. Dochovala se i fotografie opálených lidí ležících na trávě u jezírka, jeden z nich čte noviny.

Komunální podnik využil této touhy po koupání a zřídil u jezírek občerstvení, půjčovnu loděk i dopravu. Dnes je však provoz těchto zařízení udržován s obtížemi a nemá velkou naději do budoucna. Snaha o výstavbu rekreační oblasti Krudum, zatím vedená ze strany MěstNV, vyznívá pro rozsáhlost potřebných prací naprázdno.

V rámci vodohospodářského generelu Horního Slavkova mají být obnoveny i Gayerovy rybníky u šachty č. 7, které jsou dnes zcela zpustlé. Hájovna, která ležela na břehu rybníka, byla vypálena v roce 1947 při červnové slavnosti pořádané loketskými na Krudumských rybnících. Slavnost byla velmi veselá a Gaxerova hájovna doplatila zřejmě na rozjařené účastníky "Benátské noci" ze Slavkova.

Klima

Klimatické poměry Slavkova a přilehlého okolí mají horský charakter, neboť jsou vyznačeny tuhými a dlouhými zimami. Průměrné roční srážky 672 mm jsou poměrně rovnoměrně rozloženy do všech měsíců, s minimem 41 mm v únoru a maximem 76 mm v červenci. Vlivem malé lesnatosti je území vystaveno všem směrovým větrům, s výjimkou historické části města, která leží v údolí potoka Stoka.

Půdy v okolí Slavkova jsou značně skeletické, horších bonit, značné plochy jsou zavezeny hlušinou po nedávné důlní činnosti. Většinu pozemků tvoří pastviny, z poněkud úrodnějších ploch pak pole typu bramborářsko-ovesnářského.

Lesnicky je území součástí oblasti charakterizované lesním společenstvím Piceto-Fagatum (buk s přidruženým smrkem), přičemž blízké okolí sídliště je zcela bez lesů. Kostrbaté plochy odvalů začínají být upravovány do tvarů odpovídajících okolní krajině a počínají se pokrývat porostem bříz.

Specifickou vlastností krajiny jsou hospodářsky využívané plochy zemědělské, lesnické a neplodné půdy. Příjemné prostředí města je podmíněno také vzhledem okolní krajiny. Značně členitý terén okolí Slavkova umožňuje zimní rekreaci menšího rozsahu, zejména sáňkování nebo lyžování. Rovněž pro rekreaci a letní sporty jsou v okolí, zejména západně od obytných částí, výhodné podmínky. Vlivem důlní činnosti a dřívějšího intenzivního zemědělství je však blízké okolí odlesněno, krajina nemá pevně dominující body, o které by se opřela, a celkový dojem z prostoru je prázdný. K tomu se dochovaly tři krajinné fotografie zachycující panoramata okolní krajiny a města, na jedné z nich je v popředí vztyčený kamenný sloup.

Výstavba města

Město Horní Slavkov, na jehož půdorysu žilo až do roku 1952 veškeré obyvatelstvo Horního Slavkova, pochází z rozsáhlé výstavby v první polovině 16. století. Proto je město prohlášeno památkovou rezervací, přestože ztratilo tento charakter velkou řadou demolic památkově chráněných objektů a bylo zasaženo i v rozložení hmot a půdorysu. Prakticky zmizela zástavba svahu pod kostelem, prostor starého náměstí (malého rynku), zástavba na levém břehu potoka proti Pflugovu domu a další.

Nejdůležitější stavby a památky města jsou tyto:

- Čp. 1 – Radnice, jednopatrová budova o 6 okenních osách s kamenným ostěním s toskánskými sloupy; dnešní fasáda pochází z let 1583–86. Zachovaly se kamenné portály v interiéru a v patře původní železné dveře. Stavba je důležitým dokladem vývoje renesanční architektury v českých zemích.
- Čp. 4 – jednopatrový gotický dům o 6 okenních osách se sedlovou střechou. V průčelí do průjezdu vede lomený portál s přetínavými pruty datovaný 1519, do dvora lomený okosený portál. V průjezdu je trámový strop, dřevěné schodiště do patra s plochými kuželkami. V místnostech po stranách průjezdu jsou hřebínkové klenby a půlkruhový okosený portál. Ve dvoře je přístavek z lomového zdiva, dole velké sklepy se schodišťovými otvory rámovanými kamenným ostěním s okosenými hranami.
- Čp. 7 – původně renesanční dvoupatrový dům, při úpravě bylo sneseno patro a fasáda upravena secesně. V přízemí jsou hřebínkové křížové klenby v renesančním mázhauzu a přilehlé místnosti, půlkruhové okosené portály.
- Čp. 38 – jednopatrový dům o 6 okenních osách s polokruhovým profilovaným vstupním portálem. V přízemí je lomové zdivo s náznakem kordonové římsy, patro je hrázděné, střecha sedlová. V mázhauzu je fošnový strop, dřevěné schodiště do patra s trámovým stropem. Na nároží jsou patrné zbytky barevného kvádrování s červenými konturami, pod nímž jsou černošedé fragmenty kvádrování.
- Čp. 49 – jednopatrový dům o 4 okenních osách s pravoúhlým, profilovaným renesančním portálem. V přízemí je mázhaus s valenou klenbou s lunetami, později vestavěnými příčkami. Vlevo od průjezdu je místnost se dvěma poli křížové hřebínkové klenby, na ni navazuje černá kuchyně s valenou klenbou, další místnost má plochý strop uložený na klenutých pasech na profilovaných konzolách. Schodiště je dřevěné s plochými kuželkami a barokními profily, stejně tak ostění dveří. V místnosti v patře jsou stropy zdobené barokními stuhovými rámy.
- Čp. 50 – jednopatrový dům o 5 okenních osách, v přízemí renesanční profilovaný portál se sedátky. Mázhaus má 4 pole křížové hřebínkové klenby, částečně zachovanou černou kuchyni, místnost do dvora má plochý strop, na stěnách jsou pasy s konzolkami. V zadním traktu k potoku zůstaly po demolici obvodové zdi s půlkruhovým skoseným portálem a oknem s profilovaným pravoúhlým ostěním.
- Čp. 52 – dvoupatrový dům o 4 okenních osách. V přízemí je půlkruhový profilovaný portál se sedátky, nad ním přisvětlovací okénko s datem "H. Niedermann 1536". Okna mají kamenná profilovaná ostění, cihlové vysoké boční štíty s typickými slepými obloučkovými arkádami. Patří mezi nejvýznačnější objekty profánní architektury v Horním Slavkově; jde o bývalé masné krámy ze 16. století. K domu se dochovala fotografie.
- Čp. 55 – dvoupatrový dům o 3 okenních osách s renesančním půlkruhovým portálem s medailony ve cviklech a se štítkem s korunou (?) ve vrcholu. Dům byl přestavěn, v přízemí vpravo je místnost s pasy na profilované konzole. Portál má přetínavé pruty se sedátky a v přízemí jsou křížové klenby. Dům pochází z doby kolem roku 1500 a v pověstech je udáván jako místo ukrytí pokladu Caspara Pfluga. V roce 1960 se prováděla generální oprava do původního stavu s určením pro Hudební školu; dělníci pracující na úpravě proklepávali zdi a hledali ukrytý poklad, ale nenašli ho.
- Čp. 214 – dvoupatrový dům o 5 okenních osách, v přízemí hrotitý, hluboce profilovaný portál.
- Čp. 497 – Pluhův dům, datovaný 1510–12. Dvoupatrový dům o 6 okenních osách, v přízemí kamenný polokruhový portál s medailony ve cviklech a dvěma sedátky, do dvora kamenný sedlový portál se štítky. Střecha je sedlová, cihelné vysoké štíty se slepými záclonovými arkádami. V přízemí i v patře jsou hřebínkové klenby, druhé patro je plochostropé, úpravami byla dispozice částečně proměněna. Na dvorní fasádě byla nevhodně zrušena pavlač. Křídlo domu do dvora je ohroženo a je zajištěno dřevěnými podpěrami.
- Čp. 402 – Seidlův dům, patrový dům s kamenným přízemím a hrázděným patrem, zachovanou vnitřní dispozicí s černými kuchyněmi a vysokým štítem z prken. V domě bydlí dosud rod Seidlů.
- Čp. 44 – jednopatrový dům s renesančním, částečně doplněným portálem s bohatou článkovou výzdobou, ojedinělý v Horním Slavkově. V přízemí jsou sdružená okna s tympanonem datovaná 1544, v patře 8 oken s profilovaným ostěním a podokenní římsou s konzolkami. Vnitřní dispozice je částečně pozměněná. Vlevo od mázhauzu je místnost přístupná pravoúhlým portálem s římsou, se dvěma křížovými klenbami s dekorativním motivem v proniku. Vpravo od mázhauzu je místnost s profilovanými cihelnými konzolami s pasy na stěnách, další místnost je valená, sklepy jsou zazděny. Schodiště do patra je dřevěné z 19. století. Po úpravách v letech 1954–55 byla snesena pavlač a zbouráním stájí navršen terén. Dům svým charakterem ukazuje na souvislost se stavbami v Jáchymově.
- Čp. 64 – dům s renesančním půlkruhovým portálem.
- Čp. 72 – patrový dům, bývalá hospoda zvaná Plzeňka, stojí na terase. Má polokruhový, profilovaný portál s renesančními sedátky a renesanční sklepy. Je v majetku TJ Spartak.
- Čp. 166 – bývalá latinská škola; průčelí je bez slohových znaků a zachováno jen ve hmotě. Střecha je sedlová, sklepy staré. Vstupní síň má valenou klenbu s lunetami a dekorativními pasy na hranách, ve vrcholu klenby jsou geometrické vzory rámované štukovými pásky. Portálek je půlkruhový, s okosenými hranami s náběhy. V patře je původní velká místnost dodatečně dělená příčkami, půda je dvouetážová, štíty hrázděné.
- Čp. 177 – děkanství, patrová barokní budova z roku 1755, autorem J. G. Püpperl. Uvnitř jsou krásná kamna ve stylu Ludvíka XVI. Střecha je mansardová, průčelí má 7 okenních os, ostění kamenné a bohatě profilovaný portálek.

Kostel sv. Jiří: první zprávy o kostele pocházejí ze 14. století, samotná stavba je datována na opěráku presbytáře rokem 1520, přičemž presbytář je zaklenut síťovou žebrovou klenbou. Loď a okna prošly barokní úpravou. Původní věž na severní straně kostela byla snesena a nová postavena v západním průčelí – je hranolová, v horní části polygonální, s ochozem a barokní helmicí. Při jižní stěně kostela stojí krucifix z doby kolem roku 1520, na hřbitovní zdi je Kalvárie z roku 1666 a v předsíni kostela reliéf Olivetské hory z první poloviny 16. století.

Dochovaly se také fotografie kostelů, zvonice a drobných plastik s popisky. Zvonice je pozdně gotická. Špitální kostel sv. Anny byl založen kolem roku 1500 a znovu vybudován v roce 1728 jako jednolodní stavba s polygonálně uzavřeným presbytářem (malby Eb. Dollhopfa z roku 1773).

Mezi drobné plastiky ve městě patří socha Jana Nepomuckého z 18. století, kašna na náměstí a barokní mostek přes potok Stoka.

Další zachycené památky a stavby: kaple Božího těla; kaple sv. Josefa, zbouraná při výstavbě sídliště; dům čp. 25 (Hornický dům), který byl po požáru přestavěn do dnešní podoby – Slavkov tím v zásadě ztratil charakter původní zástavby radniční strany náměstí; Boží muka na cestě kolem kostela sv. Jiří z poloviny 16. století; arkýřový dům na nábřeží, původně dvoupatrový; typický dům s dřevěnou nástavbou patra na kostelní cestě; a pohled na konec ulice Osvoboditelů před stavbou nové silnice na Sídliště.

Součástí kroniky je i rozsáhlá fotografická příloha, dokládající proměny města i jeho společenský a hospodářský život. Najdeme v ní následující snímky a vyobrazení:

Ze společenského a slavnostního života: černobílá fotografie tří lidí pod širým nebem (muž v obleku uprostřed, žena vlevo a žena či dívka v lidovém kroji vpravo); snímek z roku 1957 zachycující čestnou stráž (vojáky či ozbrojence) stojící u věnců a katafalku, patrně při smutečním obřadu; fotografie slavnostního předávání státního vyznamenání mužům v oblecích; snímek usmívajícího se muže tleskajícího uprostřed dětí – patrně soudruha A. Turka, zvaného „strýček Turek“.

Z hospodářského života: záhlaví (masthead) závodního časopisu „Kahan“ Jáchymovských dolů s heslem „Náš uran hájí mír!“, ozdobené hvězdou a symbolem JD; architektonický model nového moderního strojírenského závodu Přerovských strojíren plánovaného ve Slavkově; budova porcelánky (Karlovarský porcelán) na hlavní ulici s tovární komínem; zimní pohled na bývalou továrnu (Ústřední dílny JD, později Stalinovy závody) při silnici do Krásna; fotografie pracovníků na nádvoří závodu při přestavbě, manipulujících s deskami a sudy před budovou dílen; patrová budova bývalé koželužny, později využívané postupně jako sklad a opravna traktorové stanice.

Z obchodní sítě a služeb: budova na Kounici s nápisem „ODĚVA“ – pobočka karlovarského krejčovského družstva; budova se zamřížovanými okny a cedulí „Výroba pracovních oděvů“ podniku OPMP Kraslice; rohová budova s provozovnou Lidového družstva truhlářů a čalouníků z Karlových Varů; komplex budov slavkovského pivovaru v údolí, který byl později opuštěn a zbořen roku 1954; starý dřevěný roubený mlýn na potoce Stoka se šindelovou střechou; skupinová fotografie dělníků pózujících před strojem, patrně těžním zařízením nebo jeřábem; budova „DŮM SLUŽEB“ s vývěsními tabulemi nabízených služeb (foto, radio, fotoslužba, pletárna a podobně); přízemní dřevěná budova „Dům řemesel“ na sídlišti; budova Domovní správy se štítem „STÁTNÍ SP...“; nová budova poštovního úřadu; potravinový lístek – šatenka „REPUBLIKA ČESKOSLOVENSKÁ – Šatenka pro zaměstnané“, série K, číslo 013746, s vyznačenými údaji; patrová budova obchodního domu na Kounici; panoramatický pohled na dlouhou patrovou budovu se sloupovým podloubím a obchody v přízemí na sídlišti; věžová budova s hodinami a arkýři – Hornický dům, bývalý hostinec na náměstí; patrová budova s ozdobným štítem bývalého hostince či restaurace; moderní budova hotelu Tatran s prodejnami v přízemí na náměstí.

Ze zdravotnictví a školství: třípatrová městská budova s arkýřem, patrně spojená se zdravotnickou službou; přízemní budova ve volné krajině, patrně objekt zdravotnické či záchytné stanice; fotografie lékaře či zdravotníka v bílém plášti při práci u přístroje v ordinaci; patrový dům se sedlovou střechou, patrně budova spojená se školstvím; moderní hranolová třípatrová školní budova (škola pod nádražím, na sídlišti); starší zděná školní budova na školním náměstí v zimě; moderní funkcionalistická budova 17třídní I. ZDŠ v zasněženém terénu; patrový dům, patrně mateřská škola nebo objekt jeslí; vstupní schodiště budovy s kulatým smaltovaným znakem „Horní Slavkov“ u vchodu do mateřské školy II na sídlišti; dřevěný finský domek se školkou a družinou; vchod budovy s cedulemi „Pionýrský klub“ a „Žákovský klub“ – družina mládeže II v bývalém Ruském klubu.

Z dětských a pionýrských akcí: detail slavnosti s pionýrem u rozvinuté standarty s nápisem odkazujícím na obranu vlasti; průvod pionýrů v bílých košilích a šátcích pochodujících náměstím; fotografie ženy s brýlemi, patrně Anežky Hodinové-Spurné zmiňované v textu, při předávání předmětu; malovaný akvarel dřevěných baráků na sídlišti s budovou nesoucí nápis „Kulturní klub... Horní Slavkov“; fotografie nového Hornického domu kultury (HDK) v Horním Slavkově – rozlehlé reprezentační budovy s ozdobnou fasádou.

Ze sportu a zábavy: zápas ve stolním tenise s hráči a diváky; fotografie fotbalového mužstva pózujícího na hřišti ve dvou řadách; skupina mladých pionýrů a dětí s cenami; prvomájový průvod s tribunou, portréty a prapory v ulici; nákladní automobil v průvodu s alegorickým vozem a transparentem „Závod Barbora vítá 1. máj splněním plánu v měsíci dubnu“; ženy u slavnostně prostřeného stolu při akci výboru žen; skupina žen s zarámovanými obrázky a diplomy; muž v baretu s odznakem vedoucí ovčáckého psa před davem diváků; diváci sledující motokrosový závod; skupina mladých lidí před domem; budova staré požární zbrojnice se starým vozem či stříkačkou; požárníci v uniformách nastoupení v řadě; rybník Ebmet s veslicemi a plavcem – bývalé slavkovské koupaliště; opálení lidé odpočívající na trávě u Krudumských jezírek.

Z krajiny a historické zástavby: krajinná panoramata se vztyčeným kamenným sloupem a pohledem na město; měšťanský dům čp. 4 s lékárnou v přízemí; renesanční půlkruhový vstupní portál s dřevěnými dveřmi; dům čp. 52 s vysokým štítem na náměstí; další vstupní portál s půlkruhovým záklenkem; kovaná plastika sluníčka s lidskou tváří; dům čp. 55; gotický hrotitý profilovaný portál; dům čp. 214 s portálem a číslem 55 [?]; dům čp. 402 – Seidlův dům s kamenným přízemím a hrázděným patrem; dům čp. 497 [?] s kamenným okenním či dveřním ostěním; dům čp. 44 s renesančním portálem a článkovou výzdobou i s detailem dvojkřídlých dveří; dům čp. 64 v zimě; dům čp. 94 s renesančním půlkruhovým portálem; dům čp. 166 – bývalá latinská škola; kostel sv. Jiří v zimě; děkanství čp. 177 s barokními kachlovými kamny ve slohu Ludvíka XVI.; pozdně gotická zvonice s cibulovou bání a šindelovou střechou; Špitální kostel s malovaným klenbovým stropem presbytáře (malby Eb. Dollhopfa z roku 1773) i s uličním pohledem na kostel; socha Jana Nepomuckého z 18. století; barokní socha na kašně na náměstí; kaple Božího těla s cibulovou věžičkou ve svahu; kaple sv. Josefa, zbouraná při výstavbě sídliště; Hornický dům čp. 25 na náměstí; boží muka na cestě kolem kostela sv. Jiří z poloviny 16. století; arkýřový dům na nábřeží, původně dvoupatrový; typický dům s dřevěnou nástavbou patra na kostelní cestě; a konečně pohled na ulici Osvoboditelů před stavbou nové silnice na sídliště, ještě jako dlážděnou cestu s povozem a chodci.

Tato fotografická příloha tak dokumentuje jak proměnu Horního Slavkova od historického jádra s cennými měšťanskými domy a sakrálními stavbami, přes rozvoj těžkého průmyslu a bydlení v poválečném období, až po vybudování nového sídliště se školami, obchody, zdravotnickými a kulturními zařízeními.

Zobrazit původní přepis (doslovný, s okrajovými poznámkami)

[Levá strana prázdná.]

[Pravá strana:]
29. května byly provedeny volby do obecního zastupitelstva. Komunisté získali v Horním Slavkově 39 hlasů, což nestačilo ani na jeden mandát. 21. června 1938 uspořádala německá sudetská strana slavnost slunovratu. Bylo přítomno 1.250 osob. Dne 11. 9. uspořádala tato strana veřejnou schůzi, která byla rozpuštěna, dne 13. 9. 1938 bylo vyhlášeno stanné právo. Při zajišťování vedoucích funkcionářů NSDAP bylo zavražděno 9 četníků. Po vyklizení pohreničního území bez boje bylo ihned rozpuštěno zastupitelstvo a komunisté zatčeni. Dne 25. 11. 1938 v 5 hodin ráno byly přepadeny židovské rodiny (v Horním Slavkově 3) a odvlečeny.

Město bylo okupováno nacistickým Německem v rámci Mnichovského diktátu. Válka donutila hitlerovské hospodářství hledat zdroje strategických kovů. Snažili se využít rozptýlených zásob zdejší oblasti. Rozsáhlejší práce, včetně komorového dobývání cínu, byly v roce 1941 - 43 prováděny u města Čistá - tehdy Lauterbach. Je zajímavý vztah tehdejších horních podnikatelů. Nacistické Německo dobývalo na dolových mírách společnosti anglických - spojených s americkými koncerny, tedy zemí, s kterými bylo ve válečném stavu. Přesto se kapitalisté dohodli a v Horní knize v Chebu v dolových mírách Hieronymus I. až IV. jest záznam, že 1. ledna 1945, tedy v době vrcholu II. světové války, převádí těžařská firma Erzbergbau Schönfeld na vládu USA 1 500,00 dolarů za pronájem dolových měr a 350 000 dolarů jako úroky za léta 1938 - 45. Intenzivně bylo dobýváno na dolu Krásnu. Nedostatek pracovních sil v době války byl řešen dosazením zajatců, nejprve polských, pak francouzských a sovětských,hlavně v továrně na porcelán.

V důsledku války upadl život města jak po hospodářské stránce, tak i po stránce veřejného života. Aktivita Němců se projevovala v sbírkách šatstva a starostmi z nevyhnutelně se blížícího konce.

1 9 4 5

Konec nacistické Říše se v prvních květnových dnech blížil i ke Slavkovu. Zatím co mobilisovaný Volkssturm, složený ze starých vysloužilců a nacistických fanatiků se připravoval na "obranu" města a stavěl protitankové zábrany na příjezdní silnici od Lokte, dorazily k městu pátého května americké tanky od krudumských lesů. Obsadily linii Krásno - Slavkov - Loket. Demarkační čára mezi americkou a sovětskou armádou se táhla po hřebenech Kozích hřbetů směrem k Cihelnám. Okupační armáda vtiskla v prvních dnech nové Československé republiky zcela ráz života města. Nejen svým vztahem k ženské části obyvatelstva, které po válečném hladovění opatřovalo si z bohatých zásob armády životní potřeby všemi způsoby, ale i svým vlastním způsobem života, který se značně lišil od života jak zdejších Němců, tak i postupně přicházejících Čechů. Prvními nositeli nové státnosti byla dosazená Okresní správní komise v Lokti a postupně vytvořené Místní správní komise v obcích loketského okresu. Nositeli radikálních opatření k uskutečnění všech dohod o poválečném životě naší republiky a zvláště pohraničí, byli členové dobrovolně vytvářených Revolučních a Rudých gard. Německé obyvatelstvo muselo chodit označené bílými páskami na rukávech, platily pro ně zvláštní předpisy a opatření, která měla zajistit bezpečnost a pořádek vzhledem k celkem malému počtu českých lidí, kteří jen pomalu přicházeli do odlehlých obcí jako dosídlenci. Navíc mnozí vojáci americké armády, kteří jako okupační oddíly vystřídali první bojové oddíly, kladly všemožné překážky uplatňování poválečných opatření proti Němcům, odpovědným za minulé události. Hlavní roli v těchto jejich vztazích hrály ženy, někdy i německý původ některých vojáků. Velké úkoly stály před správní komisí v jejímž čele byl v Horním Slavkově jakýsi Beneš. Byl jedním z těch, kteří vytvářeli nedobrou pověst prvních dosídlenců, často nazývaných "zlatokopy", "rabovací gardou" a podobně.

V roce 1948 se dostal až do protistátní činnosti a byl s ostatními několika zajištěn a zneškodněn.

Hlavní náplní práce všech nových českých lidí bylo zajištění moci nového řádu, obnova rozvráceného hospodářského života a provedení odsunu Němců, který kladl obzvlášť velké nároky na zajištění hospodářského života města. Nejdůležitější politickou otázkou konce roku 1945 bylo provedení odsunu Němců. Po odchodu okupačních vojsk v listopadu 1945 rozběhla se akce naplno. Ve Slavkově nebyl odsun proveden do všech důsledků. Továrna na porcelán byla ústředním zdrojem dělnické zaměstnanosti města. Svojí spicialisací však

[Levá strana je prázdná.]

[Pravá strana:]

vyžadovala úzce kvalifikované síly a ty nebyly mezi našimi dosídlenci. Proto řada specialistů a mnohdy jen tzv. specialistů se odsunu vyhnula vzhledem k práci v továrně na porcelán. Další část nebyla odsunuta vzhledem k práci na dole a úpravně Krásno. Většina z nich si držela svoji odbornost jen pro sebe bez ohledu na důsledky ve výrobě, které při nedostatečném zapracování nových dělníků se nevyhnutelně nepříznivě projevovaly.

Z odsunu bylo vyňato asi 600 osob. Někteří, zvláště mladší byli odesláni na práce do vnitrozemí. Někteří z nových dosídlenců neodolali zdejším možnostem a oženili se s dcerami usedlíků. V neposlední řadě byli z odsunu vyjmuti i ti, kteří nejen že neměli nic společného s Hitlerovým nacismem, ale aktivně proti němu vystupovali — němečtí antifašisté. Bohatá tradice dělnického hnutí Slavkova byla postojem těchto antifašistů nejen potvrzena, ale prostřednictvím obětavých, politicky uvědomělých Němců jako Streibeubergera, Brandla a některých dalších postavena na správnou stranu v upevňujícím se lidově demokratickém státě.

Upevňování státu uvnitř bylo dáno především zdemokratisováním veřejné správy — vytvořením lidových národních výborů, správních komisí, které se staly zastupitelskými orgány obcí, okresů a území a nositeli veškeré správy.

K dalšímu upevnění státu na hospodářském úseku došlo provedením měnové reformy 31. října 1945. Znamenala konec nebezpečí z inflace. V květnu 1945 obíhaly na území republiky 4 měny. Říšské marky platily ve Slavkově až do srpna 1945 jako pravoplatné platidlo. Do pracovních knížek byla zaznamenávána výměna 100 RM za 1.000 Kčs. Vydáním nových platidel v omezené míře a vázanosti vkladů byla podvázána převážná část válečnou inflací nadměrně vyrostlého — finančního kapitálu.

Současně s realisací dekretu o znárodnění, pokračuje květnová revoluce, na úseku racionalisace našeho hospodářství, kterou se zemědělský i jiný majetek převádí z rukou Němců a Maďarů, zrádců a kolaborantů do vlastnictví českého a slovenského národa. Zdejší drobné podniky, obchody i nemovitosti přecházejí prostřednictvím českých lidí do národní správy. Někteří z nich znamenají přínos pro Slavkov jako nový hospodář na Větrném dvoře J. Holý, který v zemědělství setrval přes všechny jeho neustále měněné formy řízení až dodnes /1960/. Jiní pak byli nositeli těch druhých pojmů pohraničí, jako byl jakýsi Bozděch, vyšší důstojník čs. armády z Anglie. Byl správcem žiletkárny DIU. Jeho činnost se nedala nazvat spravováním národního majetku. Řídil se v životě i v práci vlčí morálkou kapitalisty. Skončil ve vězení a zmizel z města. Mezi zdejšími Němci /Leipert se udržuje pověst, že před svým téměř útěkem ze Slavkova vybral ve sklepích bývalého Niedernauhausu čp. 52 dvě krabice se zlatými dukáty. Někteří mu měli pomáhat. Že by část bývalého pokladu Caspara Pfluga?/ Z obchodnických kruhů Erich Einhora ztělesňoval ty, kteří po vyčerpání "zásob" odcházeli z místa svého působení. Jednou z typických postav těchto let byl i hostinský Novák s bratrem, kteří na Plzeňce čp. 72 soustřeďovali kolem sebe společenský život města. Hlavně veselou jeho část, založenou na absolutním zneužívání všech možností i nutnosti tehdejšího zásobování, lístkového systému i černého nebo téměř černého trhu.

Samostatnou část tehdejších representantů politické moci tvořili správní komisaři, kteří byli ve všech obcích okolí. Někteří z nich se svým jednáním nezapsali právě nejlépe do stránek dějin prvních let pohraničí, byli také další, kteří nesli plnou tíži odpovědnosti representantů státní moci. Zůstali ve městě: Fr.Pokorný, komisař Ležnice, Zápotockého 7/4, s.Vacek z Krásna, komisař Litterbach.

Politický život města byl poměrně čilý. Důkazem toho je 1. máj v roce 1946 s převážně tradicionelním národním charakterem.

Nejsilnější stranou byla KSČ, která také určovala politické dění města. Někteří politicky

[Levá strana je prázdná.]

[Pravá strana:]

exponovaní příslušníci stran, kteří se dostali do reakčních posic jako na př. poštmistr [?] byli po roce 1948 vyakčněni. Příslušníci KSČ také byli strážci bezpečnosti města hlavně po akcích "svépomoci" proti nevítaným návštěvám nacistických pohrablíků. Politická aktivita města se plně projevila v únorových událostech roku 1948. Ve Slavkově byl utvořen jeden z prvních akčních výborů na okrese. Po zrušení okresu Loket v roce 1948 byl začleněn Slavkov do okresu Sokolov.

Politická aktivita obyvatel města rostla s přílivem nových zaměstnanců šachet Jáchymovských dolů /ikdyž mezi nimi byla řada dobrodruhů i v politickém slova smyslu, přece jen politická vyspělost četných brigádníků, i trvalých zaměstnanců znamenala velký přínos politickému životu města/. Přítomnost sovětských spolupracovníků byla příkladem politického chápání plnění pracovních úkolů.

Horní 1. máje počínají rokem 1952. Masová účast na tryznách za J. V. Stalina, 9. března 1953 a K. Gottwalda 19. 3. 53 na náměstí v Horním Slavkově a vzpomínkové oslavy 9. 5. a 7. 11. na hřbitově u hrobu padlých rudoarmějců, aktivita zdejšího výboru žen, uznaná řadou cen okresních orgánů, to všechno jsou důkazy politické vyspělosti a aktivity slavkovských občanů.

Masová práce národního výboru byla usnadněna tím, že téměř celou problematiku hospodářského dění ve městě, jako bytový problém, většinu neplacených služeb, výstavbu školních i mimoškolních zařízení, společenské stravování a v neposlední řadě i hmotné zajišťování kulturního dění.

Všenárodní diskuse k návrhu zákona o národních výborech v březnu 1954 proběhla ve znamení aktivity občanů města, hlavně zaměstnanců Jáchymovských dolů. K práci národních výborů, k funkcionářům i zaměstnancům padaly tvrdé připomínky /Kellner š. 3, Procházka š. 14, Švanderlíková bytový fond, Koníček Garáže, Inspektorát VI Sýkora, Smetanová/.

Nový národní výbor byl zvolen ve složení: Předsedou Josef Baiml, kádrový pracovník Jáchymovských dolů. V tomto volebním období byla přestavěna radnice. Z dosavadní městské šatlavy byla zřízena kotelna a budova Městského národního výboru byla celá uvnitř přestavěna a zavedeno ústřední topení. Díky tomuto opatření, zůstala památná budova radnice zachována a národní výbor, jako sídlo státní moci, zůstal v historické části města a nepřestěhoval se na sídliště.

Volby do národního výboru v roce 1956 znamenaly další rozšíření účasti pracujících na řízení obecních záležitostí. Nový národní výbor v čele se s.Linhartem, jako předsedou MěstNV žil z počátku svého volebního období plně ještě pod hospodářským vlivem Jáchymovských dolů. Postupné omezování těžby Jáchymovských dolů a pak zrušení ředitelství v roce 1959 znamenalo zásadní obrat v dosavadní práci MěstNV. Postupnou delimitací přecházejí do plné správy národního výboru úsek bytového fondu, technických neplacených služeb, nové úkoly na úseku poskytování služeb občanům, veřejného stravování, zdravotnictví i obchodu a kultury. Dosavadních 15 zaměstnanců aparátu MěstNV spolu s uvolněným předsedou a tajemnicí jsou stavěni před nové úkoly. Současně s nimi přicházejí další problémy — problém pracovních sil vzhledem k omezování těžby JD a problém výstavby nového závodu na Kounici v prostorách Ústředního skladu JD — závod Přerovské strojírny.

Pod tlakem těchto problémů byla zahájena příprava voleb do národních výborů v roce 1960. Usnesení Ústředního výboru KSČ z dubna 1960 k novým úkolům národních výborů,

[Levá strana je prázdná.]

[Pravá strana:]

vyjádřených v zákonu ze dne 25. května 1960 O národních výborech se říká:
"Dosažená úroveň naší společnosti a vytvoření podmínek jejího dalšího rozvoje vyžadují, aby lidové masy byly prostřednictvím národních výborů ještě intensivněji a všestranněji zapojovány do přímého řízení, hospodářství a kultury. V dalším vývoji budou národní výbory stále více rozvíjet své charakteristické rysy nejmasovější společenské organisace a zesilovat svou úlohu organisátorů lidových mas při uskutečňování hospodářské a kulturní výstavby."
K zvládnutí této stranické linie neměl dosavadní Městský národní výbor dosti sil. Okresní výbor Komunistické strany Československa v Ostrově jmenoval v únoru 1960 jako politického pracovníka pro přípravu voleb v Horním Slavkově s. Antonína Kříže. Pracoval u Jáchymovských dolů jako vedoucí slaboproudu na Inspektorátě VI v Horním Slavkově, po zrušení ředitelství JD pak v Jáchymově, odkud odešel do Strojíren JD Dvory.

V rámci přípravy voleb byla rozvinuta široká kampaň za naplnění nového zákona o národních výborech. Jednou z akcí byla výstava: Slavkov včera, dnes a zítra. Dala podklady pro přehled dosažených výsledků v životě města za uplynulých 15 let.

PRŮMYSL

Historie Slavkova byla psána rukama havířů. Po roce 1945 se nejprve pomalu rozběhla těžba a úprava wolframové šachty u historického Huberstocku. Část havířů se rekrutovala i ze Slavkova. Největší sláva Slavkova hornického začíná písmeny JD.

Do života města celkem nenápadně zapadla první skupinka pracovníků Průskumu Jáchymovských dolů, tak zvaných kutaček, kteří již v roce 1937 začali na území města novou údobí slávy v jeho bohaté hornické historii.
Historické podklady z let slávy Caspara Pfluga v I. polovině 16. století, zachycené v kronice Horního úřadu Slavkovského / je uložena v Okresním archivu v Lokti/, mapové podklady sebrané po archivech karlovarska, zprávy geologů z doby Rakouska — Uherska, hlavně z roku 191 6,uvedené prof. Hoffmannem, který se zmiňuje o vzorcích smolky /Pecherz/ ve Vídeňském museu, pocházejících z odvalů tzv. Huberstocku — Rudného pně u Krásna, dále pak paměti naddůlního Valacha z let kolem roku 1850, kdy byla obnovena hornická činnost na tak zvaném Hehnegebürge /staré odvaly u Spinačky/.
Naddůlní Valach doslova uvádí, že v odbočce vodní štoly v 16. klaftru /stará míra cca 1,98 m/ od křižovatky žil narazili horníci na rudnou žílu smolince "jako ruka silnou", která však pro velké přítoky vody z prostora centrální slavkovské poruchy mocné asi 20 m a pro pravděpodobné nebezpečí konkurence pro státní podniky v Jáchymově, byla zazděna. Dále pak to byly zbytky dokumentace po průskumu z doby nacistické okupace. V ústním podání se zachovala zpráva, že nacisté v posledních dnech války odvezli ze zdejší oblasti plný vagon dokumentace, neznámo kam.
Všechny tyto zprávy a podklady spolu s pevnou vůlí těch, kteří znali sílu i mezinárodní význam uranu, spolu se sovětskými odborníky na dobývání žilných rudných ložisek, znamenaly počátek nového, kolikátého již ? údobí rozvoje Horního Slavkova.

Po celé řadě průskumných vrtů, šurfů a štol a i částečné rekonstrukci vodní štoly, byla založena úklonná jáma čís. 1. V její těsné blízkosti postaven tábor pro válečné zajatce, který pak byl rozšířen a jako Tábor nápravného zařízení slouží dodnes. Šachta leží v prostoru, který je opředen hornickou slávou i pověstmi, uváděné celou řadou historiků. Zda tajemství "smolky jako ruka silná" se podařilo již odhalit v prvních letech dobývání nezjistil ani průzkum v roce 1959-60, kdy několik nadšenců pro historii hornictví se spolu s geologem Iljou Pracharem pokusilo rekonstruovat starých map o indentifikaci některých uváděných výskytů. Průzkum vedený do vyznačených míst skutečně narazil na práce starců. Nebyl však dokončen. Příliš rychle se blížil konec průmyslového dobývání v oblasti. Bude tajemství zazděné žíly odhaleno v některé z příštích hornických period budoucnosti města?

Činnost průskumu prudce vzrostla. V roce 1949 je již v Horním Slavkově zřízen inspektorát Jáchymovských dolů s prvním inspektorem, do dnes v lidovém podání velmi popu-

[Levá strana je prázdná.]

[Pravá strana:]

lárním sovětským generálem Litvinovem. Život města začal být určován výhradně hornickou činností. Vyjma továrny na porcelán, tehdy Bohemia, všechny ostatní podniky likvidují a obyvatelstvo, bohužel i včetně zemědělců, nastupuje u Jáchymovských dolů. To je však málo. Ani daleké okolí nestačí zásobovat nový průmysl pracovními silami. Vždyť již v roce 1949 je zaražena jáma číslo 8, dnešní závody CHEZA, v roce 1951 již jáma číslo 16 v blízkosti popraviště. Takový rozmach ohromuje zdejší kraj. Přesahuje i rámec možností našeho státu. Za tímto ohromným rozvojem stojí první velmoc zrodivšího se socialistického tábora — Sovětský svaz, se svými zdroji materielními i zdroji kvalifikovaných pracovníků, kteří v Horním Slavkově vytváří početnou kolonii. Tempo růstu bylo skvělou školou pro všechny pracovníky nového průmyslového odvětví. Toto tempo se stalo příslovečným a pro ty, kteří nebyli jeho přímými účastníky, zcela nepochopitelným. Bylo dáno naléhavou potřebou strategické suroviny k vyrovnání poměru sil na světovém fóru atomové moci. Byly to závody s časem, proti vůli přírody, oslava lidské vůle a vítězství lidské práce. Tomuto tempu nestačily v kroku životní podmínky, ani příliv pracovníků. Vznikly další tábory nápravného zařízení — dvanáctka, dnešní farma za sídlištěm — Svatopluk v prostoru mezi Kounicí a osadou Háje. Jejich noční osvětlení již zdaleka ukazovalo nově vzniklé velkoměsto v dříve zapomenutém kraji. Do města přichází neustálý proud brigádníků. Je potřeba vydobýt odkryté žíly, razit nové překopy, hloubit zaražené jámy a těžit tisíce, tisíce tun horniny, aby byl zlomen atomový monopol imperialismu.

Vzniká dřevěné sídliště, několik desítek deska-baráků s dřevěnou poštou, kantinou, dnešní kluziště, a s dřevěným kulturním domem S. K. Neumana. Vyvýšené dřevěné chodníky připomínají pionýrská městečka legendárních dob zlatých horeček. Tisíce brigádníků přichází do města. Mezi nimi jsou i takoví, kteří si lidově demokratický stát pletou s rýžovišti zlata. Nevydrží tempo života — odpadají a odchází.

V roce 1952 je průskum v zásadě dokončen. Je zaražena poslední šachta číslo 18 u Bošířan. /Pozdější jámy 20 a 21 jsou na území Čisté a Krásna./ Vybudovaný podnik vydechl. Během 4 let stojí na území města kolos s několika tisíci zaměstnanci. Těžba jde plným tempem. Správa podniku se z dnešního Hornického domu na starém náměstí, kde byl inspektorát VI umístěn stěhuje do nově postavených objektů na Kounici, do budovy číslo 13. V dosavadním pracovním tempu nebyl čas na úřadování. V místnosti dnešního výčepu Hornického domu, v I. patře, byla kancelář všech měřičů, kterých bylo tehdy víc než 20, z toho většina sovětských. Kolem těžních věží vznikaly budovy, byly stavěné zděné strojovny, budovalo se i sociální zařízení, silnice a další desítky objektů. Tímto tempem také rostou kolem šachet odvaly hlušiny, mění se tvář celé krajiny.
V roce 1951 byly položeny základy dnešního sídliště. Stavební podnik z Plzně, pověřený výstavbou, však nestačí tempu Jáchymováků. Výstavbu přebírá stavební organizace JD a tempo stavbařů jde ruku v ruce s rozvojem šachet. V I. etapě je postaveno 12 domů na Kounici a 45 obytných domů, spolu s Teplárnou na sídlišti. V II. etapě pak 16 budov s novějším vybavením. Současně s tím je postavena Mateřská škola II, Jesle I, obchodní dům Brigádník, Hornický dům kultury, později pak dokončen hotel Tatran a v dolní části města Základní devítiletá škola I. Sídliště bylo rovněž vybaveno dostatečnou sítí prodejen. Celá tato výstavba je ukončena v roce 1956.

[Levá strana je prázdná.]

[Pravá strana:]

Toho roku také končí svoji funkci Inspektorát VI. odchází vedení sovětských odborníků — vzniká národní podnik Jáchymovské doly se sídlem v Horním Slavkově. Prvním ředitelem se stává s. Ing. Karel Boček. V té době jsou také rušeny tábory potrestaných. Pracovní úspěchy zdejších horníků vyústí v řád práce, udělený národnímu podniku [pokr.] Další úspěchy jsou pak vyjádřeny v nejvyšších státních vyznamenáních celé řady zdejších havířů. V té době padlo mnoho rekordů, jak podniku, resortu i nejlepších výkonů celostátních.

Hmotná zainteresovanost pracovníků byla úměrná vysokému společenskému významu jejich práce i pracovnímu tempu. Mnozí brigádníci zasílají svým rodinám desetitisíce korun měsíčně. Výdělky ve staré měně dosahují u předních havířů až stotisícových částek měsíčně. Hornické dny pak znamenají premie ve výši až 120.000 Kčs. Mnozí pracovníci však podléhají svodu peněz a jejich život mimo pracovní se odbývá v hospodách zdejších i širšího okolí. Divoké a smutně proslulé pitky některých brigádníků končí svými důsledky jak ve smrtelných úrazech, nedobré pověsti Horního Slavkova, ale také se stále větším úsilím o konsolidaci poměrů výstavbou rodinných bytů i rozvíjení kulturní činnosti, hlavně pak obětavou prací jednotlivců. Dlouho byly vzpomínány akce s. A. Turka, kterému pro jeho vzácný poměr k dětem přezdívali "strýček Turek".

Tehdejší hospodářské nedostatky v nově budované lidově- demokratické republice, hlavně v zásobování /lístkový systém/ nahrazuje pro zdejší pracovníky sovětské vedení jáchymovského podniku nejen potravinovými lístky pro velmi těžce pracující, ale i mimořádnými příděly, odstupňovanými podle obtížnosti práce. Příděl A dával měsíčně 3 kg masa, 3 kg sádla, 1,5 másla, 1/4 kg kávy a řadu dalších potravin, jako luštěniny, konservy a pod. Roční příděl pak obsahoval 6 m prvotřídních oblekových látek, a další metry látek pro nově zařizované domácnosti, postupně předávaných rodinných bytech. Přes tyto, na tehdejší dobu značné výhody, odmítaly někteří pracovníci, hlavně technici a úředníci, pracovat ve zdejší oblasti. Nevyhnutelná bezpečnostní opatření svými ostnatými dráty kolem šachet, táborů i spojovacích koridorů, časté kontroly osobních průkazů, přísné vstupní i výstupní kontroly ze závodů a v neposlední řadě i přísný výběr kádrový, znamenaly pro každého stížené pracovní podmín-

[Levá strana je prázdná.]

[Pravá strana:]

[Záhlaví novin:] Náš uran hájí mír!
Kahan
Časopis Jáchymovských dolů v Horním Slavkově - nositele Řádu práce
Ročník III. - Číslo 2 Horní Slavkov 18. března 1959 Cena 30 haléřů

Po celém okolí a snad v každém koutě republiky kolují o zdejší oblasti často velmi přehnané zkazky a pověsti. Hrdinství práce ohromného pracovního kolektivu havířů však jen nesnadno proniká za hranice resortu. Všechny údaje jsou utajovány a postupně vznikající závodní časopis "Kahan" vedený redaktorem s.Krejčím, slouží jen resortním a místním zájmům.

V roce 1956 rozšiřuje podnik svoji činnost na oblast Horažďovice, v roce 1958 pak i na závod Mariánské Lázně, kde původně v roce 1954 byly první šachty zakládány ze Slavkova. Přes toto rozšiřování podniku se již hlavně v ekonomických směrech projevuje změněný poměr sil na světovém féru. SSSR dosáhl převahy nad největší mocností kapitalistického světa, USA, jak na poli atomových zbraní, tak i v mírovém využití atomové energie, i thermojaderném výzkumu. Pokles světového významu uranu se neprojevuje jen v ekonomice, ale i přímo v těžbě na zdejších šachtách. Málo produktivní dobývky jsou zastaveny, ubývá sledných i otvíracích prací. Po několikaměsíčním jednání vyhlašuje dne 1. 10. 1959 ředitel národního podniku s. Ing. František Krejčí rozhodnutí stranických i hospodářských orgánů: zrušit k 1. 10. 1959 národní podnik Jáchymovské doly v Horním Slavkově. Zdejší oblast převezme původní mateřský podnik — Jáchymovské doly v Jáchymově.

Začíná konec slávy již vydobytého ložiska, likvidací následků hornické činnosti. Horní Slavkov již v minulosti poznal několikrát takový konec, znamenající vždy úpadek města a bídu jeho obyvatel. Československá republika se však během 10 leté intensivní činnosti JD vypracovala na jedno ve světovém měřítku z předních míst průmyslových států a je plně s to, aby její lidově demokratický řád zajistil každému občanu základní právo naší ústavy právo na práci. Z rozhodnutí politického byra Ústředního výboru Komunistické strany Československa je svolán do domu kultury aktiv stranických, odborových i hospodářských orgánů a na besedě s tehdejším ministrem strojírenství s. Reitmayerem je projednávána budoucnost pracovníků Jáchymovských dolů v Horním Slavkově i budoucnost celého města. Dlouhá, otevřená a kritická byla diskuse s havíři, kteří si za 10 let své práce zvykli na dobrou práci brát dobrou mzdu, naučili se pod vlivem hesla vlastní práce — uran pro mír — i pokrokově myslet i jednat a při tvrdé a poctivé práci používali i tvrdých, ale poctivých slov. Na celou řadu připomínek ke správnému usnesení ÚV KSČ o výstavbě města, i nových pracovních příležitostech, padla bohužel i celá řada slibů od nejvyšších orgánů, které nebyly splněny. Důsledky těchto nesplněných slibů i nesplněných předpokladů o přeškolení dosavadních horníků se pak projevují v další kapitole dějin města, v kapitole strojírenského závodu, budovaného Přerovskými strojírnami, n. p. v Přerově.

Kolektiv pracovníků Jáchymovských dolů se postupně rozpadá. Jednotliví pracovníci odcházejí za činností JD do Jáchymova, Příbrami, Rožínky, Zadního Chodova a Horažďovic. Městu však zanechávají odkaz cennější, než-li nové sídliště, školy, kulturní dům i ostatní bohatství, které celá hornická činnost městu zanechala. Je to odkaz ducha těch prvních, kteří hrdinství své práce platili někdy i zdravím, kteří bez nároku na slávu v mimořádně těžkých podmínkách pracovních i životních, dokázali plnit pod vedením zkušených i méně zkušených, avšak vždy nadšených techniků

[Levá strana prázdná.]

Pravá strana:

...našich i sovětských, své hlavní poslání "uran pro zachování míru". Tento duch pracovního úsilí, obětavosti, občanské kolektivnosti, je základem politické vyspělosti celého města, která se dodnes plně projevuje při všech světových událostech pevností, přesvědčeností a odhodlaností, nedopustit zmaření výsledků své dřívější práce pro zachování míru ve světě. Jim všem patřilo poslední hornické [?] Zdař Bůh ".

Přerovské strojírny, národní podnik Přerov, nositel řádu práce, vyslaly do Slavkova již v říjnu 1959, ve dnech likvidace ředitelství JD na Kounici pověřeného pracovníka, Vojtěcha D r á b k a, aby připravoval podmínky pro výstavbu nového moderního závodu těžkého strojírenství. Ve smyslu usnesení byra ÚV KSČ bylo zahájení výstavby stanoveno na 1. 7. 1960. Prvním zaměstnancem příštího závodu se stala s. Marie Košťálová, dřívější kádrová pracovnice JD Horní Slavkov. První sídlo závodu bylo na Kounici /v bývalé administrativní budově ředitelství JD/. Počet administrativních a technických pracovníků postupně rostl. V rozhodujících měsících roku 60 nevyužili pracovníci Přerovských strojíren možností, které se jim nabízely, aby získali Slavkovské zaměstnance JD pro příští práci v novém závodě. Naopak. Nekladným příkladem vytvořili novému závodu, ještě dříve, nežli začal s výstavbou nedobrou pověst, dali vyniknout nesprávným předsudkům, jak i prvním rozkolům mezi Přerovskými zaměstnanci nového závodu a zdejšími občany. Posměšně byl H. Slavkov podle representanta Přerovských strojíren nazýván Horní Drábkov.
Výstavba závodu byla připravena, plány stanoveny. Tisková, rozhlasová i televizní propagace byla zajišťována s velkým hlukem. Projekty ukazovaly na krásnou perspektivu závodu.

[Fotografie: model nového strojírenského závodu]

1. 7. 1960 zahájení výstavby
1961 zaškolování zaměstnanců
1962 zahájení výroby /700 zaměstnanců/
1963 1200 - 1500 zaměstnanců.
To byl smělý, ale nereálný plán. První pololetí roku 1960 dávalo teprve tušit příští obtíže budovaného závodu.

Jeden závod ve Slavkově přečkal všechny etapy rozvoje Slavkova, prakticky jako jediný i těžké podmínky ve stínu rozvoje Jáchymovských dolů - továrna na porcelán -

[Levá strana prázdná.]

Pravá strana:

...postupně Haas a Czjzek, Bohemia, K a r l o v a r s k ý p o r c e l á n. Vývoj závodu počínaje rokem 1792 je samostatné části. Shodným vývojem prošla i značka továrny na porcelán až do roku 1945.

[Fotografie: budova porcelánky na hlavní ulici, s nápisem na fasádě]

Bouřlivé události květnových dnů zastavily přechodně provoz i v porceláce. Vedením továrny byl po znárodnění pověřen národní správce. Jedna z majitelek, poslední z rodu, slečna Czjzeková, rakouská státní příslušnice, se nemohla smířit se skutečností po květnovém vítězství lidu a znárodnění. Třikrát si při histerických záchvatech /velmi špatně/ přeřezala zápěstí rukou. Později byla vysídlena do Rakouska. Výroba se pomalu rozbíhala. Těžkosti tehdejší doby, jako úplná změna struktury řízení, zcela odlišné dodavatelské zdroje, poměr postupně odsunovaných Němců k závodu, měnová reforma a další, se úplně a rušivě projevovaly ve výsledcích výroby. Hlavním problémem, kromě pracovních sil, se stal nedostatek surovin, hlavně sádry. Dosavadní zdroj "Krölpa" ležel na území dnešní NDR a stal se prakticky nedosažitelným. Regenerace použitých sádrových forem v peci 10, dovoz sádry ze Slovenska, Švýcar, Ameriky a Rakouska, nezajišťovaly potřebnou kvalitu a stálost forem a modelů. Až v roce 1947 byla dosažena potřebná úroveň.
Během roku 1945 - 46 se vystřídalo několik národních správců. V roce 1946 byl založen národní podnik "Slavkovský porcelán" organisovaný podle Baťova systému. V roce 1947 pokračoval odsun Němců.
Při naprostém sobeckém postoji specialistů Němců k novým pracovníkům, docházelo ve výrobě k poruchám. Noví pracovníci neměli z části potřebné kvality odborné a z části ani morálně-pracovní. Ke stabilisaci pracovních sil došlo až koncem roku 1948.
Potřeba pracovních sil v padesátých letech na šachtách JD, neporovnatelné výdělky i další výhody působily porceláce značné problémy. S velkým vypětím a úsilím byl plněn plán výroby. Tomuto úsilí a lásce mnohých zaměstnanců k bílé porcelánové mase, je možno děkovat za uchování továrny.
Z různých stran přicházely tendence továrnu zrušit nebo nechat dožít. V době vedení továrny s. Šimkem z Božíčan byly prosazeny rozsáhlé práce na úpravách i údržbě, došlo i k zmodernisování provozu. Jak správná byla tato cesta se ukázalo při likvidaci JD spojeného s předpokládaným problémem pracovních příležitostí. Závod zaměstnává 260 pracovníků. Z určitými výkyvy plnil závod plán jak výroby, tak i začínajícího exportu. Továrna vyváží své zboží do 74 zemí světa a navazuje na dobré jméno továrny z dřívějších let, kdy na listině odběratelů byla řada nejvýznačnějších evropských osobností, diplomatů, ministrů, vyslanců, církevních hodnostářů, knížat, princů a baronů. Dnešní export je založen na zásadách socialistického pojetí obchodu mezi národy. Graf ukazuje vývoj exportu, Ø produktivity a Ø výdělků závodu.

[Graf: vývoj 1950-1960, hodnoty 100-170 %; legenda: export (žlutá přerušovaná), prům. výdělek (červená plná), prům. produktivita (modrá čerchovaná).]

[Levá strana prázdná.]

Pravá strana:

V rámci perspektivního plánu rozvoje města je plánována výstavba nového moderního závodu na výrobu porcelánu v prostoru Větrného dvora.

S t a l i n o v y z á v o d y.

Usnesením ÚV KSČ z 18. 7. 1959 o výstavbě strojírenského závodu ve Slavkově jako náhradního zdroje pracovních příležitostí, byly položeny základy strojírenskému závodu Stalinovy závody národní podnik Záluží v Krušných horách.
Tento chemický gigant převzal Ústřední dílny JD, ležící při silnici do Krásna.

[Fotografie: zimní pohled na bývalou továrnu / dílny v zasněžené krajině, označeno písmenem "F"]

Dílny byly zřízeny v roce 1953 z bývalé továrny na jejímž nádvoří ústila stará štola. Původní dřevěné dílny sestávající ze 2 deskobaráků, postavené v roce 1950-51 u silnice mezi šachtou Barborou a Prokopem vzrůstajícím potřebám šachet nestačily. Stalinovy závody převzaly s dílnami celý kolektiv zaměstnanců. Byla zahájena jednání v převzetí šachty č. 8, která svoji výstavbou zařízení byla největším důlním závodem H. Slavkova /v době největšího rozmachu těžila stejně jako ostatní šachty podniku dohromady/. Budovy nebyly provisorní, ale trvalé stavby, které vyhovovaly možnostem přestavby na strojírenský závod. Několik desítek jednání komisí a připomínkových řízení bylo zapotřebí k vyjasnění všech vztahů mezi zástupci podniků. Mezitím pracovní kolektiv Ústředních dílen JD, posílený dalšími pracovníky zrušeného ředitelství JD a šachet za pomoci mateřských Stalinových závodů i svépomocí dokázal přizpůsobit převzaté objekty novým potřebám.
V dílnách bylo zřízeno středisko elektro s kapacitou 2500 oprav elmotorů ročně.
K roku 1960 byla přestavěna obrobna a zámečnická dílna. Tím že téměř všichni zaměstnanci se podíleli na přestavbě závodu dostával celý kolektiv pod vedením s. Fr. Rybníčka, H.Slavkov, ČSSP 18 nový socialistický vztah k závodu a tím i byly položeny první základy dobré práce nového závodu, jehož výrobní program byl dán potřebami chemického průmyslu.
Vzhledem k tomu, že předpokládané výdělky v nových odvětvích - jak strojírenském, tak chemickém v žádném případě nemohly dosáhnout průměrných výdělků horníků uranových šachet, počítalo usnesení ÚV KSČ i s výstavbou doplňkového průmyslu. Měl zajistit zaměstnanost žen, k vyrovnání výdělkových rozdílů.
Ø výdělek živitele rodiny činil celostátně 1550 Kčs
Ø výdělek horníka pod zemí cca 2450 Kčs
Ø výdělek pracovníka povrchu 1950 Kčs
Špičkové výdělky se pohybovaly daleko výše. Platy techniků 2 - 5000. Byli havíři, kteří na předcích s rudou měli příjmy téměř pravidelně kolem 4 - 5000 měsíčně. Ale že ne všichni využili těchto svých příjmů na zvyšování své životní úrovně, svědčí ještě několik občanů města /J. Horvát, nám. 15 a další/.

Jedním z prvních podniků, vedených jako doplňkový průmysl je podnik KOVO-Cheb, určený k výrobě drobného nářadí pro stavebnictví, drobné spotřební zboží, výroba kovového nábytku a nábytku ze skelných laminátů. Výroba byla zahájena dne 1. 4. 1960 se

[Levá strana prázdná.]

Pravá strana:

30 zaměstnanci. Jejich počet má rychle stoupnout přes 100. Pro tuto výrobu byly vybrány budovy bývalé koželužny. Od zastavení její výroby vystřídalo se v budově od r. 1945: Sklad zabavených motocyklů Fondu národní obnovy, opravna traktorové stanice, sklad bytového fondu JD. Rozsáhlé úpravy a rekonstrukce přizpůsobily budovu svému novému poslání. Jako kancelář byl k objektu přibrán vedlejší domek čp. , jako pomocný sklad i protější budova bývalé Německé osvětové besedy. Před tím v r. 1950-1952 sloužila budova jako jediná kantina JD pro několik set obědů, před vybudováním kantiny na dřevěném sídlišti, dnešní plocha kluziště/ a kantiny na Kounici, která slouží svému účelu po přestavbě dodnes.

[Fotografie: budova bývalé koželužny - patrová budova s mnoha okny]

Na Kounici byl v roce 1960 umístěn závod ODĚVA - pobočka karlovarského družstva krejčovského. Druhé patro v budově č. po vybavení šicími stroji dalo zaměstnání 70 ženám. Soudružky z Oděvy dokazují od počátků, které rozhodně nebyly snadné, že občanky našeho města mají dobrý poměr k potřebám města a svojí aktivitou a iniciativou předčí mnohé pracovní kolektivy čistě mužské. V Oděvě šijí většinou lehkou konfekci.

[Fotografie: budova se vstupem a nápisem "ODĚVA" na štítu]

Podnik OPMP Kraslice zaměstnaly v jedné budově 25 žen rovněž jako švadleny při šití pracovních oděvů. S rozšiřováním této provozovny není počítáno.

[Fotografie: budova s nápisem "Výroba pracovních oděvů", zamřížovaná okna]

50 Slavkovských občanů našlo práci v Lidovém družstvu truhlářů a čalouníků z Karlových Varů, umístěného rovněž na Kounici. Družstvo po přestavbách hornické budovy zahájilo výrobu matrací, nábytku a oprav těchto druhů ve formě služeb pro obyvatelstvo. K disposici má sklad trávy v jedné ze stodol pod městem na Loketské silnici.

[Fotografie: budova s nápisem /Družstvo truhlářů a čalouníků/, čp. ]

Prvním dědicem hornické slávy města se má stát Geologický průzkum, n. p. Příbram, závod Stříbro, středisko Horní Slavkov. Od JD přijal prostor a objekty bývalé úpravny rudy a šachty č. 17, u viaduktu po cestě do Nadlesí. Ještě dnes je vidět, že v těch místech musela být chemická výroba, protože pruh lesa ve směru větrů je zničen chemickými výpary a kouřem, který byl sice krásný na pohled - modravý, oranžový, černý, ale nesvědčil ničemu živému, ani lidem ani přírodě. Ve zbylých objektech byly zřízeny kanceláře, garáže a sklady. š. 8 byla z části nádvoří - odděleného od Stalinových závodů - převzata k intenzivnímu průzkumu

[Levá strana prázdná.]

Pravá strana:

neradioaktivních látek /rud/. Utajované podklady při pracích na dobývání uranu nepostačovaly k odpovědnému posouzení eventuelních zásob barevných kovů. Přes pochybnosti některých místních havířů, byl zahájen rozsáhlý průzkum. Byl uvítán těmi horníky, kteří po omezování provozu u JD zde našli pokračování v práci, na kterou si zvykli.

Některé průmyslové podniky se zajímaly o objekty na postupně rušených šachtách. Karna - Mariánské Lázně - výroba nábytku se zajímá již v roce 1950-60 o objekt š. 3, vypracovala projekt přestavby, ale k realisaci nedochází. Právě tak je tomu i s ostatními.

Z průmyslu, který je uváděn v záznamech z let před rokem 1945 nezůstalo nic. Žiletkárna DIU vedená již zmíněným Bozděchem je v roce 1948 zastavena a zařízení převezeno do Jevíčka na Moravě. Budova je používána později pro potřebu JD - hlavně při provozu naproti v údolí k Bošířanům ležící stoly č. 1. Po roce 1956 slouží jako základ zahradnických zřizovaných komunálních služeb.

[Fotografie: areál Slavkovského pivovaru - komplex budov v údolí]

Slavkovský pivovar, s bohatou tradicí, ležící na hlavní ulici čp. neobnovuje po roce 1945 vaření, postupně pustnul a v rámci prováděné assanace, hlavně zájemci o materiál na stavbu rodinných domků, mimo zdejší oblast, je v roce 1954 zbourán. Velkou a poslední pozornost vzbudil Slavkovský pivovar pocházející z 1. poloviny 16 století, když parta provádějící likvidaci budovy odkryla měděné varné kotle a znamenitě využila " k plnění plánu sběru" - placeného.

Rovněž zavřená továrna na porcelán Sommer a Matschak u Krásenské silnice neobnovuje výrobu, chátrá až propadá zkáze a jeho demolice je srovnána se zemí.

[Fotografie: starý dřevěný mlýn - roubená stavba se šindelovou střechou v lese]

Po přechodném využívání mlýnů na potoce Stoka pro potřeby jednak štoly 14 čp. a druhého mlýna čp. jako skladu a kanceláře tzv. Kutáček - Geologického průzkumu JD, jsou oba mlýny jako demolice zbourány. Hořejší mlýn čp. byl uvnitř polepen různými vyhláškami, nařízeními a výstrahami o zásadách mletí mouky z doby první světové války r. 1915, kdy bylo mletí zřejmě zastaveno.

Stará budova drtírny rudy, ležící u želez. viaduktu krásenské silnice slouží s přilehlými prostorami za sklad stavebního dvora JD. Je ve značně zchátralém stavu a osudu ostatních nevyužitých starých průmyslových objektů zřejmě neujde. Není jich v důsledku moderní doby a dnešním zprůmyslněném životě města zapotřebí. Propadly v prověrce moderní doby a zůstanou jen zaznamenány zde, jako důkazy historické slávy, pracovitosti předků i vyspělosti stavitelské středověku.
Protiklad projektu Přerovských strojíren hovoří sám o velikosti naší doby.

[Levá strana prázdná.]

Pravá strana:

Z e m ě d ě l s t v í

Postupné provádění odsunu Němců znamenalo v našem městě v prvé řadě únik od půdy. Rychle rostla ladem ležící půda a přibývalo opuštěných hospodářských usedlostí. Tak propadl zkáze Tichtelhof, Ziegelhütten, hájovna u Geyerova rybníka /vyhořela v roce 1947 v den letní slavnosti Loketských na Krudumu/, starobylý a krásný Vlčí dvůr a řada dalších. Nového hospodáře kromě jiných dostal Větrný dvůr /Josef Holý/ totálně nasazený Čech do koželužny v letech války, který ve Slavkově zůstal/ a řada menších usedlostí. Na Ležnici a Lánském dvoře se vytvořilo "Horské pastvinářské družstvo", které hospodařilo až do roku 1947. Tehdy převzaly veškerý půdní fond družstva a obcí Slavkov, Ležnička, Milešov, Kfely a Bošířany. Rozloha tohoto fondu činila 1600 ha zemědělské půdy, z toho 600 ha půdy orné. Postupně zvyšovaly úroveň zvlášť chovu dobytka. V roce 1953 mají zástav: 30 koní, 600 ks hovězího dobytka, 1800 ovcí a 500 prasat. Zemědělská výroba byla v té době vedena s velkými obtížemi. Předně nedostatek pracovních sil v zemědělství, způsobený příliš silnou konkurencí společenského významu práce u JD. Tomuto tlaku podlehl i hospodář Holý a i s Větrným dvorem a stal se součástí hospodářství JD. Bylo jedním z aktivních středisek zásobovacího odboru JD. Koně byli používáni jednak do drožky jako jeden z prvních "taxíků" po šachtách, jednak na různé pomocné práce na povrchu šachet. Odpadky z jídelen byli krmeni vepři. Dalším činitelem poklesu zemědělské výroby bylo postupné zabírání zemědělské půdy odvalovým ospodářstvím budovaných závodů, výstavbou sídliště i dočasných táborů, zbudováním bezpečnostních opatření proti útěkům vězňů hlavně spojovací koridory z ostnatého drátu mezi tábory a šachtami, a neustále prováděnými štolami, šachticemi, sledNými rýhami, vrty a sondami. Vyšší společenský význam práce u JD a někdy i nepochopení hospodářských pracovníků spolu s uvedenými argumenty znamenalo silnou redukci zemědělství. Byla zrušena farma na Bošířanech. Na farmě Ležnice byl zlikvidován veškerý dobytek, zanikla prakticky vesnice Kfely. Stav orné půdy klesl pod 400 ha. Existovala jen farma Lánský dvůr. Stavy dobytka poklesly na 16 koní, 300 krav, 300 prasat. Ovce již nebyly žádné.
Rok 1955 znamenal vrchol důlní činnosti zdejší oblasti. V zemědělství znamená návrat k půdě. Dodržení vypracovaných koncepcí je zajišťováno odpovědností národního výboru za zemědělskou výrobu. Za vzrůstající účasti občanů na výstavbě zničených farem bylo ještě téhož roku převzato opuštěné hospodářství Dvory, Nadlesí. V roce 1957 převzaly statky veškerou ladem ležící půdu, s výjimkou drobných ploch do ½ ha. Byly vytvořeny 3 nové farmy: Ležnice, Bošířany a tábor 12, z dřevěných baráků bývalého tábora pro potrestané. Rozorávala se ladem ležící půda a stav dobytka opět začal stoupat. Začátkem roku 1960 již dosáhl: koně 80 kusů, hovězí dobytek 750 kusů, kuřata 3000 kusů. Výměra zemědělské půdy se zvýšila z 1.600 ha na 2400 ha. Z toho bylo 1000 ha orné půdy. Státní statky v Horním Slavkově patřily organizačně pod ředitelství v Dalovicích. Vzhledem k značné vzdálenosti, malému zájmu ředitelství na Slavkovském hospodářství i k nedostatečné úrovni řízení byl ustaven nový národní podnik Státní statky Horní Slavkov. Převzal veškerou půdu obcí Ležnice, Ležnička, Kfely, Bošířany, Krásno, Hájey, Milešov, Dvory, Nadlesí a H. Slavkov. Sdružené zemědělské a lesní závody Lázně Kynžvart předaly státnímu statku celé hospodářství Hluboká s 500 ha, 600 ks ovcí, 450 jehňat, 150 ks prasat. Se 100 ha půdy z obce Třidomí zvýšil se půdní fond nového národního podniku Státní statky na 3000 ha zemědělské půdy.
Do zemědělství začínají přecházet dřívější pracovníci JD. Začíná se vytvářet stálý kádr techniků. Ředitelem se stal bývalý naddůlní šachty 3 s. Antonín Pokorný.

Srovnání roku 1954 1960
zemědělská půda 1600 ha 2400
z toho orná 400 ha 1000
koně 16 ks 60
hovězí 300 ks 750
slepice - 1500

V této době konsolidace zemědělství se plně projevují důsledky rozsáhlé důlní činnosti. Stavy kilometrů důl[...]

[Fotografie: skupina mužů (zaměstnanci statku/dělníci) pózující u stroje/těžního zařízení]

[Levá strana (str. 28) je prázdná.]

[Pravá strana — pokračování textu z předchozí stránky o vodním hospodářství:]

...ních chodeb způsobily ztrátu vody na Lešničce, Lešnici, Nadlesí, Dvory, v části Slavkova a Bošířanech. Začíná jednání o náhradních zdrojích. Je budován vodovod v Bošířanech a Lešnici. Vážným důsledkem důlní činnosti je zrušení zdrojů napájejících dříve [?] větší četné rybníky. V roce 1959 vypracoval MěstNV požadavek řešení vodohospodářského generelu oblasti H. Slavkova.
Obsahoval soupis 18 ha zrušených vodních nádrží, kilometry zrušených vodních toků a řadu případů ohrožených toků přibližným důlním dílem. Začíná dlouhé jednání s pracovníky JD, které postupně umírňuje požadavky. Konečné řešení v roce 1960 nebylo nalezeno, přesto že se na něm podílela řada expertů i místních znalců.

30.

Místní služby obyvatelstvu

Po provedeném odsunu Němců zůstalo ve Slavkově jen velmi málo řemeslníků, kteří by mohli zajišťovat služby obyvatelstvu. Se všemi opravami bylo nutno jezdit většinou do K. Varů. Hodnocení služeb poskytovaných obnovou a Osvobozenou domácností v roce 1953 je velmi kritické a připomíná, že "zákazníky na praní prádla" tvoří ve Slavkově hlavně brigádnice a ženy z domácnosti, které nemohou na vyprané prádlo čekat déle než-li 5 neděl! Rozvojem hornictví a přílivem pracovníků a hlavně brigádníků k JD se situace ještě zhoršila. Ve městě se nenašel téměř ani jeden řemeslník, protože Jáchymovské doly dávaly každému, i nezapracovanému možnosti většího výdělku. Tato neudržitelná situace nutila zdejší občany, aby si poskytované služby nabízeli neměrně vysoké odměny, jen aby se jim služeb vůbec dostalo. Této značné poptávky využívali někteří "fušeři" a zařizovali si v bytech, nebo na dřevěných barácích a nebo dokonce na šachtách "dílny", kde po pracovní době provozovali řemesla. Tato situace trvala až do roku 1956, kdy MNV začal zřizovat na základě vládního usnesení drobné provozovny jak ve starém městě, tak i na sídlišti : holičství, foto, radio-oprava, údržba komunikací a hřbitova, potahová doprava, údržba veřejného osvětlení, čištění města. Od 1. 1. 1957 pak byla zřízena rozpočtová organisace, která měla postupně zajistit zbývající služby. Rozpočtová organisace měla v plánu 40 zaměstnanců 600.000 Kčs výkonů a 300.000 Kčs tržeb od obyvatel. Aby tento úkol mohla splnit, přikročila k vybudování nových provozoven jako : truhlářství, malířství, sklenářství, rámování obrazů, vodoinstalace, zámečnictví, nákladní autodoprava, elektro služba, inserce a plakátování, pánské a dámské krejčovství. Od 1. ledna 1958 přešly Komunální služby na podnikovou formu řízení. Byly zbudovány ještě další provozovny: televizní služba, sběrna šatstva a prádla, květinová síň, prádelna, mandl, knihařství, autobusová doprava, malířna porculánu, zahradnictví, prodej stavebnin a benzínu, drobná stavební údržba a osobní autodoprava. Podnik byl přestěhován na sídliště a postupně získal 2 budovy "Dům služeb" a "Dům řemesel".

[Levá strana (str. 24) je prázdná.]

[Pravá strana — pokračování oddílu „Místní služby obyvatelstvu":]

V roce 1959 byla zřízena cestovní informační služba CIS, Svatka, propagace a výzdoba, prodejna místního hospodářství, manikura a pedikura, oprava obuvi, výroba prádla, čalounictví, autoservice, koupaliště /Komáří jezírka/, půjčovna motorových vozidel, kluziště, kamasnictví [?], oprava punčoch, broušení parket, ubytovací služba, pojízdná prodejna a oprava, klempířství.

Vývoj hlavních ukazatelů podniku:
Ukazatel: 1957 1958 1959 1960
výkony 830 000 2,050 000 3,300 000 4,048.000
tržby od obyvatel 320 000 800 000 1,600 000 1,900 000
počet služeb 17 41 58 62

Podnik vedl ředitel Jaromír Šeda. Podniku se dostalo za tak prudký rozvoj služeb pro obyvatelstvo celé řady vysokých uznání. Do podniku "Komunální služby" jezdili pracovníci okresu Ostrov i kraje Karlovy Vary na exkurse. Na zkušenou jezdili pracovníci jiných komunálních podniků. Velikášství podniku a některé zprávy kritických zaměstnanců podniku i občanů však bylo počátkem návštěvy skupiny pracovníků, kteří přišli za účelem prověrky vykazovaných úspěchů. Výsledky nebyly do voleb v r. 1960 známy, ale přesto bylo zřejmé, že tento kolos služeb pro 6 tisícové město stojí na hliněných nohou a pod bdělými zraky kontrolních orgánů se rozplyne i sláva ředitele i krásná bublina úspěchů.

Domovní správa

Neplacené služby — související s bydlením zajišťovaly do roku 1960 prakticky Jáchymovské doly, prostřednictvím svého bývalého "Bytového fondu". V souvislosti s likvidací hornické činnosti byla v roce 1959 zahájena jednání mezi JD a MěstNV i ostatními závody o delimitaci bytového fondu a s tím související předání i jeho správy. Řada jednání postupně odstraňovala rozpory o nutnosti dodatečných prací na přebíraném bytovém fondu. Dlouhý pak byl společně vypracovaný předávací protokol, dlouhá řada zjištěných závad. Ještě delší pak byla cesta k jejich odstranění. Současně s přebíráním bytového majetku bylo vedeno i jednání o delimitaci bytového fondu na jednotlivé závody, které po JD přebíraly jak pracovníky, tak i hospodářské úkoly ve městě.
Rodinné domky, které dosud byly rovněž v majetku JD byly narychlo spravovány a prodávány soukromým zájemcům. "Ceny" těchto domků se pohybovaly od 500 Kčs nahoru ke 3000 Kčs.
Dnem 1. 1. 1960 byla ustavena Domovní správa jako podnik, obhospodařující převzatý bytový fond. Jedna část DS byla v čp. 40 na starém náměstí, druhá část na sídlišti, v ulici ČSSP. Jejím vedoucím se stal bývalý svazácký funkcionář a pracovník JD Antonín Rodina. Domovní správě byl delimitován potřebný mzdový fond i počet pracovníků.

[Levá strana (str. 25) je prázdná.]

[Pravá strana:]

Poštovní služba

V roce 1945 bylo na poštovním úřadě v čp. 40 6 zaměstnanců, kteří snadno zajistili úkoly, tehdy na poštu kladené. Bouřlivým růstem města nestačily provozní místnosti. Poštovní úřad ve staré části města byl přestěhován do nové budovy, a na dřevěném sídlišti byl zřízen poštovní úřad 2. Zřízením Poštovní novinové služby byla zajištěna dodávka novin i v neděli a zřízena prodejna PNS. Počet zaměstnanců se zvýšil z 6 v roce 1945 na 18 zaměstnanců v roce 1960.

Vývoj rozhlasu a televize, telefinisace [telefonisace] od roku 1945 do prvního pololetí roku 1960.

rok přijímačů počet obyvatel
ROZHLAS 31.12.1945 241 3620
31.12.1950 573 6478
31.12.1955 1085 11154
1960 1371 6500

TELEVIZE 1. 3. 1958 18
31.12.1958 85 7090
30.12.1959 249 6791
9. 4. 1960 323 6500

TELEFONISACE 1945 28 stanic 3620
31.12.1950 43 6478
31.12.1955 61 11154
31.12.1959 83 6791
10.3. 1960 261 6500

K 10. 3. byly převzaty všechny stanice zapojené doposavad na automatické telefonní ústředně umístěné v budově Kounice čp. 13. Celá telefonní síť podniku JD byla převedena na OSS Sokolov.

Obchod

V roce 1945 se staralo o zásobování obyvatel /3620/ - 3 prodejny potravin
1 -"- textil a galanterie
1 -"- bot /od r.46
2 -"- masa
1 -"- drogerie
Obchody byly malé, nevyhovující, bez možností specialisace. Byly v jednak soukromých rukou a jednak ve správě družstevního obchodu "Osvobození". Zásobování obyvatelstva bylo zřízeno i nadále řízeným lístkovým systémem.

[Levá strana (str. 26) je prázdná.]

[Pravá strana — pokračování oddílu „Obchod":]

V roce 1948 byly utvořeny národní správy nad soukromým obchodem.
Po vytvoření býv. Jáchymovské oblasti i v Horním Slavkově v roce 1950 přebírají obchodní síť státní obchodní domy Úsvit. Dochází k zlepšení i rozšíření prodejní sítě.
Na počet 6478 obyvatel připadají
4 prodejny potravin
3 -"- textil, galanterie a odívání
1 -"- bot
3 řeznictví
1 drogerie
V roce 1951 předává Úsvit prodejny jednotlivým podnikovým ředitelstvím – Oděvnímu obchodu, Potřebám pro domácnost, Drobnému spotřebnímu zboží a Západočeskému obchodu obuví.
Počátky výstavby sídliště 1951-52 znamenají relativní pokles úrovně v zásobování. Na počet obyvatel až 9000 připadá stávající počet prodejen jen ve staré části města.
V roce 1953 je v první etapě sídliště zřízena obchodní jednotka z jednoho bytu.
Na Kounici byl v roce 1952 otevřen Obchodní dům s prodejnami mléka, masa, potravin a záv. prodejna textilu JD.

Podstatným přínosem pro zásobování pracujících Jáchymovských dolů byl systém přídělů sestávající z několika kg masa, sádla, másla, luštěnin a dalších potravin, konserv a pod., byla umístěna na dřevěném sídlišti v dnešním Domě řemesel. Zrušením lístkového systému při měnové reformě 1.6. 1953 byly zrušeny i příděly JD.
Situace v obchodní síti se podstatně změnila zahájením provozu obchodního domu Brigádník na novém náměstí na Sídlišti.

Další etapa výstavby souvisí s vybudováním prodejen v budově hotelu TATRAN a na druhé etapě z roku 1956.

[Levá strana (str. 27) je prázdná.]

[Pravá strana — pokračování oddílu „Obchod":]

Počet a složení prodejen v roce 1960:
Potraviny, maso, zelenina, mlékárny ............. 14 prodejen
Samoobsluhy ........................................ 2 prodejny
Drobné spotřební zboží /tabák, drogerie, hračky/ .. 3 prodejny
Potřeby pro domácnost ............................. 2 prodejny
Obuv ............................................... 1 prodejna
Oděva, textil, galanterie ......................... 3 prodejny
Kniha .............................................. 1 prodejna
Obchodní dům Brigádník má celý sortiment zboží mimo papíru a hraček.
První samoobsluha byla otevřena v roce 1958 na sídlišti, druhá v r. 1959 u čp. 97
Některé výkyvy v zásobování z hlediska celostátní situace se poměrně méně dotýkaly našeho města, které jako důležitá hornická oblast bylo zásobováno přednostně. Ke kladnému překonání časových obtíží v některých druzích pomáhala i poměrná vyspělost politická většiny občanů.
Samostatnou kapitolu tvoří rozvoj Závodního společného stravování. V dubnu 1948 zahájila provoz Závodní jídelna JD č. 1 ve starém městě v čp. /pozdější Osvětová beseda německá, nyní sklad KOVO/. Provoz byl zahájen se 70 strávníky, v roce 1952 dosáhl 800 strávníků.
Závodní jídelna II byla zřízena na dřevěném sídlišti /dnešní kluziště/. Zahájila provoz v roce 1951 s 2000 strávníky, největšího počtu dosáhla v roce 1956 - 3000 strávníků.
Závodní jídelna III. na Kounici, po několikerém přestavování s půlročním zpožděním zahájila provoz v roce 1952 po zrušení jídelny I se 750 strávníky.
Dosáhla největšího počtu 1200 strávníků. Zastavila činnost v roce 1959. V roce 1961 byly zahájeny práce na opětné přestavbě pro účely závodní jídelny Přerovských strojíren.
Jídelna na táboře XII. zahájila a měla 450 strávníků v roce 1953. Zrušena byla v roce 1955.
Jídelna Prokop v roce 1953 měla 800 strávníků,
v roce 1957 měla 700 strávníků. Koncem tohoto roku byla zrušena.
Závodní jídelna na sídlišti – Zápotockého 22 v t.zv. "Áčko" zahájila provoz na Hornický den v roce 1957 pro 1200 obědů. Tím dnem byla zrušena pověstná kuchyně na dřevěném sídlišti.
Dalším článkem v distribuční síti byly i kantiny JD. Od roku 1945 do roku 1958 bylo v Horním Slavkově 20 kantin JD. Zásobovací odbor JD měl v roce 1951-56 300 zaměstnanců. Koncem roku 1957 převzal činnost RaJ a ARMA.

[Levá strana (str. 28) je prázdná.]

[Pravá strana:]

Celkový obrat potravinářského zboží od r. 1955 – 1959 v tisících Kčs
1955 1957 1959
24,5 20,06 17,0
V přepočtení na jednoho obyvatele činí spotřeba při základu 100 % spotřeby v roce 1952:
1950 1955 1957 1959
100 % % % %
textil,konfekce 187,5 426 326
potřeby pro dom. 177 493 664
drobné zboží 194 725 472
potraviny 160 161 191
mléko 182 367 808
maso 256 313 390

Pohostinství:

Společenský život zdejších Němců se odehrával převážně v hostincích. Dokazuje to počet hostinců. Před osvobozením v roce 1945 bylo jich ještě ve Slavkově přes hospodářský rozvrat plných 17 r... [?]. Jeden po druhém byly zavírány. V roce 1953 jsou ve městě již jen 2 hostince Hornický dům na náměstí 17 a Plzeňka čp. 72.
Porovnáme-li tyto hostince s počty obyvatel vynikne zcela názorně změněný způsob života nového Slavkova.
Zatímco v roce 1945 na 3620 obyvatel je 17 hostinců, v roce 1953 na 10 752 obyvatel jsou 2 hostince. Je ovšem nutno říci, že ve všech jídelnách JD se čepovalo pivo a že množství čepovaného hornické žízni. Tento stav pochopitelně neodpovídal potřebám města. Situace se lepší v roce 1956, kdy je v provozu již restaurace v novém Hornickém domě kultury. Poměry se postupně konsolidují. Síť pohostinství RaJ se rozšiřuje. Vývoj se uzavírá otevřením hotelu TATRAN, representačního podniku, který však z hlediska akumulace přichází do města pozdě, prakticky již na sklonku hornické slávy, tím i na konci možnosti Slavkovských, naplnit jeho krásné prostory i jeho plán tržeb.
Tatranem dostalo také město první hotel ve vlastním slova smyslu. Ubytování bylo doposavad řešeno jen prostřednictvím svobodáren JD. Cizí návštěvníci města, pokud nebyli v nijakém vztahu k JD, neměli prakticky žádnou možnost ubytování.
Přehled pohostinství od roku 1955:
1956 1957 1958 1959
počet provozoven 3 5 7 8

[LEVÁ STRANA — strana 29: prázdná, pouze prosvítající text z rubu; bez vlastního obsahu.]

[PRAVÁ STRANA — strana 29:]

1956 1957 1958 1959
počet zaměstnanců 28 38 49 99
obrat v tisících Kčs 3,873 4,311 5,336 6,448
počet obyvatel 10.196 9.408 7.040 6.771
Podíl nově otevřeného hotelu TATRAN se svým obratem 2,900.000 Kčs skresluje ukazatele let 1956 - 1958.

Z d r a v o t n i c t v í

Zdravotnickou službu ve městě reprezentoval po osvobození německý lékař Dr.Müller. Po jeho odsunu v r. 1948 přebírá tuto funkci Dr. Kotbek. Bydlel ve vile s čepelárny DIU. V svém pokroví měl ambulanci, velmi špatně zařízenou ordinaci. Jen velmi těžko mohl plnit své poslání. Větší část zdravotnické péče byla vedena přes nemocnici v Lokti, která v nedělní době byla i plně provozu a měla vlastním ústavem. I lékaři, kteří v tehdejší době byli v ústavu zaměstnáni a sjíždí se od roku 1949, kdy ČSR k.Vary byl k dispozici sanitní vůz. Řídič Šikar pak překládal vyúčtování jednotlivých jízd do K.Varů. Přechodně vedle stabilního lékaře Dr.Kotbeka působili vždy jen krátce Dr.Škoda a Dr.Červenka. Dr Červenka byl ve Slavkově jen 3 měsíce a byl ze zdravotních důvodů přeložen zpět do K. Varů.

Neudržitelná situace se změnila v roce 1952, kdy do Slavkova byl přidělen další stálý lékař, H. Slavkov již měl tehdy 9.128 obyvatel. Celý ohromný obvod byl rozdělen: město a menší závody zajišťoval JP, šachty a zaměstnance JD pak nový lékař. Felčarna úmrkán jednoho z nich však zabrala nutnost tázat "vesdovní" obě lékaře". Lékařské ordinace byly v dřevěném baráku "Bočské zdravotní služby" po pravé straně silnice do Krásna, těsně za křižovatkou u viaduktu. O ordinaci se v lékárenském slova smyslu nedá mluvit. Stísněné, vně životní podmínky neumožňovaly dobrou činnost ve středisku i na samostatné stanové tábory, někteří až 14 denní. [?] V roce 1953 se stínalo i ostatní 12 lékaře přidělením další dva stálí lékaři. H. Slavkov již měl tehdy 9.128 obyvatel. Celý ohromný obvod byl rozdělen: město a menší závody zajišťoval JP, šachty a zaměstnance JD pak nový lékař. Polovina úmrku jednoho z nich však zabrala nutnost tázat "vesdovní" obě lékaře. Lékařské ordinace byly v dřevěném baráku "Bočské zdravotní služby" po pravé straně silnice do Krásna, těsně za křižovatkou u viaduktu. O ordinaci se v lékárenském slova smyslu nedá mluvit. Stísněné, tvrdé životní podmínky vším hrubým stolem, jedním lehátkem a několika židlemi. V roce 1952 v září byla nalezena činnost pohotovostní služby. Z počátku se v ní střídali pouze 2 lékaři; celý týden sloužil ve dne i v noci jeden lékař, příští týden pak druhý. Ke "slepšení" došlo pak přidělením třetího lékaře. Přesto připadlo na jednoho lékaře 10 nočních služeb za měsíc. [?]

Přitom se nepřoboovala ordinační návštěvnost na ordinační dobu kolem 130-140 lidí. [?]

[FOTO: třípatrová městská budova (čp. ?) s arkýřem — budova bývalého zdravotního střediska / hotelu, viz následující text.]

[LEVÁ STRANA — strana 30: prázdná, pouze prosvítající text z rubu; bez vlastního obsahu.]

[PRAVÁ STRANA — strana 31:]

ÚNZ doplnil rovněž na kompletní stav odborné služby. Ženský lékař ordinuje čtyřikrát týdně, ušní 1 krát týdně, kožní 2 krát týdně, nervový 2 krát týdně, oční 2 krát týdně, ortopéd 1 krát za 14 dní, lékař roentgenolog 1 krát týdně. Plicní středisko bylo umístěno do ÚNZ JD Ostrov.
Situace v hygieno-epidemiologické službě dosáhla optima v letech 1956 až 1957, kdy byl pro tuto potřebu vyčleněn jeden lékař. Ten znal dobře místní problematiku a zapojením složek byla téměř úplně provedena pasportisace všech závodů, vodoteří, potravinářských prodejen a byla založena evidence všech zaměstnanců pracujících v potravinářství. Zaměstnanci byli povinně proškolováni v hygienickém minimu. Přičiněním této služby a ve spolupráci s ostatními lékaři bylo provedeno očkování v takové míře jako dosud nikdy. Mimo jiné bylo provedeno očkování proti obrně podle Salina. Po napojení oblasti Slavkova po stránkách hygienicko epidemiologické na OÚNZ Karlovy Vary a po zrušení úvazku lékaře-hygienika, došlo ke stagnaci.
V protikladu s touto službou ÚNZ JD je situace v obvodech, zvláště v obvodu I. Je umístěna v budově čp.3 na náměstí, kde ordinuje lékař pro obyvatele starého města a menší závody, které nemají vlastního lékaře. Toto řešení není z hlediska poliklinického systému práce správné. Druhý obvodní lékař na poliklinice ordinuje.
Další zlepšení zdravotnické péče znamená zavedení novinky v odborných službách — gynekologické porady těloviku pro těhotné ženy.
Vyvrcholením úsilí o zdravotnickou péči občanů Slavkova, především však zaměstnanců uranových dolů, kde se v té době již začíná projevovat vliv těchto šachet na zdraví horníků je zřízení nemocnice pro interní choroby v budově Pušíkova 17 v roce 1956. Prvním primářem je Dr. Skála. Je dobře vybavena a pracuje k plné spokojenosti. Je jedinou interní nemocnicí ÚNZU. Počet lůžek se blíží číslu 90.
Jedním ze speciálních zařízení v péči o zdraví je záchytná stanice pro ošetřování opilců. Umístěna byla na táboře XII. v budově bývalé korekce trestaneckého tábora.
Stanice byla ve velkém provozu zvláště v letech největšího rozmachu Jáchymovských dolů, kdy výdělky dosahující několika tisíc Kčs příliš sváděly k lehkomyslnému životu. Ten často končil v čistém, ale nedůstojném prostředí záchytné stanice.
V přepočtu na počty obyvatel v roce 1960 již 6500 je úroveň zdravotnické péče na takové úrovni, že daleko převyšuje celostátní průměr, ba možno říci, že kromě určitých čtvrtí v republice nelze porovnat. Úroveň zdravotnictví je dána i dobrou lékařskou osvětovou činností ve spolupráci se skupinou ČSČK. Rovněž zdravotní sestry mají velký podíl na dobré zdravotnické situaci ve městě. Matky v šestinedělí navštěvuje porodní asistentka, rehabilitační sestra se stará o to, aby lidé po úrazech se opět brzo mohli zapojit do práce, protialkoholní poradna umožňuje alkoholikům návrat do společnosti i práce. Na každé šachtě je zřízena ošetřovna, kde zdravotní sestra ošetřuje drobné úrazy, a poskytuje první pomoc raněným do příchodu

[LEVÁ STRANA — strana 31: prázdná, pouze prosvítající text z rubu; bez vlastního obsahu.]

[PRAVÁ STRANA:]

lékaře nebo sanitního vozu.
Složka zdravotnických služeb v Horním Slavkově je v roce 1960 na úrovni skutečně dobré.

Š k o l s t v í

Bohatá tradice školství v Horním Slavkově, počínaje latinskou školou, založenou v 16 století v čp. 166, jen těžko nacházela pokračování v roce 1945. Otevřena byla obecná škola a čtyřtřídní měšťanská škola. Jejím ředitelem byl 9. srpna 1945 jmenován Rudolf Jelínek, nar. 19.5.1906 ve Vídni, pocházející z Hostomic pod Brdy. Vyučování na škole bylo zahájeno 3. září 1945. Pro nedostatek učitelů musela být měšťanská škola stučena na dvě třídy. Postupně přicházeli další učitelé. 12. prosince 1945 nastoupil Alexander Lookwin -Longinov, nar. 29. 7. 1897 v Kijevě, ukrajinské národnosti. Byl posluchačem vysoké školy technické v Praze, kde absolvoval 2 ročníky. Za války byl totálně nasazen v Radlické mlékárně. Ve Slavkově v rámci dosídlení zabral dům čp. 361 s velkou ovocnou zahradou a s řadou zemědělských hospodářských objektů. V zahradě u jeho domu, dnes již značně zchátralého /1960/ roste mohutný dub. Učitel Longinov je již v penzi, ale na škole dosud má ruštinu a praktika.
Slavnostní otevření školy v Horním Slavkově se uskutečnilo 16. září 1945. Sraz slavkovských občanů byl u žiletkárny DIU, odkud zahájil průvod vojenský oddíl. V čele průvodu byla nesena státní vlajka. Za vojenským útvarem šla školní mládež, za ní dechová hudba poštovních zaměstnanců z Karlových Varů, průvod uzavíral velký počet místního a okolního občanstva.
Škola od svých počátků vykazovala dobrou činnost, kursy dopravní bezpečnosti, vzpomínkové slavnosti, akce k propagaci lesů, exkurse, výlet do Mariánských Lázní, akce proti mandelince bramborové. Koncem roku měla škola 26 hochů , 36 dívek, celkem 62. Bylo z nich 7 české národnosti, 1 slovenská, 54 německé národnosti.
Ve školním roce 1946-47 poklesl počet žáků měšťanské školy na 33, a již 26 čechů a jen 7 německých dětí. O prázdninách byla upravena a vybavena místnost pro školní jídelnu v bývalé menšinové české škole /čp. 95/.

Počet žáků stoupl v dalších letech na 61, 83, 86. Každé zahájení školního roku bylo slavnostní, za účasti žactva, zástupců masových složek, KSČ, ČSM, předsedy MěstNV a zástupců závodů.
V roce 1951 byla při střední škole zřízena Družina mládeže. Chodili do ní žáci i z národní školy. V družině bylo 40 žáků. V kuchyni se stravovalo 98 dětí. Dostávali svačinu, oběd a odpolední svačinu.
V roce 1951 přišel do Horního Slavkova jako učitel Jiří Červenka, dnešní ředitel národní školy.

Na konci školního roku 1952-53 je již stav 148 žáků. Z vycházejících jde na studie 5, do SUPZ /pracovní zálohy/ 8, do zemědělství 6, do průmyslu 16. Konec školního roku byl slavnostně zakončen předáním 11 odznaků Julia Fučíka.
Žactva podstatně přibývalo, zvláště v nižších ročnících. Vždyť město mělo již v této době 10 752 obyvatel a ve městě jsou jen 2 školní budovy — škola pod nádražím a škola na školním náměstí.

[LEVÁ STRANA — strana 32: prázdná, pouze prosvítající text z rubu; bez vlastního obsahu.]

[PRAVÁ STRANA:]

Obě budovy jsou staré a svojí kapacitou nestačí. Zavádí se vyučování na směny. Boj o novou školu je ukončen v prvním čtvrtletí 1955, kdy se začíná práce na výstavbě moderní komplexní školní budovy se 17 třídami.
Vlastní výstavbě předházela řada demolic starých baráků.

S touto výstavbou je spojeno i přeložení staré silnice vedoucí městem od rohu náměstí přímo přes potok směrem ke KOVO s odbočkou příjezdné silnice na sídliště. Tato odbočka byla rozpracována od samého zahájení výstavby sídliště, od roku 1951. Zajišťovaly ji stavební organisace. "Tempo" jejich práce ostře kontrastovalo s prací zdejších havířů. Celá úprava silnice, včetně mostu a přejezdu železnice byla ukončena v roce 1960 ve stavbě i v oslavě pohoštěním na MěstNV, dlouho vzpomínané některými účastníky.
Růst počtu obyvatelstva, hlavně školní mládeže však postupoval příliš rychle. Ani kapacita této 17 třídní školy I. ZDŠ,otevřené v roce 1957 již nestačí. Proto po jednáních s JD začíná v roce 1958 přestavba dosavadních svobodáren slavkovských horníků na ČSSP ul. 10 a 12 na školské budovy. Je v nich umístěna II. ZDŠ ve 28 třídách. Plným využitím všech těchto budov bylo dosaženo v roce 1960 1320 žáků v základním školním vyučování.
Škola II. ZDŠ, upravené ze svobodáren, nevyhovuje požadavkům moderního vyučování, zůstává provisorním až do doby další výstavby podle Plánu rozvoje města. Přesto však jenom díky jí, je celkem uspokojivě tato otázka ve městě vyřešena.

Ve starobylém Jánském domě, mezi Slavkovem a Krásnem byl z rozhodnutí ONV v Sokolově umístěn Dětský domov. Asi 60 dětí zde našlo nový domov. Většina jich sem přichází ve velmi zanedbaném stavu, většinou z rozvrácených rodin.

Na rohu náměstí v čp. 54 je zřízena Zvláštní škola, kde se dětem z domova a některým i z města dostává zvláštní školní výchovy, a alespoň těch nejzákladnějších vědomostí.

V letech plné těžby Jáchymovských dolů je ve městě zřízena Večerní průmyslová škola hornická, kde studují desítky těch, kteří si vybrali hornictví za své trvalé povolání. Vyučováno je v budově I. ZDŠ. Přednáší většinou technici JD. Škola je pobočkou Sokolovské a je tříletá. Průmyslová škola s řádným studiem — čtyřletá, je zřízena v Lokti. Kromě této probíhá v HDK i na šachtách Závodní škola práce, která dává získání plné kvalifikace v nejrůznějších hornických profesích a dává základ pro další studium. První ZŠP byla zřízena v r. 1952 v dřevěném baráku na dřevěném baráku na sídlišti na Kounici. Po výstavbě Hornického domu kultury v roce 1956 přenesena na sídliště.

Mimoškolní výchova dětí zaujímá ve městě významné postavení. Mateřská škola, označovaná jako I. je původní slavkovskou mateřskou školou od roku 1946. Je ve staré části města v čp.

[LEVÁ STRANA — strana 33: prázdná, pouze prosvítající text z rubu; bez vlastního obsahu.]

[PRAVÁ STRANA — samé sloupce textu a fotografie:]

Počet dětí se v ní pohybuje kolem 30. Od roku 1955 je v městě moderní mateřská škola II na sídlišti. Je dobře vybavena a má kapacitu 120 dětí.

Postupná likvidace JD nesla s sebou zvýšenou zaměstnanost žen a tím i potřebu mimoškolních zařízení. U porcelánky je zřizována MŠ III. v bývalé vile majitelů Cžjžeků, pro 30 dětí. Svépomocí občanů na Kounici s. Lepiše a dalších je vybudována mateřská škola IV v čp. 5.

Tím bylo dosaženo v roce 1960 330 míst v mateřských školách. Za těmito zařízeními pokulhávaly jesle. Jsou vybudovány v roce 1955 současně s Mateřskou školou II. Mají 3 oddělení — kojenci, malá a velká batolata — s kapacitou 55 dětí.

Pod nádražím byly v počátcích činnosti JD postaveny dva finské dřevěné domky pro sovětské experty — inspektora a technického vedoucího. V jednom z nich je v roce 1960 zřízena další mateřská škola V.

Ruku v ruce s rozvojem škol šel i rozvoj družin mládeže. Staly se přechodným druhým domovem dětí, jejichž rodiče oba pracují. Děti se zde učí, píší úkoly, hrají se a sportují. Jsou vychovávány v kolektivním duchu. Ze 72 dětí v roce 1951 stoupl počet žáků do roku 1960 na 126. Ze starého města byla družina mládeže přenesena do I. patra finského domku, kde je umístěna rovněž mateřská škola V.
Budova oběma zařízením, zvláště družině mládeže, nevyhovuje. V budově na Zápotockého ulici z bývalého tzv. Ruského klubu je zřízena družina mládeže II se Žákovským klubem.

Toto moderní zařízení dává dobré předpoklady dalšího rozvoje mimoškolní činnosti slavkovských dětí.

[LEVÁ STRANA — strana 34: prázdná, pouze prosvítající text z rubu; bez vlastního obsahu.]

[PRAVÁ STRANA:]

Z tohoto hlediska zasluhují pozornost školní jídelna. Z primitivních poměrů roku 1951 kdy se stravovalo 98 žáků je stravování v roce 1960 poskytováno 235 dětem v prostředí dobře vybavené jídelny ZDŠ I. Do tohoto roku se nenašlo řešení pro ZDŠ II. Je velmi ne citelně postrádáno.

Rozhodující úlohu v mimoškolní a výchovné činnosti dětí hraje pionýrská organisace. Její založení je rozhodnuto roku 1949. Sn. listopadu byl založen první pionýrský oddíl. Přihlásilo se 30 dětí. Vedení oddílu zajišťují svazačky z porcelánky. Oddíl začal pracovat dobře. Zúčastnil se i klubovním, zařídil se veřejných oslav, pionýři uspořádali několik besídek, zúčastnili se brigád. V dubnu složili pionýři slib a dosta-li v roce 1953 oddíl bez větších výjvuků. Velký úspěch dosáhli v STM — výjvukové soutěž sborové recitace. [?]

Za odměnu jen o prázdninách jeden pionýr do Polska, jeden do Tater a ostatní do tábora na Svatavě u Chře. Činnost pionýrské organisace pokračovala dál hlavně zásluhou členky ČSM s. Otčenáškové. Útvar SNB věnoval v roce 1951 oddílu vzduchovky. V roce 1952 se oddíl věnoval hlavně brigádám na sézoní stromků /lesík u s. 14 zasázeno/, dělaly pak sběr papíru, železa a lahví.

V roce 1953 odešla do Brna s. Otčenášková. Záslužnou činnost příslušníků SNB pokračuje tento oddíl bez většího výjvuků. V roce 1953 složilo úspěšně sborové Fučíkova odznaku zdatnosti. Činnost slavkovských pionýrů je ohodnocena přidělením přísné jedné svobodárny na sídlišti, kde je založeno Pionýrské středisko. Záslužnou prací s pionýry se zapsal do historie oddílu učitel s. Štěpánek a elektrikář Václav Kořínek. Škoda, že v letech 1953—57, doby, největšího rozmachu pionýrské hnutí ve městě se nezachoval žádný dokumentační materiál. V paměti mnohých mladých dnešních lidí jsou vzpomínky na nadšenou činnost ve středisku i na samostatné stanové tábory, někteří až 14 denní. V roce 1956 mě organisace 11 zájmových kroužků motoristický, fotografický, mičurinský, technický, radioamatérský, čtenářský, šachový, biologický a turistický — se 371 pionýry. V roce 1959 vede organisaci s. Friesnerová. Největších úspěchů dosáhla organisace ve sběru surovin /750 kg papíru, 15 657 kg železa/ a v brigádnické práci /2 500 hodin/.

Nejlepší pionýři — 24 — získali nejvyšší pionýrské vyznamenání — vyfotografování před rozvinutou skupinovou vlajkou.
Dramatický kroužek PO, který pracoval ve spolupráci s HDK okresní kolo vyhrál a v krajském kole získal čestné druhé místo. Obětavá práce s. Lavičkové slavila úspěch.
V roce 1960 dosáhla pionýrská organisace téměř 100% organisovanosti — 525 pionýrů a 178 jisker. K 15 výročí osvobození odpracovali pionýři 4000 brig. hodin, sebrali 12.000 kg železa, 8.730 kg papíru a vysadili 550 ovocných stromků. Plně se podíleli na předvolební agitaci a kampani.
Jejich práce je dobrou předzvěstí dalšího jejich vývoje. Lepší pochopení rodičů a jejich větší pomoc v činnosti pionýrských oddílů by tento vývoj usnadnilo a urychlilo.

[Levá strana prázdná, číslo stránky 95.]

--- Pravá strana ---

Kultura a společenský život

Kulturní život Horního Slavkova se v květnu 1945 zastavil. Zdejší Němci byli zvyklí vyžívat se společensky v hostincích. Jejich počet zde při zhroucení nacistické říše 17 - jako ukazuje na nízkou životní úroveň. Každá hospůdka měla svůj okruh "štamgastů" a nějakou svoji specialitu. V jedné se hrály karty, v druhé darda, v třetí měli dobré pivo, jinde dobře vařili, nebo měli dobré kyselé okurky, v jedné byl spolek pěstitelů, v jiné holubářský, jedna patřila honorací, druhá městské opozici, jedna mladým, druhá byla tichá a nejstarší generací. Zákony večerního vyřazování pro Němce, jejich označení a panický strach z odhalení Čechů a hlídačů se odsud vypařádaly postupně nezavírané hospody tehdejšího tržiště společenského života.

Naši lidé, kteří přicházeli, byli většinou střídavého věku, velkého elánu i nadšení, ať již budovatelského, jak se tehdy říkalo, nebo dobrodružného. Ti neměli čas sedět v hospůdkách a "gamütlichu" vykládat se sousedy. První střídavého českého života v několika restauracích, hlavně z důvodů stravování. První pohraniční přicházeli většinou bez manželek a tak restaurace byla jedinou v místě oslav všech úspěchů nového života. A tak v počátku doss dost. Již jsme se zmínili o hospodě bratří Nováků, kteří byli takovým zdejším centrem společenského dění. Strava byla na lístek, bohatý výběr nebyl, pivo, ale v bližších se odsud vypařáděl postupně nezvazí ráně hospody tehdejšího tržiště společenského života.

Bylo to také příslušníci MV, kteří postavili kulturní stánek. Byl to "vagon" na Kounici, čene čp.1. Kultura v dnešním slova smyslu to jistě nebyla, ale byly to první kroky. Hrálo se kino, slavily se úspěchy, slavilo se i jinak, pořádaly estrády. Význam "vagonu" byl spíše vnitřní zájezdové slovo přísl. MV. Konaly se zde i oslavy Velké říjnové revoluce ve velké společné akci se zdejší silnou kolonií sovětských spolupracovníků.

Významnou událostí roku 1955 byla pro "vagon" návštěva s. Anežky Hodinové - Spurné, místopředsedkyně Národního shromáždění, předsedkyně Čs. výboru žen, která jako členka Světové rady míru předávala svého času s. Ing.Szitkeyovi, závodnímu šachty Lešnice cenu Čs. výboru obránců míru za vynikající plnění plánu šachty a výsledky v soc. soutěži. Soudružka Hodinová- Spurná byla také naším na léčení v Karlových Varech, odkud tajně "utekla" na žádost zdejších soudruhů a přednesla ve "vagonu" na široké účasti pracujících města projev o mírovém hnutí ve světě. Na konci svého projevu řekla, že se jí ve Slavkově velmi líbí a těší ji vřelé přijetí našich slavkovských občanů.

Sovětští pracovníci měli na sídlišti v dnešní budově družiny mládeže II, později svůj vlastní klub. Do tohoto klubu zajíždeli velmi často lázeňští hosté z Karlových Varů a některé kulturní pořady měly vysokou úroveň. Někteří spisovatelé, hudební umělci, mezi jinými i mnozí skladatel Chačaturian a další byli vítanými hosty klubu. Čeští spolupracovníci a funkcionáři měli možnost se na těchto kulturních zážitcích při méně osvětě plnohodnotně plně podílet.

V Buském klubu byla i pozdější ruská prodejna, před tím umístěná v dnešní Hvězdě. Byla to vlastně prodejna na způsob Tuzexu určená pro nákup sovětských občanům, ale někteří naši se snažili sovětské pohostinnosti i v této prodejně zneužívat bylo pro tehdejší léta úkazem své doby.

Nositelem typické kultury i pozdější ničkynozového, prudkého rozvoje prvé poloviny padesátých let, byl Lévový klub s.K. Neumann na dřevěném městě na sídlišti a vyvýšeným dřevěným chodníkem. Nízký sál s dřevěnými podpěrnými sloupy, s napuštěnou dřevěnou podlahou, smůljmi okny svobozdárný. To bylo prostředí, kde se necházelo ve fraku ani smokinku, kde se nevdálla slovíčka jen jako Guthn-Jarkovského, kde se nelíbala dáme ruce, kde nezářil křišťál lustrů. Tam se scházeli havíři, těše pracujíci, rychle žijíčí a někdy příliš obtě žijíčí. Klub majišťoval plné možnosti všeobecné niččí účasti všech, kteří měli o toto dění zájem. Bdramodzeoí zdejších havířů s hlavně brigádníků, devsla nepředivídatelné možnosti znamenitých divadelníků, zpěváků, hudebníků, ale i přísivníků a chytráků, kteří v celé prostor kulturního klubu viděli toto restauraci, kde při dobré nelade a slavnostech s pohoštěním vinem, nesli tučné zdroje sissů a lehkomyslné stracených tisícových výplat. Klub viděl divadlo skutečné to v oslavě úspěchu po jeho mírovém, filmovém přípaststvení "těháko" jit kovaše! ot jakovo lžegoso po jeho odchodem armádu z listopadu, tak realisticky kus tehdy z těch podobných průvodů.

[Pozn.: některé pasáže strojopisu byly velmi obtížně čitelné - [?]]

[Levá strana prázdná, číslo stránky 96.]

--- Pravá strana ---

Ustalující se způsob života města byl narušen a od základu změněn nástupem zaměstnanců Jáchymovských dolů. Hornický dům se stal správní budovou Inspektorátu - hlavní restaurací je Zřúbek /dnešní Hvězda/, a Mlištein /Plzeňka/. Ve městě je silná posádka SNB - tj. červenců, kteří jsou převážně velmi mladí. Ti také tvořili spolu s Místa mnozí svazem mládeže první kulturní brigádu. Při významných politických událostech a schůzích a akcích vystupovaly svazácké úderky. Nejdospělejší byly pěvecké soubory. Byl to také příslušníci MV, kteří postavili kulturní stánek. Byl to "vagon" na Kounici, čene čp.1. Kultura v dnešním slova smyslu to jistě nebyla, ale byly to první kroky. Hrálo se kino, slavily se úspěchy, slavilo se i jinak, pořádaly estrády. Význam "vagonu" byl spíše vnitřní zájezdové slovo přísl. MV. Konaly se zde i oslavy Velké říjnové revoluce ve velké společné akci se zdejší silnou kolonií sovětských spolupracovníků.

Významnou událostí roku 1955 byla pro "vagon" návštěva s. Anežky Hodinové - Spurné, místopředsedkyně Národního shromáždění, předsedkyně Čs. výboru žen, která jako členka Světové rady míru předávala svého času s. Ing.Szitkeyovi, závodnímu šachty Lešnice cenu Čs. výboru obránců míru za vynikající plnění plánu šachty a výsledky v soc. soutěži. Soudružka Hodinová- Spurná byla také naším na léčení v Karlových Varech, odkud tajně "utekla" na žádost zdejších soudruhů a přednesla ve "vagonu" na široké účasti pracujících města projev o mírovém hnutí ve světě. Na konci svého projevu řekla, že se jí ve Slavkově velmi líbí a těší ji vřelé přijetí našich slavkovských občanů.

Sovětští pracovníci měli na sídlišti v dnešní budově družiny mládeže II, později svůj vlastní klub. Do tohoto klubu zajíždeli velmi často lázeňští hosté z Karlových Varů a některé kulturní pořady měly vysokou úroveň. Někteří spisovatelé, hudební umělci, mezi jinými i mnozí skladatel Chačaturian a další byli vítanými hosty klubu. Čeští spolupracovníci a funkcionáři měli možnost se na těchto kulturních zážitcích při méně osvětě plně podílet.

V Buském klubu byla i pozdější ruská prodejna, před tím umístěná v dnešní Hvězdě. Byla to vlastně prodejna na způsob Tuzexu určená pro nákup sovětských občanům, ale někteří naši se snažili sovětské pohostinnosti i v této prodejně zneužívat bylo pro tehdejší léta úkazem své doby.

Nositelem typické kultury i pozdější ničkynozového, prudkého rozvoje prvé poloviny padesátých let, byl Lévový klub s.K. Neumann na dřevěném městě na sídlišti a vyvýšeným dřevěným chodníkem. Nízký sál s dřevěnými podpěrnými sloupy, s napuštěnou dřevěnou podlahou, smůljmi okny svobozdárný. To bylo prostředí, kde se necházelo ve fraku ani smokinku, kde se nevdálla slovíčka jen jako Guthn-Jarkovského, kde se nelíbala dáme ruce, kde nezářil křišťál lustrů. Tam se scházeli havíři, těše pracujíci, rychle žijíčí a někdy příliš obtě žijíčí. Klub majišťoval plné možnosti všeobecné niččí účasti všech, kteří měli o toto dění zájem. Bdramodzeoí zdejších havířů s hlavně brigádníků, devsla nepředivídatelné možnosti znamenitých divadelníků, zpěváků, hudebníků, ale i přísivníků a chytráků, kteří v celé prostor kulturního klubu viděli toto restauraci, kde při dobré nelade a slavnostech s pohoštěním vinem, nesli tučné zdroje sissů a lehkomyslné stracených tisícových výplat. Klub viděl divadlo skutečné to v oslavě úspěchu po jeho mírovém, filmovém v nejužším kontaktu jak při představení tak i v oslavě úspěchu po jeho odchodem, filmová představení "těháko" jit kovaše! ot jakovo lžegoso po jeho odchodem armádu z listopadu, tak realisticky kus tehdy z těch podobných průvodů přicházeli kabarěti a vohody by vzaty Útokem a nebylo si nastavit kulturní úsek, estrádni vystoupení některých spíše populárních ale uměl, znamenala úspěchy kdy pod nadšením a rozjařením potleskem a bouřlivou dupotem gumáků, běženě a nevyhnutelného tehdejšího obuti se třela podlaha i celého klubu. Nejenom vrcholná vystoupení znamenala slávu klubu

[Pozn.: text strojopisu byl místy velmi obtížně čitelný - [?]]

[Levá strana prázdná, číslo stránky 97.]

--- Pravá strana ---

S.K. Neumanna. Jeho denní život, činnost vlastních aktivistů, pěveckého kroužku vedeného s. Mlejnkem, Wildou Kolnářem, divadelním nadšencem, dnešního nejaktivnějšího člena BSP šachty 3, Oscara Krejčího, bývalého stranického hlasatele a redaktora ČZK, A. Turka, divadelníka, který pamatuje doby kočovné šmíry a obětavce starých forem, dále výtvarníka Jana Bartoše, typických postav s leninskou tradicí divadla na ledem, umělce, který nyní díly přicházel a umění i mezi nejprvější havíře na šachtu a i dřevěné bárky svobodárny a prvním režiserem divadelního kroužku a celá řada dalších dnes již zapomenutých znamenala tehdy mnoho při plnění vlastního poslání klubu.

Tehdejší vedoucí klubu s. Oscar Krejčí vzpomíná: ..." Starosti prvních muši, schánejících se po večerech v místnostech kulturního baráku nebyly malé. Plánů sylo mnoho, elán, obětavých kulturních natěšenců bylo tehdy v republice již hodně. Ale brzy bylo jasné, že skutečností a práce těchto zařízení za situace, alespoň pro začátku, prosti pro místní situaci. Na příklad: divadelníků mezi brigádníky a tu jistě málo bos. Také se brzy málí. Jenže divadlo se nedá hrát bez žen. Ale na sídlišti ženy nebyly. Se sečtěním žen, které bydlely v městě, vychazel poměr ze tak jedna, a ponevadž pro divadlo bylo zapotřebí žen mladých a pokud možno hezkých, snořál se poměr ani na tisíc ku jedna. Přesto se jedna věc již dala dělat: přednášková činnost. Pro tuto činnost je vždlištětě vyjímečna jedinečným způsobem každý někteří brigádníci anebo zamukané fordky a vyšlí na jeviště v čistých košíčcích a vyleštěných botech, byli opět tím, čím byli ještě před nedávnem: tajemníky krajských a ústředních politických a státních orgánů, nebo pracovníci vědeckých institucí s vysokoškolským vzděláním. Kvalita těchto přednášek velmi často přesahovala úroveň této činnosti.

Bylo třeba názerové, názorné akce mít s organisovanou, řízenou a plánovaou činnost. Za tím účelem se v letních měsících 1952 objevil v baráku mlády klub, poslaný krajským výborem horníků. Říkalo se mu tajemník závodního klubu. Tajemník zde tedy byl, nebyl však klub. Vedení podniku vyšlo vstříc: dalo klubu k dispozici další dřevěný barák, sousedící s klubovým. Byly v něm sbourny předělky, vytvořena knihovna, další zaúdesna a zároveň ventil, jak na pozdější ukázalo velmi nevhodný a nebezpečný plán, otevřít tam tanečních místnost s malou kantinou. Přibližně v této době se vytvořil první divadelní soubor a první dvě hudební těleso, taneční hudba a soubor havajských kytar. Vytvoření těchto souboru, předevsím divadelního, příspělo na pomoc to, že v zimě 1952 - 1953 byly obydleny první domy sčdného sídliště. Tak se v okruhu sídliště objevily první mladé ženy, ale i jiné jejich děti. V první půlce roku byla zahrána a to s velkým úspěchem zhlavou ku zatím divadelní zatím představení. Vznikl soubor loutkového divadla. Také brzy ztratil. První a také zápsané vystoupení souboru havajských kytar. V jarních měsících byla uspořádána první klubová konference a zvolen nový výbor. Ani tento výbor je ještě dlouho neudržel. V letních měsících byla konečně pak vytvořena uvolněná funkce předsedy klubu, pak nového tajemníka klubu a účetního. Tento soubor tří uvolněných pracovníků dal kybt rozhodný boj o trvalou existenci klubu, jeho činnosti, jak se v okruhu sídliště objevily první mladé ženy, předevsím nově vznikajícího hornického sídliště. Tak v letních měsících roku 1954 organisovaná a z počátku velmi bouřlivá a často celým městem sledovaná činnost Závodního klubu ROH Jáchymovských dolů v Horním Slavkově. Konečné účtování klubu po hospodářské stránce odhalilo plně jeho nedostatky. Finanční schodek způsobený přehlížením hospodářských problémů udělal tečku za slavnými léty tzv. "dřevěné kultury". Celková likvidace dřevěného města nebrala ohledy na prkennou boudu prosáklou potleskem, slávou a vzpomínkami.

[Levá strana prázdná, číslo stránky 98.]

--- Pravá strana ---

Na podzim roku 1954 byl položen slavnostním způsobem základní kámen k nové budově. Necelý rok po položení základního kamene, v Den horníků 1956 byl za krajským tajemníkem KSČ za velké účasti občanů Horního Slavkova, slavnostně otevřen nový kulturní dům pro JD Jáchymovských dolů v Horním Slavkově, v té době jeden z největších a nejlépe vybavených v celé republice. Jeho výstavba stála téměř 10 miliónů Kčs.

Provoz byl zahájen slavnostním představením žiráskové Lucerny, v provedení místního divadelního souboru klubu. Tímto představením klub zároveň již do trvale vyhrál celorezortní divadelní soutěž závodních klubů JD. Profesionální představení byla v tomto domě zahájena představením leningradského Divadla opery a baletu Velkého divadla v Moskvě a sóloví tanečníci tanečního leningradského Divadla opery a baletu. Za klavír doprovázela manželka Arama Chačaturiana. Toto představení bylo uskutečněno za sezónní pracovníků JD. Šlo o přední divadelní umělce SSSR, kteří se tehdy léčili v Karlových Varech.

Nadšení nad novým kulturním domem bylo všeobecné. Architektura je sice ještě poplatná své době a osob, avšak světlé prostory, účelné vybavení, rozlehlost a skutečně kulturní prostředí znamená, že slavkovský kulturní dům se stává střediskem širokého okolí. Kino s 600 místy, kavárna, klubové místnosti, malý promítací sál, velké otáčení jeviště, prostorný taneční sál, přednáškový sál, konferenční místnost, knihovna, klub zlepšovatelů — dály nejlepší možnosti k rozvíjení pravé kulturní činnosti. HDK začal dobře s vlastní divadelní scénou, estrádami, koncerty, se zájezdy profesionálních scén, i Národního divadla, která znamenaly vždy vyprodané hlediště, začala pracovat loutková scéna, malé kino, dětské divadlo. Dobře vybavená knihovna s čítárnou pořádá každoroční besedy se spisovateli, výstavy obrazů spojené s předvádění a malých výstav. Rovněž výstava "Člověk bojující — člověk vítězící" ukazující 15 let nového života Horního Slavkova je uspořádána v HDK.

Na Den horníků 1955 bylo dáno do provozu velké kino. Na široké plátno bylo přestavováno v roce 1960. Při domu kultury vznikly zájmové kroužky, pracující se střídavou aktivitou: fotokroužek, hudební kroužek, dramatický kroužek, výtvarnický, filmový, kuželník, šachisté, kroužek začínajících autorů, filumenisté. HDK má svůj statut. Je řízen radou klubu, voleným orgánem a správou ZV ROH Jáchymovských dolů. Do historie klubu se zapsali jako tajemník rady klubu - jeho ředitel - Krejčí Oscar, s.Turek. s. Janeček Josef, dosavadní jeho ředitel.

Přehled návštěvnosti pořádaných akcí v letech 1956 - 1959. Nejsou zde uvedeny schůze a zasedání, které z převažné většiny využily plně kapacity klubem a sálů.

Akce 1956 1957 1958 1959
Film 177.272 167.450 168.510 142.077
z toho dětské 34.792 36.291 34.422 27.429
Divadlo 14.955 12.018 10.946 5.820
z toho divadlo DK 2.689 5.621 340 908
Koncerty 405 1.792 646 402
Estrády 12.505 14.995 8.773 4.047
Plesy- tanec 31.831 23.165 6.245 8.969
Loutková scéna 4.942 5.763 2.064 790
Celkem 246.510 245.363 197.204 162.105
ø návštěvnost na
1 obyvatele 22,7 x 26,9 x 27,0 x 23,8 x

[Pozn.: číselné údaje v tabulce místy obtížně čitelné - [?]]

[Levá strana prázdná, číslo stránky 99.]

--- Pravá strana ---

Některé závody ze činnosti JD se snažily zajistit pro své zaměstnance kulturní vyžití ve vlastním zařízení. Na šachtě 8 to bylo střelecké středisko, v ústředních dílnách to byla dřevěná kantina pro nejprůjasnější oslavy a na šachtě 5 Rudý koutek na Kounici v baráku č. 41. Sgvuí tam dříve Rudý klub. Rudý koutek sloužil i ředitelství JD jako schánovací prostředí. Šachta zajišťovala promítání úzkých fulmů a částečně osvětovou aktivitu. Postupným ubýváním těžby vznikla z Rudého koutku Osvětová beseda při Měst. národním výboru. Měla svůj význam pro odloučené koumické sídliště, jeho kino, hlavně pro děti i jako shromaždovací společenské místnosti. Výklad pojmu občerstvení a své rázné názory některých funkcionářů však naposobily, že v roce 1960 musela být osvětová beseda zrušena. Na upravené svobodárny Přerovských strojíren přicházeli noví, mladí lidé s jinými požadavky na zábavu. Kounice jim znamenala jen přestup s stanicí před přidělením rodinného bytu. Přesto skutečné společenské místnosti zdejším 70 rodinám chybí.

Zvláštní historií v kulturním dění znamená činnost Německé osvětové besedy. Pracovala v domě bývalé první kantiny JD, dnešního skladu KOVO čp. 341. Byla zřízena jako výsledice snah získat pro veřejné spolupodávání do veřejného života města. Významným propagátorem této aktivity byl skromný soc. dem. funkcionář Streitenberger. Beseda pořádala a předávala i recitační a divadelní i estrádní večery, které byly velmi silně navštěvovány. Beseda skončila svoji činnost když její akce se nesly ne směrem účasti na veřejném životě města, ale vytvořením uzavřeného života občanů německé národnosti, odděleného od dnešního dění a kormidlovaného ne vždy směrem socialistického chápání národnosti.

S P O R T

Tělovýchovná činnost byla ve městě úzce spojena s hospodářským životem. Největší rozmach zaznamenala tělovýchova v první polovině padesátých let. Svépomocnými akcemi za podpory JD upravili si fotbalisté z bývalého Velkého rybníka na Lešnici, fotbalové hřiště. V roce 1952, kdy fotbalové mužstvo Baníku H. Slavkov hrálo v I. A třídě vedoucí úlohu spolu s Loktem, konalo se velké sportovní odpoledne na novém hřišti. Jak tehdy žil celý Slavkov sportovním děním dokazuje, že předzápas hrála 2 ženská mužstva. Plné ochozy, pravé fanovské zaujetí, bojovnost s některými fysickými disproporcemi a fysickými proporcemi, vytvořily dobrou náladu, hlavní zápas s Rimavskou Sobotou pak sportovní náplň. Změna Bílko, Bělse, Kellner zdobila hradny dne. Zápas na hřišti 2:2 — oslava večerní rovněž národnostní. Fotbalové mužstvo prodělalo mnoho krisí. Rozpadl se Baník, byla Jiskra, byl Spartak. V roce 1960 "obhospodaruje fotbalový oddíl Komunální podnik, hlavně z titulu vlastních dopravních prostředků k zájezdům mužstva.

V městě zazářil na několik [...] hockey.

Protože ustavení oddílu, jeho vedení i provoz záležel vždy na jednotlivcích, stál i [...]

Organisační předpoklady však chybí i když jednotliví hráči i jednotliví funkcionáři velmi obětavě udržují hlavně fotbalovou tradici města při životě. Dobré předpoklady má mužstvo žáků a dorostenců. Výsledkem práce jednotlivců byly i pokusy uvést do života i jiné sporty.

[...] sezón box, stolní tenis, košíková, odbíjená, vzpírání, [...]

[Levá strana prázdná, číslo stránky 100.]

--- Pravá strana ---

padala sláva oddílu s těmito ojedinělými pracovníky. Byly i další problémy. Hřiště na Lešnici muselo ustoupit provozu JD. Na jeho místě byl zřízen Ústřední sklad materiálu, dnes výrobní haly závodu Přerovské strojírny.

Hřiště bylo JD vybudováno na dnešním místě, u zahrádkářské kolonie, za vlečkou Stavebního dvora JD. Potřebám sportovců však nevyhovuje. Dlouhá osa leží ve směru V-Z, povrch není příliš rovný, chybí voda a soc. zařízení. Revise směrného územního plánu předpokládá nové umístění.

Lehká atletika byla ve městě vždy popelkou. Své místo měla jen na školách, hlavně ZDŠ I. A přece právě lehká atletika proslavila H. Slavkov. S. Macht, "štrekař" startoval za Baník, Jiskru i Spartak Horní Slavkov na mnohých celostátních závodech a vždy se umístil.

Atletický oddíl však finančně neunesl ani cestovní náklady svého nejlepšího sportovce a značně se zadlužil. Pochopení občanů pro základní tělesnou výchovu někdy nephybělo. Dokazuje to účast na sletu v roce 1948, na první i druhé celostátní spartakiádě.

Byl pak i zájem hlavně žen o cvičení i mimo tyto celostátní tělovýchovné slavnosti. Velkým propagátorem cvičení i štíhlé linie je Dr.Palán.

Opět však chybí to nejopomíjivější — funkcionáři a cvičitelky. Podmínky pro ZTV jsou více než dobré. Tělocvična v ZDŠ I, tělocvična v ZDŠ II, obě s ústředním topením a dostatečným vybavením, převzetí čp. 72, Plzeňky, kde je rovněž velký sál a možnosti využití DK, vytváří víc možností, než-li je zužíváno. Více než-li 2000 dětí ne navštěvuje přímo volá po organisované tělovýchově v plné šíři a doslovného významu toho slova. Postupný příchod nových, převážně mladých pracovníků do Přerovských strojíren je nadějí sportovního života do dalších let.

Společenské organisace v rámci místního akčního výboru národní fronty se významně podílí na kulturním i politickém životě města. KSČ uplatňuje vedoucí úlohu strany ve městě v součané době dvěma místními orgány. CZV KSČ šachet a závodů JD. Předsedou je osvědčený stranický funkcionář, nyní horník Fr. Příhonek. Dále pak místní výbor KSČ, který vede plně základní organisace ostatních závodů v místě a obě uliční organisace. Předsedou je s. Poliženský, účelař na šachtě Barbora. Politika KSČ je uplatňována ve městě prakticky už od roku 1945, kdy poměrně silná místní organisace bděla nad dodržováním zásad první dvouletky a rozhodující měrou se podílela na zásadním postoji města v době únorových události v roce 1948. Za éry JD dostala se práce zdejších orgánů KSČ na vysokou úroveň, která se plně odrážela v politické vyspělosti všeho občanstva, osvědčené při vážných celostátních i místních událostech. Únor 1948, měnová reforma 1953, výsledky XX.sjezdu KSSS, úpadek Jáchymovských dolů, výstavba nového města i nového hospodářského života.

Odborová organisace se podílí na životě města nyní podílem jednak na práci a řízení Hornického domu kultury, na pomoci zemědělství, účasti pracujících závodů na plnění patronátních smluv a plným podílem při akcích k oslavám celostátních události. Slavné byly Slavkovské 1. máje. Od roku 1955 do roku 1959 byly některé 1. máje koncentrovány do krajského města Karlových Varů.

Dovoz pracujících našeho města na tyto 1. máje zajišťovaly Garáže JD svými podnikovými autobusy.

[Levá strana prázdná — pouze prosvítající text z druhé strany listu; číslo strany 41.]

--- Pravá strana ---

[Nahoře pět fotografií z prvomájového průvodu; na transparentu nákladního auta nápis: "Závod BARBORA vítá 1.MÁJ splněním plánu v měsíci dubnu".]

Významnou politickou složkou ve městě je Svaz protifašistických bojovníků. Ve městě je řada aktivních bojovníků proti fašismu. Jak těch, kteří se zbraní v ruce na frontách II. světové války nasazovali své životy za naše osvobození jako V. Klouček, Kostaňuk, Rokyta, Rabren, Kohajda, tak i ti, kteří na domácí frontě odboje probojovali vůli našeho lidu nezaprodat se okupantům a strávili část svého života v nacistických koncentrácích jako s. Rybníček, Krejčí, Mráčková. SPB se aktivně podílí na politickém životě města a akce svazu k celostátním výročím, hlavně k Slovenskému národnímu povstání , 5.květnu i 7. listopadu ukazují dnešní mládeži bojovnou tradici našeho lidu. Aktivitou, hlavně při sběru odpadových surovin, zemědělských brigádách a nejvíc při dodávkách a kosení sena, vyniká zdejší odbočka Svazu československých invalidů, když je Slavkov v průměru velmi mladé město, vyžádaly si zdejší šachty i vysoké výdělky svoji daň. Řada předčasných pensistů a invalidů to dokazuje. Velmi aktivní činnost odbočky svazu, která je jednou z nejlepších v kraji, staví i tyto bývalé havíře i nadále mezi platné členy naší společnosti. Příkladná práce s. Hamerského při údržbě hraček v mateřských školách, nasušené metráky sena a desítky tun železného šrotu a barevných kovů jsou nejlepším vysvědčením a uznáním práce Svazu československých invalidů. Předseda odbočky s. Macháček, známý kritik a dopisovatel okresních i kraj-

[Levá strana prázdná — pouze prosvítající text z druhé strany listu; číslo strany 42.]

--- Pravá strana ---

ských časopisů zajišťuje organisaci a propagaci práce odbočky.

Výbor žen má čelou řadu členek, které se plně podílí na veřejném životě města, celá řada diplomů a uznání okresních orgánů i rady MěstNV i školní mládeže tuto obětavou práci hodnotí.

[Dvě fotografie: ženy u stolu s vínem a sklenicemi; skupina žen držících zarámované obrázky (diplomy).]

Práce mezi ženami, hlavně v domácnostech podporuje uvědomění žen, jejich sebevědomí a dává jim možnost podílet se na řízení záležitostí obce. Kromě toho zajišťují soudružky z výboru žen i akce k dětským slavnostem, k vlastnímu svátku žen MDŽ. Státní vyznamenání bylo uděleno celé řadě zasloužilých matek. O práci výboru žen se velmi zasloužila v padesátých letech s. Linhartová Růžena.

Odbočka Svazarmu, prodělala právě tak jak tělovýchovná jednota řadu problémů a vzestupů. V současné době v roce 1960 je období hlubokého poklesu činnosti, způsobené likvidací JD, které byly nositelem činnosti Svazarmu. Některé nevyjasněné vztahy k majetku závodní odbočky nepřispívají k urychlení konsolidace. Zájem obnovit o motorismus, střílení, radiotechniku i další složky činnosti Svazarmu i potřeba zainteresovaní mládeži zajistí jistě v dalším období rozvinou činnosti i této důležité složky.

[Dvě fotografie: muž v baretu s vázankou a odznakem, vedoucí ovčáckého psa, za ním dav diváků; diváci na svahu sledující motokrosový závod.]

Místní výbor Československého svazu mládeže, řídící orgán mládežnické organisace, ve městě pracuje. Podílí se na práci všech složek ve městě počínaje národním výborem, přes práci na závodech, v domě kultury i ve sportu. Některé akce mládežníků se zapsaly výrazně do dění města a zajišťují místnímu výboru místo mezi složkami AV.

[Fotografie: skupina mladých lidí (děvčata a mladík) před domem.]

Myslivecká společnost nemá příliš mnoho členů. Několik obětavců začalo v posledních letech budovat vlastní revír za velmi těžkých podmínek. Výsledek skutečného hospodaření se zvěří — myslivost v novém slova smyslu se již v okolí města projevuje. Stále častěji je vidět pelášit zajíce, v těsné blízkosti sídliště a šachet vyplašit hejno koroptví a na stráních kolem starého

[Levá strana prázdná — pouze prosvítající text z druhé strany listu; číslo strany 43.]

--- Pravá strana ---

města slyšet křik bažantů. Častěji, než-li s puškou je možno vidět členy společnosti, zvláště v zimě, s ruksakem krmení. Ať je to s. Humplík, Jaroš, Prček, nebo Rokyta či Eder.

Plnou pozornost zasluhuje obětavá činnost Požární jednoty. Tato tradiční občanské ochrana jednotka jen těžko se ve Slavkově ustavovala. Dědictví převzaté po roce 45 nedávalo příliš mnoho základů. Za starostování s. Wilda byla zakoupena motorová stříkačka Ford. Teprve však převzetím funkce velitele sboru dnešním velitelem s. Václavíkem dostal se zdejší sbor na úroveň, kdy mohl poskytovat ochranu občanům před nevítaným živlem. Také se plně osvědčil při velkém požáru v roce 1948, kdy vyhořela pekárna vedle radnice, kdy jen pohotový zásah sboru zachánil dnešní budovu národního výboru. A byly to i další akce, kdy v padesátých letech, kdy měly JD svůj placený sbor, nepolevila činnost zdejší jednoty. Požárníci se vyznamenali při požáru správní budovy na šachtě 16, kdy jako první přijeli k ohni a zachánili obětavým zásahem velký sklad el. motorů. V posledních letech byl sbor pochopením ONV Ostrov dobře vybaven technikou i výstrojí. Stříkačka RN 16 tvoří základ zásahovosti. Překážkou v dalším rozvoji sboru je naprosto nevyhovující požární sbrojnice, upravená svépomocí z bouraček po stavbě školy, vedle budovy pošty II. Přesto požárníci jsou aktivními účastníky všech brigád jak na pomoc zemědělství, tak i akce Z. Velitel sboru s.Václavík dosáhl již celé řady úspěchů, vyznamenání a zvláštní zásluhy si získal při práci s mladým požárnickým dorostem. Nová požární zbrojnice a organisační pořádek je úkol příštího období na tomto úseku.

[Dvě fotografie: budova s prouděným autem/stříkačkou; požárníci v uniformách stojící v řadě.]

Podle kroniky z předválečných let má kino MěstNV v Horním Slavkově bohatou tradici. Také po osvobození bylo základem nejmasovějšího umění. Největšího rozmachu i návštěvnosti dosáhlo v letech 1952 — 56 kdy celé tehdejší dílsliště [sídliště?] chodilo do biografu ve staré části města. Otevřením HDK prudce klesla návštěvnost. Postupný rozvoj televize pak dále návštěvy omezil a v roce 1960 je procento využití kapacity velmi slabé. Provoz kina je ztrátový a je udržován více z tradice než-li z kulturních potřeb města.

Vedle knihovny v Domě kultury je ve městě Místní lidová knihovna. Vyvinula se postupně se zdejší německé knihovny. Je umístěna v domě čp. 223. Má asi 3000 svazků české i německé literatury. Vede ji s. A. Žák. Vzhledem ke skladbě obyvatelstva starého města je poměrně dobře využívána.

Výstavba města

Tvář města —
Město Horní Slavkov je organisačně včleněno do okresní správy Ostrov nad Ohří, kraj karlovarský — od 1. 7. 60 pak pe celostátní správní reorganisaci do správy okresu Sokolov, Západočeského krajského národního výboru. Město protíná železnice Krásný Jez — Loket a státní silnice II. třídy č. 209 s napojením na státní č. 6 v Lokti, vedoucí z Chebu do Prahy. Městem probíhá potok Stoka, přitékající od Krásna. Vlévá se v Lokti do Ohře. Staré město leží v údolní poloze při potoku Stoka, sevřené prudkými svahy, nové město leží na východním svahu, západně od starého města. Výškový

[Levá strana prázdná; číslo strany 44.]

--- Pravá strana ---

rozdíl zastavěného území je od 540 do 600 m nadmořské výšky. Území katastru obce je až na svahy v těsném sousedství města, bez porostů. Zalesnění začíná nejblíže na severu a západu města, kde se rozkládá rozsáhlé oblast Slavkovského lesa. Na východní straně tvoří geografický předěl terenní hrana západních zvahů Tepelského údolí. Geologicky je okolí Horního Slavkova velmi zajímavé. Všechny podklady jsou uloženy u JD a jsou z hlediska výskytu uranové rudy utajeny. Nezávisle na výsledcích geologů JD pracoval v oblasti i Státní ústav geologický pod vedením prof. Chrta. Další podklady mají být získány i budoucím průzkumem na stopové prvky. Prozatím není možné některé údaje v kronice uvést. V časovém odstupu jistě bude možno ty nejzajímavější geologické poznatky pro příští zájmové kroužky i jednotlivce sepsat a zveřejnit.

Hydrogeologický popis není možno ještě v roce 1960 uzavřít. Dosud není zrušen problém celkového odvodnění postupně zatápěných šachet. Je vypracováno několik alternativ, z nichž některé navazují na starou Dědičnou vodní štolu Caspara Pfluga. Štola byla během činnosti JD na několika místech nafárána, zdokumentována a spolu rekonstrukčními pracemi hned v počátku prací JD v roce 1947–8 získány dostatečné znalosti o možnostech jejího použití pro likvidaci problému odvodnění, Slavkovské a v budoucnu jistě i Krásenské oblasti. Obraz byl úplný po převedení starých mapových podkladů do novodobých důlních map. Nebezpečí z použití této historické vodní cesty zkoumají jak odborníci JD, tak i běňští [báňští?] znalci, jako ku př. ing. Auer z Prahy.
Důlní činnost znamenala rozhodný a nepříznivý zásah do hydrogeologických poměrů. Došlo ke ztrátě vody v obci Ležnička, Ležnice, Háje, Nadlesí i ve vlastním Slavkově. Zmizely potoky, i potůčky a vodoteče. Vyschly rybníky na Ležnici, Puškařově, Bošířanech, v Hájích, Nadlesí. Dotčeno bylo i rašeliniště u Litterbach — Čisté a tím i vydatnost přítoků do Krudumských jezírek. Zmizel potůček od š. 7, napájející rybníky Gazervy i rybníky pod š. 11. Oslaben zůstal pramen pod š. 14, vyvěrající od nepaměti a napájející tzv. Čistý potok, Zásobárnu prameniště tvoří tzv. Centrální Slavkovská porucha, mocná 10 — 20 m, silně vodonosná. Na ní ztroskotalo umění havířů již ve středověku a pak i v polovině 19 století. Nezvládli velké přítoky vod ani vybudováním křídla vodní štoly.
Změnu těchto poměrů vyřešil vodohospodářský generel, jehož zásady byly již předběžně do roku 1960 projednávány:
Obnovení Puškařovské strouhy, umělého díla přivádějícího vodu z Krudumských jezer k vodojemu ČSD, poblíže šachty 8. Odtud vedla dráha potrubím vodu až do nádraží pro napájení lokomotiv. Systém byl zlikvidován, když se š. 8 prostřelila komínem přímo do vodojemu. Puškařovská stoka vedla dříve přes Ebmet rybník a rybníky pod odvalem š.8 k dnešním el. dílnám Chemických závodů do potoka Stoka. Její nový průběh má vést do údolí k š. 11 k napájení dalších 2 rybníků, které mají zřídit JD v údolí původního slavkovského sídliště v tzv. Rýžovišti. Jejich plocha má mít cca 3 ha.

Na Puškařovské stoce ležící rybník Ebmet byl Slavkovským koupalištěm. Jeho plocha čítala téměř 4 ha, měl písčité dno, u kraje dosud patrné, dostatečnou hloubku. Křišťálová voda, krásná poloha i dostatečné zařízení bylo nenahraditelné a zrušení celého systému a režimu vod v oblasti tvoří největší závadu celého města. Chybí možnost letní rekreace.

[Levá strana prázdná; číslo strany 45.]

--- Pravá strana ---

Krásně položená krudumská jezírka — správněji řečeno Komáří rybník a Nový rybník mají dlouhou historii. Založeny byly před 500 lety. Leží na potoce Čistý, který je ve starých spisech uváděn jako zlatonosný. Poslední zprávy profesora Hoffmanna uvádějí, že roční výnos činil 4 a ½ libry zlata v křemenných žilách hory Krudum. Oba rybníky zvláště výše položený Komáří, byly v roce 1947 včleněny do vojenského prostoru se správou v Lázních Kynžvart. Velké množství ryb, hlavně pstruhů se stalo vítaným zlepšením vojenské kuchyně, hlavně o velkém a památném cvičení ve vojenském prostoru, při kterém byly uplatněny všechny prvky moderní války na ostro. Při tomto cvičení byly zničeny Litterbachy — Čistá. Konec rybního bohatství jezírek znamenal zásah střelmistra JD Uhra, který zajistil vypuštění jezírek "po jáchymovsku" — odstřelem čepu. Dvoukiloví pstruzi byli odměnou za zajištění převedení vod z jezer mimo Puškařovskou strouhu, pro ochranu důlních děl založené šachty č. 8. Tím byla likvidována krásně položená krudumská jezírka — správněji řečeno Komáří rybník a Nový rybník mají [text se opakuje na začátku stránky].
V roce 1959 byl již prostor Krudumských jezírek volný a stal se cílem letních výletů slavkovských [obyvatel].

[Fotografie: lidé opálení leží na trávě u jezírka, jeden čte noviny.]

Komunální podnik využil této touhy po koupání a zřídil u jezírek občerstvení, půjčovnu loděk i dopravu. Dnes však je provoz těchto zařízení udržován s obtížemi a nemá velkou naději do budoucna. Snaha o výstavbu rekreační oblasti Krudum, zatím vedená ze strany MěstNV vyznívá pro rozsáhlost potřebných prací naprázdno.
V rámci vodohospodářského generelu H. Slavkova mají být obnoveny i Gayerovy rybníky u š. 7, které jsou dnes zcela zpustlé. Hájovna, která ležela na břehu rybníka byla vypálena v roce 1947 při červnové slavnosti pořádané loketskými na Krudumských rybnících. Slavnost byla velmi veselá a Gaxerova hájovna doplatila zřejmě na rozjařené účastníky "Benátské noci" ze Slavkova.

Klíma
Klimatické poměry Slavkova a přilehlého okolí mají horský charakter, neboť jsou vyznačeny tuhými a dlouhými zimami. Průměrné roční srážky 672 mm jsou poměrně rovnoměrně rozloženy na všechny měsíce. Mimimum v únoru 41 mm, maximum v červenci 76 mm. Vlivem malé lesnatosti je území vystaveno všem směrným větrům, s výjimkou historické části města, která leží v údolí potoka Stoka.
Půdy v okolí Slavkova jsou značně akeletické [skeletické?], horších bonit, značné plochy jsou zavezeny hlušinou po nedávné důlní činnosti. Většinu pozemků tvoří pastviny a z poněkud úrodnějších ploch pole typu bramborářsko-ovesnářského.
Lesnicky je území součástí oblasti charakterisované lesním společenstvím Piceto-Fagatum /buk s přidruženým smrkem/, blízké okolí sídliště je však zcela bez lesů. Kostrbaté plochy odvalů začínají být upravovány do tvarů odpovídajících oblastí okolní krajině a počínají se pokrývat porostem bříz.
Specifickou vlastností krajiny jsou hospodářsky zužívané plochy zemědělské, lesnické a neplodné půdy. Příjemné prostředí města je podmíněno také vzhledem okolní krajiny. Značně členitý terén okolí Slavkova umožňuje zimní rekreaci menšího rozsahu, zejména sáňkování nebo lyžování. Rovněž pro rekreaci a letní sporty jsou v okolí, zejména západně od obytných částí, výhodné podmínky.
Vlivem důlní činnosti a dřívějšího intenzivního zemědělství je blízké okolí odlesně-

[Levá strana prázdná; číslo strany 46.]

--- Pravá strana ---

no, krajina nemá pevně dominující body, o které by se opřela a celkový dojem z prostoru je prázdný.

[Tři krajinné fotografie: panoramata okolní krajiny a města, jedna se vztyčeným kamenným sloupem v popředí.]

Výstavba města
Město Horní Slavkov, na jehož půdorysu žilo až do roku 1952 veškeré obyvatelstvo H. Slavkova pochází z rozsáhlé výstavby v první polovině 16 století. Proto je město prohlášeno památkovou reservací, přesto, že město ztratilo tento charakter velkou řadou demolic památkově chráněných objektů a bylo zasaženo v rozložení hmot i půdorysu. Prakticky zmizela zástavba svahu pod kostelem, prostor starého náměstí /malého rynku/ zástavba na levém břehu potoka proti Pflugovu domu a jiné.
Nejdůležitější stavby a památky města:
čp. 1 Radnice — jednopatrová budova, 6 okenních os s kamenným ostěním s tordovskými sloupy, dnešní fasáda z let 1583–86. Zachované kamenné portály v interieru, v patře původní železné dveře. Stavba je důležitým dokladem pro vývoj renesanční architektury v českých zemích.
čp. 4 — jednopatrový gotický dům, 6 okenních os, sedlová střecha. V průčelí do průjezdu lomený portál s přetínavými pruty, dat. 1519, do dvora lomený okosený portál. V průjezdu trámový strop, dřevěné schodiště do patra s plochými kuželkami. V místnostech po stranách průjezdu hřebínkové klenby a půlkruhový okosený portál. Ve dvoře přístavek z lomového zdiva, dole veliké sklepy se schodišťovými otvory, rámovanými kameným ostěním s okosenými hranami.
Čp. 7 původně renesanční dům dvoupatrový, při úpravě sneseno patro a fasáda upravena secesně. V přízemí hřebínkové klenby křížové v renesančním máshauzu a přilehlé místnosti, půlkruhové okosené portály.

[Levá strana prázdná, číslo strany 47.]

[Pravá strana — soupis historických domů v Horním Slavkově:]

Čp. 38 — jednopatrový dům, 6 okenních os, polokruhový profilovaný vstupní portál. V přízemí lomové zdivo, náznak kordonové římsy, patro hrázděné, sedlová střecha. V mázhausu fošnový strop, dřevěné schodiště do patra ,zde trámový strop. Na nároží patrné zbytky barevného kvádrování s červenými konturami, pod tímto černošedé fragmenty kvádrování.

Čp. 49 — jednopatrový dům, 4 okenní osy, vstup pravoúhlý, profilovaný renesanční portál. V přízemí mázhaus s valenou klenbou s lunetami, později vestavěné příčky. Vlevo od průjezdu místnost se dvěma poli křížové hřebínkové klenby, na ní černá kuchyně s valenou klenbou, další místnost má plochý strop uložený na klenutých pasech na profilovaných konsolách. Schodiště dřevěné s plochými kuželkami, barokními profily, ostění dveří. V místnosti v patře stropy zdobené barokními stuhovými rámy.

Čp. 50 — jednopatrový dům, 5 okenních os, v přízemí renesanční portál profilovaný se sedátky. Mázhaus má 4 pole křížové hřebínkové klenby, černá kuchyně částečně zachovaná, místnost do dvora má plochý strop. Na stěnách pasy s konsolkami.
Zadní trakt k potoku — po demolici zůstaly obvodní zdi s půlkruhovým skoseným portálem a okno s profilovaným pravoúhlým ostěním.

Čp. 52 — dvoupatrový dům o 4 okenních osách. V přízemí půlkruhový profilovaný portál se sedátky, nad tím přisvětlovací okénko s datem H. Niedermann 1536. Okna mají kamenná profilovaná ostění. Cihlové vysoké boční štíty s typickými slepými obloučkovými arkádami. Patří mezi nejvýznačnější objekty pofanní [?] architektury v Horním Slavkově.

obrázek čp. 52 na další straně

[Levá strana prázdná, číslo strany 48.]

[Pravá strana — fotografie historických domů s popiskami:]

Čp. 52

Bývalé masné krámy ze 16 století.

Čp. 55 — dvoupatrový dům, 3 okenní osy, renesanční půlkruhový portál s medailony ve cviklech, ve vrcholu štítek s kanoí [?]. Dům přestavěn, v přízemí vpravo místnost s pasy na profilované konsole.

Čp. 214 — dvoupatrový dům, 5 okenních os, v přízemí hrotivý portál hluboce profilovaný

[Levá strana prázdná, číslo strany 49.]

[Pravá strana — pokračování soupisu historických domů:]

[pokračování popisu čp. 55:] s přetínavými pruty se sedátky. V přízemí křížové klenby. Dům z doby kolem roku 1500. V pověstech udáván jako místo ukrytí pokladu Caspara Pfluga. V roce 1960 prováděna GO do původního stavu s určením pro Hudební školu. Dělníci pracující na úpravě proklepávali zdi a hledali ukrytý poklad — nenašli.

Čp. 497 — Pluhův dům, dat 1510 — 12. Dvoupatrový dům, 6 okenních os, v přízemí kamenný polokruhový portál s medailony ve cviklech s dvěma sedátky. Do dvora kamenný sedlový portál se štítky, střecha sedlová, cihelné vysoké štíty se slepenými záclonovými arkádami. V přízemí i v patře hřebínkové klenby. 2 patro plochostropé, úpravami částečně proměněna disposice. Na dvorní fasádě nevhodně zrušena pavlač. Křídlo domu do dvora je ohroženo, je zajištěno dřevěnými podpěrami.

Čp. 402 — Seidlův dům. Patrový dům s kamenným přízemím, hrázděným patrem, zachována vnitřní disposice s černými kuchyněmi. Vysoký štít z prkem. V domě bydlí dosud rod Seidlů.

Čp. 44 — jednopatrový dům s renesančním částečně doplněným portálem s bohatou článkovou výzdobou, ojedinělý v Horním Slavkově. V přízemí sdružená okna s tympanonem, dat. 1544. V patře 8 oken s profilovaným ostěním, podokenní římsou s konsolkami. Vnitřní disposice částečně pozměněná. Vlevo od mázhausu místnost, přístupná pravoúhlým portálem s římsou, se dvěma křížkovými klenbami s dekorativním motivem v proniku. Vpravo od mázhausu místnost s profilovanými cihelnými konsolami s pasy na stěnách. Další místnost valená. Sklepy zazděny. Schodiště do patra dřevěné, 19 století. Po úpravách 1954—55 snesena pavlač a zbouráním stájí navršen te[rén] [?]. Dům ukazuje na souvislost se stavbami v Jáchymově.

Čp. 64 — renesanční půlkruhový portál.

[Levá strana prázdná, číslo strany 50.]

[Pravá strana — pokračování soupisu domů a kostel sv. Jiří:]

Čp. 72 — patrový dům, bývalá hospoda — Plzeňka — stojí na terase. Portál polokruhový, profilovaný, se sedátky renesančními. Dům má renesanční sklepy. Je v majetku TJ Spartak.

čp. 166 — bývalá latinská škola, na průčelí bez slohových znaků, zachovávána pouze ve hmotě. Střecha sedlová, staré sklepy. Vstupní síň má valenou klenbu s lunetami, s dekorativními pasy na hranách, ve vrcholu klenby geometrické vzory rámované štukovými pásky. Portálek půlkruhový, s okosenými hranami s náběhy. V patře původní velká místnost dělená dodatečně příčkami. Dvouetážová půda, štíty hrázděné.

Čp. 177 — děkanství — patrová barokní budova 1755 — J.G. Püpperl. Uvnitř krásná kamna Louis XVI. Mansardová střecha, 7 os okenních, ostění kamenné, bohatě profilovaný krepový [?] portálek.

Kostel Sv. Jiří. Zprávy o kostele ze 14 století. Stavba datována na opěráku presbytáře 1520, presbytář zaklenut síťovou žebrovou klenbou. Barokní úprava lodi a oken. Původní věž na severní straně snesena, postavena nová v západním průčelí, hranolová, v horní části polygonální s ochozem a barokní helmou. Při jižní stěně kostela krucifix kolem 1520. Na hřbitovní zdi Kalvárie z roku 1666. V předsíni kostela Olivetská hora — 1. polovina 16 století.

[Levá strana prázdná, číslo strany 51.]

[Pravá strana — fotografie kostelů, zvonice a drobných plastik s popiskami:]

Zvonice je pozdně gotická

Špitální kostel Sv. Anny založen kolem roku 1500.

Špitální kostel znovuvybudován 1728, jednolodní s polygonálně uzavřeným presbytářem /Malby Eb. Dollhopfa 1773/

Drobné plastiky ve městě:

Jan Nepomucký 18 stol. Kašna na náměstí Barokní mostek přes potok Stoka

[Levá strana prázdná, číslo strany 52.]

[Pravá strana — fotografie kaplí, domů a ulic města s popiskami:]

Kaple Božího těla

Kaple Sv. Josef, zbouraná při výstavbě sídliště

Po požáru byl do dnešní podoby přestavěn dům čp. 25 — Hornický dům. Slavkov v zásadě ruší charakter původní zástavy radniční strany náměstí.

Boží muka na cestě kolem kostela sv. Jiří z poloviny 16. století.

Arkýřový dům na nábřeží, původně 2-patrový

Typický dům s dřevěnou nástavbou patra na kostelní cestě.

Pohled na konec ulice
Ulice Osvoboditelů před stavbou nové silnice na Sídliště.

Fotografie v kronice:
Černobílá fotografie tří lidí pod širým nebem (muž v obleku uprostřed, žena vlevo a žena/dívka v lidovém kroji vpravo),
Černobílá fotografie označená vročením "1957": čestná stráž (vojáci/ozbrojenci) stojící u věnců a katafalku, pravděpodob
Černobílá fotografie: nově postavené zděné bytové domy sídliště s ulicí a lidmi; v pozadí krajina. Bez tištěné popisky.
Černobílá fotografie: slavnostní předávání vyznamenání — muži v oblecích, jednomu je připínáno/předáváno státní vyznamen
Černobílá fotografie: usmívající se muž (tleská) obklopený dětmi — pravděpodobně s. A. Turek, "strýček Turek". Bez tiště
Záhlaví (masthead) závodního časopisu "Kahan" Jáchymovských dolů s heslem "Náš uran hájí mír!", hvězdou a symbolem JD. D
Architektonický model nového moderního strojírenského závodu (Přerovské strojírny) plánovaného ve Slavkově - perspektivn
Budova porcelánky (Karlovarský porcelán) na hlavní ulici - pohled na tovární komín a fasádu s nápisem.
Zimní pohled na bývalou továrnu (Ústřední dílny JD / Stalinovy závody) při silnici do Krásna, zasněžená krajina s továrn
Pracovníci na nádvoří závodu při přestavbě - muži manipulují s materiálem (deskami, sudy) před budovou dílen.
Patrová budova s mnoha okny - bývalá koželužna využívaná postupně jako sklad, opravna traktorové stanice ad.
Budova na Kounici s nápisem "ODĚVA" na štítu - pobočka karlovarského krejčovského družstva.
Budova se zamřížovanými okny a cedulí "Výroba pracovních oděvů" (podnik OPMP Kraslice).
Rohová budova s cedulí na fasádě (provozovna Lidového družstva truhlářů a čalouníků z Karlových Varů).
Slavkovský pivovar - komplex budov v údolí (později opuštěný, zbořený r. 1954); pohled na nádvoří a budovy.
Starý dřevěný (roubený) mlýn na potoce Stoka se šindelovou střechou, obklopený lesem.
Skupinové foto mužů (dělníci / pracovníci) pózujících před strojem, patrně těžním zařízením nebo jeřábem; několik mužů s
Budova "DŮM SLUŽEB" s vývěsními tabulemi nabízených služeb (foto, radio, fotoslužba, pletárna apod.)
Přízemní dřevěná budova "Dům řemesel" na sídlišti
Budova Domovní správy / Státní správa — roh budovy s nápisem "STÁTNÍ SP..."
Vícepatrová obytná/úřední budova v zástavbě (zřejmě nová budova poštovního úřadu)
Potravinový lístek (šatenka): "REPUBLIKA ČESKOSLOVENSKÁ — Šatenka pro zaměstnané", série K, číslo 013746, s vyznačenými
Patrová budova (zřejmě obchodní dům na Kounici / nová prodejna) s obchody v přízemí
Panoramatický pohled na dlouhou patrovou budovu se sloupovým podloubím a obchody v přízemí (obchodní dům na sídlišti)
Vysoká historizující věžová budova s hodinami a arkýři (Hornický dům / bývalý hostinec na náměstí)
Patrová budova s ozdobným štítem (bývalý hostinec / restaurace)
Moderní sídlištní budova hotelu TATRAN s prodejnami v přízemí na náměstí
Třípatrová městská budova s arkýřem (zděný dům v ulici) — patrně budova spojená se zdravotnickou službou ve městě.
Přízemní zděná/omítaná budova s plochou střechou ve volné krajině — patrně objekt zdravotnické / záchytné stanice.
Lékař (či zdravotník) v bílém plášti při práci u přístroje v ordinaci.
Patrový dům se sedlovou střechou v zástavbě (s lesem v pozadí) — patrně školní budova / dům spojený se školstvím.
Moderní hranolová třípatrová školní budova (škola pod nádražím / na sídlišti).
Starší zděná školní budova mezi vzrostlými stromy v zimě (škola na školním náměstí).
Moderní funkcionalistická školní budova (17třídní I. ZDŠ) v zasněženém terénu.
Krajina / kolorovaný (malovaný) výjev kopcovité krajiny — drobný obrázek v levém sloupci.
Stromořadí (alej) podél cesty se zástavbou v pozadí, v zimě.
Patrový dům s omítanou fasádou v zástavbě (s lesem v pozadí) — patrně mateřská škola / objekt jeslí.
Vstupní schodiště a dveře budovy s kulatým smaltovaným znakem "Horní Slavkov" u vchodu (vchod mateřské školy II na sídli
Dřevěný finský domek (roh budovy) na nízkých pilířích s informační cedulkou u okna — finský domek se školkou / družinou.
Vchod budovy s vyvěšenými cedulemi "Pionýrský klub" a "Žákovský klub" (družina mládeže II z bývalého Ruského klubu na Zá
Detail slavnosti — pionýr v bílé košili u rozvinutého třásněmi zdobeného praporu (standarty s nápisem "...obraně vlasti"
Průvod pionýrů v krojích (bílé košile, šátky) pochodujících náměstím se zástavbou a sloupem/pomníkem v pozadí.
Černobílá fotografie: žena s brýlemi (zřejmě Anežka Hodinová-Spurná zmiňovaná v textu) předává / přebírá světlý předmět
Akvarel (malovaný obraz): dřevěné baráky / dřevěné město na sídlišti, vpravo budova s nápisem "KULTURNÍ KLUB ?K HORNÍ? S
Černobílá fotografie nového Hornického domu kultury (HDK) v Horním Slavkově — rozlehlá reprezentační budova s ozdobnou f
Černobílá fotografie: zápas / scéna ze stolního tenisu — hráči s pálkami u stolu na stolní tenis, kolem diváci.
Černobílá fotografie fotbalového mužstva — tým fotbalistů ve dvou řadách (sedící a stojící) pozovaný na hřišti.
Černobílá fotografie: skupina mladých pionýrů a dětí (chlapci a dívky, někteří v pionýrských šátcích) držících ceny / di
Prvomájový průvod, tribuna s portréty a prapory v ulici.
Nákladní automobil v průvodu s alegorickým vozem; transparent "Závod BARBORA vítá 1.MÁJ splněním plánu v měsíci dubnu" a
Ženy u slavnostně prostřeného stolu (víno, sklenice) — společenská akce výboru žen.
Skupina žen držících zarámované obrázky/diplomy.
Muž v baretu s odznakem (rozhodčí?) vede ovčáckého psa, za ním dav diváků.
Diváci na svahu sledující motokrosový závod, dole motocykly.
Skupina mladých lidí (děvčata a mladík) před domem.
Budova staré požární zbrojnice (?) se starým nákladním autem / stříkačkou před ní.
Požárníci v uniformách stojící v řadě (nástup sboru).
Rybník (Ebmet) s veslicemi a plavcem, v pozadí zalesněný kopec — bývalé slavkovské koupaliště.
Hladina rybníka / koupaliště (okraj snímku s lesem na břehu).
Opálení lidé leží na trávě u jezírka, jeden čte noviny — letní rekreace u Krudumských jezírek.
Krajinné panorama se vztyčeným kamenným sloupem v popředí, v pozadí město.
Krajinné panorama — pohled na město a okolí přes pole.
Měšťanský dům čp. 4 (jednopatrový dům s nápisem "LÉKÁRNA" v přízemí) ve staré části města.
Renesanční půlkruhový profilovaný vstupní portál s dřevěnými dveřmi
Čp. 52 — fasáda domu na náměstí s vysokým štítem
Vstupní portál s půlkruhovým záklenkem
Detail kovaného sluníčka s lidskou tváří a držadlem (kovová plastika)
Čp. 55 — dvoupatrový dům, pohled na fasádu
Hrotivý (gotický) profilovaný portál
Čp. 214 — vstupní portál s číslem 55 ? a půlkruhovým záklenkem
Čp. 402 — Seidlův dům, kamenné přízemí, hrázděné patro
Čp. 497 (?) — okenní/dveřní kamenné ostění, detail
Čp. 44 — fasáda domu s renesančním portálem a článkovou výzdobou
Renesanční portál s dvojkřídlými dřevěnými dveřmi (čp. 44)
Čp. 64 — uliční fasáda domu, zasněženo
Čp. 94 — renesanční půlkruhový portál s dřevěnými dveřmi
Čp. 166 — bývalá latinská škola, boční pohled na budovu s vozem
Kostel sv. Jiří — celkový pohled na kostel s věží v zimě
Čp. 177 — děkanství: barokní kachlová kamna Louis XVI. uvnitř budovy
Pozdně gotická zvonice — kamenná věž s cibulovou bání a šindelovou střechou
Špitální kostel — malovaný klenbový strop presbytáře (malby Eb. Dollhopfa 1773)
Špitální kostel — uliční pohled na kostel s věží a okolní zástavbou
Socha Jana Nepomuckého z 18. století na podstavci
Barokní socha na kašně na náměstí — sochařská plastika s figurou
Kaple Božího těla — drobná kaple s cibulovou věžičkou ve svahu
Kaple sv. Josef (zbouraná při výstavbě sídliště) — zchátralá kaple s věží s cibulovou bání
Hornický dům čp. 25 — celkový pohled na patrový dům na náměstí s lidmi
Boží muka na cestě kolem kostela sv. Jiří, polovina 16. století — kamenný sloup s lucernou
Arkýřový dům na nábřeží, původně 2-patrový — pohled z výšky na ulici a domy s lidmi
Typický dům s dřevěnou nástavbou patra na kostelní cestě — pohled na hrázděný dům s věží kostela v pozadí
Pohled na konec ulice — Ulice Osvoboditelů před stavbou nové silnice na Sídliště, dlážděná ulice s povozem a chodci

Stránka zachycuje poslední zápis roku 1944 a začátek roku 1945 v Horním Slavkově: první noční letecký poplach v prosinci 1944, sbírku oděvů, obuvi, výstroje a látek pro tzv. „Lidovou oběť" v lednu 1945 a nástup prvních mužů domobrany (Volkssturm).

Dne 6. prosince 1944 byl v noci (v devět hodin večer) poprvé vyhlášen letecký poplach.

V roce 1945, mezi 14. a 23. lednem, proběhla sbírka pro takzvanou „Lidovou oběť" (Volksopfer). Sbírka vynesla:
- 4753 kusů oděvů všeho druhu,
- 192 párů obnošených bot,
- 414 kusů výstroje,
- 3000 kg přádných látek (Spinnstoffsachen).

Dne 25. ledna 1945 nastoupilo prvních 20 mužů domobrany (Volkssturm).

Zobrazit původní přepis (doslovný, s okrajovými poznámkami)

LEVÁ STRANA (poslední zápis roku 1944, jinak prázdná):

Dne 6.12.1944 poprvé letecký poplach v noci (9 hodin večer).

PRAVÁ STRANA (str. 80) — nadpis „1945" (zakroužkovaný):

Od 14. do 23.1.1945 byla provedena sbírka pro „Lidovou oběť" (Volksopfer) a vynesla:
4753 kusů oděvů všeho druhu
192 párů obnošených bot
414 kusů výstroje a
3000 kg přádných látek (Spinnstoffsachen).

Dne 25.1.1945 nastoupení prvních 20 mužů domobrany (Volkssturm).

Stránka zachycuje poslední zápisy kroniky z přelomu let 1944 a 1945: 6. prosince 1944 zazněl poprvé noční letecký poplach, v lednu 1945 proběhla sbírka pro tzv. „Lidovou oběť" (Volksopfer) a 25. ledna 1945 nastoupilo prvních 20 mužů Volkssturmu. Zbytek stránek a konec knihy jsou už prázdné.

Dne 6. prosince 1944 zazněl poprvé noční letecký poplach, a to v devět hodin večer.

Zbytek strany zůstal prázdný.

1945

Od 14. do 23. ledna 1945 proběhla sbírka pro takzvanou „Lidovou oběť" (Volksopfer). Vynesla:
- 4753 kusů oděvů všeho druhu,
- 192 párů dobré obuvi,
- 414 kusů výstroje,
- 3000 kg textilních věcí (přízových materiálů).

Dne 25. ledna 1945 nastoupilo prvních 20 mužů Volkssturmu.

Následující strany knihy jsou již prázdné, bez dalších kronikářských zápisů — jde o závěr svazku, po němž následuje jen mramorovaná předsádka a vnitřní strana desek bez textu.

Zobrazit původní přepis (doslovný, s okrajovými poznámkami)

LEVÁ STRANA

Dne 6.12.1944 poprvé letecký poplach v noci (v 9 hodin večer).

[Zbytek levé strany je prázdný.]

PRAVÁ STRANA (s. 80)

1945

Od 14. do 23.1.1945 byla provedena sbírka pro "Lidovou oběť" (Volksopfer) a vynesla:
4753 kusů oděvů všeho druhu
192 párů dobré obuvi
414 kusů výstroje a
3000 kg textilních věcí (přízových materiálů).

Dne 25.1.1945 nastoupilo prvních 20 mužů Volkssturmu.

LEVÁ STRANA

[Strana je prázdná — bez textu.]

PRAVÁ STRANA (s. 81)

[Strana je prázdná — bez textu.]

LEVÁ STRANA

[Strana je prázdná — bez textu.]

PRAVÁ STRANA (s. 82)

[Strana je prázdná — bez textu.]

[Prázdné rozevření knihy. Obě strany jsou bez textu. V pravém horním rohu pravé strany je pouze číslo stránky „83“. Žádný kronikářský zápis, žádný nadpis roku.]

[Prázdné rozevření knihy — předsádka (zadní vnitřní list). Obě strany bez textu, na pravém okraji je patrný mramorovaný papír. Žádný kronikářský zápis, žádné fotografie.]

[Vnitřní strana desek / mramorovaná předsádka knihy. Dekorativní mramorovaný papír bez jakéhokoli textu, nadpisu či fotografií.]